Petr Bambousek: Focení zvířat jako práce na plný úvazek

“Fotka dokáže oproti videu předat sdělení v mnohem kratším čase”

• Zdravím tě, Petře. Dnes se setkáváme u velmi zajímavého tématu, ale abychom nepředbíhali. Prosím, řekni nám, co děláš a kdo jsi? 

Jmenuji se Petr Bambousek a zrovna tu spolu tvoříme rozhovor. :) Krom toho se věnuji na plný úvazek focení zvířat a činnostem, které s tím souvisejí.

• Byl jsi vždy fotograf? Jak tvoje vášeň začala? Studoval jsi nějakou uměleckou školu? 

U mě se vášeň pro fotografii rozvíjela hodně pozvolna. Sice datuji svoje fotografické začátky k roku 2002, kdy jsem podnikl svou první cestu do tropů, ale s fotografií jsem koketoval ještě o pár let dříve. Jsem v podstatě fotograf-amatér, nemám k tomu žádné vzdělání, jen touhu objevovat.

• Opustil jsi zaměstnání v kanceláři a šel úplně jinou cestou. Ta byla přinejmenším nejistá. Co na to rodina / manželka? 

Vzhledem k tomu, že se nejednalo o žádné náhlé rozhodnutí, ale dlouhodobě zvažovaný krok, nebylo to zas takové překvapení. Moje představa byla taková, že to zkusím na jeden rok. Odjakživa jsem pracoval v korporacích, tlačen termíny, výkazy a reporty, které bylo třeba doručit ještě dříve, než byly zadány, však to asi znáte. Chtěl jsem mít v životě jeden rok, na který bych mohl vzpomínat, jako na svůj vlastní rok. Na rok, kdy si splním sny a zrealizuji dlouho odkládané cesty. Opustil jsem kancelář a vyrazil do světa.

Z tohoto pohledu to bylo mé nejplodnější období, podnikl jsem 7 výprav za zvířaty. Je sympatické, že tento "rok" trvá už čtvrtý rok. Ne každému se asi poštěstí žít svůj vlastní sen. I když možná k tomu někdy chybí jen odvaha udělat ten důležitý krok i s rizikem, že to nevyjde. Totiž, schopnost udělat rozhodnutí, i kdyby se časem mělo ukázat jako chybné, je v dnešní době mnohem větší deviza než neudělat jakékoli rozhodnutí ze strachu, že nebude nejlepší možné. 

• Jaké byly tvé začátky jako "wildlife fotografa" a co považuješ za první milník? 

Od té doby, co jsem začal fotit na nějaký foťák, mě to rovnou táhlo k přírodě, kterou od malička miluji, a nikdy jsem ani neuvažoval o jiném oboru. Takže hned od začátku byly hlavním objektem mého zájmu přírodniny jako květiny, listy, stromy, hmyz a zvířata. Za pravý milník rozhodně považuji první cestu do Kostariky v roce 2002. Otevřel se mi úplně nový rozměr přírody a od té doby jsem tím posedlý na plný úvazek. 

• A jaká je aktuální situace? Už nějakou dobu se držíš, alespoň jak to tak pozoruji, na špici. Jak bys popsal třeba jeden pracovní týden? 

Nevím přesně, kde se držím, ale je pravda, že mám na svou tvorbu poměrně pozitivní zpětnou vazbu. Vyhýbám se focení motivů jen proto, abych se jimi zalíbil. Možná to je také jedna z věcí, které pomáhají vytvářet "podpis" autora a lidi pak baví sledovat, co vytvoří nového, ne co okopíruje od ostatních. Baví mě objevovat, příroda mě fascinuje jako celek. Proto se nezaměřuji jen na jednu skupinu zvířat, ale užívám si pestrost motivů od makra po velká zvířata. Moje "pracovní" náplň není moc vázaná na dny v týdnu, ale na určité etapy.

Popsat pracovní týden je proto obtížné, protože v něm nemám klasickou rutinu korporace – pondělí mailing, úterý breefing, středa monitoring, čtvrtek reporting, v pátek outsourcing. Moje etapy jsou třeba výstava, přednáška, kurz, výprava do ciziny atd. Všechny mají fázi přípravy a realizace. Je to tedy práce podstatou nárazová, ale svým způsobem kontinuální.

V praxi to vypadá tak, že během týdne si zpracuji nějakou fotografii, napíšu do ubytovny, zda mají volno v daném termínu, vezmu mladší dcerku na procházku do kočárku, odešlu fotky k dokreslení rozhovoru, pošlu účastníkům kurzu podklady, sepíšu nějaký článek na web, vysvětlím starší dcerce, co znamená slovo bída a ultrafialový, upravím další fotografii, připravuji přednášku, odpovím na mail ubytovně, že jsme se nepochopili a že tam nehodlám během pobytu navštívit místní školu, vyndám mladší dcerce z pusy malou krytku k objektivu, kterou jsem hledal, vytvářím popisky k fotkám na výstavu, vymýšlím nový kurz na podzim, trénuji noční focení na umělém ještěrovi, dělám po telefonu konzultaci k ovládání Lightroomu, hraju se starší dcerkou na tlapkovou patrolu, připravuji podklady pro leták na výstavu, jedu do Prahy realizovat kurz, finalizuji novou přednášku, dělám korekturu k rozhovoru, mladší dcerku uspávám broukáním ukolébavky, studuji podklady k návštěvě nové destinace, jedu do Ostravy dělat přednášku, jedu na týden do Botswany, odpovím na dotazy, které se mi sejdou v mailu a na Facebooku, starší dcerce vymýšlím pohádku o ponožce, kterou si nikdo nechtěl nasadit, jedu si vyfotit spící vážky s hvězdami, protože je zrovna bezvětrná noc, dál to máte fošny, hřebíky, latě, kladiva… :)

• Teď jsi mě dost pobavil a určitě i nejednoho čtenáře. Lze říci, že tě tedy živí spíše vzdělávání začínajících fotografů (mimo rodiny, která je notně obsažena) než třeba prodej fotografií jako autorského díla? Takový je dnešní trend? 

Nedovolil bych si říct, jaký je trend, na to jsem asi málo zkušený, ale v mém případě to tak určitě je. Živí mě mé know-how – tedy kurzy, přednášky, články v časopisech, mé autorské videokurzy atd. Fotoobrazy také prodávám, ale není to doména mých aktivit. Určitě bude celá řada fotografů, kterým na prodeji fotek jejich podnikání stojí, to vše záleží na tom, jaké má kdo možnosti a příležitosti a jakým směrem chce své aktivity směřovat.

• A co se propagace vlastní značky? Jak na ní pracuješ a jak moc je těžké být fotograf, grafik, webmaster, marketér... Zkrátka vše v jednom. Najímáš si někoho dalšího? 

Nejsem Ferda Mravenec, cítím se být hlavně fotografem. Jsem si naprosto vědom toho, že propagace vlastní značky není mou nejsilnější stránkou. Vím, že sociální sítě umožňují naprosto skvělé modely prezentace a šíření vlastní značky. Zatím se však snažím ctít pravidlo, že mou značku by měla vytvořit kvalita mé vlastní práce a ne správně zvolená kombinace investic do reklamy v online světě. Zatím je fajn, že si mě různé projekty hledají samy, tak vnitřně necítím takový tlak.

Fotky upravuji jen takové, které mně osobně připadají zajímavé (takže jich v důsledku moc není), články sepisuji jen takové, které mi připadají užitečné (takže jich v důsledku také moc není). Psát články jen proto, abych v nich užíval klíčová slova, která pomáhají udržovat návštěvnost webu, mi připadá naprosto sebezničující. Kdybych si někoho najal, je dost možné, že by mě posunul někam dál. Otázkou je, zda bych se tím nedostal do spirály, kterou jsem opustil v korporaci.

• Nedávno ses vrátil z Afriky. Olympus tě najal jako člena mezinárodního týmu, který vyprodukuje snímky pro reprezentaci značky. To musí být pro fotografa obrovská pocta. Řekni nám něco o tom.

Musím přiznat, že pocity jsem měl zpočátku smíšené. Samozřejmě první emocí je velká radost, protože dostat takovou příležitost na mezinárodní úrovni se mi povedlo v kariéře poprvé. Byla to opravdová pocta. Vzápětí se však dostavila nervozita, na kterou nejsem zvyklý. Pocítil jsem obrovskou zodpovědnost. Výprava sice byla naplánovaná do míst, která měla obří potenciál, ale zároveň trvala jen 4 dny. Jako fotograf vím, že zvířatům se nedá poručit, a někdy mi trvá dva týdny, než nějaká zajímavá fotka vznikne, někdy ani to nestačí.

Tady jsem měl navíc jasné zadání, jakým motivům se primárně věnovat a jakou techniku primárně používat. To samozřejmě mému způsobu uvažování při tvorbě fotek dalo hodně úzké možnosti na seberealizaci. Snažil jsem se z toho mála dostat maximum, jakého jsem v tuto chvíli schopen. Zatím to vypadá, že jsem nějaké fotky dovezl.

• A Afrika? Jak bys popsal, co jsi tam viděl a fotil? 

Pohádka. Sen. Když jsem viděl všechna ta typická africká zvířata v počtech, které se vymykaly mým představám, přiznávám, že jsem byl naprosto odzbrojen a chvilkami jsem jen zíral. A nebyl jsem v tom sám. Celý tým lidí, který se v tu chvíli pohyboval kolem, byl u vytržení. Z Afriky jsme opravdu dostali asi to nejlepší. První dva dny byly hodně náročné, protože právě během nich měla vzniknout zajímavá fotka, krátkometrážní dokument o mém focení a interview o mých zkušenostech s Olympusem.

Pak se tým rozdělil a já měl další dva dny na tvorbu dalšího portfolia. Právě tyto dva dny mě naplnily emocemi až po okraj. Fotograficky jsem se zaměřoval hlavně na savce, ale těžko se dalo ignorovat, kolik bylo kolem ptactva. Rozhodně bych se rád do oblasti vrátil znovu, tentokrát bez toho tlaku, který jsem cítil, s možností pojmout fotky více kreativně. Z pohledu příležitostí k focení se jednalo o jednu nejnašlapanějších výprav, kterých jsem se kdy účastnil. Je úžasné vidět, že i přes obrovský tlak naší civilizace jsou místa, kde si zvířata žijí podle vlastních pravidel a v počtech, které přesahují naše představy.

• To zní úžasně od člověka s tolika zkušenostmi. Vždy nás něco překvapí. Za svou tvorbu si získal řadu ocenění. Vidíš soutěže jako důležitou motivaci fotografů?  

Je pravdou, že se mi v tomto směru poslední roky celkem daří. Letos se mi například povedlo uspět na třech významných mezinárodních soutěžích. Každý má pro účast v soutěžích motivaci jinou. Existují soutěže, kde dokážete svým chováním a interakcí dosáhnout lepších výsledků svých fotek. Já posílám fotky do zavedených mezinárodních soutěží, kde je skupina renomovaných porotců.

Pro mě osobně je to cesta, jak získat k tvorbě nezávislou zpětnou vazbu. V běžném životě ukazujeme fotky lidem, kteří mají naši tvorbu rádi, a velmi často dostáváme pozitivní zpětnou vazbu. Anonymní mezinárodní soutěže, kde je několik set až tisíc fotografů a v mnoha případech několik desítek tisíc zaslaných fotek, přinášejí určitý nadhled. Pro mě není důležité, jestli je fotka první, druhá nebo třetí. Pořadí je vesměs jen formální, každý tým porotců to také vidí trochu odlišně a rozdíl mezi fotkou na čtvrtém a pátém místě se definuje jen opravdu obtížně.

Ta důležitá zpráva pro mě je - v záplavě několika tisíc fotek nás ty tvoje dokázaly/nedokázaly upoutat. To je hlavní motivace, proč každý rok do několika vybraných mezinárodních soutěží fotky posílám. Tvorba fotek podle vlastní vize pro mě bude vždycky na prvním místě, nicméně je pro mě zajímavé vědět, jak si moje fotky stojí v porovnání s ostatními fotografy přírody ve světě.

• Co tvé osobní projekty, stíháš i to? Ochrana přírody je důležitější než kdy dřív a je zapotřebí každou ruku i objektiv.

Vzhledem k tomu, že dělám opravdu jen to, co mě baví, tak pracuji prakticky jen na osobních projektech. Řada věcí souvisí i s ochranou prostředí. Dlouhodobě podporuji projekty na ochranu diverzity a biotopů na Borneu, ke kterému mám naprosto specifický vztah, stejně tak podporuji například projekty ochrany sýčků a Josefovské louky pod záštitou ČSO. 

• Na co aktuálně fotíš? Jak moc je důležitá technika? 

Aktuálně fotím necelé dva roky na Olympus a jsem s ním velmi spokojen. Fotka je výsledkem mnoha různých aspektů. Technika je jedním z nich, proto myslím, že důležitá je. Řekl bych, že tvoří tak třetinu fotky. Ze zkušenosti si ale myslím, že jí mnozí lidé přikládají mnohem vyšší váhu, proto jsou naprosto paralyzováni současnou nabídkou. Místo toho, aby si něco koupili a fotili, případně hledali cesty k vlastnímu zlepšení s tím, co mají, tráví neúměrnou dobu pročítáním a sledováním recenzí, porovnáváním laboratorních výsledků a nekonečnými diskusemi, co je vlastně nejlepší. Tvorbu za sebou mají celkem nicotnou, ale teoreticky jsou to multižánroví experti na to, jak se to má dělat správně. Je to podobné jako s autem. Tím, že si koupíme parametrově nejlepší auto, nebude z nás lepší řidič, ale ano, svezeme se s větším pohodlím. Pak je na každém, co je jeho cílem.

• Kam se bude posouvat fotografie? Myslíš, že například video klasickou fotografii zcela potlačí?

Vůbec nemám tušení. Za sebe si myslím, že není důvod, aby video někam vytlačovalo fotografii. Stejně jako si myslím, že fotka nevytlačuje klasický obraz. Jsou to jiné žánry, každý má jinou formu sdělení. Fotka dokáže oproti videu předat sdělení v mnohem kratším čase. Spíš si myslím, že je naprosto nezadržitelný nástup bezzrcadlovek a do pár let bude klasická zrcadlovka stejně podivná, jako byla ta filmová po nástupu digitálu. Po dvou letech zkušeností s bezzrcadlovkou vidím její přínosy tak markantní, že si neumím představit vrátit se zpět k digitální zrcadlovce.

Samozřejmě technologie jdou nezadržitelně kupředu a už nyní jsou různé formy jako 3D fotografie, pohyblivá fotografie, zajímavý nadhled dronů a mnoho dalších, které mi unikají, protože k nim nemám vztah. Jsem přesvědčen, že fotografie coby příběh zachycený v jediném nehybném momentu je nevyčerpatelný zdroj, jehož atraktivita záleží jen na naší odvaze a schopnosti hledat nové úhly pohledu. To je asi to, co mě na tom momentálně baví nejvíc a rád bych v tom pokračoval co nejdéle. 

• Je další řada věcí, na které bych se tě rád zeptal, ale to už necháme na další rozhovor. Nebo tvé působení v rámci podzimního FotoŠkoda Festu. Jsem moc rád, že sis udělal čas na mě i naše čtenáře. Přeji ti mnoho úspěchů.
• Petrů WEB, FB a IG. 

 

Autor rozhovoru: Václav Křížek