Rozhovory

Se Zdeňkem Bardonem o tajích astrofotografie

19. 2. 2020 | 11 minut čtení

Všichni známe nějaký příběh nebo pohádku o podivném domě v sousedství s vysokou věží v průčelí. Zpravidla v něm žije kouzelná postava, která se nám zdá zpočátku trochu podivínská, ale nakonec se vyjeví jako kladný aktér celého příběhu. Proč otevíráme rozhovor s astrofotografem Zdeňkem Bardonem zrovna tímto příměrem?

Fotograf, se kterým se potkáte na besedě

Když jsem se připravoval na rozhovor se Zdeňkem Bardonem, přečetl jsem si o něm, že si na střeše domu postavil svou vlastní automatizovanou astronomickou observatoř, že vyhrál mnohá ocenění a že je do fotografování vzdálených vesmírných těles a úkazů poblázněný od malička. První příběhový stereotyp splněn. Ten druhý naštěstí také, povídat si s ním o tajích astrofotografie byla veliká paráda. Bylo nebylo....

V české astrofotografii platíte za osobnost už léta, jak se vám podařilo se na toto výsluní dostat a hlavně navázat spolupráci se společností Carl Zeiss?

Musím říci, že v mém životě typicky náhodou. Astronomie pro mě byla koníčkem už od mých dvanácti let, pak jsem propadl astrofotografii a to mě drží doteď. Jako kluk jsem toužil vlastnit alespoň nějakou "čočku" od ZEISSe a nikdy se mi to nepodařilo. Tedy až když jsem překročil padesátku. Koupil jsem zrcadlovku Nikon D810A, který je pro astrofotografii uzpůsobený, a k němu i objektiv Otus od Zeisse.

Pak zasáhla vyšší moc a opět díky náhodě, respektive "díky" malé závadě na objektivu, jsme si lidsky padli do oka tak, že dnes máme dlouholetou vynikající spolupráci. Možná se mi splnil sen, a tak můžu fotografovat už jen s objektivy ZEISS. Je skutečně paráda a radost současně pracovat s těmito skly, obzvláště s Otusy.

Možná i díky tomu moje fotografie doslova obletěly svět. Od Nového Zélandu přes Japonsko a Evropu až po Spojené státy Americké. Jeden snímek dokonce zdobí i britskou astronomickou knihu. Osobně si nejvíce považuji publikování snímku ve vědeckém článku americké NASA. Tím jsem se stal vůbec prvním českým amatérem, kterému se něco takového povedlo. Nejprestižnější astronomická instituce na světě, Evropská jižní observatoř (ESO), mi před několika lety udělila titul - ESO Photo Ambassador. Mohl bych pokračovat asi ještě dlouho, ale za to, kam jsem se dostal, vděčím především lidem okolo sebe a hlavně jim patří poděkování.

Na podzim roku 2019 jste vydal knihu Bačkorový astronom. Proč jste ji tak pojmenoval a jaký byl cíl publikace?

Kniha není typicky astronomická a má ve skutečnosti delší název - Bačkorový astronom. Od brýlových čoček až po NASA. Pokusím se vysvětlit nejprve název. Přezdívka "Bačkorový astronom" vznikla jako legrační pojmenování příměru člověka a robotiky neboli - astronom sedící v bačkorách a v pohodlí svého domova řídí na dálku observatoř.

Prvotním cílem knihy byla záchrana astronomických fotografií. Jak prohlásil jeden můj přítel a profesionální astronom zároveň, taková kniha zde ještě nebyla. Proč? Je to soubor pozemních a astronomických fotografií, kde se prolíná autobiografie autora s humorně podanými historkami, jak se dnes říká - z natáčení.

V podstatě je to o úsilí a cestě, kam až lze dojít. Kniha vyšla nákladem 3 100 výtisků, ale už v době křtu byla beznadějně rozebraná. Nejspíše nějakým zázrakem je z ní sběratelská rarita. Z tak obřího úspěchu jsem ohromený ještě teď, nepočítal jsem s tím ani v tom nejdivočejším snu.

Četl jsem o vás, že máte dokonce vlastní astronomickou observatoř doma. To určitě nejste jen běžný nadšenec, který se dostal ke spolupráci s Zeissem, aniž by měl dlouhou historii práce s tímto žánrem. Jak to všechno začalo?

Považuji se za extrémně líného astronoma a lenost za hnací motor pokroku. Když jsem se po roce 1989 dostal k lepším zařízením, které jsem si konečně nemusel vyrábět, fotil jsem venku a jednoho dne mi nějaký vnitřní hlas řekl: "Zdenku, co tady blbneš v tom mrazu, když si to můžeš natáhnout domů." Tak jsem i učinil a za osm let postavil na střeše domu robotickou observatoř a "bačkorová observatoř" byla na světě.

Všechno to ale pochází z doby, kdy jsem si postavil dalekohled, který byl kvalitativně dost mizerný. Postupně jsem se propracovával k něčemu lepšímu a lepšímu. U mnoha nebeských těles jdou změny pozorovat poměrně rychle. Třeba Velká rudá skvrna na Jupiteru se viditelně pohybuje během jedné noci pozorování. Chtěl jsem mít zkrátka dokumentaci toho, že jsem to opravdu viděl.

Odtamtud asi pochází snaha o zachycení jednotlivých úkazů. A s tím, jak se vyvíjel můj fanatismus v tom mít ty snímky stále lepší, se postupně vyvíjela i má technika. Až jsem to dokonce dotáhl na plně robotickou observatoř.

Bohužel mě za pár let nestále stoupající světelné znečištění doslova vyhnalo pryč a vzalo mi radost z pohledu na temnou oblohu. Z přetechnizované a dokonalé observatoře se skoro stala "mrtvola". A tak všechno začalo od začátku. Cesty tmou jsou už nutností.

Také jsem četl, že se zabýváte zařízeními na celosvětové úrovni, nakonec i vaše práce je ideální půdou pro podobné projekty.

Moje malá observatoř, příznačně přezdívaná jako "Bačkorová observatoř", byla předlohou pro mnohem větší zařízení (její robotizace). Pracovně se zabývám automatizací v průmyslu, a tak jsem známou techniku aplikoval na stavbu observatoří. První skutečně velký dalekohled jsme robotizovali v Ondřejově, má průměr zrcadla 2 metry a nyní má i jméno. Je to Perkův dalekohled, největší v Čechách a používá jej Akademie věd ČR.

Původně to měla být zajímavá reference, ale nějak se to rozkřiklo a pak následovala cesta do Evropské kosmické agentury (ESA), Evropské jižní observatoře (ESO) a mnoha dalších vědeckých institucí.

Pořád ale fotíte i mimo taková komplexní zařízení. Jak je taková fotografie náročná? Tedy pokud člověk nemá k dispozici astronomickou observatoř a musí se spokojit s obsahem jednoho cestovního zavazadla?

Za několik málo let oslavím 50 let pod oblohou, a ačkoliv to bude znít neuvěřitelně, tak jsem se vrátil zase na počátek. Být pod temnou oblohou a o snímek se prostě zasloužit. To je parádní zážitek a právě o ty mne robotizovaná observatoř obrala.

Není náročné si udělat pořádnou fotku, ale mimo vybavení musí mít fotograf jednu věc, která se nedá penězi zaplatit. Musí mít obří trpělivost! Obří! Všechno ostatní je jen otázkou času, podmínek a kapky štěstí. Příruční kufr s vybavením postačí a pak zbývá "jenom" jedna ingredience - pořádná tma.

Je taková práce náročná i na postprodukci? Snímky z vesmíru bývají prý často složitě dobarvovány.

Je spousta lidí, kteří si myslí, že si barevnost vesmírných snímků cucáme z prstu, ale není tomu tak. Když třeba přijdete za tmy na letní louku, také ji vidíte černobíle, protože oko ve špatném osvětlení na barvy není tak citlivé. S hvězdnou oblohou je to úplně stejné. Složená multiexpozice je tak opravdu reálně barevná a fyzikálně korektní. Postprodukce je minimálně stejně náročná jako pořizovaní obrazových dat.

Aktuálně pracujete s Zeissovou optikou, konkrétně s řadou Otus. Proč jste si nejvíce oblíbil právě tyto objektivy?

Začal bych tím, že objektivy Otus jsou Bugatti Veyron. Pro mne osobně je nejpodstatnější - velká světelnost, precizní kresba bodových zdrojů, věrné podání barev, dokonalá mechanika. Samozřejmě optika má vždy nějaké vady, pokud to není půlmetrákový objektiv. Zkoušel jsem hodně skel, značky ani jmenovat nebudu. A na pozemní fotografii sám používám ta, řekněme, běžná.

Ale když přijde na astrofotografii, nedá se s Otusem nic srovnat. Lepší sklo jsem v životě v ruce neměl. Rozlišení objektivu nemá smyslu řešit, protože neobsahuje žádné plastové a lisované čočky. Dle mého bude tento objektiv dokonale kreslit i za padesát let. Je totiž nadčasový!

Kromě aktivní práce v tomto oboru a neustávajícímu fotografování jste také spoluzakladatelem významné astrofotografické soutěže. Která to je?

Před patnácti lety jsem spolu s kolegy založil soutěž Česká astrofotografie měsíce, zkráceně ČAM. V roce 2005 dobré české a slovenské astrofotografie nebyly v médiích tolik publikované, tak jsme si museli založit novou platformu. Každý kalendářní měsíc porota soutěže vybere jednu fotografii a astrofotograf měsíce je na světě.

Každý snímek doprovází populární text z pera mého kolegy Marcela Bělíka. Po patnácti letech je to jinak než na začátku. Soutěž je velmi prestižní záležitostí. Skutečně vrcholnou a velmi ceněnou záležitostí je udílení Ceny Jindřicha Zemana, ne náhodou pojmenovanou po prvorepublikové astrofotografické legendě z Hradce Králové. Tu dostane jen ten nejlepší. Nezapomínáme ani na mládež, protože cílem soutěže je přilákat k fotografování náš dorost a pro toho nejlepšího máme juniorskou cenu.

Soutěž funguje pod křídly České astronomické společnosti (ČAS). Je pouze pro česky a slovensky mluvící a najdete ji na portálu www.astro.cz. Ročně nám přijde více než 200 fotografií, což je vzhledem k povětrnostním podmínkám v Česku a Slovensku velmi dobré číslo.

Je vidět, že ve svém žánru zaujímáte obrovsky významné místo. Od experta na tu nejsofistikovanější techniku, až k oceňovanému aktivnímu fotografovi. Na kterou výseč z vašich znalostí se můžeme těšit na besedě o astrofotografii?

Mám pocit, že beseda kombinovaná s přednáškou může být zajímavá a pojmenoval jsem ji: Fotografie vesmíru. Pro zpestření jsem vytvořil koktejl z více témat se stejným základem. Vše se bude točit okolo fotografování. Představíme si Českou astronomickou společnost (ČAS) z pohledu astrofotografa. Něco si povíme o soutěži Česká astrofotografie měsíce (ČAM). Lehce prozkoumáme hlubiny skutečně velkých dalekohledů a prostřednictvím několika mých snímků nahlédneme do barevného vesmíru.

Budeme si prostě přátelsky povídat o fotografování a astronomii. Pokud nás spojuje stejná vášeň, tak toto je ten správný okamžik přijít, poslechnout si něco zajímavého a třeba se i zapojit do diskuse.