Fotogalerie (10)

© Vladimír Kysela© Vladimír Kysela
© Vladimír Kysela
© Vladimír Kysela
© Vladimír Kysela© Vladimír Kysela

Zkoumám, jestli lze se světlem pracovat stejně jako impresionisté

Zkoumám, jestli lze se světlem pracovat stejně jako impresionisté Zobrazit fotografie v galerii (10)

Když jsem sháněl Vladimíra Kyselu na schůzku kvůli interview, napsal mi, jestli se nechci zúčastnit čtrnáctidenního pochodu po Krkonoších. V tu chvíli jsem nevěděl, jestli si nepíšu s někým jiným. Přečetl jsem si o něm, že je zaměstnáním manažer ve strojírenském průmyslu a pozvánka na trek bylo asi to poslední, co bych jako odpověď čekal. Stejně tak nekonformnost jeho tvorby dává tušit, že se bude jednat o mnohovrstevnatou osobnost, kterou nelze odbýt jednoduchým označením. Tak doufám, že se mi v následujícím textu podařilo pár těch vrstev poodkrýt.

Vladimír Kysela - manažer, fotograf a jedna z hvězd FotoŠkoda Festu

  • Moc mě mrzí, že jsem s vámi nemohl na procházku po Krkonoších, jaké to bylo?

Bylo to úžasné, pro mě to byla spíš odměna. Poté, co jsem skončil jednu práci jsem si chtěl odpočinout, než začnu něco dalšího. V Krkonoších jsem byl vícekrát, ale takhle v kuse jsem je nikdy neprošel. Sice s jednou přestávkou, ale přešel jsem je celé. 

  • Tím jste mě hned zprvu překvapil. Manažer - fotograf se tak často nevidí, hlavně se mi těžko spojuje manažer - abstraktní fotograf. Neříkám, že si to odporuje, jen těžko hledám spojitost.

Povoláním jsem sice manažer, ale fotografie je mé letité hobby, které mě provází celý život. Mnohokrát jsem nad tím přemýšlel, ale vlastně je to docela jednoduché. Vždy jsem tíhnul k výtvarnému umění, dokonce jsem se několikrát hlásil na Akademii výtvarných umění na malbu. Při jiném studiu jsem pak stejně docházel na kresbu a malbu. Výtvarné umění mě provázelo dlouho a to, že jsem se na něj nakonec pustil do řízení lidí, je zkrátka výsledek mé životní cesty. Nebyl to můj cíl za každou cenu, za srandy říkávám, že jsem se stal manažerem omylem. Tím, že nemůžete dělat dvě věci napůl, fotografie pro mě představovala útěk k výtvarnému umění od běžné práce a oproti malbě to byl útěk, na který jsem nemusel vynakládat tolik času. Za mým focením je ale pořád výtvarná ambice, takže mi standardní fotografie nestačí a snažím se své fotografie pojímat jinak.

  • A to se vám daří, často jsou nazývány impresionistickými. Přiznám se, že mě skoro zaráží, proč někdo popisuje fotografii malířskou technikou. Jsou to do jisté míry obory, které se od sebe dlouhá léta snažily oddělit, nebo se vůči sobě vymezovat. Nehledě k tomu, jak dlouho fotografie nebyla vnímána jako malbě rovná.

Když jsem měl první výstavu souboru Máchovské kontemplace, paní kurátorka Čiháková Noshiro to komentovala tak, že fotografie s malbou se prolíná neustále. Dříve si malíři fotografovali krajinu, aby nemuseli sedět v plenéru a mohli ji namalovat v ateliéru. Cesty fotografie a malby se protnuly mnohokrát a fotografové s malíři se navzájem ovlivňovali. Moje fotografie není napodobováním impresionismu. Impresionismus je zkrátka způsob, jak zachytit svět kolem nás, a i mezi impresionisty samotnými najdete naprosto odlišné techniky. Mám k nim neskonalý obdiv a rád na jejich výstavy chodím, ale hlavně mě zajímá, jak pracovali se světlem, jestli lze s fotoaparátem se světlem pracovat stejným způsobem.

  • Měl jste tak to jasnou vizi od začátku? Nebo se u vás takový styl postupně vyvinul?

Myslím, že to tam celou dobu směřovalo. Každý fotograf se pere jednak s kamerou, pak také s editačními nástroji, ať už je to Photoshop nebo Lightroom, a pak také s formou zobrazení, s tím, jak tu fotografii dostat nějaké do papírové nebo elektronické prezentace. Na té cestě všichni zdoláváme spoustu nástrah a protivenství, abychom se s tím nějakým způsobem vyrovnali. Než se nám to všechno podaří zvládnout a v uvozovkách to všechno hodit za hlavu, abychom se pak věnovali už jen té tvorbě. 

Já mám pořád své dva směry. Na mých stránkách najdete první směr pod Pocket landscape, což je vlastně krajinářská zkratka. Když přijdu do krajiny, nesnažím se vyfotit pohlednici, ale spíše charakter té krajiny, snažím se vypíchnou to podstatné a zachytit třeba i to, jaký pocit z krajiny mám já sám. Tento směr začal několik roků nazpět, kdy jsme s kamarádem vyrazili na Island, do Norska nebo Anglie. Vždy jsme si vybrali nějaké geograficky omezené místo, a to se snažili fotograficky co nejlépe popsat. Tam jsou relativně klasické krajinné záběry, ale třeba také dvojexpozice, spíše s příklonem k fotografice. Druhý směr jsou pak vlastní projekty, které dělám řízeným pohybem kamery. Tam nepopisuji krajinu, ale vytvářím příběh a zvolím si k tomu techniku, která mi pomůže uchopit správně příběh za pomoci té konkrétní krajiny.

  • Ta dynamika, nebo chcete-li příběhovost, je v krajinné fotografii velmi neobvyklou technikou. Jak moc je to u vás dílo postprocesu a jak moc samotného fotografování?

V postpodukci to nedělám, snímky by pak nepůsobily přirozeně. Pravidla fotografie jsou pořád stejná, kompoziční pravidla také. Musíte mít zkrátka dobrou kompozici, světlo, dobře ostřit a mít správnou expozici. Všechna pravidla fungují a platí stejně jako v klasické krajinářské fotografii. Kdybych se snažil jakkoli podvádět, bylo by to určitě vidět. Myslím, že jakmile se pustíte na cestu, kdy není jisté, jak bude fotografie vypadat, o to víc musíte pravidla dodržovat a brát celý proces s větší pokorou.

  • Nepochybně. Také by mě zajímalo, už jen protože si sám myslím, že podobné aktivity jsou pro fotografy velmi důležité, v čem vám pomohlo členství ve fotoklubu? Četl jsem, že jste letitým členem fotoklubu Balvan.

Fotografování je individuální záležitost a člověk je při něm většinou sám. Myslím že pokud má být záběr dobrý, musím na něj být sám. Na druhou stranu je to tak osamocené hobby, že je snad každý sám proti sobě, pokud se nezačne družit. Pro mě je to povídání s kamarády, kteří mají stejný zájem. V našem klubu mi také prošlo rukama velké množství fotografií a také jsem slyšel, jak je hodnotili kolegové. Určitě to bylo odbornostně obohacující. Hlavně ale platí, že záleží jen a jen na lidech. Ne každý chce vytvářet nějakou činnost a v každém klubu by měl být někdo, kdo má představu, kam to celé směřuje. Díky fotoklubu jsem se dostal k tomu, jak vlastně udělat výstavu a spousta lidí mi nějak pomohla. Je to rozhodně dobrý start, pokud se chcete fotografii věnovat vážně.

  • A tam jste se rozhodl vystavovat? Vždy mě zajímá, jak se člověk poprvé dostal k tomu, že by chtěl své fotografie ukázat světu.

Asi bych to neměl říkal, ale jsem relativně ambiciózní člověk, nespokojím se s málem. Chci být skvělý fotograf, chci, aby se to vědělo a lidi mě znali. Vždy jsem věděl, že budu směřovat k soutěžím a výstavám. Vím, že abych byl známý a respektovaný fotograf, musím dělat jednotlivé kroky, ať už na sociálních sítích, výstavách nebo tím, že píši články. Beru to jako sumu činností pro propagaci své vlastní tvorby. Úplně první impuls přišel z fotoklubu. Když jsem přinesl ty svoje rozmazanky, kolegové mi to chválili s tím, že to není úplně běžné a že by to mohlo mít úspěch. Je pravda, že u nás to moc obvyklé není, ale mimo Českou republiku je relativně standardní a příkladů skvělých fotografů s podobnou technikou najdete hodně. Rozhodně se nechci tvářit jako někdo, kdo objevil nějaký zázrak.

  • Taky se mi zdá, že u nás nevidím moc inovace, proč si myslíte, že to mu tak je?

Myslím si, že je to stejné jako ve všech oborech. Myslím si, že Česká republika je v mnoha směrech hodně konzervativní. Invence bez obav z nějaké pohany je u nás relativně málo. Nejsem nikomu zavázán, a tak si můžu dovolit být v tvorbě inovativní a tím, že na ní nejsem závislý, co se živobytí týče, klidně to tak můžu dělat. Když ale vidím, co dokáží ostatní, je mi jasné, že jsem stále na začátku své cesty. 

  • A jaká technika vám na té cestě pomáhá?

Fotím celý život, vystřídal jsem různé značky, až jsem skončil u Canonu. Neprošel jsem žádným standardním fotografickým vzděláním, ale různými kurzy, ať už fyzicky nebo přes internet. Než jsem vůbec zvládl digitální kameru, Photoshop a kompozici, mi trvalo alespoň pět až deset let. Teď fotím na Canon 5D Mark II, v dohledné době budu upgradovat na Mark IV. Mohlo by se zdát, že ty rozmazané věci můžete fotit čímkoli, ale není to úplně pravda. Pořád je potřeba mít dobrý čip, dobrý procesor a ta kamera je to, co dělá ten rozdíl. Mám krátký, střední a dlouhý zoom, všechny z dobrou světelností z profesionální řady. Co se týče vlastní techniky snímání, ty se liší podle projektu, na jednom prolínám dva záběry z jednoho místa, u druhého ale kombinuji záběry z více míst. Říká se, že ten záběr je v hlavě. Každý fotograf má nakonec v hlavě nějaká schémata, která při focení používá. Když jdu fotit, vždy mám nějaký scénář, na kterém pracuji před samotným projektem. Mám představu, co chci v té které sérii mít zobrazeno a co je pro ni důležité. To je důležité udržet od focení až po samotný postproces.

  • Máte pravdu, koncepčnost je jedním z důležitých předpokladů každého uceleného projektu. Na závěr: na co se od vás můžeme těšit na FotoŠkoda Festu?

Ukážu oba projekty, jejich charakteristiku, pokusím se předvést jednoduché video mého tvůrčího procesu a určitě se budu chtít pochlubit tím, že jednadvacátého prosince budu mít vernisáž oceněného projektu Očima Hanse Christiana Andersena a pozvat zájemce.

Autor rozhovoru: Kryštof Korč

Galerie

Líbil se vám článek? Sdílejte jej!

Podobné články

Sony ambasador zdraví z Marsu
Sony ambasador zdraví z Marsu

15. 11. - Jak to vypadá při fotografování "vesmírného" projektu? Jaká je spolupráce se společností Sony? V čem fotoaparáty Sony...

Těšíme se na vás zase na jaře!
Těšíme se na vás zase na jaře!

14. 11. - Odolali jsme větru a dešti a přes podmínky často lákající spíš k poležení v posteli s hrnkem čaje jsme si společně...

Servisní knížka plná výhod
  • 4 servisní prohlídky
  • základní kurz ovládání zrcadlovky
  • poukázka na fotoslužby

Kompletní informace »

Čekejte prosím...

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace