Lukáš Dohnal: Při focení jsem úplně jiný člověk

Lukáš Dohnal - fashion fotograf a hvězda FotoŠkoda Festu

Rozhovory jsou občas ošemetná záležitost, za Lukášem Dohnalem jsem se vypravoval bez vypracované přípravy, protože zkrátka nebylo z čeho ji udělat. Ačkoli je to profesionál již léta pracující v módní branži, na jeho stránkách moc informací nenajdete, i když se jedná o spolupracovníka předních modellingových agentur nebo například držitele hlavní ceny Akty X časopisu Reflex. Musel jsem se spolehnout na to, že to bude ukecaný člověk. Jako jednu z prvních vět jsem od něj slyšel: "Nijak se do své prezentace nehrnu, vlastně moc extrovertní nejsem." Nakonec jsme si ale poklábosili moc hezky, však posuďte sami. 

• Dnes už platíš za známé jméno, jak ale vypadala tvoje fotografická cesta až sem?

Moje story je celkem prostá. Začal jsem po střední škole s kompaktem půjčeným od kamaráda. Když jsem vyhrál jednu malou webovou soutěž, řekl jsem si, že by mi to vlastně mohlo jít. Fotografii jsem přitom nestudoval. Věnoval jsem se makru a krajině, ale začal jsem mít pocit, že v těchto žánrech vlastně nejde udělat nic zajímavého, tak jsem začal fotit lidi. Před deseti lety, bez Facebooku, jsem sháněl modelky hlavně na fotopátračce. A pak vše nabralo poměrně rychlý spád. Začal jsem dělat fototesty, prezentační fotky pro modelky. Pak jsem začal pracovat v agentuře, což mě taky dost posunulo, a postupně jsem se propracoval k práci na volné noze. 

• Rozumím tomu správně, že právě na fototestech se vyplatí začít?

V dnešní době se za ně už tak dobře neplatí, ale je to dobrý způsob, jak poznat modelky a dostat se mezi lidi v branži. První práce sice bývají zadarmo, protože agentura si tě potřebuje ověřit, ale postupně se dá vypracovat. 

Dělal jsem také asistenta známějším fotografům, což mi moc pomohlo, co se techniky týče. A hlavně jsem se naučil, jak správně přistupovat ke klientům. Je potřeba se naučit správně chovat, nakonec je to svět sám pro sebe s vlastními pravidly a třeba jen na způsob vystupování se hledí hodně. Celé je to trochu o tom, jak se tomu divadlu umíš přizpůsobit.

I samotná fotka je hodně o tom, jak se chováš. Málem ani nezáleží na technice, ale spíš na tom, aby na fotce byly nějaké emoce a celý tým se bavil. Ostatní fotografové to mohou mít jinak, ale pro mě je to podstatná část práce. Vlastně jsem při focení úplně jiný člověk. Normálně bych nedokázal bavit skupinu lidí, ale na place bavím celý tým. 

• S tím souhlasím, vždy je poznat, jestli je na obrázku uvolněný člověk, nebo někdo ve strnulé a nepohodlné póze. Od koho jsi čerpal inspiraci? Máš nějaké vzory?

Peter Lindberg a Patrick Demarschelier, z mého pohledu podobní fotografové, kteří nefotí složitě aranžované scény, ale pracují hlavně s modelkou. Přestože jsou jejich fotky hodně jednoduché, moc rád se na ně podívám i opakovaně. A pak ještě Matúš Toth, ten je podle mě jeden našich z nejlepších módních fotografů. 

• A tvoje snímky? Co na nich bys prohlásil za svůj fotografický jazyk?

Snažím si zachovat naturálnost, se kterou jsem vlastně i začínal. Nechci mít v záběru komplikovanou scénu s modelkou v nesmyslné póze. Snažím se taky o to, aby fotka nebyla prvoplánově sexy, ale ani jí nescházela smyslnost. Poslední dva roky jsem se dost věnoval beauty fotce a tam už jsem trochu sevřenější zadáním od klienta: když fotografuješ vlasy nebo make-up, musíš být popisnější a prvoplánovější. Moje tvorba tak přeci jen má více rovin, nejvíc mě ale stejně baví fashion. 

• Je to vidět, ty fotografie mají šťávu. Předpokládám, že na to se od tebe můžeme těšit na FotoŠkoda Festu.

Budeme fotit na střeše Quadria s výhledem na panorama Prahy. Samozřejmě fashion workshop, chci na něm ukázat to nejdůležitější do začátku, hlavně jak pracovat s modelkou, na co si dát pozor při fotografování oblečení, jak pracovat se světlem. Budeme mít k dispozici dvě agenturní modelky, takže na obou stranách půjde o ukázku profesionální práce. 

• Mluvil jsi o tom, že ti vystupování před lidmi dělá problém, jak dokážeš fungovat s týmem na módním focení nebo obecně v excentrickém fashion světě?

Musím se nějak posouvat, ale samozřejmě mi to trvá. Je to naučená věc. A občas je těžké se pořád usmívat, i když ti zrovna není dobře. Ale na druhou stranu je to hezké, protože na vyloženě naštvané lidi prostě nenarazíš. A rozhodně je to taky trochu o osobním rozvoji - kdybych se nesnažil trochu otevírat lidem, budu dnes asi dost jiný člověk.

• Je to tak, ona každá překážka může nakonec být hlavně způsob, jak povyrůst. Když ale vynecháme osobnostní couching, čím svoji práci děláš?

Moc na techniku nejsem, fotím na Canon EOS 6D + 24-70 a pár pevných skel od Zeisse, kterým dělám ambasadora. Carl Zeiss používám, když potřebuji technicky perfektní fotografie.

• Není to problém pro klienta? Na techniku se dost často hledí jako na jeden z parametrů při zadávání zakázek.

Ta se samozřejmě občas řeší, ale tak velkých zakázek je relativně málo a vybavení si stejně půjčím v rentalu. Málokterý fotograf dneska vlastní takovou techniku, většinou jsou požadavky tak specifické, že by stejně jeden Hasselblad nestačil. 

Digitální technika ale už pokročila natolik, že i když nemáš nejaktuálnější a nejnovější foťák, uděláš prakticky stejné snímky. Nakonec dost dobře fotí i ty nejlevnější přístroje, i mobilem nafotíš slušné fotky. Pro moji práci EOS 6D bohatě stačí. Dneska pořídíš dokonalou fotku a stejně do ní nakonec přidáš šum a vinětaci. Jediné, co jsem pocítil jako výrazné zlepšení, byl přechod na full-frame, nakonec je pro mě vždy důležitější objektiv než fotoaparát.

• Bezva, že dokážeš tak moc vlastně se základním setupem. Ostatního příslušenství asi taky nebudeš mít tolik.

Snažím se fotit hlavně na denním světle, podle mě je to nejlichotivější světlo a je nejpříjemnější i pro modelku. Takže jediné, co potřebuji k focení, je aparát a slunce, občas odrazná deska. Když jsem začínal fotit, nevěděl jsem, odkud čerpat. Nakoupil jsem si knížky plné nesmyslů, což jsem samozřejmě zjistil až časem. Rady typu: používejte vždy stativ nebo používejte záblesková světla i venku, čímž se mi focení neuvěřitelně komplikovalo a já se nesoustředil na práci s modelkou. Když jsem pak dělal asistenta, viděl jsem, že se běžně používá jen jedno světlo, tehdy jsem to prokoukl. V ateliéru byla spousta vybavení, aby to vypadalo velkolepě, ale zapnutý byl jen jeden záblesk. Celé to bylo divadlo pro významného klienta, ale všichni byli nakonec spokojení.

• To máš naprostou pravdu, bude od tebe k vidění třeba nějaká výstava z volné tvorby?

Věnují se aktu, není na to tolik času a obtížněji se shánějí modelky, ale je to žánr, kde se cítím volnější a dělám jej čistě za sebe. Snažím se vyhnout modelkám, které akt primárně dělají, aby na fotkách trocha studu nechyběla, aby nebyly tak samozřejmé. A rád bych je vystavil, říkám si, že tyhle bych moc rád vystavil. Jen se maličko bojím té prezentace, nejraději bych ty fotky pověsil a šel se schovat, na druhou stranu si ale svoji práci chci odprezentovat. Je to o nějakém překonávání svých strachů. Když vím, že mám problém se sebeprezentací, tak si naopak střihnu workshop nebo třeba rozhovor. Jinak bych zakrněl a nikam se nedostal.

Autor rozhovoru: Kryštof Korč