SIGMA 14 mm f/1,8 DG HSM Art

Popis

​

Skvělým příkladem objektivu, který konkurenta nemá, je právě SIGMA 14 mm f/1,8 DG HSM Art. Samozřejmě můžete namítnout, že “čtrnáctek” se přece jen pár dělá, nebo dělalo. Namátkou CANON EF 14 mm f/2,8 L II USM, nebo NIKON 14/2,8 D AF (ten už se ale pokud vím neprodává). Mezi krajináři, fotografy architektury a interiérů, ale také mezi astrofotografy je velice oblíbený Samyang 14 mm f/2,8 ED AS IF UMC. Právě Samyang totiž za velice dobré peníze přináší především pro fullframe zrcadlovky nejen kýžený extrémně široký úhel záběru, ale také slušnou kvalitu obrazu. Jeho nevýhodou je ale fakt, že se jedná o plně manuální objektiv, který do těla přístroje ani nepřenáší žádná data. Je tedy sice za dobrou cenu, ale jeho použití je dost limitováno.

Jenže ani jeden z uvedených objektivů nenabízí to, co nová Sigma, totiž světelnost f/1,8. Dost možná si v tuhle chvíli řeknete, že to přece nehraje tak velkou roli u širokoúhlého objektivu, který má danou velkou hloubku ostrosti. Jistě, pokud fotíte interiéry, architekturu, nebo krajinu konvenčním způsobem, stejně budete hodně clonit pro dosažení maximální hloubky ostrosti. Ale se světelným objektivem nutně clonit nemusíte, můžete zkusit být kreativní, pracovat s rozostřeným pozadím (nebo popředím) i přesto, že to rozostření nebude takové, jako u objektivů s delším ohniskem. K tomu vám perfektně pomůžou minimálně dvě věci: jednak nejkratší zaostřovací vzdálenost 27 cm od roviny snímače (nikoliv od přední čočky) a pak je to perfektní kresba i na plně otevřenou clonu.  Ano, na rozdíl od naprosté většiny ostatních (a nejen takhle širokoúhlých objektivů) nejste nuceni nastavit vyšší clonové číslo, abyste eliminovali obrazové vady a zlepšili kresbu. Sigma prostě kreslí i na zcela otevřenou clonu. A perfektně.  

Mimochodem, této vlastnosti využívají astrofotografové, když chtějí zachytit třeba Mléčnou dráhu. Běžně se hvězdná obloha fotí relativně delším časem na více expozic, aby po jejich spojení vznikly ty známé čáry místo hvězd. V kombinaci s krásnou krajinou jsou to mnohdy parádní záběry.

Ale když chcete vyfotit hvězdy staticky, tedy aby vypadaly opravdu jako světelné body (nikoliv čárky vzniklé rotací Země a delší expozicí), musíte fotoaparát s objektivem umístit na tzv. paralaktickou montáž. To je zařízení, které během dlouhé expozice pootáčí fotoaparátem (nebo hvězdářským dalekohledem) tak, aby neustále mířil na stejné místo na obloze, takže se hvězdy pohybově nerozmažou. Ale zase se rozmaže krajina v popředí, takže potřebujete ještě minimálně jednu fotku krajiny a pak to všechno spojit v počítači…

A nebo si můžete pořídit světelnou Sigmu a snímek pořídit díky skvělé kresbě i na otevřenou clonu jako klasický jeden záběr. Ano, budete muset zvýšit citlivost (což ale se dnešní technikou není problém, možná vám bude stačit ISO 1000 a to je u naprosté většiny moderních foťáků normálně použitelná citlivost) a i tak budete exponovat třeba 10 vteřin. Je to sice dlouhý čas, ale ne tak dlouhý, aby se během něj hvězdy při tak širokém úhlu záběru stačily pohybově rozmazat…  Chtěl jsem vám takový snímek nafotit jako ukázku, ale bohužel mi nepřálo počasí, bylo zataženo.

S objektivem se světelností f/2,8 byste ten samý snímek při stejné citlivosti museli fotit 25 vteřin, takže pohybové rozmazání hvězd by bylo daleko větší. No a nebo byste museli o 1,3 EV zvýšit ISO a to by zase znamenalo znatelné zhoršení kvality fotek díky digitálnímu šumu. Světelnost lepší o 1,3 EV můžete ocenit nejen při focení hvězdné oblohy, ale pokud rádi cestujete na sever, tak také pro fotky polární záře. Ta se poměrně rychle mění a mívá kolísavý jas, takže focení se světelnějším objektivem bude o poznání rychlejší a kvalitnější - podobně jako u těch hvězd.

Kvalita obrazu

Sigmě se díky použití asférických čoček (ta největší z nich je hned ta přední) podařilo velice dobře (ale ne úplně dokonale) korigovat optickou vadu zvanou koma. Koma dělá především v okrajích snímku ze světelných bodů takové malé šipky, nebo jakoby komety, nebo jak to nazvat. A to se v případě Sigmy 14/1,8 ART děje ve velmi malé míře. Právě tohle je jeden z důvodů, proč se mohou radovat ti zmínění astrofotografové. Hvězdičky budou skutečně hvězdičkami i bez toho, abyste museli clonit pro odstranění optických vad.

Je pochopitelné, že když přece jen trochu přicloníte, že se optické vlastnosti ještě zlepší. Zmenší se vinětace (úbytek světla směrem k okrajům snímku), která je dobře patrná na otevřenou clonu, ale na vyšších clonách (cca od f/2,8 výše) už buď zmizí úplně, nebo nepůsobí vůbec rušivě. No a pak se ještě o něco zlepší kresba. Jednak se zlepší prokreslení rohů, které je ale i na otevřenou clonu velice dobré a daleko lepší v porovnání s “konkurenty”. Mimochodem, na jednom zahraničním serveru jsem zkoušel porovnávat Sigmu a zhruba o polovinu dražší Canon a na snímcích testovacích obrazců je krásně patrné, jak je Sigma dobrá. Ostrost v rozích parádní a chromatická aberace, tedy česky barevná vada (fialové, nebo zelené až červené skvrny objevující se na kontrastních hranách) je dokonale eliminována.

Když budete přísní, můžete Sigmě vyčítat mírné soudkové zkreslení, ale při pohledu na konkurenci jí to zase odpustíte. Myslím si, že navrhnout špičkový objektiv s takhle krátkou ohniskovou vzdáleností, světelností f/1,8 a ještě bez sebemenšího zkreslení (a to nesmíme zapomenout, že se jedná o objektiv na velké fullframe snímače, kde musí kvalitně vykreslit daleko větší plochu, než na APS-C snímačích), je velice obtížné. Pravda, asi by bylo možné jej navrhnout a pravděpodobně také vyrobit, ale s naprostou jistotou mohu tvrdit, že by byl tak velký a těžký, že by nebyl v praxi použitelný. No a navíc by byl nesmírně drahý… Na tohle téma jsem kdysi četl krásný rozhovor s optickým konstruktérem od Zeisse, když popisoval objektivy Otus.

Nesmím zapomenout také na velice důležitý odstavec týkající se vlastností v protisvětle. Na několika ukázkových snímcích můžete vidět slunce v záběru a když budete hledat, určitě pár reflexů najdete, ale je jich neobvykle málo. Skvělou zprávou je ale i perfektní přenos kontrastu, nedochází tedy k nepříjemnému závoji. Krajináři si s reflexy dokážou poradit, ale s tímhle objektivem to nebudou mít nijak těžké ani ti, kteří reflexy ze snímku odstranit nedovedou.

Design, ergonomie, ovládací prvky

Když se na objektiv podíváte, nemůžete ani na minutu pochybovat o tom, do jaké rodiny patří. Design objektivů řady ART se nezapře. Objektiv má poměrně široký zaostřovací prstenec, který obepíná nejširší část těla objektivu, pozvolně přecházející do pevně integrované sluneční clony. Důvod pro nemožnost demontovat sluneční clonu je jasný: je to velká přední čočka, která je výrazně vypouklá. Pevná sluneční clona tedy slouží jako její ochrana (podobně jako u objektivů SIGMA 12-24 mm f/4 DG HSM Art a nebo SIGMA 20 mm f/1,4 DG HSM Art) a také znemožňuje nasazení běžných šroubovacích filtrů. Filtry použít můžete, ale pouze prostřednictvím speciálního držáku.

Díky veliké a vypouklé přední čočce tedy musíte být docela opatrní, aby nedošlo k jejímu znečištění, nebo v nejhorším případě k poškození. Focení za deště tedy není nijak jednoduché, protože i když se snažíte přední člen objektivu chránit, sem tam se na něj nějaká ta dešťová kapka stejně dostane. Tím hůř, že kromě gumové manžety kolem bajonetu není objektiv nijak utěsněn proti vnikání prachu a vlhkosti. To je docela na škodu pro všechny ART objektivy, s odolností jsou na tom stejně.

Pokud jde o ovládací prvky, na straně objektivu najdete jenom přepínač ručního a automatického zaostřování.

Pro Nikonisty ale mám ještě jednu zajímavou zprávu: na bajonetu nenajdete mechanický přenos clony. Znamená to, že je ovládána elektromagneticky, což je jednak rychlejší, ale také tišší a přesnější. Oceníte to buď při rychlém sekvenčním snímání třeba při focení sportu, ale také při natáčení časosběrných videí.

Autofokus

Vzhledem k tomu, že je objektiv vybaven ultrasonickým HSM motorem a že zaostřování probíhá uvnitř, je autofokus nejen tichý, ale také rychlý. Během krátkého testování jsem neměl možnost vyzkoušet focení rychlých akcí, ale podle toho, jak rychle a přesně Sigma zaostřovala, si myslím, že to nebude žádný problém. Na dobré funkčnosti automatického ostření se velkou měrou podílí také světelnost f/1,8. Ostřicí senzor má k dispozici o 1,3 EV více světla, než s objektivem se světelností f/2,8 a to je docela dost. Zaostřování ve špatných světelných podmínkách je tak daleko spolehlivější. Subjektivně jsem práci autofokusu prakticky vůbec nevnímal, takže fungoval opravdu bezproblémově.