FotoŠkoda FestRozhovory

Jiří Růžek, umělecký akt

1. 10. 2019 | 5 minut čtení

Jiří Růžek se fotografii věnuje na plný úvazek. Fotografický život zasvětil volné tvorbě, která je zaměřena primárně na černobílý akt, sahající od přirozených portrétů po kontroverzní realistické zobrazení erotiky. Sám sebe vnímá spíše jako portrétistu nahých žen a dokumentaristu lidských radostí a vášní. Jeho styl je charakteristický přirozeností. Realitu zachycuje bez přetvářky. Retuš a umělé prostředí jsou jeho tvorbě vzdáleny, neboť jim schází ona uvěřitelná krása nedokonalosti. Jeho fotografie byly a jsou publikovány v sérii knih předních světových nakladatelství. V Česku i zahraničí vede skupinové a individuální workshopy, navštěvované ročně stovkami fotografů z celého světa. Společnost Fujifilm jej zařadila mezi X-Photographers - fotografy, jejichž tvorba celosvětově reprezentuje kvalitu techniky této značky.

„Fotograf, se kterým se potkáte na FotoŠkoda FESTu“
- rozhovor s Jiřím Růžkem

Jakým způsobem a kdy se ti fotka dostala do života?

K focení jsem se dostal z důvodu nutnosti fotit pracovní věci, pak mě ale oslovilo, jak se dá s fotoaparátem kouzlit. A k žánru samotnému? To bylo dost hledání a pak volba jako ve všem - člověk může dělat něco jen pro peníze, nebo se rozhodne dělat to, co ho vážně baví.

Lidé často nevidí rozdíl mezi glamour, boudoir a erotikou, jak bys lidem vysvětlil rozdíly mezi těmito styly?

Není lehké to popsat, protože všechny ty žánry se v mnoha směrech prolínají a dají se fotit různým způsobem. Slovo glamour znamená půvab, ale v rámci žánru jej vidím spíš jako falešné pozlátko, předstíraný luxus. Obecně v glamour stylu nebývá přímá nahota, je spíše naznačena nebo nahrazena sexy prádlem apod. Boudoir, jak napovídá název, by měl zobrazovat ženy v jejich nejosobnějším prostředí - v ložnici, koupelně a tak. To ale určuje jen prostředí, ne samotný styl, fotit se to dá jakkoliv. Stejně tak erotika. Může být laciná nebo se bude autor snažit o něco víc. Já to ani jako samostatné žánry neberu, spíše nějakou informaci, co asi na takových fotkách uvidím.

Nahé či obnažené ženské tělo je s oblibou zachycováno mnoha fotografy, jak jsi dokázal svou tvorbu odlišit a čím od zbytku fotografů?

Na to by asi měli odpovědět jiní, já můžu sotva být objektivní k vlastní práci. Pro mne je důležitý vztah k modelkám, úcta a respekt. Zobrazuji ženu jako osobnost, silnou, sebevědomou, ale i křehkou a zranitelnou. Samozřejmě i sexy, ale ne sexisticky, tak to necítím, tak to nemůžu a nechci dělat.

Z pohledu stylu si myslím držím jistou konzistenci a kontinuitu. Když vyfotím jednu fialovou fotku, jinou modrou a další zelenou, nikdo se v tom nevyzná, jestli budu 10 let fotit fialové fotky, stanou se rozpoznatelnými, lidé řeknou "to je ten s fialovými fotkami". Ale každý z nás je jedinečný a fialové fotky někoho jiného budou vypadat podle jeho přístupu, jeho fantazie i jeho limitů.

V čem je podle tebe důležité sdílení svých znalostí a zkušeností s ostatními?

Správně zmiňuješ to slovo sdílení. Podle mne se někteří účastníci i lektoři omylem domnívají, že workshopy jsou nějaká nápravná zařízení typu "nic neumíte, všechno děláte špatně a já vás to teď naučím dělat správně". To je demagogie a dogmatismus. Lektor nemá (m)učit, ale sdílet. Učit se musí každý sám, když má zájem a je schopen vnímat. Za nejlepší workshopy považuji ty, kde účastníci nesledují pouze lektora, ale jeden druhého a nacházejí inspiraci i v sobě.

FotoŠkoda Fest je o sdílení se, budeš dávat část sebe návštěvníkům, jenže tento proces nikdy není jednostranný, co může podle tebe dát taková akce lektorům, konkrétně tobě?

Největší přínos vidím v setkávání se s až neuvěřitelně zajímavými lidmi. Například nedávno jsme měli na workshopu člověka, který ještě před revolucí navštívil Václava Havla ve vězení, tehdy jako občan nepřátelské země a člen mezinárodního výboru za Havlovo propuštění. Ale nejde o to, jestli je někdo velvyslanec, profesor výtvarných umění, zubař nebo třeba zmrzlinář. Pro mne je důležitá otevřená mysl a srdečnost těch lidí, které potkávám, to mě nabíjí.

A možná to zní jako paradox, ale souvisí to s předchozí otázkou, já se na workshopech sám učím od druhých. Někdo mě inspiruje tím, jak je hravý a tvořivý, baví mě jeho odlišný, ale zajímavý přístup. Učím se ale i z chyb a člověk si vlastní chyby často sám neuvědomí. Když je pak vidí u druhých, nějak se mu samo uloží v podvědomí, že takhle to dělat nechce a posune ho to dál. Důležité je neustále vnímat a mít chuť rozvíjet se.

registrace na fotoškoda fest