Karel Cudlín: Fotky jsou dnes definovány poptávkou

Karel Cudlín, dokumentární fotograf

Karla Cudlína se nestydím nazvat jednou z velkých osobností české fotografie, jeho tvorba už po desetiletí patří k tomu nejzajímavějšímu, co můžeme z domácí dokumentární tvorby vidět. Věřím, že by se se svou skromností ohradil proti takovému zařazení, ale autor se sedmnácti oceněními Czech Press Photo se do síně slávy řadí takřka automaticky.

Sláva na něm ale poznat není, především je to velmi milý člověk, kterého jsem se skoro styděl ptát na to, jestli se považuje za vekou persónu české fotky. Nakonec jsem ale i tento stud překonal: o tom a mnohém dalším na následujících řádcích.

• Fotografujete už dlouhá léta, už vaše první série jsou celkem intimní dokumentární cykly z rodinného prostředí. Jak jste se v tak raném věku dostal k dokumentu o žižkovských Romech?

To byl první cyklus, který jsem tak vlastně ani ze začátku nezamýšlel. Ze začátku jsem fotil na ulici, a když jsem fotil nějaké děti, přišla za mnou paní a prosila mě o fotky. Já si přitom myslel, že mi jde vynadat. Asi za týden jsem přinesl těch pár fotek a ta rodina mě vřele přijala, tak jsem tam začal chodit pravidelně. Zbytek se pak už nabalil sám. Nedělal jsem to nějak cíleně, jen mě v těch osmnácti ta tematika zajímala. Byli to vlastně sousedi o pár domů dál, kteří v mnohém žijí stejně a zároveň dost jinak.

• Takže jste focení ani nezamýšlel jako práci na projektu? Skvělé, že jste celou práci přirozeně udržel takto pohromadě, bez předešlé výuky nebo něčího vedení. Kde jste pak fotografii studoval?

Tehdy jsem slovo "projekt" snad ani neznal. Už na gymplu mě to ale moc bavilo, lidi z mého okolí tehdy psali poezii nebo malovali, což já jsem neuměl, tak jsem fotil. Hned po gymnáziu jsem se chtěl hlásit na FAMU, ale prošvihl jsem termín talentovek, tak jsem šel na nástavbu, abych se vyhnul vojně a začal jsem aktivněji fotit. Na další přijímačky jsem se nedostal, a když jsem si hledal práci, dostal jsem se k reportážím družstva Fotografia.

Tam jsem začal profesionálně fotit svatby, pohřby, promoce a další zakázky. Osahal jsem si techniku a vlastně mi to i dávalo spoustu volného času, protože samotná práce byla spíše nárazová. Snažil jsem se fotit i pro sebe.

Po dvou letech jsem se konečně dostal na FAMU a už jsem se fotografií začal živit. Těsně před revolucí v Mladém světě, potom na volné noze a na poloviční kontrakty například v Lidových novinách, Respektu, Prostoru a dalších. Nakonec jsem si i odučil dva roky na plný úvazek na FAMU a dlouho tam pracoval jako externista, to samé teď dělám na škole Michael. 

• Takže jste se fotografií živil už od svých začátků. Jak ovlivnila komerční práce vaši volnou tvorbu?

Volnou tvorbou se neuživíte, takže jsem dělal reportáže pro noviny nebo dokument z natáčení filmů. Obzvlášť práce na celém filmu je pohled do zajímavého jiného světa. Mimo to se tam dá i mnoho naučit, od svícení po komunikaci.

Taky jsem se zabýval portrétní fotkou a občas fotografií architektury. Třeba reklamu jsem nikdy nedělal, ono když dělám, co dělám, s reklamními zakázkami se na mě nikdo neobrací. Ani v ateliéru jsem nikdy nepracoval, portréty jsem se vždy snažil dělat co nejpřirozeněji. Samozřejmě že občas používám světla, ale když to přeženete, často se soustředíte na techniku a na fotografovaného skoro zapomenete. Navíc je taková práce mnohem komplikovanější a fotka tím může utrpět. 

• I přes úzké zaměření ve volné tvorbě jste si toho vyzkoušel hodně, navíc fotografujete už desítky let, jak se podle vás fotografie za tu dobu proměnila?

Dokument se změnil velmi. Samozřejmě přechodem na digitální techniku a jednodušší dostupností fotografie. To řemeslo nezmizelo úplně, ale proměnilo se. Také s globalizací a zrychlením přenosu informací žijeme ve světě, kde už se na vás časopisy neobracejí kvůli vašim fotografiím z jiných koutů světa, jako tomu bylo kdysi. Tehdy jste potřeboval nějaké ilustrační fotky k článku, tak jste zkrátka musel oslovit autora, který odtamtud fotografie má.

Dnes už se takové snímky kupují od agentur a nejčastěji je pořizují místní. Tomu se prakticky nedá konkurovat a s tím se proměnila celá dokumentární fotografie. Teď spíše všichni pracujeme na delších projektech a pak se je snažíme nějak uplatnit. A samozřejmě se proměnila i média, bývalo zvykem, že ti “velcí reportéři” jezdili po celém světě a fotografovali, pro což už dnes není s malými náklady tištěných médií takový prostor.  

• Také si toho všímám, on se proměnil i obsah. Mám pocit, že ubývá snímků, které se snaží něco změnit. I dokument z nešťastných kulis se dnes snaží především líbit.

Fotek dneska hlavně vzniká obrovské množství, ale také mají velmi krátký život, protože jsou okamžitě nahrazovány novými. Takže jsou často spíše definovány reakcí na ně a poptávkou po nich než svou kvalitou. Já se soustředím na něco jiného, na fotografii se dívám spíše jako na obraz, do kterého chci vstoupit, a když se mi to díky například dobré kompozici nebo světelnému řešení podaří, začnu se zajímat, co v tom obraze je. A pak se vám začne v hlavě odehrávat spousta dalších věcí. A to je na té fotce snad to nejdůležitější. Nesouvisí to s reportážním ukazováním skutečnosti, ale zajímají mě, jakkoli je to neohrabaně řečeno, přesahy.

• To se vám skvěle daří, přesto se musím zeptat, v čem vidíte klíč ke svému úspěchu na fotografické scéně?

Co je úspěch? Já vlastně nevím, co to je. Jsem rád, že jsem mohl dělat práci, která mě z velké většiny bavila a baví doteď. Díky fotografii jsem se dostal na místa, která bych nikdy neviděl, a potkal lidi, které bych jinak nepoznal. Úspěch je asi to, když ty fotky někdo akceptuje a rád se na ně dívá, navíc snad i to, když se tím můžete živit.

• Takže si nemyslíte, že jste slavný?

To přece ani nemůžu říkat, sláva polní tráva. 

• Díky, že to říkáte, je fajn slyšet někoho mluvit o práci jako naplnění namísto úspěchu a slávy. Na jaký nový projekt se od vás můžeme těšit?

25 let jezdím do Izraele a posledně jsem byl na oslavách jeho 70. výročí. Takže teď uvažuji, že bych dokončil tento projekt a udělal soubornější výstavu. Začal jsem tam jezdit v devadesátých letech. Je to moc krásná země, kde se mísí tři největší monoteistická náboženství. Samotná krajina té země se s každou hodinou výrazně mění, stejně tak jako složení obyvatelstva.

A do toho všeho ten konflikt, který tam odjakživa probíhá. Čím déle tam jezdím, tím složitější mi celá situace přijde. Nechci se vyslovovat k tomu, jestli je někdo horší, nebo lepší, to opravdu nedokážu říci. Zkrátka čím víc tam jezdím, tím větší mám pocit, že se v tom více a více ztrácím. Tohle je asi můj největší projekt, na který bych se teď rád soustředil. Ono je dost složité takovou výstavu zorganizovat a vybrat.

• Hlavně u tak dlouhotrvajícího projektu, kdo vám s výběrem pomáhá? Dle mého se bez kurátora taková série snad ani nedá vybrat vlastníma očima.

Michaela Sidenberg, kurátorka židovského muzea, která mi tam udělala dvě výstavy a moc mi pomohla se Špálovou galerií. Budeme spolu dělat i Izrael. Kurátor je skvělý v tom, že se na vaše dílo dívá jinýma očima. Má samozřejmě jinou představu a musíte se na té společné nějak shodnout.

Když něco nafotíte, máte k snímkům nějaký vztah, fotografie přitom nemusí být tak sdělné, jak by bylo potřeba. A tady je skvělé, když se na ně někdo podívá střízlivýma očima a s odstupem.

• Taková spolupráce je vždy neuvěřitelně přínosná, slyšel jsem, že se chystáte dokonce zakládat fotografický spolek.

S Alžbětou Jungrovou, Honzou Dobrovským, Tomkim Němcem a Honzou Mihalíčkem dáváme dohromady skupinu lidí, kteří si budou při práci pomáhat a zároveň společně vystavovat. Spolek se bude jmenovat 400ASA, je sice teprve v plenkách, ale v nejbližších dnech na něm začínáme aktivně pracovat.

• Tomki Němec nedávno vydal velký sborník ze své práce pro Václava Havla. Vy jste jej fotografoval také, jaké to bylo?

Pro mě byla velká věc dostat se do blízkosti státníka a obzvlášť takové osobnosti, jako byl Václav Havel. Moc jsem si vážil toho, že jsem pro něj mohl fotografovat. Byl jsem tam jako jeden z fotografů v letech 1996 až 2003. Jednak jsem se dostal blíž k tomu, jak se politika dělá, dále bylo úžasné dostat se na místa, kam se člověk těžko dostává - včetně lidí, kteří se tam pohybují. Za týden jste se dostal z prezidentského paláce v Kyjevě na ukrajinský venkov. Vůbec to nebyla žádná honba za senzací, i všichni mí kolegové tehdy měli ke své práci velký respekt a dělali ji s úctou.

• Muselo být krásné se do toho světa dostat. Napadá mě tak, když jste vlastně ve stínu takové osobnosti, jak si s obdivem udržíte odstup? Může být taková dokumentární práce upřímná?

Co to je? Nazval byste to třeba pravdou? V reportážní fotce je to celkem jasné, tam nemůžete snímky nijak manipulovat. Ale už výběrem úhlu záběru nebo čemu dáte přednost, vlastně celé vyznění ovlivňujete. Já se snažím především vytvářet obrazy, které mohou často znamenat něco jiného, než se může zdát na první pohled. Nikdy jsem scénu nemanipuloval, ale co je úplná pravda, to vám říci nemůžu.

• Proto je vaše tvorba tak vynikající. Díky za tyto myšlenky.

Autor rozhovoru: Kryštof Korč

• webové stránky Karla Cudlína
• 400ASA