Fotogalerie (15)

Když máš ambice, fotíš hlavou

Když máš ambice, fotíš hlavou
Zobrazit fotografie v galerii (15)

Petr Jedinák má za sebou dlouholetou kariéru v různých českých médiích, dnes se ale věnuje především aktu, a to ne ledajakému. Tvoří kolodiovým procesem, fotky neretušuje a s jejich výstavami má často problém. Na kontě má ale třeba nedávnou několikadenní výstavu orgasmických portrétů s živými modelkami v Tančícím domě. Ale dost bylo našich slov, nechme promluvit fotografa.

Petr Jedinák - fotograf uměleckého aktu a hvězda FotoŠkoda Festu

S Petrem Jedinákem jsme si povídali v jeho pražském ateliéru, obklopeni ambrotypiemi, které mě jen stěží nerozptylovaly. V kontextu současné fotografie se jedná o tak dobře viditelnou postavu, že se zdržím delších úvodů, snad jen nutno poznamenat, že dělá dobrý kafe a skvěle se s ním povídá. To první si musíte domyslet, ale od toho druhého tady máme celý následující text.

  • Vynechám standardní úvodní dotazy, nakonec neplatíš za standardní personu. Co z tebe toho nestandardního fotografa udělalo? Nebo lépe, jak se ti podařilo ze sebe tak vyprofilovanou osobnost vytvořit?

Nejdůležitějších bylo 17 let v Reflexu. Tehdy jsem byl nejlepší portrétní fotograf v zemi. K portrétu jsem přistupoval úplně jinak než mí kolegové. Honza Šibík dělal sociální témata a války, David Kraus titulky a já jsem se mohl koncentrovat na to, abych se bavil s lidmi, kteří mají něco za sebou, a pokusit se interpretovat svým portrétem jejich osobnost ze svého pohledu. Což není úplně běžný přístup v médiích obecně. Trvalo nám čtyři roky, než jsme si obhájili tenhle přístup. Není úplně běžné, že redakce přijímá to, že fotograf má názor. Ty portréty byly interpretační, názorový a prostě tak dobrý, že mě tehdy dokonce oslovilo nakladatelství a vydal jsem knihu Cesty k portrétu.

  • Skoro si říkám, jak to, že to v tak progresivním médiu, jakým byl Reflex, trvalo tak dlouho.

Byl jsem tehdy osočen z toho, že mé fotky jsou příliš složité a temné, že vlastně neprodávaj. Což bylo lichý stanovisko. Vnitřek časopisu není určený k prodeji, ale má být o kvalitě. Alespoň tehdy to tak bylo. Byly samozřejmě i fotky, které mi v Reflexu nikdy neotiskli, ale i proto jsem si založil vlastní web a po roce jeho provozu jsem dostal nabídku k napsání knihy.

To, co se mi povedlo v Reflexu, de facto bylo tisknout si vlastní tvorbu. Na začátku sice byla zakázka, ale pak kompletně v mý režii. Takže vlastní tvorbu jsem dělal celý život. Byly to ale hodiny přesvědčování a diskusí, že to tomu médiu prospěje. Naštěstí byl Reflex do doby, než tam přišel Pavel Šafr, který změnil 80% redakce, skutečně progresivní médium.

  • Co pro tebe volná tvorba je? Jdeš si za ní dost tvrdohlavě, jak tě tak poslouchám.

Pro mě je fotografie způsob, jakým poznávám a osvojuji si svět. Když to přeženu, tak nejsem nadán jinou než vizuální pamětí. Mám to nadání vidět fotky všude, a tak je prostě fotím. Tohle se u mě objevilo poprvé v šestnácti, pamatuji si ten zlomový okamžik, když jsem stál v tramvaji a najednou, kam jsem se podíval, tak byla fotka. Začal jsem vidět svět přes rámeček a dodnes to tak mám. 

  • A jak vlastně tvoříš? Co tě podle tebe jako autora definuje?

Jsem vlastně akorát poctivej, pokornej a přemýšlivej. Vystudoval jsem VŠCHT, takže jsem vlastně technik a nadán schopností analýzy. Paralelně s tím jsem se zajímal o humanitní vědy, umění a filosofii. Tahle kombinace mi umožňuje dělat fotky tak, abych prezentoval svůj názor. Fotku sportovce, za kterou bych si stál, udělat neumím, pokud jeho sportu nerozumím.

  • Jasně, on to pozorný divák vidí na první pohled.

Mám strach, že diváci už se dneska moc nekoukaj, kde není poptávka, tam dnes není ani nabídka. 

  • Je fakt, že v tom se za poslední desetiletí změnilo hodně. Jak se ti výtvarničilo před revolucí? Počítám, že s podobným materiálem byl tehdy problém.

Měl jsem fotografii jako prostor pro vlastní útěk z toho šedivýho prostoru, ze kterého nebylo úniku, pokud člověk nechtěl zrovna emigrovat. Umění bylo tehdy svobodný teritorium a často motivovaný upřímnou snahou bejt autentickej. Tehdy se mi povedlo i vystavovat, jednou veřejně a na několika undergroundových bytových výstavách. Byl to skvělej čas, protože tím, že jsi nic nemohl oficiálně, hledal sis svobodu v soukromí a v podstatě jsi nemohl dělat nic jinýho než tvořit a šukat, když jsi byl v tom věku, co jsem byl já.

  • Takhle podané to nezní zas tak hrozně. Co jsi dělal profesně? Mimo, řekněme, volnou tvorbu.

Hned po škole jsem nastoupil jako redaktor časopisu Československá fotografie, na stejnou pozici pak v Pressfotu a ČTK. Před revolucí jsem prostě jen říkal lidem, jak maj fotit. Po revoluci jsem odjel do Praříže a přemýšlel, co budu v otevřeném světě dělat. Vrátil jsem se, 14 dní jsem si hrál na profesionálního fotografa a pak šel do deníku Metropolitan s portfoliem dvaceti fotek, o kterých si ani nepamatuju, jestli byly dobré nebo špatné. Jejich šéfredaktor mě na to konto udělal vedoucím foto oddělení. Ta doba byla dost pošahaná, zkus to udělat dneska.

Práce v Metropolitanu byla tehdy skvělá škola, protože v deníku vidíš každý den, jak na tom oproti ostatním jsi, a když jsi k sobě poctivej, tak rychle rosteš. Jsem moc vděčnej za všechny zkažený fotografie a to, jak mě posunuly dál.

  • Takže karieru máš bohatou i mimo portrétní fotku. Jak ses dostal až ke kolodiu? On je to proces, který dost často objevíš až po vyloučení všeho ostatního. Navíc je to pomalá práce, málem bych řekl, že až neprakticky. Jaktože se nespokojíš s něčím moderním a jednoduchým?

Začal jsem fotit vážně nejdřív na střední formát 6x6, pak 6x9, 9x12, až 18x24. I pro práci v médiích jsem si motal vlastní metráž, nebo kupoval maximálně 24 políček, 36 na mě bylo moc. Zkrátka když ty ambice máš, fotíš hlavou. Ne že máš tři tisíce fotek a sedíš nad nimi u počítače.

Když přišla digitální fotka, měl jsem radost, že mi nikde v labu nezkazej negativy. Dneska ta nadprodukce ale skoro zničila celou naši profesi. Fotka se dostala do fáze, kde se každej druhej tváří jako uměleckej fotograf, ale tak to není. Dost z nich si lže do kapsy a v podstatě jsou vizuálně negramotný. Jak tvůrci, tak i konzumenti. Fotka taky ztratila věrohodnost. 

Proto jsem se postupně chtěl vrátit někam, kde základní atributy fotografie pořád jsou. Kamarád Karel von Hwozdnitz mi ukázal kolodium a já zjistil, že v ateliéru vlastně všechno mám, jen zbývalo koupit nějakou chemii.
Ambrotypie splňuje přesně to, co od fotky chci. Je nemanipulovatelná, autentická a přiměřeně pomalá. Za těch pět hodin, co strávím s modelkou, udělám třeba tři fotky, z nichž jedna je dobrá. Ambrotypie je navíc do určité míry nevyzpytatelná, pořád je v ní určité tvůrčí napětí. Jako když jsem v pěti letech poprvé zvětšoval fotku v temný komoře. Celý ten úžas a tajemství. Je to vlastně životní styl. (Ukazuje černorudou jizvu na předloktí vyleptanou dusičnanem stříbrným, starou několik dní.)

A hlavně vzniká jen jedinej originál. Navíc se mi podařil technologický unikát, nebo aspoň nevím o nikom jiném, kdo by tu desku dokázal přelakovat černou barvou. Takže fotky jsou stranově správně, samotné sklo tomu dává zvláštní plasticitu a jsou i technicky unikátní.

Ambrotypie nedělá ten výsledek sama o sobě a její projev se dá vytvořit uměle, ale to by byl podvod, to mě nebaví. Ta fotka nejde retušovat, nejde udělat hezčí, je v ní určitá pravda. 

Díky té pomalosti se s modelem většinu času bavíš, což se mi zúročilo vždy při práci v Reflexu, tehdy jsem se rovnou ptal a z mých otázek bylo evidentní, že o těch lidech něco vím a zajímám se o ně. Portrétovaní mi tak mnohdy řekli víc než tomu píšícímu. Namísto plánované půl hodiny jsem strávil třeba půl dne s Kaplickým v Londýně. Nebo s Michaelem Ringierem, se kterým jsme se nebavili o bysnysu, ale o umění, protože jsme věděli, že je padesátý nejvlivnější na světe v téhle oblasti. Nakonec nás naložil do auta, odvezl k sobě domů, kde nám ukazoval svoje sbírky. Něco, co neudělal řadu let ani se svými vrcholnými manažery.

  • Ten pohled na kolodiový positiv na skle je opravdu nesrovnatelný s klasickým papírem. Odkloňme se ale od formy: co tě přivedlo právě k tomu obsahu, který plní tvoje snímky?

To je prostě o tom, že v určitým okamžiku života, kdy už máš spoustu věcí za sebou, tě nebaví dělat jen to, co se od tebe čeká. Víš, že dokážeš svoje vášně a touhy, které jsi držel v pozadí, dát v té hierarchii jinam. Můžu si prostě dovolit vykašlat se na to, co si lidi myslí. Díky tomu, že mám za sebou sedmnáct let v Reflexu a deset let už fotím pro Hell, můžu se na spoustu věcí vykašlat a říct holkám, který mě znaj "ukaž mi všechny svoje sexuální úchylky a já je vyfotím". Protože vím, že jsou to otevřený duše a tou žádostí je nevystraším.

  • Na druhou stranu, dnes se výstavy ruší kvůli menším věcem, než je na většině tvých snímků, nemíváš s tím problém?

Moje výstavy dopadaj třeba na třetí pokus. Takovej nejkontroverznější projekt, který jsem kdy vystavil, byly detaily ženského přirození, nějakým způsobem ozdobených nebo s nějakým jiným dočasným zásahem. V galerii Zahradník ji zakázali 14 dní před vernisáží, protože sponzoři řekli, že něco takového v žádném případě nesmějí vystavit. Podruhý Cargo gallery, kde se zase vzbouřila posádka, hlavně ta ženská část. Rok to leželo v šuplíku a nakonec jsem uspěl u Romana Týce v Paralelní polis. Tam jsem musel přijít před tamní grémium, které musí vše jednohlasně odsouhlasit, a musel jsem jednu členku přesvědčit. Nemyslím si, že jsem ji přesvědčil autenticky, ale ustoupila. Výstava tam pak měsíc visela a nikoho nepobouřila. Počítám s tím, že nemůžu vystavit vše. Samozřejmě že se nepotřebuju všem zavděčit, ale snažím se aspoň všechny nenasrat.

  • I proto jsem rád, že dostaneš prostor na FotoŠkoda Festu, svébytných děl a autorů není nikdy dost. Budu se moc těšit.

Autor rozhovoru: Kryštof Korč

Galerie

Líbil se vám článek? Sdílejte jej!

Podobné články

Neodkládejte fotoaparáty, uvidíme se zase na jaře!
Neodkládejte fotoaparáty, uvidíme se zase na jaře!

13. 11. - Sotva jsme přestřihli pomyslnou pásku podzimního festivalu, už se můžeme těšit na ten jarní. Zažili jsme spolu...

FotoŠkoda Fest: co nás ještě čeká?
FotoŠkoda Fest: co nás ještě čeká?

7. 11. - FotoFest je v plném proudu, přednášky a workshopy běží jeden za druhým. V naší prodejně probíhá spousta prezentací...

Servisní knížka plná výhod
  • 4 servisní prohlídky
  • základní kurz ovládání zrcadlovky
  • poukázka na fotoslužby

Kompletní informace »

Čekejte prosím...

Tyto stránky používají k poskytování služeb cookies. Pokračováním v prohlížení vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více informací