Tomáš Mareček: Barva vždycky patří k nějakému tvaru

S polaroidovým mágem o Polaroidech

Tomáše Marečka můžete potkat u nás na prodejně v oddělení bazaru a použité techniky, mimo jiné analogové. Právě k analogové fotce má nejblíž, a to ze všech možných směrů. Během své tvorby experimentoval s nejrůznějšími technologiemi, v tuto chvíli ale zakotvil u Polaroidu a temné komory. A když jsme se v minulých dvou dílech (první a druhý) instaxovo-polaroidového seriálu bavili s Ondřejem Konrádem teoreticky, nyní se na ně (a hlavně na Polaroidy) s Tomášem podíváme pohledem z druhé strany, z pohledu uživatele.

• V minulém díle jsme se s Ondrou bavili o různých druzích filmu. Jak to vidíš ty z pohledu umělce, který s ním pracuje dál?

Hlavní rozdíl je v tom, že Impossible je experimentální. Tam nikdy nevíš, jak ti to vyleze, vždycky tam jsou nějaké vady. Pokud chce mít někdo výsledek garantovaný, tak ať jde rozhodně do Instaxu. Mně osobně to připadá takové sterilní, až digitální, Impossible je opravdu analogový. Sice jsou tam vady, ale mně se na něm líbí, že je to takový neurčitý. Pak je super, že s ním můžeš dál pracovat, že z něho můžeš materiál vyndat ven.

• To u Instaxu nejde?

Nene, to jsem právě taky zkoušel, "vykuchal" jsem ho a je tam takový černý gel, taková kaše, jako když smícháš černou hlínu s vodou. Nejde s tím nic dělat. Ale u Polaroidu se mezi přední a zadní stranu pomocí válečků rozjede emulze, kterou můžeš vypreparovat ven třeba na ruční papír. Teď jsem třeba dělal jako vánoční dárek fotku našim na plátně.

• Nazvětšoval jsi ji?

Nene, ono už jenom tím, že ji transferuješ, tak se zvětší v průměru o 3 a víc centimetrů z každé strany. Sice to pak není třeba tak hranově ostré, takže kdo to chce mít dokonale ostré, ať to nedělá, ale zvětší se ti a můžeš ji dát na jakýkoli povrch. Čím je ten povrch hladší, tím jednodušeji to jde přenášet. Papír ji do sebe nasává a víc se s tím pipláš. Já třeba některou fotku jenom zarovnávám dvě hodiny, pak ji dávám na papír a hraju si s ní další dvě hodiny. A pak ji ještě domalovávám. A pak to třeba zkazíš a vyhodíš to.

• Takže to chce hodně trpělivosti. :)

To jo, já říkám, že je to takový trénink nervů. A mě na tom baví i ten adrenalin - že nevíš, jak to dopadne, takže já si fotky neskenuju. Když to pokazím, nemám vůbec nic. A teď jsem ještě zjistil, že u nových černobílých filmů můžeš mít i negativ. Když něco vyfotíš, musíš co nejrychleji po vyfocení sundat takovou bílou vrstvu a máš ještě negativ. Není průhledný, takže je to vlastně pozitivní negativ, ale můžeš ho naskenovat a pak obrátit.

• Jaké bylo tvoje první setkání s Polaroidem?

Fotím na něj už asi od roku 2006, kdy se prodávaly nové, takže já jsem si ho v té době koupil nový. Stál asi 1200,- i s filmem, protože ho nikdo nechtěl. Tehdy to ještě bylo na 10 fotek, teď už je to na 8, a ty fotky byly mnohem tenčí.

• Takže se s nima nedalo dál pracovat, nebo naopak dalo?

Šlo to, ale je důležité připomenout trochu historie. V roce 2008 kvůli digitální fotce firma krachla a továrnu v Holandsku koupili nadšenci. Firma Polaroid jim prodala jenom stroje, ale ne recepty. Proto vznikl Impossible, opravdu z nadšenců. A protože neměli recepty na filmy, tak experimentovali. Proto sis dřív koupila film za 600,- , vyšly z toho tak tři fotky, polovina se vyvolala jenom do půlky nebo byly úplně vypálené - něco jsi vyfotila a úplně ti to zmizelo, za tři dny tam nebylo nic. 

Což je velký rozdíl oproti původnímu Polaroidu, který jsi vyfotila a za minutu jsi měla supr fotku.

• Za minutu?

Maximálně za pět. Bylo to rychlé. Ale tím, že jim neprodali tajné recepty, tak je vymýšleli celé od začátku.

• My jsem právě minule s Ondrou mluvili o tom, že se Polaroidy vyvolávaji třeba i půl hodiny, 40 minut. 

Ty poslední už jsou mnohem rychlejší. U černobílých už třeba za 10 minut vidíš, jak ta fotka zhruba bude vypadat. Světla a bílé věci se tam provolávají déle, ale dá se říct, že za pět minut už víš, jak to vylezlo, jestli to bude dobrý nebo blbý. Ty barevné trvají o něco déle, ale u těch prvních Impossiblů trvalo minimálně půlhodinu, aby tam bylo něco vidět. U původního Polaroidu byla fotka opravdu za dvě minuty hotová. 

• Vidíš kromě rychlosti vyvolání někde rozdíl v dalším zpracování původního Polaroidu, Polaroid Originals a Impossiblu?

Ten původní z nich byl určitě expozičně nejpružnější - na rozdíly světel a stínů - a výsledky byly mnohem pravidelnější. Vycházel dobře, nevznikaly tam vady. Ale mně se zas osobně líbí víc, když se něco nepovede. 

• Takže něco jako Instax.

Jako Instax, ale mělo to takový analogový look, takové retro.

• A ty nové Polaroid Originals?

Ty úplně poslední barevný jsou supr. Když chce někdo fotit na barvu, tak oproti Impossiblům jsou mnohem sytější, expozičně pružnější, akorát máš obrovský rozdíl oproti těm originálním v tom, že Impossible ani Originals nejsou stálobarevné. Fotka za dva měsíce vypadá jinak než v den, kdy se vyfotila.

• Čím to je?

Je to i tím, že nemají ty původní recepty - Polaroid je za tu spoustu let, co filmy vyráběl, opravdu vychytal. Četl jsem i nějaké recenze a fóra, kde lidi píšou, že na to má vliv i skladování, což jsem taky zkoušel. Když tu fotku vyfotíš, založíš ji a leží vodorovně, tak z černobílých fotek jsou po měsíci hnědé. Ale mně se zase líbí, že to hnědne. Já to třeba dávám i za okno, kde na to svítí slunko, a hnědnou mnohem rychleji. 

Když naopak prý skladuješ na výšku, tak jsou trvanlivější, což jsem taky zkoušel a je to pravda. Chemie je v sáčkách dole, a když fotka leží vodorovně, tak tam možná ještě proudí a roztéká se… A zase když je to na výšku, tak všechno steče dolů, nevypařuje se a reakce tam neprobíhá. To jediné mě napadá jako vysvětlení.

• Ale ty je dobarvuješ, vytahuješ si z nich emulzi, natahuješ na papír a pak dobarvuješ. Pracuje takhle i emulze, nebo jenom fotka, která je v rámečku?

Jenom fotka, která je v rámečku. Když ji přenesu na papír, tak už je to zastavené a obraz nebledne. Ale třeba na černobílých Impossiblech, které jsem vyfotil před pěti lety, z 80% nemám vůbec nic, prostě zmizely.

• Protožes to nechal někde na světle, nebo to prostě bledne?

Nene, bylo to takhle nekvalitní. 

• To už ale asi vychytali, nebo ne?

To byly právě ty první Impossibly, ty poslední barevné taky bledly, ale byly dobré. Ona se liší šarže od šarže. Co se vyrábělo dva měsíce, bylo jiné než to, co se vyrábělo další dva měsíce, pokaždé se to mění. Třeba na konci roku 2013 se mi fotky zvětšovaly hodně a byly úplně sytě barevné, řekl bych až lepší než ty poslední Impossibly. A zase to byly jenom 4 filmy, co jsem si koupil z jedné řady. A z černobílých 2013 třeba teď nemám nic.

• Je nějaký rozdíl ve zpracování černobílé a barevné fotky?

Teď už asi ne. Dřív mi ty černobílý přišly ostřejší, že byly v lepším rozlišení.

• Jak ses vůbec dostal k experimentování s Polaroidem a tvorbě, kterou děláš?

Tím, že jsem fotil na film, tak jsem zkoušel různé formáty: kinofilm, svitky, fotil jsem na všechno. A jak jsem se o to hodně zajímal a chodil ještě do školy v Brně, tak jsem zjistil, že ještě existuje Polaroid a pak jsem ho objevil v tom krámě - tentýž foťák se teď v bazaru prodává za 4000. 

• Ale leckdo si vyfotí fotku a řekne si: "jo, hezký..." Ale ty jsi z toho začal preparovat emulzi pracovat s ní dál. Jak tě napadlo vytvářet právě tohle?

Zjistil jsem, že se to dělalo už někdy v 70. nebo 80. letech, že z toho emulze jde sundat, tak jsem s tím experimentoval. Ale zkoušel jsem ji sundavat po svém. Nevěděl jsem, jak to funguje, takže jsem to ostřihl, odstranil jenom zadní stranu, dal do horké vody, přendal na papír a roztáhnul - to se různě roztrhalo. Pak jsem to zkoušel vychytávat. Přenášel jsem je přes velkoformátový negativ - že jsem ji vytáhl z vody, “nasucho” narovnal, obtiskl… Teď to dělám přes takový kancelářský papír, teď se to povede už tak dokonale, že už na tom není žádný proces poznat. Kolikrát mi to přijde i nudný, takže se tu emulzi snažím nějak deformovat.

Tak před rokem, dvěma zjistil, že když trochu ztuhne, tak ji můžu štětcem roztahovat do stran. Pak jsem zjistil, že byl další typ foťáku, FP100-C, ty už se nevyrábí. To byly tzv. peel-apart filmy, takové odlepovací. Teď stojí 10 fotek tisícovku, když je náhodou seženeš, tenkrát stály asi 150,-.

• Přibliž mi to trochu, prosím.

To máš takový velký měcháč: uděláš fotku, vytáhneš ji, odlepíš a ona se začne vyvolávat. Z toho vyjde taky barevně supr fotka. Získáš i negativ, který můžeš vyvařit v Savu. I tenhle film šel dát na ruční papír, ale mě to nebavilo. Oproti Impossiblu, který nemusím lepit, protože se na papír nebo jiný povrch naváže sám, ti totiž zůstala hmota, která vypadala stejně, jako když rozbalíš bonbón, takový ten šustivý obal. A ten se pak lepil lepidlem. A nešel kolorovat, což jsem objevil, protože jsem rád ručně zvětšoval fotky a maloval, tak jsem to spojil dohromady. Zkoušel jsem to pak aplikovat i na Polaroidy a to je takové finální, co dělám teď. Pro mě je proto nejlepší fotit na černobílý film, ten jde nejlíp domalovat. Baví mě na tom, jak je to celé ruční proces, něco tvoříš. 

• Když koloruješ, podle čeho se rozhoduješ, které barvy použiješ?

Hlavně podle fantazie a podle toho, jak mi přijde, že by ty barvy šly k sobě. Vždycky si to musíš promyslet dopředu, protože když třeba koloruješ černobílé fotky, tak musíš nejdřív nanést tmavé barvy a až pak ty světlé, protože se vymývají. Kdybys nanesla hned žlutou nebo oranžovou, protože jak to celé děláš v mokru, tak se ti to vymyje. A nanáším je podle nějaké kompozice - kam by se mi ta barva hodila, jak by hrála s tvarem. Barva vždycky patří k nějakému tvaru.

• Takže podle tvého cítění.

Jojo, určitě. Pokud nemá být záměr, aby výsledek vypadal reálně, to pak domalováváš tak, jak to zhruba vypadalo. A já mám i hodně obrázků ze dvou fotek s vymyšlenými místy. Když děláš obraz ze dvou, ze tří fotek, tak se ti občas stane, že se jedna z nich rozpadne nebo zničí a ty už to nemáš jak dodělat. 

Mám třeba obraz z Třebíče - je na něm židovské město a jiná část města, které jsem dal dohromady, takže to vypadá, že patří k sobě. Mám takhle třeba i fotku z New Yorku, na které je Brooklynský most a na něm položená Žehlička. Měl jsem totiž dvě fotky prvního mrakodrapu, Žehličky, a jak jsem ji přenášel na ruční papír, tak se zničil spodek. A most jsem měl jenom na jedné fotce, tak jsem je napasoval na sebe a je z toho takové vymyšlené místo. 

• Takže někdy záměrně děláš snová místa, ale někdy je to z nouze ctnost. 

Jo, ale zase není to tak, že bych je k sobě dal, kdyby se k sobě kompozičně nehodila. Když jednu zničíš a zbude ti jenom ta druhá, kterou ještě nemáš na papíře, tak zkouším, na kterou jinou by navazovala. Třeba na té poslední z Frankfurtu jsou vyfocené mrakodrapy a most, ale když se na to podíváš detailně, tak vidíš, že tam je starý most a navazuje na úplně jiný.

Na rozuzlení se můžete těšit hned za týden, do té doby můžete potěšit oko tvorbou na Tomášových stránkách, nebo se rovnou vrhnout do vlastní!

Autor rozhovoru: Anna Jirásková