Dominika Gawliczková: Je fajn, když vám po přednášce někdo poděkuje za to, že se k něčemu podobnému odhodlal

Dominika Gawliczková - cestovatelka, milovnice dvoukolových strojů a jedna z hvězd podzimního FotoŠkoda Festu

Když Dominika vyrážela na svoji první cestu, nebyl jsem zjevně jediný, koho mile překvapilo, jak silný může takový příběh i v dnešním globálním světě být. Důkazem toho byla kampaň na Startovači, kde Dominika na svou cestopisnou knížku vybrala několikanásobek potřebné částky. Dnes po celé republice pořádá vyprodané cestovatelské přednášky a jednu takovou si pro vás připravila i na podzimním FotoŠkoda Festu. Poodkryjte ještě předtím roušku do jejího světa, ať se máte ještě víc na co těšit.

• V dnešní době je až spodivem, že to neděláme všichni, hlavně v otevřené Evropě, vy jste první velkou cestu podnikla ještě jako náctiletá, jak daleko jste se tehdy dostala?

Poprvé jsem jela po Evropě, první větší cesta byla do Španělska a pak do Portugalska, kam jsem se dostala vlastně omylem. Nijak jsem to neplánovala, jen mi přišlo jako super nápad zahnout na dva dny do Portugalska. Poté do Skandinávie, což bylo dalších deset tisíc kilometrů. První cesta za hranice Evropy byla do Kyrgystánu. 

• Co vás přimělo začít s cestováním tímto způsobem?

Chtěla jsem hlavně jezdit na motorce, ani ne tak cestovat. Pořád jsem jezdila jen po Česku a řekla jsem si, že bych se chtěla projet jinde. 

• Zní to skoro, že to děláte zbůhdarma.

Trochu jo, tu myšlenku jsem měla v hlavě dlouho, ale moc jsem neplánovala. Stan jsem se učila stavět doma v obýváku den před odjezdem, protože jsem ani nevěděla, jak se stan staví. Nechtěla jsem vypadat v kempu jako nemehlo, ale vlastně jsem ani nevěděla, jak takový kemp vypadá. Jela jsem tehdy i bez mapy. A třeba jsem s sebou neměla žádné nepromokavé oblečení, což se mi hned vymstilo. Ale tím, že jsem nevěděla, co potřebuji a co se mi může stát, bylo všechno vlastně daleko jednodušší. 

• To máme stejně, člověk nikdy dopředu neví, co bude potřebovat, a kdyby chtěl být připravený na vše, asi by nikam nevyrazil. Já ale nikdy na motorce necestoval. Jak jste se k motorkám dostala?

Táta si pořídil motorku, když mi bylo asi deset, a já strašně ráda jezdila s ním. Jeho už to pak asi nebavilo, a tak mi pořídil vlastní, dětskou dvoutaktní crossku, se kterou jsem rozryla celou zahradu a štvala sousedy.

• A dodnes vás to nepustilo. Musíte už platit za autoritu v oboru.

Chytlo mě to, ale nejsem v tom zvlášť dobrá. Na to, jak dlouho jezdím a kolik toho mám najeto, jsem strašně špatný řidič. Všichni ode mě sice čekají, že všechno zvládám levou zadní, ale ono to tak není. 

• Podle fotek to tak skoro nevypadá, navíc mě překvapilo, na jakých strojích jezdíte. Já jako motoristický analfabet znám motorku jen jako obrovský silný stroj.

Nejsilnější motorka, na které jsem cestovala, měla 250 ccm, silnější motorky mě ani nelákají. Zjistila jsem, že představa obrovské silné motorky je vlastně výjimečně evropská. Kdekoli jinde jsem byla, se jezdí na malých motorkách, které slouží opravdu jen pro transport. A když se snažíte vysvětlit, že u nás se jezdí pro zábavu a motorky musíme mít co nejsilnější, tak na vás koukaj jak na hlupáka. 

• Taky foťák přece musíte mít co největší, že ano.

S tím foťákem je to docela trefné, spousta lidí si pořídí něco velkého, o čem toho ani moc neví a pak jim motorka stojí v garáži a foťák leží ve skříni.

• Přesně jak říkáte. Když se vrátím k cestování, co je pro vás nejsilnější motivací pro cesty, které podnikáte? Z čeho ten drive vychází?

Většinu cest jsem jela sama. Mám to celé za výzvu, i proto, že jsem strašný strašpytel. I když to zní pitomě, tak tím cestování vlastně zjišťuji, že jsem docela dobrá. Člověk zjistí, že toho zvládne docela dost. A to je moc hezké zažít. Mimoto mi cestování pomáhá vypnout. Teď jsem zpátky už čtyři měsíce a docela mě to ničí. Na cestě je to celé taky mnohem intenzivnější, co jsem zažila za týden na poslední cestě, se mi nepodařilo zažít za ty čtyři měsíce zpět.

• Takové cesty určitě nejsou zadarmo, musím se proto zeptat: jak na ně obstaráváte finance?

Teď přednáškami a knížkou, která by měla vyjít u Albatrosu v únoru nebo březnu. Je moc hezké živit se tím, co vás baví. Zároveň je to ale velká nejistota. Nevím, jak to vydrží a co bude za rok. Dřív to bylo po brigádách při studiu.

• Je skvělé, že se vám při tom všem podařilo školu dokončit.

Jsem bakalář strojního inženýrství. Tam je to jak s motorkami, hrozně mě to baví, ale nejsem v tom dobrá. Fascinuje mě, jak to funguje, ale nijak závratně mi to nejde. Tak si nedovedu představit se tím živit, natož aby mě to bavilo. Cestování a psaní mě bere víc. Celou dobu jsem humanitně zaměřená, jen jsem si odskočila na strojárnu.

• Nebál bych se říct, že máte to nejlepší z obou světů. Máte podporu ze strany motorkářů?

Ta komunita je dost komplikovaná, myslím, že její část mi zrovna nefandí. Berou tu image silného a cestovního stroje často o dost vážněji než já. 

• Ale určitě převažuje ta dobrá část. Musíte spoustu lidí inspirovat k podobným věcem, nebo jim minimálně dodávat odvahu.

Ano, je to často moc fajn, když za mnou po přednášce někdo přijde a poděkuje mi, že se díky mně konečně k něčemu podobnému odhodlal.

• To je skvělé, skoro by se dalo říct, že jakákoli cesta udělá z každého lepšího člověka. Aspoň já to tak vnímám. Co se nejvíc změnilo u vás?

Člověk najednou zjistí, že je svět docela malý. Když jsem jela do Kyrgystánu, dost jsem se bála. Byla jsem vyděšená třeba z islámu, lidi, kteří tam nebyli, mě varovali, že mě tam třeba znásilní a zbijí, nebo že skončím jako něčí pátá žena. Když si vzpomenu, jak jsem se na střední Asii dívala, byl to pro mě úplně jiný svět. Ale pak zjistíte, že to všude vypadá vlastně podobně, funguje to stejně. A vůbec to není strašidelné. Všude jsou prostě hodní í zlí lidi. Když vypustím politiku a podívám se na samotné lidi, je to všude stejné.

• Takže s Blízkým východem nemáte špatnou zkušenost?

Když to srovnám s Jižní Amerikou, byla to celkem povedená dovolená. Hned po týdnu v Kolumbii mě přepadli a ukradli mi foťák.  FotoŠkoda mi naštěstí poslala náhradní tělo. V Ekvádoru se mi zase rozbila motorka. Doma jsem ji poctivě ladila a připravovala, abych na ní zvládla vyjet hory. Někdo ale zapomněl na jednu malinkou nenápadnou podložku, která způsobila malou nenápadnou vůli, a postupné opotřebení se projevilo až zrovna v Ekvádoru. Nikdo tehdy nevěděl, co s tím je, ani autorizovaný servis. Jenom opravou jsem strávila měsíc a půl, třeba než nadvakrát přišly náhradní díly. V Peru mi začalo sněžit, v Bolívii jsem byla na kapačkách, nebo mě tam honili psi. Kdybych věděla, že se něco takového stane, asi tam ani nepojedu. 

V Ekvádoru jsem zase zjistila, že tam musím zůstat, semestr ve škole už stejně nestihnu a neměla jsem se kam hnát. Cesta se mi dost rozvolnila. Před tím jsem se vždy snažila ujet denně co nejvíc jako na nějakém závodu a přišlo mi to tak správné. Najednou jsem ale strávila třeba i týden na jednom místě. A nakonec mě i trochu mrzí, že jsem před tím tak závodila. Zajímavé třeba bylo, když jsem v Argentině narazila na město, kde žijí potomci Čechů. Nijak jsem po tom nepátrala, ale pak přijedete do vesnice, kde vidíte povědomá česká jména. Nakonec jsem zjistila, že se každý den scházejí a zdraví se "dobrý den", ačkoli často už ani česky neumí. Šijí si tam vlastní kroje a při jedné příležitosti se u oběda začal zpívat vysoký jalovec, přišlo mi to skoro absurdní.

• A kam se plánujete vydat dál?

Další kontinent v plánu je logicky Afrika, z té mám celkem respekt, tak nevím, kdy se odhodlám. Taky se mi stýská po Asii, takže možná někde tam.

• Tak vám přeji, ať se další cesta vydaří co nejdříve. Nemůžu se dočkat příštího cestopisu. A stejně tak přednášky na FotoŠkoda Festu. 

​Autor rozhovoru: Kryštof Korč

• Dominika na cestě
• Dominika na Festu