Rozhovor o fotografování a životě se Stanislavem Peterou

• Ahoj Stando, jestli můžeme, tak se pojďme podívat na tvé začátky s fotografií. Jak bys popsal své začátky s fotografováním?

Od malička jsem hltal dobrodružné příběhy, ať už v knihách, filmech nebo třeba z vyprávění cestovatelů. Chtěl jsem ty stejné příběhy sám prožívat a pak o nich dál vyprávět a všechno mé úsilí k tomu směřovalo. Odmala jsem byl ve skautu, s rodiči jsme hodně cestovali po celém světě a vlastně pořád jsem potkával různé zajímavé a nové lidi i způsoby života. Když jsem pak dospěl do věku, kdy jsem se musel začít něčím živit, tak první, co mě lákalo, byl grafický design. Fascinovala mě čistota dobré typografie i to, jak jen barvami a tvary může člověk navodit a předat emoce. 

Časem jsem ale zjistil, že nějaké rozsáhlejší nebo komplexnější příběhy designem vyprávět nejdou, a to mě zavedlo právě k fotce. Bylo to v době, kdy jsem se po docela dlouhé době vrátil z Indie, kam jsem odjel studovat jógu a tehdejší přítelkyně - francouzská fotografka - mě přesvědčovala, že by ze mě mohl být daleko lepší fotograf než designer. Nakoupil jsem tedy techniku a začal fotit, aniž bych příliš věděl, co dělám. Tápal jsem s nastavením foťáku, světel, s kompozicí a vlastně vším. Postupem času se z foťáku stal pracovní nástroj, já se naučil pózovat a komunikovat s lidmi a ani svícení už nebyla taková španělská vesnice. 

Začal jsem dostávat i komerční zakázky, které časem přerostly z malých ve velké a já zjistil, že se vlastně focením živím. Jako cíl jsem v té době měl focení módy pro některý z předních českých časopisů - buď Elle, nebo Dolce Vita. To se mi po velice krátké době splnilo a začal jsem pro ně fotit celkem pravidelně. Pořád jsem ale měl pocit, že vlastně nevím, co dělám. Svítit mě nikdo neučil, o stylingu jsem slyšel jen z doslechu a postupy retuší jsme vymýšleli s kamarády na koleně. A ač jsem v té době byl v Čechách už docela úspěšný, rozhodl jsem se, že tu všeho nechám a odjedu studovat do Paříže.

• Jak ses dostal k možnosti učit se od známých fotografů v prestižních módních magazínech? 

Po spoustě let cestování a učení se různých disciplín od různých lidí ze všemožných koutů světa jsem zjistil, že postup je vlastně vždycky stejný, jako byl poprvé s fotkou. Jakmile zjistím, že mám hlubokou potřebu se naučit třeba jógu, tak se zamyslím, kdo jsou lidé, kteří jí ovládají nejlépe. No a pak jednoduše koupím letenku, vyhradím si několik měsíců a zanedlouho klepu na dveře indickým jogínům tak dlouho, než mě začnou učit. Když člověk přijde s upřímnou touhou se učit, tak ho málokterý učitel dokáže odmítnout. No a stejně jsem to praktikoval i v Paříži. Koupil jsem si lístek na autobus (do letadla by se mi všechna technika nevešla), vzal našetřené peníze a pronajal byt v Paříži. Pak jsem jednoduše obcházel fotografy a agenty fotografů a nabízel své služby jako asistent a retušér do té doby, než mě k sobě vzali. 

• Jaký je rozdíl mezi fotografií v ČR a ve Francii? 

Když jsem byl v Paříži před deseti lety já, tak byl hlavní rozdíl u módní fotky v tom, že tam prostě všichni vědí, co dělají, kdežto tady to byla jedna velká improvizace. Tím, že móda v podstatě ve Francii a Itálii vznikla a má tam dlouhou historii, kterou každý fotograf, stylista a dokonce i asistent studují, tak jí mají tak nějak v krvi. Dokáží pak spolu komunikovat o jemných nuancích póz nebo stylingu a přesně vědí, co a jak fotkou říkají. To jsem v Čechách nikdy nepotkal, nicméně mám pocit, že doba se už změnila. I v Čechách už máme návrháře i fotografy, kteří studovali v cizině a fotografická scéna se stává daleko profesionálnější. 

• Jaké máš nároky na fotografickou techniku? 

Neustále se mě někdo ptá, jaký foťák používám, a přiznám se, že mi to přijde jako trochu nesmyslná otázka. Lepší foťák nikdy lepší fotku neudělá, udělá maximálně fotku s lepším rozlišením nebo dynamickým rozsahem. Je důležité si uvědomit, že foťák je jen technické zařízení, které zaznamenává nějakou scénu, děj nebo příběh. Ve výsledku není až tak podstatné, kolik má megapixelů nebo kolik zachytí EV. Daleko podstatnější je scéna samotná, její kompozice, jak jsou lidé oblečeni, jak se dokáží vcítit do příběhu, jak dobrou jsem dokázal najít lokaci, a nakonec i emoce, které z ní plynou. Pro mě je tedy u techniky zdaleka nejpodstatnější spolehlivost a rychlost. Technika mě nesmí zpomalovat a musím jí důvěřovat, abych se mohl soustředit na fotku samotnou.

• Jaké používáš fotoaparáty a objektivy?

Hodně se to mění a netrvám na žádné konkrétní značce. Vidím i myslím hodně širokoúhle, mám ve fotkách rád dost prostoru, takže mé oblíbené ohnisko je někde mezi 24-35mm. Aktuálně mám nejoblíbenější objektiv Sigma 24/1.4 ART a jako foťák používám 50mpx Canon 5DS R, což je pro mě první zrcadlovka, která opravdu může soutěžit s rozlišením středoformátu. V praxi se nám takhle extrémní rozlišení hodí v montážích, které děláme a které teď můžeme tisknout na větší formáty než dřív. Jinak ale věřím, že skvělou fotku nedělá foťák, ale fotograf.

• Vím, že jsi v osvětlovací technice používal blesky světové zahraniční značky. Teď fotíš s blesky Fomei. Jaký je pro tvoji práci rozdíl v použití?

Měl jsem ve fotografické technice myslím dost podobný vývoj jako všichni fotografové. Dlouhou dobu jsem si myslel, že když si koupím lepší foťák, tak budu mít lepší fotky, když se to nestalo, tak jsem nakupoval drahé objektivy a jako poslední jsem zkoušel dražší a dražší světla. Nakonec jsem měl pět extrémně drahých generátorů, které jsem používal na focení…až do té doby, než mi čtyři z nich na focení shořely… těsně po záruce. Musel jsem je posílat do zahraničí na opravu, která stála řádově statisíce, a světla se mi vrátila až po třech měsících… kdy jsem je okamžitě prodal. To byla chvíle, která mě přinutila k zamyšlení a zjistil jsem, že dražší technika opravdu lepší fotku neudělá a že je pro mě daleko podstatnější spolehlivost. V té chvíli jsem hledal světla, která budou opravdu spolehlivá a budou mít skvělý servis, a to jsou kategorie, ve kterých Fomei v Čechách nemá žádnou konkurenci. Posledních šest nebo sedm let už pracuji jen se světly Fomei a to nejkrásnější na nich je, že o nich nemusím přemýšlet, nemusím je řešit, můžu se prostě jenom soustředit na dobré fotky.

• U fotografování tvá práce nekončí, naopak asi právě ta hlavní tvůrčí práce začíná. S kým na postprodukci spolupracuješ a proč? 

Trochu bych tě opravil - u nás ta hlavní tvůrčí práce začíná ještě dlouho před focením, kdy vymýšlíme celý koncept, plánujeme a kreslíme storyboardy. Žádné naše větší focení není náhodné, pro každou fotku máme přesný plán, víme, jak bude vypadat kompozice, v jakých všechno bude barvách a jak bude vypadat světlo. Jakmile máme plán hotový, tak samotné focení i postprodukce už jsou v podstatě jen technické fáze, kdy ho dovedeme do úspěšného konce. Poslední dva roky se mi skvěle pracuje s Jirkou Kubíkem, což je původně můj student, který ale velmi rychle pochopil mé workflow a skvěle do něj zapadl. Umí přesně ty věci, které já neumím, a naopak. Teď na většině projektů děláme spolu a myslím, že se dobře doplňujeme jak v dovednostech, tak lidsky, takže snad nám spolupráce ještě dlouho vydrží.

• Nezajímali jste se Jirkou o to, jak posunout váš styl do nějakého komplexnějšího celku, ve smyslu přípravy filmu nebo vytvoření nějaké počítačové hry ve vašem stylu? 

Občas se nás na to někdo ptá, ale upřímně na to nemáme kapacitu ani znalosti. Spíš se nám teď daří navazovat spolupráci s dalšími zajímavými lidmi a zkoušíme různé kooperace. Projekty to jsou ale zatím tajné, takže o nich nemohu mluvit.

• Mohl bys nás seznámit se svojí fotografickou školou, kterou provozuješ? 

Když jsem se vrátil z Paříže, tak se mě spousta lidí ptala, jak upravuji fotky. Mě po nějaké době přestalo bavit odpovídat jednotlivě, takže jsem uspořádal první seminář o pokročilé postprodukci. Měl velký úspěch, v té době nikdo pokročilejší techniky neučil, takže jsem v seminářích pokračoval a postupně z toho vznikla značka LGA. Z nějakého důvodu mají lidé pocit, že fotografie je nějaká tajuplná a mystická disciplína, ke které je potřeba talent, štěstí a známosti. Já si to nemyslím a snažím se učit a předávat úplně všechny znalosti, které mám, a ukazovat lidem, že jediné tajemství opravdu dobré fotky je prostě to nevzdávat. Teď pořádáme dvakrát do roka týdenní intenzivní výcviky - jeden je věnovaný komerční fotografii se všemi jejími disciplínami, druhý je pak speciálně pro retušéry. Za tu dobu, co LGA v Čechách funguje, tak už jsme vychovali spoustu velmi úspěšných fotografů i retušérů a doufám, že v tom budeme pokračovat i dál, jejich úspěchy mi dělají velikou radost.

• Co si odnesou studenti tvé školy a mohl bys představit některé studenty LGA, kteří se prosadili a tvoří tak, že je fotografie jejich hlavní pracovní náplní?

Týdenní semináře mají tu krásnou vlastnost, že většinou lidem zcela změní pohled na fotku. U výcviku módní a reklamní fotografie účastník většinou vůbec poprvé pochopí, že žádná fotografická disciplína není osamocená a všechny na sebe organicky navazují. Ke vzniku dokonalé fotky je v první řadě potřeba plán, koncept. Ten se pak rozebere na jednotlivé prvky, seženou se propriety, najde se lokace, modelky, naplánuje svícení a postprodukce. Pak už vlastně stačí fotku jen vyfotit. Člověk může třeba svítit sebelépe nebo mít nejdražší objektiv, ale když nemá dobrou modelku nebo fotku neumí vyretušovat, tak výsledek často neodpovídá vynaložené námaze. Od nás pak účastníci odcházejí s tím, že mají přehled o jednotlivých disciplínách, naučili se svítit, pózovat, vědí, jak se větší focení organizuje a jak se fotky upravují. Dál už je to pak na nich. 
S našimi úspěšnými studenty budeme tuto zimu pořádat společnou výstavu, takže bych toho nerad prozrazoval příliš dopředu, přijďte se podívat.

• Pojďme představit některé tvé fotografické projekty, které ukazují cestu a mají již své fanoušky. Fotografoval jsi ucelený projekt pro Národní protidrogovou centrálu. Tedy kalendář pro rok 2016. Jak bys popsal přípravu a realizaci tohoto fotografického projektu? 

Kalendář NPC nás s Jirkou napadl jako první velký projekt. Domluvili jsme se, že jeho výtěžek věnujeme na charitu (Nadaci policistů a hasičů) a vyzkoušíme si na něm práci na delší sérii fotek. Jako u každého projektu jsme měli nejprve připravený plán, rozkreslené jednotlivé snímky a nalezenou lokaci. Atmosféra měla být poměrně temná, celý příběh zásahu proti drogovým dealerům se odehrává za mrazivé zimní noci. K tomu nám pomohlo jak tvrdé dramatické svícení (použili jsme cca 8 bateriových záblesků Fomei s reflektory a beauty dishem), tak potom postprodukce. Focení samotné bylo poměrně rychlé, šest fotek jsme zvládli za odpoledne, ale postprodukce pak zabrala další měsíc. 

• Nesmíme rozhodně opominout tvůj další kalendář, který byl na téma Rychlých šípů. Kdo četl foglarovky, tak mu jistě srdce zaplesalo, když viděl ztvárnění tvého kalendáře. Vím, že tvůj tým tomu dal hodně času. Co bys k Rychlým šípům ve svém podání řekl? 

Stínadla pro nás byla srdeční záležitost. Jak já, tak Jirka Kubík jsme vyrůstali na foglarovkách, takže když jsme o nápadu nafotit něco ze Stínadel poprvé mluvili, rychle jsme se shodli, že jdeme do toho. Na úplném počátku jsme strávili spoustu času studiem knih, původních filmů a seriálu, abychom věděli, jak Stínadla pojali kolegové filmaři. Další krok byl shánění modelů, jejich oblečení a propriet. Tady nám hodně pomohly jak barrandovské ateliéry, tak všichni naši příbuzní, kteří se vypravili na půdy pro staré baterky, lana i kola. Nakonec jsme pak strávili hodně času hledáním lokací. Nejdřív jsme totiž chtěli celou sérii nafotit přímo v ulicích města. Když jsme pak zjistili, že Stínadla existují jen v našich hlavách, nezbylo nám než změnit plán a fotky poskládat. Celá atmosféra měla být trochu pohádková a opět nám v tom pomohlo svícení (používali jsme bateriové záblesky Fomei s velkými softboxy, deštníky a barevnými filtry) a následná postprodukce, kde jsme celou sérii obarvili do nočních tónů. Celá série vzala zhruba dva měsíce čistého času, ale máme z ní opravdovou radost a myslím, že je to jedna z těch, které si budeme dlouho pamatovat.

• Posledními celky fotografií, které jsi představil, je ukázka z kalendáře pro Armádu ČR, myslím 43. výsadkový prapor z Chrudimi. A rozhodně fotografie s bojovou atmosférou z Mongolska. Můžeme se nejdříve podívat na kalendář pro Armádu ČR?

Kalendář pro Chrudimské výsadkáře byl jeden z největších a nejzábavnějších projektů, které jsem kdy fotil. Velení výsadkářů nás oslovilo poté, co viděli policejní kalendář, a chtěli ho pokud možno překonat. Série vypráví příběh o zásahu výsadkářů v cizí zemi, kde nejprve musí na místo doletět, vyskákat z letadla, projít náročným terénem, až nakonec jejich potápěči vyhodí do vzduchu strategicky důležitou přehradu. Série pro mě byla kouzelná v tom, že focení byla opravdu rozmanitá. Fotili jsme celkem čtyři dny v různých elementech, některá focení byla i extrémně technicky náročná. Třeba výskok jsme fotili z letadla (k tomu bylo třeba povolení od ministra obrany a trvalo půl roku ho získat), kde jsem sám musel mít padák a visel jsem za jednu ruku půl metru od konce rampy. Na dvou místech jsme použili dron, jednu fotku jsme fotili pod vodou a jezdili jsme i na člunu po přehradě. Krása byla navíc i v tom, že v podstatě všechno, co jsem si dokázal vymyslet, tak armáda dodala. Výsledkem je kalendář, jehož celý výtěžek půjde na Vojenský fond solidarity, takže krom fotek mám radost i z toho, že budou k něčemu užitečné.

• Mongolsko. Velká země s velkou historií a momentálně s relativně nízkým počtem obyvatel. Jak to tam šlo? 

Zkuste si představit, že chcete vyfotit fotku o mongolských hordách z dob Čingischána. V Čechách to každopádně nepůjde, takže koupíte letenku, doletíte na místo, proberete se z časového posunu a co teď? Jako první potřebujete překladatele, Mongolové totiž neumí jinak než mongolsky. Když ho přesvědčíte, že opravdu nejste blázen, ale fotograf, a vysvětlíte mu, o co vám jde, máte napůl vyhráno. Na fotku potřebujete lokaci, modely, kostýmy a nějakou tu techniku.

První krok je shánění lokace. V padesát let starém sovětském mikrobusu (o jeho shánění i s řidičem ani nemluvím) se kodrcáte dva dny tam a zpátky po stepi a hledáte místo, kde se dohromady potkají jak jezdci, tak krajina. Když ho konečně najdete, vrátíte se do města a ředitele místního divadla přesvědčíte, že nejste blázen (opět), když potřebujete půjčit všechny kostýmy a zbraně, které mají. S plným mikrobusem se pak vrátíte na lokaci.

Zajdete do nejlépe zdobené jurty a oslovíte místního vrchního krotitele koní. Vysvětlíte mu, že nejste blázen (opět) a on začne objíždět kamarády. Trvá to celé odpoledne, ale postupně se vám před jurtou sjede půl vesnice na koních, od desetiletých kluků po šedesátileté dědoušky. S pomocí překladatele ještě jednou vysvětlíte svůj záměr, a ač se dvě třetiny ztratí v překladu, k samotnému focení už zbývá jen kousek. Dojedete na místo (Mongolové dojedou na koních), všechny obléknete, vyzbrojíte a vysvětlíte (opět) svojí vizi. Problém je pak už jen v tom, že máte spoustu Mongolů na spoustě koní a že hlavní model musí proběhnout těsně kolem vás se šavlí. Jakkoliv je vize jasná, vyřčená a všichni se tváří, že ji pochopili, tak trvá několik pokusů, než se pochopíme doopravdy.

No a když pak člověk leží na zemi, půl metru od něj se řítí horda řvoucích Mongolů se zbraněmi a do objektivu mu létají kameny, tak je na čase si přiznat, že možná tak trochu blázen je. 

• Strávíš stovky hodin u počítače při postprodukci. Ale asi by to nešlo být kreativní bez kvalitního odpočinku. Jak odpočíváš? 

V poslední době se mi moc odpočívat nedaří, narodila se mi před rokem krásná holčičí dvojčata a od té doby jsem pořád v poklusu. Čas, který jsem byl zvyklý trávit jógou nebo cestováním, teď chci věnovat rodině, ale je to opravdu radost a chci si tohle období užít, jak to jen půjde. Když ale mám prostor odpočívat, tak většinou odjíždím do ciziny. Má oblíbená krajina je severská, takže často trávím volno dlouhým putováním třeba po divočinách Aljašky, Grónska nebo úplného severu Evropy.

• Jak jsi na tom po návratu zpět do zahuštěnější reality, kde jezdí auta, přicházejí emaily a vše další, co současná realita přináší. Umíš se po návratu z cest rychle přepnout zpět?

Daleko těžší je pro mě opačný přechod. Když se konečně dostanu daleko od lidí, tak mi trvá dva nebo tři dny, než se hlava zpomalí a zklidní a já začnu doopravdy vnímat, kde jsem. Zpátky je to jednodušší, tam se žádné zpomalování nekoná a zrychlovat mi jde docela dobře.

• Již delší dobu se zdá, že lidé zjišťují, že život zaměřený na konzum a spotřebu je prázdný a nikam nevede. V dnešní době je spousta mentálních koučů a duchovních kazatelů. Ty máš určité zkušenosti s meditacemi, věnuješ se dlouhým pochodům v krajinách, kde nikoho nemáš šanci potkat. Jak to máš ty s duchovním rozvojem? Kde jsi začal a kde se nacházíš teď?

Od malička mě zajímalo, jak vlastně svět funguje, jak funguju já, co mám schovaného uvnitř a kam až se dá zajít ve zkoumání. Zkoušel jsem všechno možné, od meditace, přes bojová umění, až jsem nakonec našel nejlepší systém v józe. Poměrně dlouhou dobu jsem strávil v Indii, kde jsem nejdřív studoval u jednoho učitele na jihu, potom jsem chtěl proniknout k těm opravdovým kořenům a žil jsem v jeskyni v Himalájích. Pak jsem ale zjistil, že asketa ze mě nebude a že se mi stýská po rodině i ženě, takže jsem se vrátil zpátky do života. Co praktikuji teď, je taková odlehčená verze, kdy cvičím jógu kvůli fyzickému zdraví, klidu a nadhledu, který přináší. Ale tu opravdu intenzivní praxi si nechávám až na dobu, kdy budou děti starší, škola nám poběží sama a já se budu moct zas trochu vzdálit od toho běžného shonu, aniž by tím trpělo okolí. 

• Díky moc za rozhovor.

Rozhovor se Stanislavem Peterou nám poskytl René Tomaides, který je produktovým manažerem ve společnosti Fomei.

Domovské stránky Stanislava Petery.