Rozhovory

S Terezou Linhartovou o focení a byznysu - část první

9. 8. 2017 | 8 minut čtení

Když jsem rozhovor přepsal a přemýšlel nad tím, jak jej vlastně uvést, rozhodl jsem se, že vlastně žádná složitá slova hledat nebudu. Bylo by to neuctivé už jen proto, jak jasně, na rovinu a s jakou samozřejmostí o své práci Tereza mluví. Přitom je na současné fotografické scéně naprostým unikátem, a ačkoli začínající, dá se říci, že ve svém ranku nebývale úspěšnou fotografkou.

Jsem pomyslný most mezi byznysem a uměním, nebo se o to aspoň snažím.

DRUHÁ ČÁST ROZHOVORU

Přiznám se, že jsem ještě nedávno neměl tušení, že tě na české fotografické scéně máme, a dnes spolu sedíme ve FotoŠkoda, kde ti visí velká výstava, děláme spolu hlavní rozhovor měsíce a v Praze máš prosperující ateliér. Přijde mi, jako bys to vše vytvořila včera, jak se ti to povedlo?

Když jsme odjížděli s rodinou z výstavy, napadlo mě, že je to z ničeho nic. Pak mi ale došlo, že je to naopak. Několik let už pracuji a tohle jsou ty výsledky. Začala jsem fotit dost brzy, dost brzy jsem se i osamostatnila a zrovna samostatnost člověka donutí něco aktivně dělat. Až teď mi přijde, že vyzrávám a dokážu si všechno srovnat v hlavě. Doteď to byl vlastně velký zmatek - najít si studio, začít fotit, řešit všechny výdaje, a to ani nemluvím o kvalitě fotek. Člověk se zdravou sebereflexí ví, že to hned od začátku není úplně top, takže si od začátku nemůže ani říct cenu, kterou by chtěl, jenže pak se tím zase nedá uživit. Měla jsem štěstí, že jsem si to uvědomila velmi brzy. Trochu jsem se vyfotila už na střední, kdy jsem ještě tyhle věci neřešila a měla jsem podporu od rodiny.

Už to je velká výjimka. Málokdo tak záhy ví, co chce v životě dělat.

Od začátku jsem věděla, že chci podnikat, jen jsem netušila v čem. Velká část rodiny podniká nebo podnikala, takže jsem měla spoustu příkladů. Vždy jsem k tomu nějak směřovala, pořád hledat něco nového, nezůstávat na jednom místě, posouvat se dál. A zkrátka jsem jednou vzala do ruky foťák a už mi v ní nějak zůstal. Těžko říct kdy přesně. Potkávala jsem se tehdy s Pavlem Schlemmerem, který mi byl v podstatě mentorem, a jeho práce mě fascinovala. Moc mě v začátcích motivoval.

Takže jsi od začátku nebyla nijak technicky orientovaná a měla jsi dobré vedení.

Nebyla, šla jsem na novinářský workshop The Student Times právě s Pavlem a Viktorem Čápem. Od Viktora jsem tehdy naprosto impulzivně koupila foťák a začala fotit, aniž bych vůbec věděla, co pořádně dělám. Pak jsem začala sledovat kursy na CreativeLive a tam jsem poprvé viděla Sue Bryce. Sue mě okouzlila nejen naprosto otevřeným způsobem sdílení informací, ale také ucelenou edukací, která dává možnost lidem učit se systematicky v různých aspektech nejen podnikání, ale i fotografie. Vždy mě bavilo fotit ženy. Už když jsem fotila kamarádky na střední, moc se mi líbilo, když měly radost z fotek. A to mě dělalo šťastnou a postupně to vykrystalizovalo dál.

Sama teď kromě své práce přednášíš a učíš. Je bezva, že si své know-how nenecháváš jen pro sebe, zřejmě také podle tvých vzorů.

Pavel mi ze začátku moc pomohl, líbilo se mi i to, že všechno sdílí. To ve mě zakořenil on, nemám teď problém sdílet i to nejdůležitější know-how, jako jsou ceníky, vlastní nápady a podobně. On tehdy moc pomohl mně a já teď zase můžu pomoci někomu dalšímu. Líbí se mi rozvíjet se navzájem.

Kromě internetu a mentorování ale jiné fotografické vzdělání nemáš?

Původně jsem si myslela, že budu právník, ale z toho naštěstí sešlo. Nakonec jsem se rozhodla studovat podnikovou ekonomiku a spojit ji s fotkou. Chtěla jsem se hlásit ještě na fotku ve Zlíně, ale už při konzultacích jsem poznala, že tam nepatřím. Zkrátka nejsem umělec. Jsem nohama na zemi, spíš jsem podnikatel a fotografii beru jako řemeslo. Jako něco, prostřednictvím čeho můžu ženě ukázat, že je krásná.

Líbí se mi, že se nebojíš říct, že nejsi umělec. Velká spousta fotografů se ráda zaštiťuje podobnými výrazy, a přitom jsou čistě byznysoví. Taková upřímnost je vlastně dost odzbrojující. Jaké je vlastně tvoje řemeslo?

V prvé řadě prodávám tu službu, zážitek. To, že s klientkou strávím několik hodin a povídáme si, snažím se ji poznat a vlastně jí i pomoct, přenést se s ní během focení přes její bloky. Snažím se jí pomoci, aby v sobě našla sílu a měla se ráda. Dát jí víc energie do života. Každá změna začíná uvnitř. A pokud se člověk nemá rád, těžko bude mít rád ostatní. Dokud má člověk dluhy, těžko z nich pomůže jiným. Pokud je na dně, nikoho ze dna nezvedne. Mít se rád je první krok. S tím se člověk rodí, ale postupem života to hodně lidí ztrácí, a u žen bývají pochybnosti obrovské. Je to velká škoda, protože většinou jsou to ty nejkrásnější ženský, ze kterých vyzařuje nádherná energie, a s tou pracuji nejvíc. Teprve v okamžiku, kdy se klientka cítí dobře, přichází na řadu samotná fotografie. Nechci říct že fotka je něco míň, ale pro mě je zkrátka výsledkem celýho procesu. Chci samozřejmě mít kvalitní fotky, s vlastním rukopisem, ale na prvním místě je pro mě ta služba. Proces, kterým si klientka a třeba i členové její rodiny projdou. Zkrátka to není jen přijít a za půl hodiny být vyfocená.

Jak taková práce probíhá?

Standardně se s klientkou setkávám třikrát až čtyřikrát. První setkání probíhá formou konzultace. Pokud jsou to lidi z daleka, tak si zavoláme třeba přes Skype, ale to se snažím nedělat, abych si s ní mohla vytvořit nějaký vztah, a hlavně potřebuji vědět, jestli si sedneme. Na konzultaci nechávám vždy mluvit klientku a snažím se ji pozitivně nabít. Jako fotografka se snažím vidět krásu v každém člověku a vždy tu nejlepší verzi, kterou je možné vidět. Snad i takové lidi přitahuji, protože ke mně chodí moc milí lidé s neuvěřitelně zajímavými životy. Tohle je pro mě důležité a moc mě to baví. Hlavně potřebuji vědět, o čem ta která klientka pochybuje, abych to pak mohla nějak zvrátit a ukázat jí, že vlastně nemá pravdu.

Už jen to není žádná snadná záležitost. Máš můj obdiv, že to se všemi klienty dokážeš.

Věřím v to, že lidský příběh je to nejsilnější. Moc by mě mrzelo, kdyby mi přišel někdo na focení a já o něm nic nevěděla. Nedokázala bych ukázat jeho přirozenost.

A když se poté dostanete k focení? Jak svítíš? Tvoje fotky působí minimalisticky, jen pozadí, modelka a měkké difuzní světlo.

Mám ráda přirozené světlo. Pracuji s oknem, odrazkami, různými difuzéry, které si třeba i vyrábím. Často se mi třeba zdá sen a ráno jej chci zrealizovat a k tomu si občas i sama vyrábím vlastní řešení. Naštěstí mám skvělé prarodiče, kterým stačí nakreslit, co potřebuji, a oni to nějak vymyslí. Můj ateliér je tak plný věcí, které sestrojili můj dědeček a babička, za což jsem jim moc vděčná. I proto, že občas jsem si schopná přišít knoflík na košili, pak ještě k triku a kalhotům, takže v tomhle mi obrovsky pomohli. Moje fotky určitě nejsou minimalistické, spíš jednoduché. Nechci na nich mít příliš rušivých věcí. V ateliéru to mám za svůj rukopis.

Autor rozhovoru: Kryštof Korč