Pavel Scheufler: Objevit neznámého autora je pro mě vrchol rozkoše

Pavel Scheufler - historik a lektor v Centru FotoŠkoda

• Pane Scheuflere, co vás přivedlo k zájmu o historii fotografie?

Zájem o historii fotografie ovlivnilo především rodinné prostředí. Oba rodiče byli vědci, jejich oborem byl český národopis. Největší vliv na poznávání historie fotografie měl však dědeček, můj kmotr. S ním jsem fotil deskáčem už v sedmi letech a dědeček budoval sbírku historických fotografií. 

Rudolf Bruner-Dvořák, na závodišti v Chuchli, asi 1908

• Na vašich stránkách se můžeme dočíst, že sbíráte fotografie do roku 1918. Proč jste si jako mezník vybral právě tento rok?

Jako historika mě vskutku zajímá období do 1918, ta nesmírmě zajímavá doba od druhé poloviny 19. století, kdy se zrodilo všechno to, s čím zápasilo století následující a potýká se i tohle.  V nadsázce to byl ten Zweigův zlatý čas jistot a věk rozumu. Fotografie tehdy prožívala svůj první rozmach a je vždy zajímavé jít ke kořenům a zkoumat počátky.  

Jako fotografa mě ovšem zajímá především současná tvorba a studium nejrůznějších technologických trendů, protože jsem fanda do techniky a inovací všeho druhu. Rok 1918 je tedy pro mne jen mezník v odborné orientaci, byť si myslím, že monarchie má něco do sebe - viz Spojené království Velké Británie. Obecně mě baví objevovat, hledat, říkám tomu fotografická archeologie. Úplný vrchol rozkoše jsou pro mne nálezy nějakých neznámých snímků, objevy autorů! 

• Která jména podle vás nejvíce ovlivnila vývoj fotografie do roku 1918 a případně jak?

Mohu vysypat mnoho jmen, jejichž přínos je obecně uznáván a považuje se tedy za nesporný. Ale něco jiného je přínos oceňovaný odborníky a něco jiného vliv na širokou veřejnost, v němž hraje podstatnou roli obchodní stránka. Vliv v tomto "mém období" měl určitě Talbot, Nadar, H. P. Robinson, Fenton, Muybridge,  Misonne, Stieglitz. Začal ho mít také Steichen, ten Picasso fotografie :). 

Alfred Stieglitz, Terminal; 1893

Přitahují mne však také osobnosti, které jaksi ve své době buď zapadly, nebo vůbec o mety nějakého vlivu neusilovaly. A přitom vytvářely ve své době nevšední věci, měli inovativní osobité vidění a vysoké osobní nasazení. A mimochodem, často to byly fotografující ženy: mám například rád J. M. Cameron, F. B. Johnston… Osobním objevem – z fotografie u nás – pro mne byla třeba Kara Nostitz, jejíž zajímavé fotky nezná 99,99 % lidí.

J. M. Cameron, The Whisper of the Muse, 1.4.1865 (překládám si to jako Polibek múzy, i když je to spíše Našeptávání)

• Váš archiv Sbírka Scheufler čítá na 30 000 snímků. Z jakých zdrojů je získáváte?

Sbírka Scheufler má vskutku nějakých 35 000 položek, nemám to spočítané.  Je zaměřená na snímky do roku 1918, nevím u nás o jiné soukromé podobné tak rozsáhlé s tímto časovým zaměřením. Já ovšem historické fotografie až na pár spíše náhodných výjimek nijak nezískávám, nemám na to prostředky: ty pozitivy, negativy a diapozitivy zkrátka ve sbírce byly, já jen staré snímky opečovávám, pořádám. A postupně je digitalizujeme a evidujeme, což je strašně časově náročné. Fotografická svědectví získával můj dědeček, povoláním zaměstnanec pražských Elektrických podniků, řidič tramvaje, který osobně znal nějaké fotografy a obchodníky fotopotřebami. Zajímaly ho ovšem fotografie dokumentární hodnoty, ne nějaké umění typu aktů od Drtikola nebo experimentů Rösslera. Ani Sudek až na jednu výjimku ve sbírce nebyl. 

Troufám si poněkud ješitně říci, že není u nás již nikdo jiný, kdo by se tak orientoval v první polovině vývoje fotografie a měl to zároveň podepřené zkušeností z výzkumů fotohistorie u nás a vlastnil k tomu rozsáhlou sbírku a současně se prakticky realizoval jako fotograf s laborováním v různých technikách od daguerrotypie a platinotypie přes instantní fotografii až třeba po Lytro s plenoptickou čočkou. Od roku 1991 jsem učil na FAMU a díky možnosti Centra FotoŠkoda mám příležitost v kurzu Fotohistorie inspirací a Večerní fotoškole své znalosti zúročit pro širokou veřejnost. 

Ostatně spíš než vědec jsem svým tvůrčím duchem spíše popularizátor fotografie. V současnosti je u nás už 9 škol, kde se může fotografie studovat vysokoškolsky, a tento kurz může být skvělou přípravkou na přijímačky, kde se většinou zkoumají i znalosti z historie fotografie. Kurz je samozřejmě pro každého, kdo má rád fotku a chce o ní vědět něco víc. A nechat se inspirovat. 

Frances Benjamin Johnston, "New woman", autoportrét, 1896

• Získat historický kontext k fotografiím může být leckdy oříšek, kde získáváte informace, které umožňují lepší pochopení zachyceného výjevu?

Fotografie se především snažím číst, k tomu vedu i účastníky kurzů. Tak jako čteme texty, dají se číst fotky. Takže o fotografiích zkrátka především přemýšlím, zaměstnávám šedé buňky, jak by řekl Poirot. Hledám souvislosti, dávám si otázky a odpovědi k nim hledám už ponejvíce na webu. Je to dobrodružství souvislostí, logiky, psychologie tvorby…

• Fotografie během svého vývoje prošla obrovskou proměnou. Jaké jsou podle vás největší milníky v dějinách fotografie, ať už technologické, nebo společenské?

Společenské milníky namnoze souvisí s těmi technologickými, je to u historie fotografie provázené. Namátkou naše letopočty 1848, 1859, 1918, 1945, 1948… V chronologickém sledu byl po zrodu vynálezu určitě milníkem mokrý kolodiový proces, dále fotografická vizitka, bromostříbrná fotografie, firma Kodak s filozofií "Vy stisknete knoflík, ostatní uděláme my", kvalitní  tisk, který otevřel fotku pro časopisy, ušlechtilé tisky, které vyslaly signál, že fotka může být umění, pohlednice, Leica, Rolleiflex, větší citlivost,  barevný negativní  film, fotožurnalismus, Polaroid, televize, zrcadlovky, měření TTL, minilab, digitální fotografie, internet, mobil, sociální sítě…

O. Winston Link, Virginie, kolem 1956

• Ve fotografii rozlišujeme mnoho žánrů a podžánrů. Jak se do nich postupem doby rozčlenila?

V tomto případě je odpověď už na knihu… Fotografie je nesmírně košatá. I klasické žánry od aktu po zátiší mají bohaté rozrůznění. Některé žánry ve své klasické podobě se již poněkud vyčerpaly, třeba zrovna akt. Trendem doby je stírání rozdílů mezi žánry, někteří fotografové si v tomto mazání rozdílů například mezi dokumentem a inscenací, klasickým portrétem či aktem a reklamou, přímo libují a výsledky mohou být velice inspirativní! Například u takové Rineke Dijkstra nebo Cindy Sherman. 

Digitální doba dala fotografii skvělé tvůrčí možnosti, vskutku to vypadá, že jde o umění, které mohou dělat všichni. Ale vskutku hodnotný a nadčasový je původní nápad, myšlenka, osobitost ve vidění, v realizaci. Z fotografek mladší generace než uvedené dámy je to například Rachel Baran. 

Eugéne Atget, Avenue gobelínů, 1927

• Co podle vás čeká fotografii v budoucnu?

Bude se podle mého názoru stírat rozdíl mezi statickou a "pohyblivou fotkou", poroste význam a množství amatérských movie vytvářených mobily a filmujícími fotoaparáty. Zrcadlovky časem odejdou na zasloužilý odpočinek. Oblíbené se stanou fotky, které se krátce zapohybují, a pořád se tomu ještě bude říkat fotografie. Oblíbené budou i 3D snímky. Možná si vskutku obrazy interiérů, kolem kterých kráčíme, budeme prohlížet v 3D brýlích. 

Možná… Malinká část lidstva bude úporně pracovat s klasickými fotomateriály, se stříbrem i třeba s platinou, což bude ale drahé a ne moc ekologické počínání. Ale bude to umění… A oni se tím budou odlišovat od všeobecné a všudypřítomné digi. A skeptik by možná řekl, že obrazy budoucnosti se zas budou už jen kreslit a škrábat po zdech a do kamenů skal…

Pavel Scheufler, na výstavě Martina Parra v Kolíně nad Rýnem, 2006

• Kteří umělci vás inspirovali či stále inspirují?

Jsem posedlý tvořivostí… Jako extroverta mě zajímají především lidé a studium jejich počínání. Nejvíce si proto vážím a obdivuji ve fotografii dokumentaristy.  Osobně mě inspirují především žijící autoři, ne ti z dávnějších dějin. V žánru, který mě jako fotografa nejvíce baví, je to Alex Webb nebo Martin Parr. Někteří lidé s fotoaparáty mě zdravě provokují a rád si o jejich fotkách přemýšlím, i když jejich tvorba tematicky není můj šálek kávy, ale je mi sympatické jejich hledačství a výzvy, které z jejich fotek vyplývají. Příkladem může být David LaChapelle.  

Z osobností minulosti mě imponují fotografové a fotografky, kteří byli pilní a jiní, v tom smyslu, že vyčnívali nad ostatními svým viděním, myšlením, tvorbou a třeba byli i trochu šáhlí. Baví mě ostatně poněkud šáhnuté osobnosti, líbilo by se mi být inspektorem na Ministerstvu švihlé chůze Monthy Pythonů :). Tam by se mi fotilo… A zajímají mne tím pádem takzvaně menšinoví lidé, mám na mysli jak minority ve smyslu sexuálních orientací, tak minority v sociologickém smyslu. Mám-li být ještě obecnější, zajímají mě hlavně lidé, kteří nejsou šedí. A takový krásně lidsky barevný může být třeba pasáček ovcí na Spiši i veleúspěšný podnikatel. Jenže ten podnikatel nebude mít čas, a mně ostatně bude asi příjemnější fotografický rozhovor s pasáčkem…

Pavel Scheufler, Prague Pride 2018

• Díky moc za rozhovor!

• webové stránky Pavla Scheuflera
• kurzy Pavla Scheuflera v Centru FotoŠkoda

Autor rozhovoru: Anna Jirásková