Povídání s Václavem Šilhou o cestách a focení

Pokud chci něco vyfotografovat, musím o tom něco vědět

• NAHLÉDNUTÍ DO PORTFOLIA Václava Šilhy

Sešli jsme se v galerii Czech Photo Centre na Praze 5. Nebudu se dál rozepisovat o tom, jaké naše setkání bylo. Stejně jako mě, i vás určitě zajímá především to, co Václav Šilha na cestách zažívá, a jak a čím své snímky pořizuje.​ 

• Nejdříve by mě zajímalo, jaké byly vaše začátky? Dnes jste etablovaný fotograf, erudovaný průvodce fotografií přírody, viděl jste všechny kontinenty. Stejně jako všichni z nás ale musíte mít v paměti okamžik, ve kterém vám fotografie učarovala. Jak to bylo u vás?

Nefotím zase tak dlouho, jen zhruba 20 let. Moje začátky byly opravdu legrační. V roce 2000 jsme se s ženou, novinářkou, jeli podívat do Francouzské Polynézie. Na cestě ale neměl kdo fotit, takže jsem výběrko na fotografa vyhrál hravě, zkrátka jsem jel také. A tak jsem měl foťák poprvé v ruce. Něco jsem nafotil a snímky pak vyšly v časopise, dokonce se jedna dostala na titulní stránku. Časopis dlouhá léta již neexistuje, dokonce jsem zapomněl i jeho jméno, ale pocit to tehdy byl úžasný. Když ty fotografie vidím dnes, stydím se za ně, ale tehdy to bylo důležité první nakopnutí. Potom jsem začal fotit dál na cestách a začal jsem se fotkou zabývat vážněji. Začal jsem fotit přírodu. A shodou okolností se mi po třech letech focení podařilo vyhrát druhou cenu na Czech Press Photo. Tam nastal zlom. Přestal jsem podnikat a začal jsem fotit. Tehdy jsem si říkal, že kdyby to byl jen rok co se tím budu živit, bude to dobrý a živím se tím už sedmnáctým rokem, tak snad dobrý.

• Takže jste začínal s minimálními znalostmi a fotografie se hned dostaly do světa. To je skvělý úspěch na tak skromný začátek. Na druhou stranu jste musel cítit veliký tlak na dohánění svých technických schopností. Jak jste se na začátku učil?

Když jsem jel do Polynézie, fotil jsem na automatiku. Pak jsem ale samozřejmě chtěl fotit lépe. Začal jsem s přírodou, přihlásil jsem se k dnešnímu kolegovi Rosťovi Stachovi na kurz, kde mi osvětlil základy. Pak jsem se vydal vlastní cestou, kterou to dělám dodnes. Každé ráno sednu k internetu a podívám se, jak to dělají ti o hodně lepší než já a jak je možný, že to dělám tak zatraceně blbě. Což je asi to, jak se každý učí.

• Myslím, že to zdaleka není u každého stejné. Šel jste ale ideální cestou, nechat si poradit odborníkem. Navíc sledujete trendy v oboru, který vás baví. Kde máte hlavní inspirační zdroje?

Hledám je různě, nejen u fotografů přírody. Je dobré sledovat všechny dobré autory a přemýšlet nad tím, co dělá jejich fotky jinými.

• Je také hezké, že jste doteď nepromluvil o technice, ale hovoříte o fotkách a fotografech...

Přiznám, že jsem do dneška v podstatě technický neandrtálec. Moc mě nezajímá, jak ta technika do podrobna funguje, pro mě je důležitá fotografie. Samozřejmě se k ní musím dopracovat správným ovládáním, ale nepotřebuji vědět nic víc. Mám opravdu rád fotografii jako výsledný produkt, k technice tak netíhnu.

• Naprosto chápu, mnoho dobrých fotografů nedokáže popsat, jak jejich nástroje podrobně fungují, ale práci s nimi mají zmáknutou perfektně pro dosažení kýženého výsledku. Neříkejte mi ale, že na svých kurzech a výpravách nepotřebujete širší znalosti.

Vozím třeba začínající fotografy na safari. Tam ale neprobíráme techniku, tu by si měl každý nastudovat. Spíše se bavíme o filozofii fotografování. Jak by měla vypadat, co by měla vyjadřovat a třeba něco ke zvířatům a prostředí. A kolikrát si večer připadám jako největší amatér, když ostatní začnou rozebírat všechny funkce foťáků.

• A jaká je ta filosofie, o které mluvíte?

Nerad bych, aby to znělo zbytečně vzletně a vznešeně, že se snažím hlavně něco zprostředkovat lidem. Primárně fotím pro sebe a a když se mi ty fotky líbí, říkám si, že by mohly zaujmout i pár dalších lidí. Nemám to dané tak, že vnáším mezi lidi něco velkýho, to určitě ne.

Nicméně je to i o tom, aby si lidi uvědomili, co je ještě na mnoha místech k vidění a snažili se to respektovat. Respekt je asi to největší slovo, které mám a znám. Respekt k přírodě, k lidem. Nevím, jestli to umím, ale chtěl bych, aby tam byl vidět můj respekt k tomu, co fotím. Je to i v tom, že pokud chci něco vyfotografovat, musím o tom něco vědět. Mnoho věcí nejde vyfotit jen tak běžně. Je také potřeba, aby si lidi uvědomili, že je potřeba ten svět chránit. V Evropě a Severní Americe s tím problém není, ale v Asii a Africe je to větší problém. Těžko se někomu hladovému s umírajícím dítětem vysvětluje, že nosorožec je krásnější živý.

• Věřím, že pozorný divák ve vašich snímcích tyto motivy najde, přece jen vyobrazujete momenty a místa těžko dostupná, nebo vzácná. A to s patřičnou dávkou pokory a úžasu, ten se na mě osobně přenesl docela. Určitě je potřeba o daném prostředí vědět co nejvíce a na safari jet s někým zkušeným. Jak je složité “ulovit” dobrou fotku?

Jde to, z 90 % je to náhoda, ale  na druhou stranu nepočítejte s tím, že za 14 dní v Africe i při nejlepším štěstí nafotíte knihu. V Africe jsem dohromady strávil asi tři roky a moje portfolio podle toho vypadá. Není to tím, že bych byl o tolik šikovnější, nebo lepší. Jen mám to štěstí, že jsem tam strávil tolik času a měl možnost toho více uvidět. Takže hlavně je to o štěstí, trochu o technice a maličko o talentu vidět scénu tak či onak.

• Které destinace jsou na takovou výpravu nejlepší?

Rozhodně ty nejméně turistické. Třeba v Namibii sice turisti jsou, ale je tam studený moře, takže hlavní část rekreantů se jí vyhne. To samé Botswana, ta je navíc strašně drahá, takže tam jede jen ten, který chce. Spíš tedy jižní Afrika. Pro mě je Afrika srdcovka, člověk tam udělá nejlepší fotky, na které si vzpomene. Pak jsem ale viděl třeba Antarktidu, Jižní Georgii a Sandwichovy ostrovy, tam jezdíte dva měsíce a nepotkáte člověka.

Pokračování rozhovoru naleznete v druhé části!

Autor rozhovoru: Kryštof Korč

• www.photo-silha.cz