Jak šel čas s Leicou M

M systém pod drobnohledem

Hned zkraje se vám přiznám, že to, že mi z FotoŠkoda dali za úkol napsat pár textů o Leice, nebyla zrovna náhoda, ale kolega Luděk Bouška si dobře pamatuje moji nedávnou obsesi M systémem. Když se podívám na statistiku svého exifového archivu, z těch pár desítek fotoaparátů, které jsem měl to potěšení používat, tvoří Leicy podstatnou část a co se množství pořízených snímků týče, nafotil jsem jich s Leicou bezkonkurenčně nejvíc. Je to pro mě dodnes fotoaparát, který mám prostě pořád rád s sebou. Stejně jako v době jeho zrodu je to malý, kompaktní, ale velmi výkonný přístroj, stvořený s hlavním důrazem na praktičnost. A proto si tak dobře rozumíme. První prototyp měl závěrku, objektiv a průhledový hledáček, navíc byl postaven s důrazem na co největší kompaktnost. Co víc si od fotoaparátu můžete přát?

O vzniku Leicy a osobnosti jejího tvůrce jsem psal v předešlých textech, teď se ale pojďme podívat na genezi ikonického dálkoměru model po modelu. Dnes se pověnuji M39 závitovému a M bajonetovému systému na kinofilm. Digitální přístroje si pak necháme na jeden z následujících článků.

Boj s konkurencí

První vyráběný model, dnes označovaný jako Leica I, ještě neměl dálkoměr, pouze průhledový hledáček. Jednalo se o zdaleka nejjednodušší a nejmenší zařízení na tehdejším trhu, mimo jiné i díky prvnímu použití kinofilmu jako fotografického materiálu. Roku 1932 se na trh dostává Leica II, o které již můžeme prohlásit, že se jedná o plnohodnotnou Leica kameru. Tento model je stále designově identický s první verzí: stejná závěrka, M39 závit a funkci podřízený design. Jen zde je již zabudován dálkoměr spřažený s ostřením objektivu. Na dnešní poměry je pohled přes něj skutečně návrat do historie, ale v tehdejší době byla Leica II jednoznačně nejmenším a nejpraktičtějším fotoaparátem se spřaženým dálkoměrným ostřením. Konkurenční Contax byl výrazně větší a skoro by se dalo říci, že byl podřízený designu více než funkci.

Leica II (zdroj: Leica)

Hned rok po druhém modelu vychází nástupce, poslední z dílny Oskara Barnacka, který umírá v roce 1935. Leica III je založena na stejném designu jako její předchůdci, jen se dotahuje na konkurenci implementací delších expozičních časů. Předešlé modely zvládaly časy 1/20-1/500 s, Leica III umí otevřít závěrku až na 1 s. Pro tato nastavení je na přední straně přístroje samostatný volič, podle kterého lze model III od předešlých dvou jednoduše odlišit. A ač je to maličkost, přibývají očka pro uchycení popruhu. Tento model dle papírových parametrů za konkurenčním Contaxem stále zaostával, ale jeho jednoduchá plátěná závěrka konstruovaná již pro Leicu I se ukázala být mnohem spolehlivější než ta u Contaxu.

S postupem času ale tato minimalistická koncepce přestala stačit, hlavní nevýhodou proti konkurenci byl samostatný hledáček pro ostření a komponování fotografie. Roku 1954 tak vychází první M model, Leica M3. Zde už je veškerá mechanika ukryta v těle aparátu a hledáček se sjednotil, navíc v něm fotograf nalezne 3 rámečky pro komponování s korekcí paralaxy. Tento model ostření se zachoval dodnes a také do současné doby platí, že hledáčky na Leice patří mezi nejsvětlejší a nejlépe čitelné. Tím si nové modely znovu vydobyly své místo na slunci. Pojďme se podívat na jejich specifika.

Modely Leica M jeden po druhém

M3 je čistě mechanický fotoaparát, obzvlášť oblíbený mezi fotografy používajícími 50 mm ohnisko. Jeho hledáček má větší zvětšení 0.90x a rámečky přizpůsobené na 50, 90 a 135 mm ohniska. Fotoaparát se vyráběl až do roku 1966, tedy celých 12 let a dodnes platí za jednu z nejbytelněji vyráběných M kamer. Neméně je oblíbený i mezi sběrateli, protože byl postupně drobně vylepšován a existuje tak mnoho odlišných verzí.

Leica M3 (zdroj: Leica)

Leica M2 se vyrábí od roku 1958 do roku 1967. Je v podstatě identická s modelem M3, ale mění se hledáček. Zvětšení 0.72x se stalo standardem pro M aparáty a dovolilo používat rámečky pro 35, 50 a 90 mm objektivy. Okénko pro osvětlení rámečků je teď osazeno fresnelovou čočkou, díky které jsou rámečky jasnější a čitelnější.

Leica M1 vyráběná mezi lety 1959 a 1964 byla jako kamera určena pro vědeckou a dokumentační fotografii. Neměla časovou spoušť a hledáček neobsahoval dálkoměr, pouze 35 a 50 mm rámečky s korekcí paralaxy. Byl to vlastně předchůdce Leicy MD, tedy kamery určené pro mikroskopii nebo kopírování dokumentů. MD již zcela postrádal hledáček.

M4 ve výrobě od 1967 do 1975 roku mění rámečky v hledáčku na 35/135, 50 a 90 mm. A zavádí nový způsob zakládání filmu, pro který teď není potřeba druhá cívka.

U M5 léta produkce 1971 až 1975 napovídají, že nešlo o nejúspěšnější model. Sice to byla první Leica M se zabudovaným měřením, ukazatelem časů závěrky v hledáčku, hot-shoe, TTL nebo třeba vertikálními úchyty na popruh. Byla ale výrazně větší a těžší než její předchůdci. U tradičních uživatelů M systému sklidila spíše negativní reakce a její prodeje byly tak špatné, že firma přemýšlela o ukončení M systému a přeorientování na zrcadlový R systém.

M4-2 byla vyráběna v Kanadě mezi lety 1978-1980. Jedná se o přístroj vyráběný s ohledem na snižování rozpočtu, tedy se zjednodušenou vnitřní konstrukcí, bez časové spouště. Do roku 1987 se pak vyrábí M4-P, která představila moderní dálkoměrné rámečky 28/90, 50/75 a 35/135 mm.

Leica M6 byla vyráběna od roku 1984 až 1999 a zavedla zpět do M systému elektroniku, oproti nepopulární pětce se ale drží malých rozměrů. V M6 nalezneme moderní TTL měření, expozimetr pokrývající 12 mm scény (oproti 8,5 mm u M5) a indikaci expozice v hledáčku.

Leica M6 (zdroj: Leica)

A finálně model M7 uvedený na trh roku 2002 se od svých předchůdců liší ještě propracovanějším měřením a indikací v hledáčku, jehož zvětšení je teď 0.58x, nebo 0.85x. Závěrka je čistě elektronická a závislá na baterii. Po předešlých modelech se zinkovým rámem na sedmičce opět najdeme rám mosazný. M7 můžete na pultech pořídit dodnes, stejně jako MP model s klasickým hledáčkem a menším množstvím elektroniky nebo M-A (typ 127), který je opět plně mechanický.

Filmová fotografie díky Leice před téměř sto lety vznikla a později definovala celý fotografický svět. Dodnes si můžete pořídit jejich kinofilmový přístroj přímo z výroby a dokonce máte na výběr z několika, u ostatních výrobců dávno historie. K Leice ale dnes patří i digitální přístroje nebo zrcadlovky, o těch ale až v dalších textech.

Foto: Alfred Eisenstaedt; V-J Day, 1945, jeden z ikonických snímků pořízených fotoaparátem značky Leica

chci se podívat na fotoaparáty leica

Autor textu: Kryštof Korč