Jan Svatoš: Fotka vytrhuje skutečnost ze spárů časů

Jan Svatoš: Fotka vytrhuje skutečnost ze spárů časů

Jan Svatoš: Fotka vytrhuje skutečnost ze spárů časů

Za možná historicky nejúspěšnějším dokumentem produkovaným v ČR stojí fotograf a režisér Jan Svatoš. Filmu Archa světel a stínů se budeme v rozhovoru také věnovat, já dnes ale pozval Honzu na kávu, abych ho vyzpovídal o jeho životě, osobnosti, fotografování a vztahu k přírodě.

Škála šedé nechává prostor fantazii

  • Honzo, jak jste se k dokumentární tvorbě a fotografování dostal? Co vás k tomu​ vedlo?

​​Asi jsem zdědil fotografickou DNA po mém pradědečkovi, který si ještě za Rakouska-Uherska přivezl z Itálie deskový fotoaparát. Pocházím z rodiny pražského malíře Ivana Svatoše a to kulturní podhoubí prostě v člověku uzrává, až sám začne mít potřebu všechnu tu krásu kolem sebe reflektovat vlastním způsobem.

  • Byla tedy první láska k umění jako celku, nebo fotografování? 

​​V mé tvůrčí filozofii věřím slovům Marshalla McLuhana, a sice že fotoaparát je pro člověka pouze nástrojem, podobně jako sochařské dláto, nebo pravěký pazourek. Fotoaparát je naše prodloužené oko. Takže i u mě byla fascinace na prvním místě. A fotografie se ukázala jako vhodný nástroj k zaznamenání toho, co mne zajímá.

  • Film Archa světel a stínů byl nedávno oceněn na festivalu T - FILM v Ostravě, jen to podtrhuje, že jste se ve spojení dokumentárních filmů o přírodě našel. Na jakém dalším projektu nyní děláte? Je o přírodě?

​​Tady bych rád uvedl na pravou míru, že film Archa světel a stínů není o přírodě – jde o příběh se společenskými i filozofickými přesahy, je to příběh z doby, kdy filmování v Africe bylo nebezpečnější než šelmy nebo malárie. Životní prostředí s tím pochopitelně souvisí, ale stejně tak je Archa o bourání stereotypů, o boji s Hollywoodem, o manipulaci veřejnosti a o lidské touze plnit sny. Ostatně, příběh manželů Martina a Osy Johnsonových je neskutečně moderní a inspirativní i v dnešní době, kdy se ptáme po životních hodnotách, po smyslu cestování nebo konec konců i po smyslu těch statisíců fotek, které se na nás denně valí…

  • To je pravda. Co se vašimi dokumenty snažíte sdělit? Dokumenty ukazující přírodu v hezkém světle jsou fajn, ale jde-li o “drama”, je dle mého film daleko úspěšnější. Narážím na dokumenty divoČINY nebo Causa Carnivora.

​​Pokud mluvíte o našich filmech z českého prostředí, snažím se jako tvůrce dostat do filmu nové souvislosti. Je pro mne zásadní také připomínat, že člověk je součástí přírody, konec konců to byl on a ne šimpanz, kdo vymyslel pojem divočina. Kdo o něm přemýšlí, kdo ho fotí, vypráví a reflektuje ho. Proto jsou lidé důležitou součástí našich filmů o přírodě. A v nich mne zajímají hlubší souvislosti a přesahy. Smysl své tvorby vidím v poslání připomínat to, na co by se nemělo zapomínat.

  • Podílíte se mimo svou tvorbu i jinak na ochraně a šíření povědomí o divoké přírodě?

Filmy jsou nesmírně účinné a nápomocné ve vzdělávání, ale samy o sobě nestačí. Proto děláme víc – přednáším, natáčeli jsme např. několik videospotů pro tuzemské neziskovky, které se věnují ochraně životního prostředí nebo návratu divokých zvířat do české divočiny. Každou středu mám na ČRo-Dvojka krátký vstup na téma světové přírody. A koneckonců i na svých workshopech učím lidi vnímat přírodu kolem nás důmyslněji, než jen přes hledáček svého fotoaparátu.

  • To je paráda. Popiště nám prosím, alespoň zhruba, kolik práce v hodinách zabere připravit dokument? Někoho by snad mohlo zajímat, jestli si vedete nějakou statistiku či finanční rozvahu?

​​Ta práce se nepočítá na hodiny, ale na měsíce a roky. Každý film musí mít svůj rozpočet, na ten byste se ale museli zeptat produkce, já naštěstí řeším tvůrčí aspekty – jak film sestříhat, aby dobře fungoval, co a kde se bude natáčet... Filmy jako Archa, kterým věnujeme víc času, nesledují komerční cíle - jejich prioritou je šíření poselství. Mám vždy radost, že to oceňují další lidé, kteří se pak nějakou formou na vzniku těchto filmů podílejí. Je skvělé, že v tom nejsme sami.

  • Jakou natáčecí techniku v terénu používáte? Mimo té klasičtější, máte nějakou osobní vychytávku?

​​Na konkrétní filmařské techniky by bylo dobré se zeptat kameramanky Romi Strakové. Z té analogové výbavy je stále mou nejoblíbenější švýcarská kamera Bolex RX5 na 16 mm film. Tou jsme natáčeli 40 dní v severní Keni a přežila, na rozdíl od digitálu, bez úhony. A nějaká vychytávka při natáčení? Vždy s sebou v brašně nosíme klasickou sportovní tejpu, mnohokrát se nám osvědčila. Romi s ní například zafixovala utržený hledáček u naší velké kamery při výstupu na horu Mt.Kenya…A takto pak dotočili i natáčení v protipytlácké patrole s rangery z KWS.

  • Je o vás známo, že mimo tvorbu dokumentů také fotíte. Jaké máte vybavení a láká vás opět především dokumentace přírody?

​​Jako absolvent FAMU mám rád černobílou fotografii, jak tu analogovou, tak tu digitální. Přijde mi, že škála šedé nechává prostor fantazii a přiznám se, že jsem zatím nepřišel na chuť ultraživým barvám, nebo technologiím HDR. Co se týká fotografických žánrů, mám rád krajinu, konceptuální fotografii, dokument, nebo streetphotography.

jan svatos

  • Porovnejte prosím fotografie vs video? Jak se na to díváte? Myslíte si, že je fotografie na ústupu a více prostoru dostává v dnešní době video?

​​Jak je známo, film je 25x fotografie za vteřinu, oba fenomény spolu úzce souvisí, mají mnoho společného. V tom zásadním se ale rozchází – fotka vytrhuje skutečnost ze spárů času, film se snaží čas parafrázovat. Nebojím se toho, že by fotka zanikla. Francouzský malíř Delaroche v roce vynálezu fotografie prohlásil, že nastává konec malířství. Nestalo se. Pravda ale je, že čím více se ve fotoaparátech a mobilech kupí lidem data, málokdo si udělá pořádek především v tom, co chce. Film vyžaduje nejen větší záznamové, ale i mozkové kapacity. Musíte vědět proč točíte.

  • Na tvorbu přímo propagující návrat velkých šelem do volné přírody bude v dnešní době pohlíženo spíše pozitivně. Jsem si ale jist, že jste se setkal i s negativní zpětnou vazbou z řad mysliveckých sdružení apod. Co si o tom myslíte? 

​​V roce 2013, kdy jsme natáčeli náš dokument divoČINY, byl návrat vlků do české divočiny kontroverzním tématem. V ČR tehdy ještě nežila žádná smečka a my jsme filmem chtěli zjistit, co pro nás Čechy vlastně vůbec znamená to slovo divočina. Proč kritizujeme např. africké země, že si neváží své přírody. A zda to není pokrytecké, když jsme se sami k návratu rysů a vlků stavíme velmi skepticky. Mám radost, že film divoČINY i film Causa carnivora pomohl postoj veřejnosti změnit. Co se týká myslivců, nerad generalizuji a škatulkuji. Mluvili jsme s několika skvělými a osvícenými myslivci, kteří svému řemeslu dělají čest. V našem filmu nešlo o to rozdělovat, ale spojovat.

  • Projekt Archa světel a stínů byl již mezinárodní úrovně. Plánujete do budoucna obsáhnout i nějakou další mezinárodní problematiku ochrany přírody?

Plánujeme další mezinárodní filmy, zrovna nedávno jsme zveřejnili náš nový filmový projekt s názvem “Až zařve lev”. Budeme ho natáčet v Itálii ve spolupráci s dalšími zahraničními partnery. Jedná se o odvážný a dobrodružný příběh krále Přemysla Otakara II. a poutníka Odorika - syna jeho vojáka. Na základě četných historických rešerší tvůrci znovu otevíráme téma staré více než 700 let. Odorik i Přemysl se sice nikdy nepotkali, přesto ovlivnili nejen sami sebe, ale i životy budoucích generací. Jejich životní příběh změnil vnímání časoprostoru přesahující geografické i kulturní hranice Evropy. Zatímco poutník Odorik byl metaforicky ovocem královy politiky, Přemysl sám se stal její vlastní obětí. Film by měl být dokončen v roce 2020. Mimochodem, FotoŠkoda bude opět jeho hlavním partnerem.

  • Co byste doporučil začínajícím dokumentaristům obecně?

​​Nenechat se strhnout digitální kalamitou ani trendy doby. Když mi zbývá čas, rád jej věnuji školením a workshopům. Jako absolvent FAMU je pochopitelně vedu zcela odlišně od klasických kurzů, kterých je dnes nepřeberná nabídka. Učím mnoho netradičních postupů jak cvičit kreativitu a s ní ruku v ruce jdoucí techniku – třeba jak důležité je umět fotit bez foťáku nebo v čem spočívá nejdůležitější pravidlo fotografie: pravidlo porušování pravidel. A také je dobré se stále učit, nejlépe od mistrů – já měl to štěstí, že jsem na FAMU chodil do ateliéru bohužel dnes již zesnulého Bohumíra Prokůpka, nebo v Los Angeles nahlédl do dílny světového dokumentaristy Wernera Herzoga.

  • Sdílel byste s námi zajímavé zdroje, ze kterých čerpáte? Případně, chtěl byste doporučit nějaký web?

​​Inspirace souvisí s tím, že na vás – jak už napovídá etymologie tohoto slova – něco dýchne. V tomto ohledu mám rád výstavy, divadlo a také knihy. Na internetu se sice dnes dá najít mnoho zajímavého obsahu, ale stejně tak se tam nachází obrovské množství zcela zbytečných informací. Je dobré vždy vědět, co tam hledat. Konkrétně bych doporučil např. dílo Susan Sontagové O fotografii nebo Umberta Eca Skeptikové a těšitelé. A fantastická kniha je také Gombrichův Příběh umění.

Díky za rozhovor Honzo.

 

Pokud vás zajímá tvorba Jana Svatoše, níže uvádíme linky na jeho obsahové i vzdělávací aktivity. A co se takhle potkat s autorem a podívat se na film Archa světel a stínů na našem podzimním Fotoškoda FESTu

Chci na film archa světel a stínů

Líbil se vám článek? Sdílejte jej!

Podobné články

Instagrameři - Fest
Instagrameři - Fest

17. 10. - Na letošním FotoŠkoda Festu potkáte mnoho tváří, které jsou pro většinu z nás ukryté ve virtuální realitě za svým...

Michal Čížek: "KVIFF - Jak se fotí červený koberec"
Michal Čížek: "KVIFF - Jak se fotí červený koberec"

16. 10. - 9 dnů, 3 roky, 35 fotografií. Karlovarský filmový festival, poslední tři ročníky shrnuté ve 35 fotografiích. Na...

Servisní knížka plná výhod
  • 4 servisní prohlídky
  • základní kurz ovládání zrcadlovky
  • poukázka na fotoslužby

Kompletní informace »

Čekejte prosím...

Tyto stránky používají k poskytování služeb cookies. Pokračováním v prohlížení vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více informací