Jan Saudek a legenda Flexaret

Legenda Flexaretu

Jestliže náš blog sledujete pravidelně, už jste si přečetli o vzniku legendy zvané Flexaret a podívali jste se na jednotlivé modely v druhém textu o tomto tématu. V příštím textu vám představím historii Meopty, společnosti, která za touto ikonou českých foťáků stála. Abychom se ale nezaobírali pouze fotoaparáty, bylo by dobré se podívat i na samotné fotografie a s nimi spojené autory.

Dvouoká konstrukce fotoaparátu předurčuje Flexaret k celkem specifickému způsobu použití, fotografování přes hledáček u něj není moc obvyklé, a tak se zpravidla fotí "od pasu", s pohledem svrchu do šachty přístroje. Takové použití dává snímkům jinou perspektivu, fotografa více odděluje od scény (nedívá se fotografovaným směrem) a pro kompozici a výsledný obraz je určující také čtvercový formát snímků.

Ze slavných jmen si TLR oblíbil například módní a portrétní fotograf Richard Avedon, který si liboval právě ve zmíněných atributech. Nebo Diane Arbusová pro své streetové snímky, pro které se jí hodila nenápadnost dvouoké zrcadlovky a prakticky neslyšná závěrka. Pokud se ve fotografickém světě podíváte po uživatelích tohoto typu fotoaparátu, naleznete jich mnoho. Pokud výběr zúžíte na Flexaret, vyvstane jedno výrazné jméno - Jan Saudek.

Autor s jedinečným rukopisem

Opravte mě, jestli se mýlím, ale pokud máme počítat množství výstav, nejznámější fotografie nebo slávu samotného autora, nevychází mi nikdo výraznější, než je právě tato legenda české fotky. A kdybyste mě přece jen chtěli opravit, asi si stejně budu stát za svým. Před týdnem jsem se vrátil z Paris Photo a hádejte, čí fotografie tam visely na jedné z výstav a byly okamžitě identifikovatelné bez nutnosti číst popisek pod nimi? Moc jiných českých autorů jsem tam věru nenašel. Tak se se mnou pojďte podívat na medailon člověka, který s pomocí Flexaretu tvořil a tvoří snímky, které zná celý svět.

Myslím, že se k Flexaretu nikdo nehodí lépe. Když zahlédnu název tohoto fotoaparátu v nějaké fotografické diskusi, většinou je uváděn spíše jako druhořadý přístroj daleko za Rolleiflexy a Yashicami, ve srovnání s nimi s tmavší matnicí, horším objektivem a jinými technickými nedostatky. Stejně tak se o páně Saudkově tvorbě můžete dočíst a doslechnout různé posudky, které ji srovnávají s použitím, v nejmírnějším slova smyslu, odsudečných výrazů.

Noční můra © Jan Saudek

Často slýchávám slovo kýč, tím se ale podobné texty a promluvy samy odsouvají do druhé řady za odborné texty. Nedovedu sice přesně citovat Umberta Eca, protože kopii jeho Dějin krásy jsem dávno vrátil do školní knihovny, ale dodnes si pamatuji, že je to hodnocení navýsost subjektivní, které vyjadřuje pouze estetické hodnoty řečníka, nikoli obecnou hodnotu díla. Pokud tak dáme stranou vyjádření osobní a zůstanou nám fakta, Jan Saudek vytvořil, vystavil a prodal tak obrovský počet svých snímků a je tak lehce rozpoznatelný od svých kolegů, že se jako jeden z mála autorů zapsal již za svého života do výtvarného povědomí nejen u nás, ale po celém světě. Stejně jako Flexaret, na který byl nespočet jeho fotografií pořízen.

Když jsem se procházel po nezměrné výstavní hale v pařížském Grand palais, potkal jsem třeba i Avedonovy snímky, poznal je podle obsahu, formou ale byly velmi podobné svému okolí. Zato Saudkovy obrazy jsem rozpoznal už z dálky. Jeho nezaměnitelný rukopis vytvořený použitím podobných motivů, podobnou kompozicí a specifickým způsobem kolorování vybočuje z řady jeho souputníků tak daleko, že popisek pod dílem opravdu netřeba číst, abyste si byli jistí, o koho se jedná.

Rytíř umění a literatury

Jan Saudek se narodil v květnu 1935, jako malý kluk si zažil hrůzy války, poté dlouhá léta nešťastné totalitní éry. Fotografovat začal již záhy jako patnáctiletý na Kodak Brownie, svůj první opravdový fotoaparát Flexaret dostal roku 1959, jak píše ve svém životopisu. Dlouho pracoval jako reprodukční fotograf a zároveň se věnoval své volné tvorbě. Jak sám uvádí, svou pověstnou zeď, která má být pozadím mnoha jeho slavných fotek, objevil roku 1972. Svobodné povolání fotografa je mu přiděleno až roku 1983. To už má na kontě mnohé výstavy a publikace. Mnoho jich ale ještě má přijít. Jejich výčet by zabral více místa než samotný tento text, ze všech úspěchů ale vyčnívá ocenění z roku 1990. Jako vůbec první Čech je vyznamenán francouzským titulem Le Chevalier des Arts et Letters, Rytíř umění a literatury.

Slovanská dívka se svým otcem © Jan Saudek

Chtěl jsem se málem pustit do rozboru jeho díla, ale myslím si, že jeho fotografie všichni známe tak dobře, že je něco podobného zbytečné. Bylo by to něco jako mluvit o Gustavu Klimtovi v době, kdy jeho obrazy byly na každé druhé igelitové tašce. A nemyslím to nijak posměšně, právě naopak. Saudkovy snímky se dostaly do tak širokého povědomí, že může budit jakékoli emoce, ale to jméno zná zkrátka každý z nás.

Jan Saudek se nezastavuje dodnes, vždy platil za člověka, který popírá konstantu, za kterou považujeme lidský věk; slovo stáří se snad v článku o něm ani nedá použít. Stejně tak pro jeho snímky. Jedná se o díla na pomezí malby a fotografie, kolorováním odkazující až k počátkům fotografických technik, vyznačující se úzkým výběrem autoru blízkých motivů a velmi sevřeným estetickým rámcem. Jeho fotografii jsem poprvé viděl v otcově studiu, bylo mi snad 10 let, ale dodnes si ji pamatuji. Takovou sílu a vytříbený styl má podle mě málokterý autor. Natož český a současný.

Nemusíte se mnou souhlasit v mém hodnocení, ale rozhodně se můžeme shodnout na tom, že i s opomíjeným aparátem lze udělat díru do světa. Díky panu Saudkovi, že to pro nás dokázal, jinak bychom v diskusích s "odborníky" neměli argumenty. :)

Pokud si chcete osahat tyto legendární fotoaparáty na vlastní kůži, není nic snazšího než zavítat do našeho bazaru!

chci fotit starým fotoaparátem jako jan saudek

Autor: Kryštof Korč