Vyzrajte na kompozici aneb Jak vytvořit fungující prostor ve fotografii

Jak to bylo minule?

Minulý týden jsem mluvila o liniích a o tom, jak podle nich vybudovat působivý snímek. Shrnula jsem základní pravidla a k některým z nich se dneska vrátíme. A protože je všechno propojené, dost možná je uvidíte i tam, kde o nich nebude explicitně řeč. :) Pokud jste první díl prošvihli, můžete si ho přečíst na našem blogu.

Konvergentní a divergentní linie

Linie ani u prostoru nemůžou chybět. Konvergentní a divergentní, tj. sbíhavé a rozbíhavé, tady zmiňuji proto, že jejich použitím vyvoláte velmi efektní optickou iluzi. Schválně, uhodnete, co mám na mysli? Zkuste si vzpomenout na karlovarskou kolonádu, stojíte na začátku a díváte se na konec… Teď už jistě minimálně tušíte. Vyvolává to ve vás pravděpodobně podobný dojem jako u této fotografie:

Autor: Banhid Bhattacharya

Naproti tomu tato fotografie zmenšuje velikost hory u Machu Picchu - zčásti díky lehkému nadhledu, zčásti díky divergentním liniím, které se snaží horu obejmout.

Zdroj: www.telegraph.co.uk

Konvergentní linie nám objekt, ke kterému toužebně směřujeme, opticky vzdaluje a zároveň zvětšuje. Oproti tomu divergentní linie v nás vytváří dojem, že fata morgána objektu je menší a bližší, než ve skutečnosti je, a opticky tak zmenšují rozdíl mezi velikostí stavby a poutníkem, který k ní směřuje. V architektuře se s těmito postupy můžete setkat běžně: příznačné je, že v období baroka, kdy chrámy měly připomínat velikost Boha a zanedbatelnost pozemských obyvatel, se hojně využívalo konvergentních linií, a příkladem použití divergentních linií je náměstí před renesančně-barokní Bazilikou sv. Petra v Římě.

"Středovka"

Minule jsme mluvili o zlatém řezu a pravidlu třetin a kterak se má kupříkladu oko umisťovat přesně na průsečík dvou kolmých linií (který nikdy není ve středu). Je to proto, že středová kompozice se často nepovažuje za estetickou a “profesionální”. Často je to také pravda, takový snímek miniaturní celé postavy uprostřed snímku obklopené věcmi, které fotograf na fotce mít nechtěl, ale nevěděl, jak se jich zbavit, má v rodinném fotoalbu snad každý.

Centrální kompozice ale může být skutečně krásná (obzvlášť když se spojí se symetrií), pokud do sebe zbylé komponenty snímku dokonale zapadají a vytvářejí vyvážený dojem. Fotograf Petr Klempa má středovku obzvlášť rád, jeho oblíbená široká ohniska mu i poskytují jedinečnou možnost do snímků dostat i něco víc než pouhý portrét. A všimněte si perspektivy, z níž fotí, a tuto myšlenku si uchovejte ještě pár odstavců :)

Autor: Petr Klempa

Tady máte důkaz místo slibů, že středovka nemusí být nudná! A proto mějte na paměti, že pravidla je dobré brát v potaz, znát jejich účinky a snažit se ty účinky realizovat originální, vlastní cestou.

Vyváženost

Pamatuji si, jak jsem vyzbrojená pravidlem o nevhodnosti středové kompozice šla na výstavu Steva McCurryho na Staroměstské radnici a jeho snímky touto převážně technikou mi celou představu zbořily jako domeček z karet. Právě proto, že středová kompozice nebyla z nouze ctnost, ale promyšlený koncept mnoha prvků. A - jak jsem psala u předchozího bodu - naprosto vyvážený.

Autor: Steve McCurry

Hlavní motiv, dvojice velblouda s člověkem se ve zmenšené podobě opakuje hned za tou první, v pravém rohu písečnou bouři prosvětluje slunce. Celé nebe vypadá jako namalované, podle koncentrace písku dosahuje oranžová různé intenzity, navíc v levém horním rohu, symetricky proti slunci je celá tmavší oblast. Nebe i poušť odkusují nahoře i dole přibližně stejný podíl fotografie, skvěle tak rámují hlavní dvojici i menší dvojici za ní. Pohyb velbloudů i lidí dodává celé fotografii na dynamice. 

Vyváženosti lze docílit mnoha způsoby, z nichž na spoustu z nich jsme spolu už narazili, nebo narazíme. Ať už je to symetrie, pravidlo třetin, barevné ladění, rámování, kontrast nebo opakování motivů, je to disciplína velmi komplexní a do jisté míry záležitost instinktu. Vytvořit třeba takový vyvážený reportážní snímek vyžaduje nejen velkou dávku citu, ale také zkušeností.

Autor: Jan Šibík

Orámování

…alias rámeček v rámečku může být silná zbraň. Můžete tím přesně vypíchnout, na co se má divák zaměřit, tvarem rámečku třeba i přidat podobný motiv, jako je ten hlavní. Pro příklady nemusíme jenom pročesávat galerie slavných fotografů, tento princip najdete celkem často i na televizních obrazovkách. Film je stejně jako fotografie nebo malba vizuální umění, proto se nemůžeme divit, že se opírá o podobné estetické pilíře. A pokud si vypěstujete podobnou úchylku jako já, budete se občas místo na děj soustředit právě na ně. :)

Zdroj: Jane Eyre (2011; 1:44:48)

Vyplnit, či nevyplnit?

Věčné dilema, ale ani jedna z možností není špatně. Záleží pouze na tom, co snímkem chcete sdělit. Pokud chcete ukázat krásu žebrování duhovky člověka, musí být skutečně vidět. Pokud chcete ukázat bezmocnost člověka před rozbouřeným nebem… asi chápete, kam mířím. Obecně se dá říci, že "nezaplněný" (nezaplněný výhradně jedním objektem) snímek působí vzdušněji, nechává prostor na interpretaci a zamyšlení, zaplněný vás povede přesně a neomylně do centra dění a nenechá mysl diváka bloudit po dalších významech, když chce ukázat jeden konkrétní.

Autor: Josef Arnošt

U následující fotky jsem naopak chtěla vyfotit novomanželský pár, ale využít k tomu i prostředí, kde jsme byli, což může vést k mnoha interpretacím (ne třeba vždy shodným s mým záměrem, což ale vůbec není na škodu):

Autor: Anna Jirásková

Těžiště

Z hodin matematiky z minulého týdne tentokrát zabrousíme do hodin fyziky. Vzpomínáte si, jak nám vysvětlovali, proč je člověk méně stabilní než čtyřnohá stvoření? Nebo proč je dnešní horské kolo stabilnější než první bicykly s obrovským předním kolem? Správně, je to těžištěm. Čím níže je těžiště položené, tím stabilnější objekt je, a opticky to platí i ve fotografii. Jako těžiště můžete použít vlastně cokoliv - stínování, rámeček nebo třeba ruku, podstatné je, že takto na lidské oko působí tmavé barvy.

Autor: Anna Jirásková

Zdroj: hdwallsource.com

To znamená, že pokud se bude snímek odspodu nahoru zesvětlovat, bude působit stabilněji, zatímco při opačném uspořádání může být dojem poněkud vratký nebo těžkopádný. Třeba ale přesně tenhle dojem chcete snímkem vyvolat.

Změna perspektivy

Změna úhlu pohledu může vést ke zlepšení v mnoha oblastech života, velice přínosná může být ale i ve fotografii. Člověk standardně fotí z výšky svých očí. Je to bezmyšlenkovitá reakce, třeba když potřebujete vyfotit něco rychle, protože v příští vteřině už to nepůjde. I to se dá ale vytrénovat a snímkům “byl jsem tady” může odzvonit.

V zásadě můžeme rozlišit tři druhy perspektiv - nadhledu, podhledu a souběžnou. Souběžnou mám na mysli perspektivu v úrovni objektu. Pokud tedy fotíme z výšky svých očí, často budeme objekt fotit z nadhledu. To má za následek hlavně deformaci proporcí (stejně jako z podhledu), což může vést k zajímavým výsledkům, často to ale nebyl záměr fotografa. Aby k deformaci proporcí nedošlo, je třeba objekt fotit v jeho úrovni, k dítěti si přikleknout, u portrétu žirafy najít dostatečně vysoký strom.

Autor: Theerasak Saksritawee

Abychom si správně rozuměli, deformace proporcí může být mnohdy něco, co vás odliší od ostatních fotografů. Á propos… vzpomínáte si na sérii fotek, která před nějakým časem proběhla na internetu a na kterých byli zachyceni fotografové v roztodivných pozicích? Často jen hledali jiný, lepší úhel - a vsadím se, že ho našli. Proto neváhejte zkoušet nové věci a hledat nové perspektivy, obzvlášť u těch nejproslulejších památek. Ať si z drahé dovolené neodvezete fotky, které můžete v lepší kvalitě stáhnout z googlu.

Hloubka ostrosti

Cože, hloubka ostrosti? Ta věc závislá na cloně? Ano, přesně o té mluvím. Hloubka ostrosti, přesněji řečeno malá hloubka ostrosti, umí vypíchnout objekt mnohdy lépe než jakékoli z už zmíněných pravidel - zkrátka proto, že na nic moc jiného se oko diváka zaměřit nemůže. A bokeh taky není k zahození. :)

Autor: Petr Jan Juračka

Pár tipů na závěr

• U architektury je dobré znát důvod, proč architekt (či stavitel) použil právě tu konkrétní techniku a ne jinou. Potom můžete tento dojem správně předat i na fotografii.

• Estetika je subjektivní záležitost - co se líbí jednomu, nemusí se líbit druhému. A je to tak správně, představte si, že by na světě existoval jenom jeden jediný styl a vkus. Hlavní je, abyste s fotkou byli spokojení vy. Pokud se bude líbit i někomu jinému, možná budete slavní.

• Snímek může být technicky naprosto dokonalý, dodržíte všechna pravidla, o kterých tu mluvíme a mluvit budeme, a přesto ho po chvíli vypustíte z paměti a už si na něj nikdy nevzpomenete. Technika není všechno, mnohem spíš se snažte zachytit atmosféru výjevu, i kdybyste u toho měli porušit všechna doporučení. Taková fotka možná nevyhraje hlavní cenu World Press Photo (i když koneckonkců... proč by ne?), pro vás ale bude mít mnohem větší hodnotu.

Příští týden se spolu podíváme na barvy, světlo a všechno, co s nimi souvisí, protože právě barvičkami můžete vnímání fotky hodně ovlivnit. Prozatím přeji dobré světlo na experimentování a těším se na vás příští týden!

Autor: Anna Jirásková

Další díly seriálu - Vyzrajte na kompozici

• 01 - Vyzrajte na kompozici aneb Jak vystavět snímek podle linií
• 02 - Vyzrajte na kompozici aneb Jak vytvořit fungující prostor ve fotografii
• 03 - Vyzrajte na kompozici aneb Jak vyladit snímek pomocí barev
• 04 - Vyzrajte na kompozici aneb Jak vytvořit funkční obsah
• 05 - Jak by měla vypadat kompozice? Připomeňte si to v našem seriálu!