Zdeněk Thoma: Na žádném dobrodružství není nic zábavného, dokud neskončí

Zdeněk Thoma - fotograf, publicista a cestovatel 

• Znal jsem vás z obálky knihy o čaji, ten ale podle všeho nebyl vaším výchozím bodem. Jak jste se dostal k cestopisu?

Jak říká čínský mudrc Lao-c´, každá cesta začíná stopou prvního kročeje. Takže když jsem ve svých čtrnácti letech vyrazil na desetidenní cestu autostopem kolem republiky ještě s o rok s mladším kamarádem, zatoužil jsem o svých zážitcích něco napsat a sdělit to světu. “Knížka” Podél bílých patníků o 50 stranách se spoustou fotografií, pohlednic, kresbiček a dokumentů vyšla v jednom exempláři psaným rukou. Velice naivní, ale bezprostřední, psaná s nadšením a touhou toulat se i další prázdniny a poznávat památky a zdolávat slovenská pohoří. Z každé cesty jsem pak takové cestopisy sepisoval na základě svých poznámek, abych proboha nic nezapomněl.

• A neskončil jste jen u jedné cesty, z vašich cest je dnes publikováno mnoho knih a nespočet výstav. Proslavil jste se už první velkou cestou. Jaký příběh se vine kolem první výpravy do Japonska?

Měli jsme turistickou partu, se kterou jsme dělali všechno možné od přechodů pohoří až po zimní sjezdy řek. První velká cesta na východ začala v roce 1970, kdy se mi podařilo zorganizovat oficiální autospotařskou expedici Sakura na světovou výstavu EXPO 70. V roce 1969, kdy ještě doznívaly myšlenky pražského jara, jsme se dověděli o tom, že japonská televizní stanice NHK vyhlásila soutěž pro mladé lidi o to, jak nejoriginálněji se dostanou na světovou výstavu do Ósaky. Američané jeli na malé lodi, Holanďané plánovali cestu na kolečkových bruslích, někdo letěl balónem. Naše parta se tehdy ze strašné touhy cestovat zúčastnila konkurzu, na kterém byli čtyři z nás vybráni. Nakonec jsme i přes normalizaci odjeli a za námi hned zaklapla klec. Odjížděli jsme vlastně, už když EXPO začalo. Nejdříve přes Evropu do Turecka, tam měsíc strávený v zimě, pak měsíc v Íránu, tři neděle v Afganistánu a jen do Singapuru jsme se protloukali pět měsíců, většinou na náklaďácích. Tam jsme se nalodili na polskou nákladní loď a měsíc se plavili přes Hongkong, Bangkok až do Japonska, kde proběhlo slavnostní uvítání. NHK nás po cestě natáčela ve všech hlavních městech. Cesta mi přinesla určitou proslulost, a když jsem pak chtěl do Japonska, s trochou vyjednávání se to vždy podařilo. V roce '73 jsem se tam vrátil na volné noze jako fotograf s oficiální výpravou. V letech 75 a 77 už sám za sebe. Pak mi vyšla kniha Toulky po Japonsku, dohromady v nákladu 85 000 kusů. A to už za mě pak o výjezdní doložky žádalo nakladatelství. Poté jsem vydal knihu Umění japonských zahrad, která vyšla u Artie pouze pro zahraničí a část odměny byla vyplácena v devizách, takže s devizovými přísliby také nebyl problém. Vždy bylo nejisté, jestli mě pustí, ale nakonec naštěstí pustili.

• Od té doby se hodně změnilo, moc by mě zajímalo, jak se za tu dobu změnilo samotné cestování. 

Změnila se hlavně informovanost. My jsme třeba při té první cestě strávili týden v Nepálu, protože jsme si bláhově mysleli, že se ochladíme, ale během monzunu bylo 40 stupňů ve stínu. Tam jsme chodili do čundrácké hospody, kam chodili průzkumníci Himálaje. Tehdy žádný průvodce neexistoval. V té hospodě byl sešit, kam každý po své cestě napsal návod, co je na té které cestě potřeba znát. To byl jediný zdroj informací. Jezdíval jsem pak za Tashim, člověkem, který po nezdařeném převratu v roce '59 uprchl z Tibetu, o něm je celá kapitola v mém cestopisu o Nepálu, právě on u sebe tyhle sešity měl. Tenkrát člověk musel získávat zkušenosti sám. Na druhou stranu, oblasti, které jsme tehdy projížděli, byly sice primitivní, ale bezpečné. Třeba cesta po Indii nám trvala dva měsíce a člověk se během té doby přestane koukat na okolí evropskýma očima a přestane se divit. Což bylo dost osvobozující.

• Nedá mi to nezeptat se, na jaké peníze vás tehdy přišla taková cesta stopem přes největší kontinent? Sám občas cestuji a vždy je to nemalý výdaj.

Jeli jsme s rozpočtem 2 dolary na den na člověka. A do hlavních měst jsme měli rozposílané balíky s konzervami, becherovkou, uherákem a darovanými ponožkami od národního podniku Loana z Rožnova pod Radhoštěm. Tehdy jsme jich na cestu dostali každý 150 párů poté, co jsme v pořadu Vlaštovka vyprávěli o své nadcházející cestě. Ty dva dolary nám třeba v Indii stačily i na ubytování, sice ve špeluňkách vonících hašišem, ale stany a spacáky jsme stejně v prvních vedrech prodali. V Japonsku jsme ale museli hodně šetřit. Třeba jsme museli pít jen čaj, na pivíčko jsme neměli, ač bychom si jej dali radši. Tak jsem aspoň poznal čaje, výsledkem čehož je další kniha - Příběh čaje.

• Dvoudolarový rozpočet musela být opravdu výzva - a co bagáž? S jakou jste vyjížděli a dorazili? Jen fotoaparáty musely zabírat spoustu místa.

Na začátku každý 35 kilo, v Japonsku snad 10. Na začátku cesty jsem měl s sebou šest foťáků. Leicu mi ukradli hned v Budapešti, Belpasca, na kterou jsme dělali stereo kotoučky pro Barrandov, dva Flexarety, jeden poruchový a s druhým jsem spadl na kole, na konec cesty jsem dovezl jen Pentax Spotmatic.

• Alespoň že jeden vydržel až do konce. A předpokládám, že jste měli spoustu materiálu k vyvolání. Dodnes aktivně vystavujete a expozic za sebou máte nesčetně. Nastartovala je také tehdejší cesta?

S těmi se roztrhl pytel hned po expedici. Ono v sedmdesátých letech neměli lidi o Japonsku moc zpráv. Moc se tam nejezdilo, Hanzelka se Zikmundem o tom nic nenapsali. Proto se knížky a články do geografických a společenských časopisů o toulání po Japonsku a tamních zahradách uplatňovaly tak dobře. Třeba výstava Kouzlo japonských zahrad byla vystavena na třiceti místech po celé střední Evropě. 

• Jednou z pozoruhodných výstav, kterou jsem u vás objevil, je Manang. Na první pohled standardní cestopisná expozice, jenže vy jste ji udělal v téže nepálské vesnici po třiceti letech a zpět pak dovezl zdvojený materiál s generačním odstupem.

Musím přiznat, že na úspěch projektu Manang po třiceti letech jsem velice hrdý. Manang je úžasná horská vesnice ležící pod severními svahy Annapurny. Dostal jsem se tam jako jeden z prvních cizinců na podzim 1979, strávil fotografováním pár dnů a stal se svědkem ojedinělé buddhistické slavnosti s tanci v maskách. Téměř o 30 let později, na jaře 2008, se do Manangu vypravil i můj syn Michal. Nesl s sebou silný svazek mých historických fotografií se záměrem zdokumentovat změnu, ke které ve vesnici došlo. Spontánní a přátelská odezva obyvatel Manangu, kteří z tehdejší doby neměli žádné vlastní fotografie, byla po návratu impulzem k vytvoření výstavního souboru 60 srovnávacích fotografií. A vznikla také myšlenka donést tuto výstavu do Manangu,  jenž je stále vzdálen 5 dní pěšího pochodu od nejbližší silnice. To se podařilo na jaře 2011. Slavnostní zahájení výstavy proběhlo za účasti téměř celé vesnice. „Všichni turisté nás a naši vesnici intenzivně fotografují, ale my ty snímky nikdy nevidíme, až nyní…“, komentoval výstavu jeden z vesničanů během úspěšné vernisáže, kdy docházelo k dojemným, vzrušujícím i veselým scénám, když lidé na třicet let starých fotografiích poznávali své blízké, vykládali, co se s kým za ta léta stalo, a někdy objevili i sami sebe. Donesli jsme jim kus jejich historie. Výstavní soubor zůstal v Manangu jako trvalá muzejní expozice. Po návratu jsme sestavili novou, doplněnou kolekci a vystavili ji v Praze v galerii v domě U Kamenného zvonu. Projekt jsme vystavili zatím jen třikrát. Nejbližší výstava bude od dubna do června v TKA v Rožnově pod Radhoštěm. Samotný Manang se za třicet let proměnil jen málo, v podstatě na jeho okraji přibylo pár lepších ubytoven pro turisty, protože se stal důležitou zastávkou na trekingové trase kolem Annapurny. Ale v době, kdy jsme tam nesli výstavu, tak se na trase stavěla silnice. Po jejím dokončení asi Manang ztratí hodně ze svého kouzla.  

• Procestoval jste celý svět a setkal se s mnoha jinými kulturami, už jako malý kluk jste cestoval na vlastní pěst. Musíte mít v denících spoustu dobrodružných zážitků. Jaký moment pro vás byl nejsilnější?

Žádné velké dobrodružství jsem nezažil, vždycky jsem měl štěstí. Ono na žádném dobrodružství není nic zábavného, dokud neskončí. Mám ale recept na to, jak se spřátelit s místními, dodnes jej používám. Když se někam vracím, přivezu fotky z minulé návštěvy a okamžitě jsem s každým kamarád. Tenhle přístup mi vždy přinesl spoustu radosti.

• Je fakt, že mít něčí staré fotografie je skoro jako patřit do rodiny. V Manangu jste je ukázal po třiceti letech, což jen dokazuje, jak dlouho se cestopisné fotografii věnujete. Za svou vytrvalou práci jste byl také nedávno oceněn japonským císařem.

Je v tom dlouholetá práce, dlouholetá propagace japonské kultury. Od začátku jsem dělal přednášky na japonské ambasádě, pořádal spoustu výstav, vydával knihy. Posledním přičiněním byla asi výstava v rámci Dnů Kjóta na Staroměstské radnici. Ta trvala poměrně dlouho a byla veliká. Je to poměrně vysoké vyznamenání a přede mnou jej získalo jen dvanáct Čechů - legionáři, architekti, japanologové. Moc si jej vážím. Nejhezčí je ten kontrast, který popisovala kamarádka, pracovala tehdy jako hosteska v pavilonu na Expu a viděla tam přijít čtyři zaprášené kluky v kraťasech, proti tomu jsem teď po letech stál ve smokingu před japonským velvyslancem. Byla to velká životní cesta. 

• A já doufám, že se od vás ještě spousty zajímavých knih a výstav dočkáme. Děkuji za rozhovor.

​Autor rozhovoru: Kryštof Korč​

• Zdeněk Thoma je tváří Centra FotoŠkoda
• webové stránky Zdeňka Thomy