Krok do moderní doby: Leica R

Od dálkoměru k systému R

Minule jsme si povídali o tom nejslavnějším, co z wetzlarských dílen vzešlo, Leice M. Dnes se podíváme na R systém, který se může zdát upozaděný, ale rozhodně není o nic méně zajímavý než dálkoměrné fotoaparáty. Spolu s rozvojem zrcadlových přístrojů a jejich rostoucí oblibou nemohla ani Leica zůstat pozadu. Dálkoměr je sice vynikající řešení pro dokumentární nebo streetovou fotografii, u ostatních žánrů ale může být limitující. V době vydání Leicy M5, která mírně řečeno nesklidila příliš dobrý ohlas a měla mizernou prodejnost, se navíc uvažovalo nad plným přechodem výroby k R systému. Naštěstí se ale nakonec obě větve vyvíjely samostatně a v každé z nich najdeme vynikající kousky techniky.

S trochou nadsázky by se dalo říci, že Leica v SLR branži zaspala dobu - první Leicaflex vychází roku 1964, což je 28 let po první kinofilmové Exaktě, 12 po prvním Pentaxu, a dokonce také roky po prvních Canonech a Nikonech. Také vývoj v oblasti elektroniky, hlavně měření, byl jedním z prvků, který držel tento systém při zemi. Nepomohla ani spolupráce s Minoltou na několika modelech. Dalším parametrovým nedostatkem byla absence automatického ostření, a to i v době, kdy bylo naprosto běžné.

Leicaflex SL2 (zdroj: Wikipedia)

Může to vypadat tak, že R systém byl naprostý propadák, mnozí z vás ale určitě dobře vědí, kde je chyták. Ona ta absence nejmodernější elektroniky a citlivých mechanismů dělala a dodnes dělá z R systému neuvěřitelně odolné přístroje. Takový výrok lze přiřadit i k mnoha konkurenčním typům kamer, ale rozhodně ne k těm moderním. Tuto výhodu si Rková těla udržela až do posledního modelu. A to nemluvím o optice, mnoho fotografů ta skvělá skla z Wetzlaru chtělo na svých zrcadlovkách. R systém skýtal možnost, jak skloubit zrcadlový hledáček a vynikající sklo, jaké umí vyrobit málokde jinde.

40 let vývoje R systému

Prvním SLR aparátem z dílen Wetzlaru byl Leicaflex. Ačkoli se s velikou nevolí přiznávám, že nejsem zrovna estét, tento design mi do oka nepadl. Na prvních M kamerách působí podřízení funkci elegantně, ale na Leicaflexu ta dvě nevzhledná okénka na hranolu jasně dokazují, že aparát postrádá TTL měření, v té době už poměrně běžné. Pokud byste chtěli hledat něco výjimečného, v parametrech fotoaparátu byste se o to pokoušeli marně, už tehdy ale bylo známo, na jaké úrovni Leica optika je. Leicaflex se tak prodával nadmíru dobře a dočkal se několika nástupců a modifikací. Ve verzi SL už najdeme měření přes objektiv a ve verzi SL2 dokonce hot-shoe. Vykouzlilo vám to na tváři škodolibý úsměv? Mně taky. Kromě použitelných skel toho není totiž mnoho, co na Leicaflexu vyzdvihnout.

Poté přichází Leica R3, vyráběná mezi lety 1976 a 1979. Kvůli nedostatkům v měření navázala Leica spolupráci s Minoltou. Tento model je postaven z velké části na Minoltě XE, již obsahuje časovou a clonovou automatiku a dá se prohlásit za plně konkurenceschopný fotoaparát své doby.

Leica R3 (zdroj: Wikipedia)

R4 je vyvíjena opět ve spolupráci s Minoltou, od odvozeného modelu XD se liší ve způsobu měření scény a svrchní části šasi, jinak se ale jedná o takřka identický aparát. Již v něm najdeme zábleskové TTL měření. Případní sběratelé, pozor: aparáty s nižším výrobním číslem než 1600000 jsou náchylnější k poruše elektroniky.

Leica R5 je pak vylepšena jen drobně. Je přidáno TTL pro Metz SCA blesky a lepší utěsnění komory a ovládacích prvků. Nastavitelný čas závěrky se zrychlil o 1 EV na 1/2000 s.

A pak přichází šestka. Co byste čekali po tak pomalém, spíše evolučním než revolučním vývoji? Leica R6 je opět čistě mechanický aparát, bez elektroniky, měření. Ale také nezávislý na napájení.

Pak přichází poslední nesmělé zaváhání před řádným redesignem. Leica R7 je odvozena od pětky a z podstatných vylepšení přináší snad jen větší možnosti kompenzace expozice a nový typ baterie s lepší výdrží.

V roce 1996 je pak představena Leica R8. Když jsem si na začátku dělal legraci z toho, jak je Leicaflex nehezký, tady je to přesný opak. Kamera za to také sklidila mnohá ocenění. Již je to plně moderní přístroj, s LED displejem ve velkém a světlém hledáčku a rychlou závěrkou do 1/8000 s. Stále postrádá automatické ostření a k převíjení filmu slouží páčka, ale jak jsem zmínil dříve, právě absence jemné mechaniky dělá z těchto strojů to, čím jsou, prakticky nezničitelné foťáky. R9 pak byl jen mírný upgrade s rychlejší zábleskovou synchronizací a možností nasazení digitálního modulu.

Leica R8 (zdroj: Wikipedia)

Co na ně říkáte? Když si ty fotografie v průběhu let projdu, mám nejdřív na tváři pobavený úsměv a pak vyražený dech. Znám málo tak hezkých a zajímavých designů i v digitálním světě, natož v tom analogovém.

Autor článku: Kryštof Korč