Vojtěch Duchoslav

„Fotograf, se kterým se potkáte na FotoŠkoda FESTu a na CANON ZOOM“
- rozhovor s Vojtěchem Duchoslavem

Vojtěch Duchoslav je studentem na katedře ekologie Přírodovědecké fakulty UK v Praze, kde se zabývá geomikrobiologií a ekologií mikroorganismů. Fotografovat začínal se Zenitem po dědečkovi, první digitální fotoaparát si pořídil před sedmi lety. Aby si vydělal na výbavu, fotil cokoliv se naskytlo – svatby, taneční, koncerty. Nicméně v srdci zůstal nejvěrnější přírodě a cestovatelské fotografii. Pak přišel osudový okamžik, kdy s fotkou zasněžených Lužických hor vyhrál slevu na kurz, který vedl Petr J. Juračka. S Petrem si padli do oka, Vojtěch mu začal dělat zvukaře, kameramana, stativ i modela. Petr mu dokonce předal nabídku, kterou dostal od Dana Přibáně, tak jel místo něj do Austrálie fotit výpravu trabantů.

Jak se stát efektivním samoukem

• Pamatujete si, jak jste se poprvé dostal k fotoaparátu?

Jako malý jsem si hrával s tátovou rozbitou flexaretou, ve které jsem stále dokola převíjel už tisíckrát exponovaný svitek filmu. Tehdy jsem o fotografování nevěděl zhola nic a jenom se mi líbilo to cvakání. Rodiče v té době měli takový ten hloupý automat, na kterém je jen spoušť a vy nemůžete ani ovlivnit, jestli ta věc bleskne. Později jsme s bratry dostali od dědečka jeho starý Zenit, ke kterému jsme měli kromě Heliosu 50 mm také fotopušku s objektivem Tair 300 mm. S tímto vybavením jsem získal základní návyky. Mohl jsem být v šesté nebo v sedmé třídě na základce, když jsem dospěl k názoru, že nemá smysl ve vysoce konkurenčním prostředí se dvěma staršími bratry stále jenom hrát druhé housle (bratr Miloš byl tehdy prostě o mnoho lepší fotograf než já), a tak jsem si vysnil filmařskou kariéru, kde přede mnou nebude stát žádný bratr, a fotografii dal k ledu, abych se k ní definitivně vrátil až s odchodem na vysokou školu.

• Proč jste se zaměřil zrovna na cestovatelské fotografování?

Stále se cítím spíš jen jako nadaný amatér, který dostal velkou příležitost. Mám rád technické výzvy. Rád fotím dronem z ptačí perspektivy, rád fotím časosběrná videa, rád fotím HDR nebo skládané makro (focus stacking), rád si přivstanu kvůli východu slunce a pěkné krajince a rád si hraju se svícením několika blesky...

A jak je to s tou cestovatelskou fotografií? Když ráda cestujete a ráda fotíte, co z toho asi vznikne? Ale donedávna o mně nikdo nevěděl, dokud jsem se nepřidal k trabanťákům, takže není divu, že jsem nyní spojován s fotkami z jejich cest.

• V jednom rozhovoru jste řekl, že jste se k cestě s trabanty dostal jako slepý k houslím, když Petr Juračka přehodil výpravu na Vás, dovedl jste si představit, do čeho jdete? Jaká byla realita proti očekávání?

Jsem tak trochu cestovatelský parazit. Sám jsem v životě nenaplánoval jediný výlet. Vždycky se jen k někomu přifařím a zatím jsem nikdy nelitoval. Takový přístup je už z principu spojen s tím, že kdo nic neplánuje, nic neočekává a taky ho nikdy nic nezklame. Nic jsem si nepředstavoval. Žádná očekávání jsem neměl. Tohle mi moc lidí nevěří, ale já jsem do té doby o žlutých trabantech nic nevěděl. Když jsem s kamarády v září 2014 slezl po několika týdnech z himalájských hřebenů na mobilní signál, přišla mi SMSka od nějakého Přibáně. Nevěděl jsem moc, co má za lubem, ale hned po příletu z Nepálu jsem se s ním sešel a dohodli jsme se na předběžné spolupráci. Teprve tehdy jsem si začal dělat představu o tom, co je ten žlutý cirkus za podnik. Zhlédl jsem několik dílů jihoamerického seriálu, vygooglil pár rozhovorů s Danem a upřímně jsem se zhrozil, neboť na mě Přibáň působil v mnoha případech jako arogantní blbec. Naštěstí mi ale po několika osobních setkáních došlo, že za tou drsňáckou arogancí skrývá vcelku dobráckou povahu a i nyní přes strasti a neshody půlroční společné cesty mám stále mnoho důvodů si ho vážit.

• Nyní Vás čeká mnoho přednášek a propagačních akcí, můžeme Vás například vidět 7. 6. na akci Canon ZOOM v ZOO Praha, kde povedete spolu s Danem Přibáněm přednášku o vaší dobrodružné trabantí výpravě Tichomořím. Měl jste čas vyčkávat na ten správný okamžik při focení zvířat, nebo musela výprava pokračovat, a výsledné fotky jsou tedy spíše dílem náhody?

Na pořádné fotografování divokých zvířat za celou expedici nedošlo. To je hodně o znalosti zvířete i lokality a také o vloženém času. Spousta wildlife fotografů pak chodí za svým vysněným snímkem na jedno místo opakovaně třeba i po několik let, než se to povede. To samozřejmě s devítičlennou expedicí, která se neustále pohybuje, nejde.

• Jakou svou fotku zvířete máte nejradši a jak vznikla?

Autor těžko hodnotí vlastní fotky. Vždy se totiž do hodnocení promítne, co u toho prožíval a kolik mu to dalo práce. Možná proto teď mám největší radost z fotky honících se jeřábů popelavých (Grus grus), za nimiž jezdím už asi šest let. Donedávna byli jeřábi u nás poměrně vzácní, ale v posledních letech se jejich počty celkem utěšeně zvyšují. Pocházím z Nového Boru a právě u nás na severu Čech mají jeřábi svá oblíbená hnízdiště. V předjaří se slétají na tzv. seřadiště, kde tančí své námluvy a začínají tvořit hnízdní páry. To je ohromná podívaná, ale není lehké ji zachytit, protože jeřábi jsou neobyčejně plaší a odlétají, už když se k nim přiblížíte na 100 m. Nezbývá tedy, než se někam schovat a čekat a čekat, abyste pak zjistila, že vám nohy v holínkách omrzají zbytečně, protože jeřábi jsou zrovna dneska na vedlejší louce za dalším remízkem. Nejlepší fotka je zatím tahle letošní, ale námluvy ještě nemám. Budu to muset zkoušet dál.

registrace na canon zoom 2016

Vojtěch Duchoslav – fotograf