Svět kolem nás očima Jaroslava Pulicara

Fotograf mezních okamžiků

Jaroslav Pulicar (*1954), fotograf-samouk, patří mezi nejvýraznější současné dokumentaristy a v minulém roce získal cenu Osobnost české fotografie za rok 2020, kterou uděluje Asociace profesionálních fotografů. Přesto jeho práci zná málokdo. Autorských výstav má za sebou pouze několik a textů, které hlouběji zkoumají jeho tvorbu, vzniklo ještě méně. V posledních dvou letech ovšem spatřily světlo světa dvě autorské publikace s názvy Jaroslav Pulicar: Efeméria a Jaroslav Pulicar: Pulicar.

Předtím, než fotky prezentuje ostatním, je dlouho hodnotí. Následně pak máte naprostou jistotu, že nesou jeho rukopis. Důsledně fotí černobíle a stále na film, jeho metoda je jasná a v jeho fotografiích se prolíná žité a fotografované. V jeho nárocích na fotografii se odráží jeho životní postoje, a přestože nevytváří cílené projekty a fotografuje samostatné obrazy s osobitým jazykem, jeho tvorba v posledních desetiletích utvářejí dojem uzavřeného celku.

Při focení se soustředí na autenticitu, fotí místa, kde se lidé přirozeně shromažďují či něco společně vytvářejí, ideálně v odkazu na dlouhou tradici. Proto můžeme v jeho tvorbě spatřit řadu snímků z cest, poutí či lidových slavností. Při hledání takových míst většinou míří na Moravu, Slovensko, Ukrajinu, do Polska či Rumunska.

Ačkoliv nezaznamenává mezní situace, jako jsou války či emigrace, je fotografem mezních okamžiků. Život je na jeho snímcích obnažen na dřeň, fotografie se snaží zachytit exil a konflikty v nás samých, okamžiky, kdy se ze všední každodennosti vynoří moment obecné zkušenosti.

Reportáž je v jeho životě všudypřítomná, svůj byt dokonce proměnil v galerii, kde pravidelně pořádá výstavy inspirativních fotografů, a to včetně dnes již legendárních vernisáží a diskusí. Přesto je fotografování výhradně jeho volnočasová činnost, díky čemuž nečelí tlaku grantů, zakázek či blížících se termínů výstav.

Autor úvodní fotografie: © Jaroslav Pulicar

• výstava Jaroslava Pulicara v Leica Gallery Prague

5 otázek pro Jaroslava Pulicara

• Kdo byl vaší uměleckou nebo životní inspirací?

Mám štěstí, že žiju v České republice, protože Česko je líhní mnoha dobrých autorů. Mám štěstí i v tom, že jsem mnohé osobně poznal. Nedokážu vyjmenovat jednoho nebo dva, protože jich je několik, ale řekl bych, že pokud se někdo narodil tady a fotí, tak se narodil na šťastné planetě. Fotografie tu má dlouhou tradici a vždycky je dobré na něco navazovat a být toho součástí. Inspirace tkví v tom, že člověk je obklopen tvorbou, která má smysl a ze které se může poučit.  

• Co byste vzkázal mladým a/nebo začínajícím fotografům?

Vzkázal bych jim, aby hlavně fotili. Občas se setkám s tím, že někdo chce poradit, fotky mi přinese ukázat a já zjistím, že je to tvorba, kterou udělal o víkendu, když fotil dvě hodiny na výletě. Nemusíte fotit dnes a denně, každou hodinu, ale jde o to se do fotografie ponořit. Někteří fotografové také spoléhají na postprodukci. Hlavní je znovu a znovu zkoušet obraz, což má řada lidí naopak, vyfotí 5 fotek a 20 hodin je upravuje. Ale když na fotce není základ, tak tam prostě není. Ať fotky samozřejmě upravují, ale ať hlavně tříbí zrak skrze hledáček.    

• Jaké místo nejvíce ovlivnilo váš vztah k fotografování?

Neumím říct, že by bylo místo, kde bych skokovým způsobem prozřel a něco pochopil. U mě to byl postupný, trvalý proces, a proto jedno místo nedokážu určit.

• Výstava v Leica Gallery Prague zobrazuje vaši práci za posledních 40 let. Jakým způsobem jste vybíral fotografie na tuto výstavu, když jde o tak dlouhé období?

To je samozřejmě velmi dlouhý proces, nejen aby byly fotky dobré, ale aby se například neopakovala témata. A potom když jsou na zdi, aby na sebe fotografie navazovaly nebo se navzájem nepopíraly. Člověk si je vždycky skládá doma na zemi, až má pocit, že si k sobě soubor sedne, že dává smysl například i geograficky, aby byly prostřídané různé druhy oblastí.  

• Jakou používáte fotografickou techniku?

Fotím na film, vybavený jsem několika Olympusy OM2 a mám Leicu M6.

Ptala se Karolína Fialová