Oliver Beneš: Největší roli v krajinařině hraje kompozice a objevování nových míst

• Olivere, je ti teprve 17 let, já ale vím, že se focením se zabýváš už 3 roky. Popiš nám, jak ses k tomu dostal.

Přesně tak, už to budou nějaké tři roky. Upřímně, sám úplně nedokážu říct, jak se to stalo. Hrálo v tom roli hodně faktorů. Jako menší kluk jsem si občas půjčoval kompakt od rodičů na výletech, to ale bylo takové to "cvakání". Pak jsem měl období, kdy mě zčistajasna začala zajímat spíš technická stránka věci a já začal zkoušet snad všechny možnosti a funkce toho malého kompaktu. Od hloubky ostrosti po efekty a dlouhou expozici. Tu dobu jsem ale moc nefotil, spíš hledal informace a nevznikaly žádné lepší snímky. Můj zájem o fototechniku mně nakonec vyřešil dilema střední školy – zvolil jsem fotografický obor (který mě ale v krajinářské fotografii neposunul, tam jsem se spíše naučil jiné žánry, hlavně v ateliéru). Díky tomu jsme se s tátou rozhodli, že kompakt nestačí, a pořídili jsme první zrcadlovku – Nikon D3300, to mi bylo 15 let.

S tímhle tělem jsem v experimentování pokračoval, zkoušel jsem denní panoramata, učil jsem se ve Photoshopu např. levitaci člověka nad zemí, ale hlavně jsem jeden večer vyběhl se stativem, foťákem a setovým objektivem na pole a zkusil fotit hvězdy. Výsledky byly o něco lepší, a to mě motivovalo se o noční fotografii začít vzdělávat. V tom mi pomáhal můj táta – začal mě vozit kousek za město, a jednou za Benešovem jsem konečně zachytil Mléčnou dráhu (teda, všiml jsem si toho až v počítači, na obloze jsem ji neviděl a tak nějak jsem ani nevěděl o její existenci - do té doby jsem fotil jen hvězdy), tím začalo moje noční "šílenství". Od té doby jsem studoval snad všechny články, videa a tutoriály o focení noční oblohy a zajímal se, jak ji co nejkvalitněji zachytit. Fascinovalo mě, co všechno se dá zachytit na fotoaparát i přesto, že to nevidíme očima. Spolu s focením noční krajiny jsem začal zkoušet i východy a západy slunce, a tím jsem se nějak dostal k celkové krajinářské fotografii.

• V tom je velká výhoda dnešní doby - když zrovna nefotíš, čerpáš informace na internetu. Tvoje tvorba je reálná, jak sám tvrdíš, složeniny kromě bracketingu neděláš? Proč ne?

Na začátku mé tvorby jsem složeniny dělal, jak denní, tak noční. Tam to dokonce láká ještě víc, protože se musí spojovat delší expozice na spodek a kratší na oblohu. Ani jsem nad tím tak nepřemýšlel, že by to šlo jinak. Viděl jsem hezký strom – vyfotil jsem ho, počkal jsem na západ, vyfotil mraky, a v počítači to složil. Nicméně přestával jsem mít z takových fotek radost. Přece jenom, udělat dobrou fotku něčeho reálného je jiné, než si to složit doma v počítači. Reálné snímky mají navíc větší šanci umístit se v soutěžích, hlavně ty noční. Především jde ale o pocit, že to, co jsem zachytil, se opravdu stalo. Není to nijak přibarvené, ani seskládané z více snímků. 

• Hodně se mi líbí, že za fotografií chodíš daleko do hor a hledáš si svou kompozici. Proč raději toto místo "profláklých" míst?

Dalo by se říct, že já to beru jako výzvu – vyfotit něco pěkného na místě, kde na první pohled nic fotogenického není, nebo najít fotogenickou scénu tam, kde jí ještě nikdo nehledal. Z takového snímku mám pak mnohem větší radost, než když půjdu 5 minut od silnice a nafotím např. Chalupskou slať, jako to udělali tisíce lidí přede mnou. Tohle mi ale nedošlo hned - jak jsem postupně fotografoval, tak jsem začal posouvat hranice, od patnáctiminutových procházek večer jsem se nakonec dostal k několikahodinovému výšlapu s 18kg batohem na zádech ve tmě při -10 stupních.. Pomalu jsem si zvykl na počáteční nevolnost a zadýchání, a myslím, že jsem si tím i hodně zlepšil fyzičku. Při cestě nahoru většinou vypnu hlavu a prostě šlapu, občas poslouchám hudbu. Navíc, když se člověk vyškrábe nahoru, kolem dokola je panoramatický výhled na hory, na které dopadají první paprsky vycházejícího slunce, a je ticho, to je opravdu úžasný pocit. Vtipné je, když občas při focení na známějších místech jdu dolů, nevyspalý, ale spokojený z výletu, a pomalu se začínají objevovat první turisté, kteří šlapou proti mně nahoru.

• Pro náš rozhovor jsem si tě vybral právě proto, že fotíš noční krajinářskou fotku. Má to svoje specifika? Můžeš nám je trochu popsat?

Nejdůležitější na noční fotografii je pravděpodobně plánování, protože za tmy toho člověk moc do popředí nenajde. Fotograf také musí znát svůj fotoaparát a jeho možnosti a v neposlední řadě se moc nebát tmy. Noční fotografie by se dala shrnout do jednoduchého popisu: dlouhý čas, vysoké ISO a odclonit. Po zvládnutí nastavení fotoaparátu se objevují další problémy: světelný smog, šum na fotografii, černé popředí, rozmazané hvězdy. S tím vším jsem se postupně pral a hledal, jak se toho zbavit – začal jsem dělat noční panoramata, naučil se lépe zpracovávat šum a pořídil si montáž, která posunula noční fotografie na novou úroveň za cenu dalších 5 kilogramů v batohu. Montáž se otáčí po obloze spolu s hvězdami proti pohybu Země, takže hvězdy zůstávají i na delší čas, jako např. 60 sekund, ostré, nicméně pak už musím nafotit i popředí zvlášť, protože se oproti obloze s montáží pohybuje. To už chce zručnost v Photoshopu nebo jiném editačním programu.

Pro mě je postprocess klíčový pro vznik dobré noční fotografie a dávám si na něm pořádně záležet. Základní kámen úrazu dnešních astrofotografií od začátečníků je vyvážení bílé – buď je fotka přehnaně modrá, nebo naopak moc teplá, a tím zaniká např. přirozená barva airglow nebo barevnost Mléčné dráhy samotné. Také je důležité vědět, kam až můžu s úpravou zajít. Pokud tam detaily nejsou, tak tam nejsou, a přehnaný kontrast, clarity a následná redukce šumu to už nezachrání. Pro mě jsou takové vzory, jak mají noční fotografie vypadat, Petr Horálek a Yuri Beletsky, jejich snímky jsou pro mě dokonalé jak kompozicí, tak atmosférou.

• Zajímavé. Máš nějaká osvědčená místa, nebo jdeš po nových záběrech? Osobně to mám tak, že někam chodím tak dlouho, dokud odtud nemám perfektní snímek.

Občas se stává, že na některé místo chodím víckrát, ale spíše hledám místa nová. Většinou podle toho, co plánuju fotit. Pokud nějaké místo nafotím dobře, pomyslně ho vymažu z databáze a hledám nové. Hodně mých snímků vznikalo během rodinných dovolených, kdy jsem si našel místa kolem naší chaty např. v horách, ty jsem si označil v mapách a postupně jsem je procházel. Místa hledám dle terénu v Google mapách, a pokud tam jsou nějaké virtuální prohlídky, tak i dle nich. U noční fotografie většinou zas plánuju tak, abych byl na místě s co nejmenším světelným znečištěním, samozřejmě ale také hledám vhodné popředí. Díky tomu, že jsem si už našel (nebo si našli mě) pár dalších dobrých fotografů, které taky baví noční a denní krajinařina, máme taky možnost společně hledat nebo sdílet nějaká místa. Poslední dobou podnikáme výpravy do zahraničí – hlavně do Rakouska, ale už jsme navštívili i Kanárské ostrovy kvůli pověstné noční obloze.

• Když už jsme u toho perfekcionismu. Co je pro tebe dokonalá fotografie?

Na to je docela složité odpovědět. Řekl bych to asi takto. Pokud se sejde fotograf, který umí se svou technikou zacházet, vychytá výjimečné podmínky, dobře je zakomponuje a zpracuje to reálně, tak vzniká perfektní fotografie. Řekl bych, že krásným příkladem jsou snímku Marcuse Adamuse, který vždy přijde s něčím jedinečným. Z Čech je pro mě inspirací třeba tvorba Jana Bainara nebo Martina Raka.

• Na co aktuálně fotíš a jak šla tvá výbava časem? Je to tak, že i na základní foťák uděláš za kvalitních podmínek parádní fotku?

Začal jsem fotit na Nikon D3300 a ten jsem, tedy alespoň si to myslím, prozkoumal, jak nejlépe to šlo. Nicméně, na noční fotografii to byl příliš malý snímač, a tak jsem pořídil D750. Spolu s ním mám ještě tři pevná skla, dva širokáče a 50 mm. Jsou to sice levnější varianty, ale naprosto dostačující. Párkrát už se stalo, že byl fotoaparát na čištění snímače nebo v servisu a já musel fotit jinou značkou nebo nějakým starším cropem. S tímhle problém nemám, a kdybych musel fotografovat se základní výbavou, věřím, že udělám dobrý snímek stejně jako s tou aktuální. Nejdůležitější na fotce krajiny je kompozice.

• Když už fotíš 3 roky, můžeš říci svou další metu? Čeho chceš svou fotografií dosáhnout?

Pokud jde o plány, hrozně rád bych se podíval do míst, jako je Nový Zéland, a též na chilskou noční oblohu. Fascinuje mě pohled na noční oblohu, a co se dá na ní zachytit, publikování snímků beru jako vedlejší věc, i když si na tom dávám poměrně záležet. Rád bych se umístil v prestižním snímku dne APOD nebo se dostal do National Geographic, to je jeden z mých snů. Nejvíc bych asi chtěl, aby se moje snímky dostaly k někomu na zeď, nebo prostě našly nějaké využití. 

• Co tě jako mladého fotografa nejvíce motivuje? Příroda? Poznání? Liky na Instagramu? :)

Tak samozřejmě, liky na Instagramu taky tvoří určitou část, nebo třeba když mi někdo napíše do zpráv, že se mu hodně líbí mé fotografie, to taky hodně povzbudí. Nicméně, největší roli v tom hraje ta radost v objevování nových míst a taky překonávání sebe sama. Téměř vždycky, když někam jdu, tak se sebe ptám, proč to vlastně dělám, a vždycky, když se dostanu nahoru a začnu hledat kompozici, najednou mi dojde, že mě to vlastně baví. Nicméně, většinou jdu dolů s pocitem, že jsem nic nevyfotil. Je to takové pravidlo, že pokud se mi snímek líbí, bude to propadák, a pokud se mi snímek na displeji fotoaparátu nelíbí, bude se líbit ostatním.

• Oba víme, že krajinařina je hodně o trpělivosti. Ve 3 z 5 tripů na lokaci to nevyjde. Řekni mi, co bys doporučil začínajícím fotografům? Zkus je namotivovat, třeba se někde skrývá další Oliver. :)

Fotit, fotit, fotit. Ono se to nezdá, ale čím víc člověk fotografuje, tím víc nad tím přemýšlí a postupně se zlepšuje. Také se nebát něco vyhledat na internetu, tam se dá najít odpověď téměř na všechno. Např. na Youtube je hodně kanálů od profesionálních krajinářů – kupříkladu Thomase Heatona a dalších. Člověk se může dozvědět hodně cenných rad, které někdo získal během několika let, za pár minut.

• Olivere díky moc za povídání a tvůj příběh. Může být inspirací všem, kteří zatím hledají svou cestu. 

• Oliverův WEB a INSTAGRAM. 

Autor rozhovoru: Václav Křížek