Kevin V. Ton: "Fotka se stala jakousi kolektivní pamětí"

Obyčejnej nekašírovanej život

• Vaše jméno má zajímavou historii. :-) Pověděl byste o ní našim čtenářům?

Nic dramatickýho. Původně šlo o přezdívku, kterou jsem nafasoval někdy počátkem devadesátejch let od mojí ženy a jejích kamarádek na jednom mejdanu. Nějak se uchytila, používal jsem ji tehdy i jako novinářskej pseudonym a pak jsem si ji zoficiálněl.

• Začněme hezky od začátku. Jak jste se k fotce dostal a proč jste se začal zajímat o street fotku? Co je klíčem k pouliční fotografii? A co pro vás "street foto" znamená?

K fotce jsem se dostal doma jako dítě. Tatík hodně a rád fotil. Prvním mým foťákem byla Corina, takovej bakeliťák na svitek. K pouliční fotce, tak jak ji vnímám dodnes, jsem se dostal na přelomu osmdesátek a devadesátek. Tehdy se u nás žádná škatule "street photo" nepěstovala, prostě jsem chodil fotit po Praze. Vždycky mě zajímal obyčejnej nekašírovanej život.

Tenhle typ fotky je pro mě dokumentem doby, kterej časem získává i na historický hodnotě. Přestože se čím dál víc věnuju dalším tématům, v podstatě denně jsem zároveň v ulicích, kde pomalu sbírám obraz po obraze materiál pro můj časově nejdelší soubor Každodenní život.

Co je klíčem k pouliční fotce? Těžko říct obecně, jsme různí. Podstatný mi asi přijde mít rád lidi, cvrkot města a bejt dobrej pozorovatel.

• Na svých streetových fotkách se zaměřujete hlavně na lidi na okraji společnosti. Bavíte se s nimi, než je fotíte, sžijete se s nimi. Je nějaký příběh, který vás opravdu zasáhl?

Lidi z okraje společnosti tvoří můj druhý nejrozsáhlejší soubor Na okraji. Příběhů jsem si za tu dobu zažil i vyslech hodně, některé jsou úsměvné, jiné jak z hororu. Rád jsem fotil svatbu pouličních pankáčů před čtyřmi roky. Tenkrát mě to těšilo, a i když tehdejší novomanželé už spolu dlouho nejsou a svědek se odporoučel dva roky zpátky na věčnost, rád na ten den vzpomínám.

Textem: "Věnováno všem, kteří se pokouší šťastně žít, bez ohledu na to, odkud přišli a jaké karty jim osud nadělil." jsem si uved fotografickej zin s touhle veselkou Street Wedding Day, vydanej v malým nákladu a pár kusů je ještě k mání i u vás ve FotoŠkoda.

• Četla jsem o vás, že někdy fotky fotografovaným zvětšujete a pak jim je nosíte zpátky. Také že dnes pro většinovou společnost je maximum to, že lidem na okraji společnost dají pár drobných. Co podle vás potřebují a jak jim můžeme opravdu pomoci?

Fotky zvětšuju a vracím od samýho začátku. Dnes, když používám digitál, je poměrně jednoduchý pořídit záhy zvětšeninu. Kdysi jsem dofotil, sednul na motorku a pelášil domů, bydlíval jsem kousíček za Prahou. Zavřel se do fotokomory, vyvolal filmy, udělal kontakty, vybral záběry, nalepil na sklo a nechal sušit.

Někdy pozdě v noci, často nad ránem jsem vytuhl. A další den sloupnul fotky, strčil je do kapsy, popad foťák, nasypal nový filmy do kapsy, sednul na motorku a zpátky do Prahy. Někde ji zaparkoval, zamknul u zábradlí a šel fotit. A když jsem potkal někoho z fotek, dostal dárek.

Co lidi na ulici potřebují, je různý. Včetně pomoci, kterou mohu poskytnout. Záleží na jednotlivcích. Od pár korun na levný víno nebo jídlo po hadry na sebe, spacák nebo stan.

Co je ale určitě potřeba? Transformace systému, aby se počty lidí na ulici neustále nenavyšovaly. Jen v Praze je na deset tisíc bezdomovců. Třeba změna exekučního zákona je naprosto nutná, dostupné sociální bydlení a podobně.

• Při rešerši jsem narazila na větu, která mě hodně zaujala: "A v nekonečném údivu, den za dnem, krok za krokem, se pokouší zachytit prchavé fragmenty představení, kterému všichni společně říkáme život." Co jste doposud o životě zjistil, pokud se to dá nějak shrnout?

Že mě žití neustále něčím překvapuje. Že život je dar. Že nic není jistý a že když naskočíš na vlnu, můžeš se sice dlouho vízt, ale taky kdykoliv skončit pod hladinou. A že cesta je cíl. Každej ji máme jinou, ale v mnohém se na ní potkáváme.

• Kromě tohoto tématu pracujete i na projektech o člověku a jeho vztahu k přírodě. Povězte nám něco o nich.

Za všechny zmíním jeden. Byl ve spolupráci s KPZ CooLAND. Jmenoval se Láska ke krajině prochází žaludkem. Šlo o to, že si nemusíme nechat diktovat, co jíst, žádným potravinářským magnátem s pochybnejma zájmama, že je i možnost obrátit se na místní drobné farmáře a pěstitele a vzájemně se podpořit.

Ukázat, že jsou různé alternativy, které nejen že jsou schopné nás výtečně nasytit, ale zároveň umí vracet krajině její dávnou funkci a ráz. Naše země touhle dobou nebyla vždycky žlutá.

Dokud bude pro některé autory fotka opravdu důležitou součástí života, bude na co koukat

• V rámci Verum Photo publikujete fotoeseje, svébytnou formu fotoprezentace, která v sobě spojuje pozadí popsané textem a zbytek příběhu vyprávěný fotkami. Na jaké projekty/fotoeseje se nyní chystáte?

Fotoeseje jsem pravidelně vytvářel od začátku devadesátek z ručně nazvětšovanejch fotek v podobě různě vázanejch sešitků. V současný době ve VERUM PHOTO vznikaj podle toho, kdo z nás na čem pracuje, případně co zrovna prožívá. Základem jsou fotografie a text jen poměrně stručně uvádí do děje. Všechno je online na našem webu.

Kromě toho vydáváme vlastním limitovaným nákladem tištěné Ziny, ať už pod společnou hlavičkou nebo autorské. V tuhle chvíli chystáme na podzim jeden, kde budou zastoupeny vybrané eseje jednotlivých autorů. Takže se opět posunume ze světa jedniček a nul na papír. To je podoba, kde vidím fotku nejradši.

• Jedny z posledních fotoesejů byly z Moldávie a Ukrajiny. I v naší minigalerii vám nyní visí výstava fotografií z Moldávie nazvaná Mlčenlivá krajina. V doprovodném textu mluvíte o obyčejném životě i kulisách sovětské éry. Byl jste tam několikrát, přibližte nám prosím Moldávii ze svého pohledu celý "soubor Moldávie".

Mlčenlivá krajina je název nejen výstavy, ale i připravované publikace. Bohužel současná situace s tím čínským vejrem mi trochu udělala čáru přes rozpočet a nevím, kdy se do krásný a chudý Moldávie zase podívám tak, abych mohl pokračovat v práci.

Na výstavě ve FotoŠkoda představuju část věnovanou životu na venkově. Součástí tématu je ovšem i hlavní město Kišiněv nebo Podněsterská republika, kterou jsem taky několikrát navštívil.

 

• Fotíte hlavně Leicou. Proč jste si vybral zrovna fotoaparáty této značky a jak vám pomáhají při práci?

Leica je srdeční záležitost i životní styl. Fotil jsem analogovým emkem šestkou, sedmičkou a posléze hledal ekvivalent v digitální rovině. Prošel jsem si tenkrát všema možnejma značkama ve snaze nějak obejít pořízení poměrně drahého těla, tenkrát M8.

Bohužel, můj vychytralej plán nevyšel, a když mi známej půjčil na chvíli na Staromáku svoji em osmičku, po pár minutách mi bylo jasný, že končí doba hledání. Hned jsem začal shánět nějaký tělo z druhý ruky a zbavil jsem se vercajku, co jsem měl. Naštěstí jsem měl skla z filmovejch strojků, tak ten přechod zas tolik nebolel.

Leica je pro mě nástroj, kterýmu rozumím. Má, co potřebuju - manuální ovládání, manuální ostření a nic navíc. Práce s ní je zábavou. Předloni jsem pro sebe objevil řadu Q díky kámošovi, co mi jí na pár dní půjčil. Výsledkem bylo pořízení Q2. A dodnes jsem opravdu a každodenně nefalšovaně nadšenej, jak skvělej je tohle pro mě nástroj.

• V jednom rozhovoru jste řekl, že existuje jenom dobrá, nebo špatná fotka. Co podle vás definuje tu dobrou?

Obecnej patent na určení nemám a nemám pocit, že by existoval. Pro mě jde o fotku (často o celej soubor nebo knihu), která mě zasáhne. Po všech stránkách. V rovině obsahu, vizuální stavbou, tvůrčím přístupem. Zejména v dnešních časech, v éře všeprostupujícího vizuálního smogu se dobrá fotka hledá hůř.

Stalo se trendem "fotku" okecat, vysvětlit, popsat, co všechno kolem autor zažil. Táhne se to jak rudá nit všema vrstvama fotografů. Bohužel často i autoři, kteří tohle nemají vůbec zapotřebí, propadají potřebě fotku či sebe takhle "prodat". Asi daň za účast na kolotoči sociálních sítí.

• Říká se, že fotograf za svůj život udělá 5 dobrých fotek – kolik jste jich podle svého mínění udělal vy?

Do podobnýho sebehodnocení bych se snad ani nepouštěl, času dost. Ale můžu ukázat jednu fotku z doby nedávné, za kterou jsem rád. Medici na ulici ošetřující člověka z okraje společnosti v jeho chatrči.

• V jednom rozhovoru jste uvedl, že aby člověk udělal slušné snímky, měl by mít znalosti z výtvarného umění, filmů i literatury. Čím, případně kým, se inspirujete a posouváte vy?

Toho je rozsáhlá škála. Neuzavírám se před stálým objevováním, ale mám i svoje stálice. Třeba k tématu lidí na okraji společnosti mě na počátku nasměrovala kniha a dva bijáky. Šlo o Steinbeckův román Na Plechárně a filmy Tulák Archimedes a Půlnoční kovboj. Jinak mám rád filmovou estetiku Andreje Tarkovskýho, Bély Tarra a z našich třeba Františka Vláčila.

Od dob, kdy jsem ještě za bolševika pracoval v Národní galerii jako správce depozitáře grafiky, mě fascinuje Goya a jeho Hrůzy války jsou pro mě předobrazem válečný fotky od druhý půlky dvacátýho století do současnosti. Baví mě, jak svět viděl Pieter Brueghel starší, často obdivuju v kostelích vymalované klenby.

• Fotíte prakticky celý život – čeho byste chtěl ve světě fotografie dosáhnout?

Rád bych postupně začal realizovat knihy, na kterých léta pracuju a začít dělat na těch, které mám zatím jen rozpracovaný v základech a v poznámkách.

• Může fotografie změnit svět?

Vždyť fotografie stále svět mění od samý svýho začátku. Stala se mimo jiné jakousi kolektivní pamětí, se všema možnejma poruchama, který k paměti patřej.

• Jaká je podle vás budoucnost pouliční fotky, potažmo sociálního dokumentu?

Předvídat neumím, ale nemyslím, že by byla horší nebo lepší. Bude podobná a bude záležet na přístupu jednotlivejch autorů, jak moc budou svými tématy fotograficky žít. Tak jako tomu bylo vždycky. Hodně se naříká, co bude a jak se musí zachraňovat třeba dokument. Ale dokud budou autoři, pro který bude fotka opravdu důležitou součástí života, bude na co koukat. Mění se částečně jen forma, jak se k jejich fotkám dostat a kde je vidět.

• Získal jste řadu cen včetně Czech Press Photo. Jaké ocenění pro vás má největší hodnotu?

Ocenění jsou fajn, ale nejsou podstatný pro vlastní tvorbu, proč fotit. Ale můžete se díky ním stát známějším a dostat se i k zajímavý práci.

Co mi udělalo v poslední době opravdu radost? Když jsem potkal na ulici fakt nuznýho kluka, co se ke mně radostně hlásil a z potrhanýho báglu vylovil ušmudlanou obálku a z ní vytáh fotku, co jsem fotil v době, kdy už na ulici sice byl, ale jen krátce, se slovy: "Furt ji mám u sebe, často na ní koukám, když je mi smutno..."

• Na závěr jednu takovou aktualitu. Hodně volného času trávíte na ulici s foťákem v ruce, i teď během karantény jste fotil s Mediky na ulici. Jak se podle vás Praha během těchto dvou měsíců změnila, co je podle vás dobře a co by se naopak mělo vrátit do starých kolejí?

I během karantény jsem fotil denně. Zpočátku se změnilo hodně, Praha byla naprosto vylidněná, a když jsem na někoho narazil, byl to většinou jiný kolega fotograf. Medici na ulici hodně pomáhali a díky zájmu médií se stali známými (i když ve skutečnosti je člověk mohl potkávat v terénu už několik let).

Co by se mělo vrátit do starejch kolejí? Lidi by se měli pokusit co nejdřív zbavit strachu. Ten je stále cejtit, i když jsou lidi v rouškách k nepoznání. Centrum potřebuje začít žít. Nemám na mysli dobu nedávnou, pivní kola a nekonečný zástupy čínských turistů. Myslím rej živýho, zdravýho města, kde žijou a baví se převážně místní.

• web Kevina V. Tona
• VERUM PHOTO
• Kevinova výstava v Minigalerii

Autorka rozhovoru: Anna Jirásková