FotoŠkoda FestRozhovory

Laura Kovanská: Do RAWu nefotím

25. 10. 2017 | 9 minut čtení

Lauru Kovanskou snad ani netřeba představovat. Ne proto, že se její instaxový workshop stal nedílnou součástí FotoŠkoda FESTu, ale hlavně proto, že je to autorka se stylem vytříbeným, příjemně vynikajícím nad klasickou fádní módní fotografií. A ještě o sobě prohlásila, že ji tak trochu svou upřímností inspiruje Miroslav Tichý. Ti z vás, kteří mě znají, už teď ví, že jsme si museli náramně notovat. A taky že jo.

Laura Kovanská - fashion fotografka a jedna z hvězd FotoŠkoda FESTu

Kdy ses rozhodla, že začneš fotografovat komerčně?

Zlom nastal, když jsem jela fotit tradiční folklorní Jízdu králů. Ve škole jsem si všimla práce jedné designérky, což byly takové moderní kroje. Tak jsem jí navrhla, že ty černé designové kroje vezmeme přímo na Jízdu králů, a ona souhlasila. Vzala jsem si tehdy středoformát, nakoupila filmy a jely jsme. Všechno klaplo, jen chudák naše modelka dostala v těch čtyřicítkách úžeh, omdlela hned po posledním snímku. Fotila jsem to na svůj Pentacon pro podtržení historické atmosféry. Dostala jsem na fórech zase hroznou odezvu, protože tam byly překryvy snímků, ale sama jsem viděla a věděla, že ten snímek je něčím výjimečný. Našla jsem projekt Photo Vogue a tam tu fotku nahrála. Druhý den mi přišly nějaké gratulace od úplně cizích lidí. Na hlavní stránce byla moje fotka. Tahle událost mi po letech práce s filmem otevřela oči, protože potvrdila, že mé fotografie obstojí kvalitou v mezinárodním měřítku, navíc vybrané osobně fotoeditorkou z Vogue. A přitom mi tu pořád někdo tvrdil přesný opak. V tu chvíli jsem přestala dávat svoje snímky na české servery. Celý ten čas strávený na internetu jsem neměla ani tušení, že existuje fotoego. Fotoego jako regulérní pojem, kvůli kterému už ani není tolik fotoklubů, nechodí se vlastně už ani na fotovýlety, chybí mi třeba večery u fotek, kde si lidi chválí a normálně kritizují fotky. Prostě z toho focení udělat něco, co nás spojuje, ne to, co nás dělí.

Taky na to často narážím, konstruktivní kritika skoro neexistuje, natož na internetu. Ale i na přednáškách mám občas podobný problém.

Člověk si musí trochu uvědomit, že jsme jenom takové lepší mluvící opice, co umí prostě něco víc než lézt po stromech (Hawking). A zrovna ta komunikace je dost důležitá. Jen mám dojem, že fotografové se přes své fotoego nedokážou domluvit.

Hezky řečeno. Ještě mě zarazilo, že v dnešním světě narazíš na sexistické hlášky. Posílat někoho “do keramického kroužku” je fakt na pováženou.

Že je komerční focení pánský obor, to jsem na začátku nevěděla, no. :)

A stejně slavíš úspěchy, třeba to, že fotíš pro VICE, je veliká věc.

Do VICE jsem přišla s tím, že pro ně budu pracovat a oni zjistili, že mě vlastně chtějí. A VICE pro mě vždy byl výš než všechny ostatní časopisy. Jejich vizuál jedu celý život. Takže teď, když mají komerční zakázku, ozvou se. A reklamní agentury se pak ozývají, protože vidí mou práci v cool časopise.

A není to jen o VICE, děláš zajímavé módní editoriály a střihla sis i dokument, jaký byl příběh za ním?

Když jsem jela do Ameriky, koupila jsem i takové jednorázové foťáky s bleskem. Jela jsem tam za kamarádkou, která za dobu, kdy jsem ji neviděla, úplně zvlčela. Přijela jsem tam do zubožené rodiny se dvěma dětmi, o které jsem se celou dobu vlastně starala. A hodně fotila. Měla jsem sebou taky ty malé foťáčky, tak jsem fotila já i ty děti. Byla jsem z toho všeho doma pak tak smutná, že jsem se na ty fotky ani nemohla podívat. Jeden můj známý mi poradil, abych se na to podívala trochu s odstupem a vybrala menší sérii fotek. Pak mě přesvědčil, abych ty fotky poslala do polského časopisu DOC!. První den byl bez reakce, a na druhý den mi napsali, že to byl nejodvážnější dokument, jaký tam viděli. Pak jsem i byla pozvaná, abych tento soubor vystavila na výstavě FSTOP, ale trochu ho zcenzurovali. Přitom když jsem se předtím o nich bavila s jedním velmi známým fotografem, říkal mi, že pracoval i v labu a takových fotek viděl stovky, že je to akorát slepý konec a že už to mám možná zabalit.

A zase narážíme na fotoego. Jsem rád, že o tom problému mluvíš. Málokdy potkám někoho, kdo má vervu ten hloupý status quo rozporovat.

Holkám často říkají, ať jdou fotit mimina, a až vyrostou, ať si založí ten kroužek. Dnes už to dělám léta a vím, že do českého Elle a Cosmopolitanu se třeba nikdy nedostanu. Tak jsem si našla americký VICE, fotky jsem měla v magazínech FORBES, Vanity i italském Vogue s projektem Poison Girl. Měla jsem loni a letos přes osmdesát publikací v českých i zahraničních časopisech. Už dokonce chystáme vlastní nový časák www.grandgarbage.cz. Release je naplánovaný na 4. 11. 2017. Chceme ukázat nějakou další zajímavou alternativu k běznému lifestylovému časáku.

Skvělé, hlavně je vidět, že stačí “pouze” spousta práce a dobrých nápadů, všichni samozvaní mentoři se pak můžou jít zahrabat. Zpátky k fotce samotné, některé tvé snímky mě zasáhly přímo osobně, třeba fotka, kde dvě holky jedí burizony na schodech paneláku - to je jakoby mi vypadla z mých náctiletých vzpomínek. Jak hledáš lokace?

Burizony na schodech v paneláku jsou u mě doma za dveřmi, v příběhu “kámošek odvedle” nebylo zrovna žádné složité hledání lokace. Jasně že fotím i na jiných místech, záleží na zakázce, hodně jsem fotila v interiérech i exterérech. Ale když fotím straight - edge oblečení, jako focení s burizony, udělám to na interiérové lokaci. Prostě aby to odpovídalo náladě a pocitům, které se snažím sdílet. Nebo na jedno focení pro HorseFeathers jsem nechala upéct pizzu s gumovými medvídky, lízátky a jinými sladkostmi. Člověk to složení snímku stejně vybírá sám, tak tam zákonitě předá i něco ze sebe.

Nechci tě přechválit, ale jinak než takhle opravdově se to snad ani dělat nedá. Musím se ještě skoro trapně zeptat. Čím to všechno fotíš?

Fotím vždycky na dva foťáky, na Instax a Fuji X100, v kufru mám dvě velká FF těla a spoustu objektivů, ale nejraději bych byla, jako byl ten pan Tichý, a stavěla si foťáky i sama. Mám to dokonce i ve smlouvě, že zákazník je srozuměný s mým stylem. Lidé z reklamek a designéři fotky z instaxu milují, nejvíc když jsou upřímné a realisticky vyfocené. Ligh-leaky a přepaly? No a? Díky tomuto docela odvážnému přístupu a superrealistické instantní fotce se liším od ostatních, a v zahraničí to je věc, co je víc cool, než ateliérové vyphotoshopované fotky. Miluju fotit na Holgu, na mjučko, instaxové fotky dělám na každém focení. V zahraničí je víc možností, agentur - třeba i Eliška Kyselková, která fotí na film, se odstěhovala do Londýna a už aspiruje v užším výběru na Hasselblad Masters. Na druhou stranu dnes všichni stejně máme internet, takže má člověk možnost pracovat odkudkoliv a každý máme stejné možnosti.

Tak teď tě přechválit musím, sám už mám po krk těch perfektních snímků neexistujících lidí s reálnou předlohou.

Konečně se hraje trochu víc i na přirozenost a nedělá se třeba tolik retuše, na fotkách pak nejsou všichni tak vyžehlení. Fotky vypadají mnohem autentičtěji. A hlavně už zretušované fotky postavy jsou třeba ve Francii mimo zákon, v neoznačené reklamě za retuš těla dostanete skoro likvidační pokutu.