Dobré oko ovlivněné kubismem a surrealismem

Dobré oko ovlivněné kubismem a surrealismem

Dobré oko ovlivněné kubismem a surrealismem

Henri Cartier-Bresson je velikán fotografického umění a vzor mnoha reportážních a dokumentárních fotografů. Není divu, zanechal po sobě velkolepé dílo, za něž byl po právu oceněn. Jeho snímky nezestárly a promlouvají k nám dodnes, dodnes si zachovaly svůj příběh a mohou ukazovat život dávno zemřelých ve stejné živosti jako v okamžiku vyvolání. Jaký byl Bressonův osud a jak vedl jeho kroky až do smrti roku 2004?

Henri Cartier-Bresson, dokumentární a reportážní fotograf

Jako první medailon významné osobnosti Leicy jsme měli Oskara Barnacka, od kterého se nám sice fotografické dílo nedochovalo, ale jeho vynález v podobě fotoaparátu Leica a kinofilmového formátu existuje dodnes. Další osobností tak měl být někdo, kdo fotoaparát spíše používal.

Když jsem uvažoval nad klasikem klasiků, člověka, jehož portrét by nejlépe opsal Leicu jako nástroj, napadla mě velká spousta jmen. Henri Cartier-Bresson je výjimečný tím, že jako první pojmenoval to, co je esencí fotografování s dálkoměrem a v určitých žánrech esencí fotografování vůbec. I když jste třeba nikdy neslyšeli o takzvaném bressonovském momentu, určitě jste na jeho snímky museli narazit. Často mám pocit, že ve fotografickém světě jsou jeho obrazy tak všudypřítomné, jako byly svého času igelitové tašky s Alfonsem Muchou. Omlouvám se za lehkou averzi, je to velikán světové fotky, ale některé jeho snímky se mi zajedly tak, že mi zní jako výtahový muzak, což jen svědčí o tom, jak významný autor to je.

Mladá Belgičanka, bývalá informátorka gestapa, byla v transitním táboře Dessau objevená, když se chtěla schovat v davu; duben 1945. Zdroj: Magnum Photos

Inspirace výtvarným světem

Dost ale mých problémů s mediálním světem, pojďme se podívat, kdo položil základy streetové fotografie a byl jedním z autorů, kteří proslavili Leica fotoaparáty. Henri se narodil roku 1908 v Paříži do dobře zajištěné rodiny. Od mladého věku se zajímal o výtvarné umění, fotografoval na Kodak Brownie a velkoformát, jeho strýc jej zasvětil do olejomalby. Mladý Bresson se nakonec dává na studium malby pod vedením kubisty André Lhoteho, sice není spokojen s přísně systematickým přístupem k tvorbě, ale získává základ pro uvažování nad konstrukcí obrazu. Zásadním vlivem se pro něj stává seznámení se surrealisty a jejich tvorbou. Nachází výtvarníky, kteří nehovoří o konstrukci a systému jako o podstatné části díla, ale o tvorbě vznikající mimo běžné vědomí a s přesahem do stejným míst divákovy mysli. Ve stejnou dobu potká Harryho Crosbyho, který s ním ochotně sdílí svou vášeň pro fotografii, a jakkoli bulvárně to zní, svou ženu Caresse Crosby. Harry roku 1931 umírá a rozpadá se i Bressonův vztah s jeho ženou. Inspirován jedním z jejích textů a svým zlomeným srdcem, odjíždí Henri do Pobřeží slonoviny za dobrodružstvím, které má zahnat jeho chmury. Téhož roku se po těžké tropické nemoci vrací do Paříže a upevňuje vztahy se surrealisty.

Francouzský umělec Marcel Duchamp a americký umělec Man Ray u Man Raye doma; Paříž, Francie 1968. Zdroj: Magnum Photos

Tam přichází jeho rozhodující moment, když poprvé vidí fotografii Martina Munkacsiho. Uvědomuje si, že fotka opravdu dokáže zachytit v jediném záběru věčnost, jak sám později říká. Tehdy si pořizuje svou první Leicu s 50 mm objektivem a pouští se naplno do fotografování. Bresson si nejvíce liboval v nenápadnosti svého fotoaparátu, který mu na tehdejší dobu poskytl nevídanou možnost splynout s davem, i přestože na něj mířil objektivem. Dokonce všechny kovové části přístroje nabarvil načerno, aby byl aparát ještě nenápadnější. Tehdy se vydává na cestu po evropských metropolích, vynechává snad jen rodnou Paříž, ke které se v pozdější kariéře vrací. Během této doby potkává polského fotografa Davida Szymina a maďarského kolegu Endrého Friedmanna. Tyto dva dokumentaristy dnes svět zná jako Davida Seymoura a Roberta Capu. Již roku 1935 vystavuje na společné expozici s Walkerem Ewansem v New Yorku, kde si zkouší první fotografické zakázky, ale módní fotka mu nejde. Po návratu do Francie se dává na fotožurnalistiku a po válce zakládá s Capou a Seymourem Magnum Photos. Spolu s dalšími dvěma fotografy si rozdělili zakázky podle regionů, Bresson dostal Čínu a Indii, díky těm se mu dostává mezinárodního ocenění za reportáže z Gándhího pohřbu a z konce občanské války v Číně.

Mahátmá Gándhí vychází z muslimské svatyně. Jedna z posledních příležitostí, kdy se objevil na veřejnosti v období mezi jeho půstem a smrtí; Dillí, Indie, 1948. Zdroj: Magnum Photos

Čekání na ten pravý okamžik

Roku 1952 Bresson vydává knihu Rozhodující okamžik (původní francouzský název lze přeložit spíše jako "pokoutné fotografie"), která popisuje jeho přístup k fotografii. V knize mluví o tom, že fotografie je pro něj neustálým pozorováním a zachycováním právě onoho rozhodujícího okamžiku, kdy je vše uspořádáno tak, aby fotografie měla patřičný výraz. Podle něj se právě tímto liší od ostatních výtvarných žánrů. V jeho případě tomu tak rozhodně bylo, snímky nepůsobí nijak inscenovaně, jen neuvěřitelně "vyčekaně", celé jeho dílo je složeno z unikátních okamžiků, které zřejmě skutečně potřebovaly neuvěřitelnou dávku trpělivosti a to, čemu rádi říkáme dobré oko. V Bressonově případě šlo určitě o oko studované jeho ranou výtvarnou kariérou, oko ovlivněné systematičností kubismu a spontaneitou surrealismu.

Slavnostní rozloučení s hercem Danjurem v pohřební síni Aoyama; 13. listopadu 1963. Zdroj: Magnum Photos

Zdá se, že do své práce skutečně vkládal vše, podíval se bezmála do celého světa a pod hlavičkou Magna vytvořil dílo, které je dodnes pokládáno za základní kámen streetové a moderní dokumentární fotografie. Roku 1966 Magnum opouští a pomalu se odklání od focení, začíná se znovu věnovat malbě a kresbě s tím, že se dost možná už fotograficky vyčerpal. Dílo, které po něm zůstalo, je obrovské a některé z jeho snímků mě ohromí dodnes, i když jsem je viděl snad tisíckrát. Rád na něm mám i to, že se nikdy nevěnoval technice, vystačil si v drtivé většině případů s jednoduchou Leicou s 50 mm objektivem a celá jeho tvorba je výhradně černobílá. Bresson zemřel v požehnaných 95 letech roku 2004, posledních téměř 40 let nefotografoval, aparát z trezoru vytáhl jen občas. Za svůj život stačil vytvořit dílo, které by mohlo samo o sobě sloužit jako učebnice subjektivního dokumentu a street fotografie. Spoluzaložil dodnes fungující agenturu Magnum, která stále patří ke špičce reportážní fotky.

A přestože jsem si na začátku textu stěžoval, že jsem jeho snímky viděl již mnohokrát, teď mě mrzí, že jich nemůžeme zveřejnit alespoň stovku. Tak doufám, že zabrousíte na stránky Magna, kam teď také mířím. Potkáme se u skvělých fotek.

Autor: Kryštof Korč

Líbil se vám článek? Sdílejte jej!

Podobné články

Petr Jan Juračka pokřtil svou knihu "Ze života fotografa"
Petr Jan Juračka pokřtil svou knihu "Ze života fotografa"

20. 9. - Royal Theatre Praha hostilo 18. 9. 2018 představení nové knihy Petra Jana Juračky “Ze života fotografa”. Na vznik...

Olympus ve sportovní praxi
Olympus ve sportovní praxi

18. 9. - Eduard Erben fotografoval za svoji kariéru bezpočet olympijských her, stovky mistrovství a sportovních šampionátů....

Servisní knížka plná výhod
  • 4 servisní prohlídky
  • základní kurz ovládání zrcadlovky
  • poukázka na fotoslužby

Kompletní informace »

Čekejte prosím...

Tyto stránky používají k poskytování služeb cookies. Pokračováním v prohlížení vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více informací