FotoŠkoda FestRozhovory

Fotograf Martin Stranka - český umělec světového formátu

Fotograf Martin Stranka - český umělec světového formátu
4. 11. 2021 | 24 minut čtení

Český fotograf Martin Stranka se svými snovými snímky sklízí úspěchy v mezinárodních soutěžích, galeriích i u sběratelů umění. Nyní můžete zavítat na jeho znovuotevřenou výstavu Dechem v galerii Mánes a předtím se naladit na jeho uměleckou vlnu v třídílném rozhovoru z archivu našeho blogu. V první části rozhovoru vám poodhalí svůj svět fine art fotografie a zavede vás ke kořenům i inspiračním zdrojům své tvorby.

Když necháte prostor divákovi, má snímek větší schopnost ho zaujmout

  • Začněme úplně od prvopočátků. Jak jste se dostal k focení?

Nějakých 12 let zpátky jsem přišel o hodně blízkého člověka, a to už je člověk ve věku, kdy si život uvědomuje. Hlavně ty ztráty. S dvanáctiletým odstupem se na to kouká relativně s nadhledem, ale pamatuju si, jak jsem ve škole a volá mi kamarádka. A mně vyplo tělo. Jak to znáte z filmů, že někdo dostane zprávu a sesype se z toho. Vy si z toho, a teď nemyslím jenom psychicky, ale fyzicky, sednete na zadek. Pamatuju si, jak jsem si sedl na zem a říkám "cože?". Mozek není schopný to překalkulovat, není schopný ten vjem zpracovat.

Focení byla kombinace dvou věcí: téhle události a přednášek grafiky, co jsem tenkrát na vysoké měl. Tehdy to pro mě byla španělská vesnice, poprvé jsem se střetl s Photoshopem a dřív ještě s Corelem. To mě bavilo, grafika i software zpracovávající grafiku, ale vůbec jsem do té doby nefotil.

A jak máte v sobě ten emotivní přetlak, takové to lidské dno, tak přemýšlíte… No, přemýšlíte. Ono vám to tak do života vejde samo. Člověk hledá nějaký ventil, rovnováhu, způsob, jak vybalancovat tu těžkou událost. Někdo začne pít, někdo začne cestovat, někdo prodá byt a uteče bůhvíkam. Já jsem tenkrát jako student vzal nějakých našetřených 25-30 000 a koupil si zrcadlovku. Přišlo mi to jako puzzle, zapadlo to do sebe.

But I Would © Martin Stranka
But I Would © Martin Stranka

Bavilo mě upravovat si realitu - v ten daný moment mě realita ztráty člověk vlastně vůbec "nebavila", nechtěl jsem v tom být, tak jsem utekl k foťáku a k něčemu, co odpoutávalo paměť, lidskou mysl. Neutečete od toho, ale jsme lidi, fungujeme na bázi emocí a silná emoce v nás vzbudí posun. Mě to posunulo k tomu, že jsem utekl k fotce. Je zajímavé, že se u nás umění nikdy netradovalo, ale základy možná budou v tom, že sestra krásně maluje. Chodila k akademickému malíři a mě rodiče dávali na basketbal, stolní tenis, karate… (směje se) A mě přitom sporty všeho druhu absolutně míjely.

  • Ale do nějaké doby jste tedy sportoval.

Rodiče vás tam posílají. Nějak vás posouvají. Mám skoro 2 metry, takže basketbal se očekává, ale vlastně vás to vůbec nebaví. Když jsem chodil na basketbal, tak jsem si na náměstí namočil tričko v kašně a šel jsem domů s tím, že jsem tam jakože byl a to tričko je zpocené. Tak jsem to nesnášel. Je ale potřeba říct, že v tom, co jsem si vymyslel, mě vždycky podpořili. Spíš jsme se nepochopili. Sporty mě absolutně nebavily a nevěděl jsem, že výtvarný směr by mohl.

  • Jak dlouho to máčení trička v kašně trvalo?

Asi 3-4 měsíce. Ale není to tak, že by člověk už tehdy někam utíkal s foťákem. Za to, co vám bylo ze života vzato, vám dá život zase něco jiného, a to je zkrátka úplně jiný směr. Tak mě napadá, že ten člověk fotil. Když jsme spolu trávili čas, ukazoval mi fotky, tak si teď říkám, no že by?

  • Takže když se mi zdá, že se ve vašich fotkách střetávají dva světy - třeba civilizace a příroda nebo člověk a zvířata -, tak to má reálné opodstatnění?

Já život miluju, nejsem ten, co nadává, co si stěžuje. Vždycky se snažím všechny strašně motivovat, inspirovat a popostrkávat, ale on je ten lidský svět občas náročný, občas to bolí. Pro mě je příroda symbolikou klidu, balancu. Tehdy jsme žili v Praze, takže pro mě jsou tam i vzpomínky na město, hluk a ruch a asi to funguje nějak podvědomě. Ne že byste si říkala "fajn, tak teď budou ty fotky hodně spjatý s přírodou", to asi ne. Působí dost melancholicky, obzvlášť ty prvotní věci. Ty černobílé jsou ještě melancholičtější, hutnější. Ale motiv člověka, většinou samotného, v otevřeném prostoru pro mě symbolizuje klid, léčivé ticho.

We Missed You © Martin Stranka
We Missed You © Martin Stranka

  • Říká se, že čas léčí. Za jak dlouho jste na tu událost mohl myslet, aniž by vás to bolelo?

Je to určitě pravda, čas léčí. Zní to jako fráze, ale ono to tak v životě naštěstí funguje. Z něčeho, co je na začátku jakási forma terapie, se po 4-5 letech stává něco, co vás spíš uklidňuje. Už si v tom nacházíte mechanismy tvorby, naopak vás to zase naplňuje a nabíjí a vidíte, jak to přesouváte dál na lidi. Ztrátu člověka, obzvlášť někoho tak blízkého, samozřemě nezalepíte nikdy ničím, ale dá vám to prostor to přetavit z terapie do vášně.

Protože zpočátku to určitě nebyla vášeň, byla to opravdu terapie, pokud to máme nějak definovat. Ani nemůžu říct, že chodím do práce, protože práce pro mě znamená, když občas něco uděláte, protože "musíte". Pro mě je to ale vášeň. To, že to člověk může dělat jako živobytí, je pak už jenom bonus navíc. Takže odpověď na tu otázku zní: 4-5 let?

  • Docela dlouhá doba. Až vlastně k první knížce.

Plus mínus ano. Já jsem se na místo, kde jsem s tím člověkem strávil čas, kde bydlel, vrátil poprvé teprve minulý rok. Pamatuju si, jak jsme chodili a kopali do listí, úplně obyčejné momenty života, které si fixujete. Moje časté motivy na začátku byly podzim, listí a levitující postavy, což na jednu stranu může působit jako klišé, ale neděláte to proto, že chcete zapůsobit na někoho jiného, ale proto, že máte určitou vzpomínku. To, že to technicky bylo na poloviční cestě, protože člověk se posouvá i řemeslně, to je věc druhá.

I Came So Close © Martin Stranka
I Came So Close © Martin Stranka

Takže když se ptáte, po jak dlouhé době to člověk ne překousnul, ale zpracoval, tak to možná bylo po těch pěti letech, ale stejně jsem - a přísahám, jsem v Praze už 15 let, a vím, kde je to místo, kudy jsme chodili - tam šel až minulý rok. Vím, kde je ten člověk pohřbený a dodneška jsem tam nebyl, protože na to ještě nemám. Vím, že to bude takové pomalinké posouvání, uzavírání kruhů, a ačkoliv to zní sebevíc pateticky a melancholicky, takový je život. Má cykly, koloběhy.

Po té přednášce na Festu mi lidé psali: "Já obdivuju, jak lidsky o těch věcech mluvíte." Dneska jsou přednášky samé "technika, technika, technika, jak, jak, jak, jak". 9 z 10 dotazů, které dostanu na email, na FB i osobně jsou, čím fotíte, jak fotíte, co používáte. A potom vidíte, že lidi ten lidský přístup baví. Proč tvoříte, jak přemýšlíte, když tvoříte, kde čerpáte.

Čerpat můžete z ultrakrásných, pozitivních věcí, ale i smutných, život má škálu emocí obrovskou. Každého posouvá a kreativně vyvíjí něco jiného, ale technika není to, co dělá fotky. To je lidská mysl. Jako třeba když přišla na scénu Adele a celé album bylo o jejím rozchodu.

  • To je něco, s čím se lidi můžou ztotožnit.

Ano, ano. Čím lidštěji to podáte, čím osobnější příběh lidem ukážete, tím víc se s ním lidé ztotožňují.

I Can Hear You Call © Martin Stranka
I Can Hear You Call © Martin Stranka

  • Když jsme narazili na ty inspirace - vy jste v několika rozhovorech říkal, že si berete inspiraci nejen z osobního života, ale i z filmů. Čerpáte ještě z něčeho? Máte nějaké storyboardy, nebo si píšete deníček, kdy si řeknete "aha, tak tohle udělám za měsíc, teď na to nemám čas"?

K tomu mám obyčejnou historku. Fotili jsme pro Národní divadlo a oni to po mně u stolu chtěli naskicovat. Já jim říkám, že neumím malovat, oni na to, tak to jenom načrtněte, ať víme, o čem se bavíme. Tak jsem začal a oni se začali smát.

Takže já ty storyboardy mám v hlavě - když je nemáte v ruce, musíte je mít v hlavě. Ony se emoce stejně blbě zhmotňují na papír, ale pomáhá to v tom, že si tu vizi můžete minimálně zaznamenat, abyste ji nezapomněla. Dneska už jsem naučený dát si blok k posteli, abych nemusel vstávat. Třeba v pátek večer před přednáškou jsem šel spát, byla už jedna ráno a převaloval jsem se. Přemýšlel jsem a v mysli se mi vytvářela scéna. Už jsem cítil, jak napůl usínám, ale vstal jsem a nakreslil si schematického panáčka z představy. Mám spoustu bloků, ale nápady si zapíšu klidně jenom do telefonu. Jedu autobusem, sluchátka v uších, zní hudba, v hlavě mi blikne scéna, která mě baví, tak si ji zapíšu.

  • Máte inspiraci i v hudbě?

Obrovskou. Na prvním místě mám asi hudbu, až pak filmy. Ono obecně, vždyť je to umění. Inspirace. Proto mě třeba úplně nebaví popové věci, béčkové teenagerovské komedie. Mám rád hutnější filmy. Člověk si pak ale myslí, že můj život vypadá hodně pesimisticky: těžkopádné filmy, hodně emotivní fotky. Ale já jsem v reálném životě hrozně pozitivní člověk, aspoň si to myslím. Pořád se tlemím, baví mě lidi.

Ale pak je tu ta umělecká část a tam si pro inspiraci saháte do těch těžkopádnějších témat. Velkou inspirací je pro mě islandská hudba. Dřív to byli Sigur Rós, dneska mě hrozně baví Oláfur Arnalds. Je to taková instrumentální moderní hudba, hraje na klavír, ale moderním způsobem, má do toho i spoustu elektroniky, dneska dělá i soundtracky k filmům. To umělečno tam má podle mě kvůli tmě, zimě a depresi takovou hutnější atmosféru. Mám rád emotivní, ambientní hudbu, ambient jako styl hudby.

Mám takový každodenní rituál. Ateliér mám spojený s bytem, je tam jedna obrovská místnost a já chodím z ložnice, jdu přes ateliér, v pyžamu, zapínám počítač, hudbu a až potom jdu na záchod a vyčistit si zuby. (směje se) Vypínám ji, když jdu spát.

We Found Shelter © Martin StrankaWe Found Shelter © Martin Stranka

  • Když se inspirujete ve filmech, nepřemýšlel jste někdy o tom, že byste točil videa?

X let zpátky jsem začal experimentovat s videem, dávali jsme ho dohromady s Martinem Faltejskem. Dokonce je to video na sociálních sítích. Ale byl to spíš experiment - jak rozhýbat fotky. Domů jsem si koupil spoustu hudebních nástrojů, ne klasických, ale různé samplery a ekvalizéry, synťáky a trochu mě bavila hudba. Jen tak si s tím hrát, experimentovat. Byl jsem už trochu schopný si vyskládat ambientní hudbu, tak jsme udělali krátké, dvouminutové video.

Jednou jsem se bavil s Robertem Vanem, který bydlí kousek ode mě, a aniž bych mu o tom vyprávěl, tak mi říká: "Víš, co je divný? Každej fotograf vždycky uteče k filmu." Tím se hodně trefil do mé aktuální situace. Videa mě velmi rychle pustila z toho důvodu, že jsou hodně časově náročná. V tu dobu jsem začínal, neměl jsem prostor na to, abych dva tři měsíce trávil nad videem.

Jednou jsem dělal rozhovor pro Adobe, který se zase točil kolem té fotky s jelenem a autem. Oni tam moje fotky popsali tak - a já se s tím ztotožnil -, že působí jako vyjmuté snímky z filmové scény. Jako když je to jeden jistý okamžik, který vám dává prostor, abyste si představila, co bylo předtím, co se tam stalo a co se bude dít potom. Vědomě nad tím nepřemýšlíte, ale když necháte prostor divákovi, má snímek větší schopnost ho zaujmout.

Until You Wake Up © Martin StrankaUntil You Wake Up © Martin Stranka

Takže aniž bych zatím tvořil něco, co by se hýbalo, strašně mě baví, že to je jakoby vyjmutá část z nějakého příběhu. Příběh je film, film je nějaký děj. U Melancholie od Triera mi vlastně došlo, jak moc mě baví filmovost scén. Když to začalo, myslel jsem si, že jsem si stáhl špatný film. Je tam žena ve svatebním svázaná provazy, pak tam běží kůň a celé je to udělané v obrovském slow motionu. Koukal jsem na to a říkal si, to je film? Bylo to jako fotky. Ten pohyb byl velmi jemný, ale byl tam a byly to tak dechberoucí záběry, že to pro mě bylo něco dokonalého. Přitom to bylo skoro statické.

Jeden z mých oblíbených fotografů, Erwin Olaf, ke každé sérii fotografií zpracuje třeba minutové video. Proč poté, co máte všechno hotové, neudělat ještě kraťounké video, které dokreslí atmosféru? Může běžet na výstavách vedle fotek. Zatím ne, ale třeba časem. :)

Úplná svoboda

Fotíte fine art, výtvarnou fotku, což je žánr, který se dá pojmout hodně zeširoka. Co přesně fine art fotka znamená pro vás?

Nikdy jsem fotku nestudoval a od toho se zpočátku odvíjela moje obrovská neznalost žánrů, historie, směrů a slohů a toho všeho z umění. Člověk tvořil, protože to přišlo jako blesk z čistého nebe. Tím pádem jsem od začátku neměl žádné kategorie, co to je a co budu dělat, dělal jsem to, co mě baví. Pak začali přicházet lidi, začali to labelovat a já jsem si třeba před těmi deseti lety řekl, ok, tak jo.

Ale to je normální. Tím, že v tom nevyrůstáte, nestudujete to - já vystudoval klasický gympl a vysoká byla úplně jiného směru -, tak se to pak doučujete. Ono vás to v té profesi nemine. Když už musím někomu svou tvorbu definovat, jsem rád, že v sobě výtvarná fotka spolyká úplně všechno. Podle mě má hranice velmi roztažené, a jak já vždycky říkám, nejlépe žádné. Od různých stylů si berete, co vás baví.

Myslím, že člověk od narození není zvyklý na šuplíky. Až společnost vás naučí vnímat věci v šuplíkách a kategoriích. To se může a to se nesmí. Tohle dělají holky, tohle dělají kluci. Do mě to nebylo vštěpováno nikdy a zaplaťpánbůh za to. Tím pádem mě ani v té tvorbě nic neomezuje.

Když se na to někdo zeptá, tak ano, je to nejblíž výtvarné fotce. Když třeba přihlašujete fotky do soutěží, musíte je zařadit do kategorie. Tam je nejčastěji fine art. A co to znamená pro mě? Úplnou svobodu. I výtvarno je pro mě hodně široký pojem, co se týče třeba technik. Nedávno mi psal pán k té fotce s jelenem a autem, že to není fotka, ale koláž. Mně to nedalo a podíval jsem se na historii koláže. Nejvíc ji zpropagovali Georges Braque a Pablo Picasso, rok 1912, ale technika koláže je ještě starší. Lepili papírky, lepili malby nebo jejich části, pak třeba i části fotografií. Takže technika koláže je starší než fotografie, ale je to technika, médium je stále fotografie. A výtvarná fotografie pojímá i tu kolážovanou fotku. V portfoliu mám jak kolážované věci, tak ty "na jeden snímek". Zase lidi řeší víc, jak to vzniklo, než co tím autor myslel.

We Met In The Sky © Martin StrankaWe Met In The Sky © Martin Stranka

  • Máte osobního tiskaře. I fotky, které visí u nás, jsou tištěné vaším osobním tiskařem. Proč je důležité někoho takového mít?

Potkali jsme se klasickou náhodou, přes internet. Potřeboval jsem osobní přístup a hlavně pak začaly fungovat výstavy. Googlil jsem a našlo mi to pána, Janusze Szyndlera - ta společnost se jmenuje Dot Or Not?, ale on ve výsledku víc funguje pod svým jménem. Před asi 20 lety vystudoval fotografii na FAMU a tehdy tady neměl moc možnost tisknout kvalitní fine artové věci a archivní, opravdu muzejní papíry, tak si otevřel vlastní tiskárnu. Dneska už nefotí a naopak jenom tiskne. Vím, že u něho tiskne třeba Tono Stano, Ivan Pinkava, takoví ti matadoři, kteří mají ve fotce jméno.

To jsem ale dřív nevěděl, spíš to byla taková příjemná společnost lidí kolem, tak jsem si říkal, aha, asi to bude mít tu kvalitu. Dneska už vím, že je úžasné mít u někoho komplet celé portfolio s pocitem, že víte, že to nikam nezmizí, nikdo to nebude nikde tisknout, nikdo si to pro sebe nikam neuleje.

Funguje to tak, že si klienti objednávají fotografie a já mu pouze každý týden posílám seznam fotek, které se budou tisknout, jak se budou adjustovat. Za těch 12 let je to tak vyladěná spolupráce, že vždycky jenom říkám: klasickej dřevěnej rám, takováhle pasparta, takovéhle sklo, dibond. Tím, že je fotograf, ještě navíc s velkým citem pro věc, tak ví, jak k tomu přistupovat a třeba mi řekne: "Hele, tady jsem trochu přidal zrno, přišlo mi to takový moc sterilní." Ale nedovolí si žádné velké zásahy. (směje se)

Circle of Life © Martin StrankaCircle of Life © Martin Stranka

  • Taková symbióza.

Jojo, úplně. Jsou momenty, kdy mi klient zavolá, že je z Ameriky, náhodou je tady, zítra odlétá a chtěl by moji fotku. Já mám teď jednu jedinou šanci. Janusz přijde v sobotu do tiskárny, udělá mi fotku, já mu dám něco navíc. Tahle opravdu velká možnost fungovat takhle impulzivně, to je taky fajn. Hlavní je ale ten přístup. Stejně jako mám vztah ke svým klientům, fotkám, osobní, až bych řekl intimní, tak potřebuju totéž kolem sebe. Nemůžu být nikde v davu, aby byl u fotek pokaždé někdo jiný.

Ty fotky jsou totiž jako vaše děti. Udělám tak 4-5 fotek za rok, takže se sžívám s každou z nich celkem dlouho. Neumím je dělat jak na běžícím páse a stejně tak to potřebuju i s výrobou.

  • Říkáte, že děláte 4-5 fotek do roka. Kolik z těch nápadů, které si zakreslíte do fotografického deníčku, opravdu zrealizujete?

Tyjo... Myslím, že když už mě něco natolik vnitřně zastaví, že si to zakreslím, tak to většinou zrealizuju. Tak čtyři z pěti se opravdu realizují. Dřív toho "odpadu" bylo asi víc - člověk něco naskicoval, vymýšlel, pak to zkusil vyfotit a nefungovalo to, tak se to dalo pryč. Postupem času se člověk i řemeslně zdokonaluje, takže už vím, do čeho se pouštět a do čeho ne. A netvrdím, že je výsledek vždycky stoprocentní, pro mě výsledek skoro nikdy není stoprocentní. Když fotku pustím ven, tak je to 90 něco, protože se nemůžete rok zaobírat jenom jedním snímkem.

Overgrown © Martin Stranka
Overgrown © Martin Stranka

  • Pak máte čas přípravy, realizace a postprodukce. Každá fotka je určitě jiná, ale kolik času průměrně zabere každá z fází?

Sama jste dobře zmínila, že je to fotka od fotky. Jsou fotky, které vzniknou doslova za hodinu, dvě - fotka s ptáčkem v dlani nebo titulka knížky, člověk s květinami v hlavě, o kterého se tříští střepy. Ta je třeba focená v ložnici a vznikla tak, že jsme na jaře jeli od mámy z chaty a jeli jsme kolem třešně. To je přesně ono, míjíte něco, co vám nedá, je to pro vás silný vjem, cítíte jaro, jak všechno roste, vy zastavíte a utrhnete si větev. Strom promine. (směje se) Jedete hned domů, protože ty kvítky by samozřejmě během chviličky odkvetly, a v okamžik, kdy přijedete domů, fotíte. Ale vůbec to nebylo tak, že bych si to doma skicoval a potřeboval sehnat větev.

Ale takový ten klasický průměrný čas… Něco vám probleskne hlavou, nakreslíte si to, pak uplyne třeba 14 dnů, než si doděláte všechny povinnosti kolem, potřebujete se vyklidnit a vyčistit si hlavu a připravit si časový prostor na realizaci. Během měsíce sháníte propriety, viz pilotská helma, věci, které fakt musíte shánět a chvilku to trvá. Druhý měsíc už dáváte dohromady ten prostor, místo k focení. Samotné focení je většinou otázka jednoho dne, pár hodin, protože už to máte naplánované. Postprodukce může trvat třeba v průměru maximálně týden.

Martin Stranka - postproces

Takže průměrně zhruba 3 měsíce. A mě to baví. Bylo by super, kdyby člověk mohl každý měsíc udělat jednu fotku, ale… Někde jsem četl, že nápad se nedá vysedět, ten přijde s nějakým vnitřním impulsem. Občas je to dno, občas je to vrchol emocí, v tom "středu" se moc kreativního neděje.

V každém případě je alfa a omega té fotky hotová během dvou tří dnů, ale pak se k ní stejně vracíte. Je to jako obraz. Kdybych maloval, hezky štětcem a olejem, tak bych to dělal způsobem, že teď maluju, pak to nechám, zase se k tomu vrátím za den dva. Takhle funguje i ta fotka. Výtvarná fotka vám díky postprodukci dává možnost se k ní vracet v momentě, kdy cítíte, že to chcete dělat. Kdy vás múza táhne dopředu. Zapnete si hudbu, ta kolem vás udělá úplně neprostupnou bublinu. Nejíte, nechodíte ven…

  • Fakt nejíte?

No, skoro ne. V ten moment je mi to úplně jedno. Člověk cvičí a snaží se správně jíst, ale tohle jsou stavy, kdy jsou mi všechny ostatní věci úplně fuk. Nikam nechodím, nikam chodit nechci a užívám si ten vnitřní vesmír. A nenechám do něj nikoho vstoupit.

  • Připadá mi strašně vzácné, že se necháte něčím takhle pohltit.

To je obrovská výhoda toho, že pro mě 99 % živobytí, abych mohl dělat to, co mě baví, jsou opravdu moje věci. Moje tisky kupují sběratelé, kurátoři, galeristi. To znamená, že se nemusím rozptylovat žádnými komerčními projekty.

  • Vůbec žádnými?

Příští rok budu možná po roce dělat komerční zakázku, ale na hrozně hezké téma. Je to téma mně blízké a bude to vypadat skoro jako moje fotky. Ale já se do té bubliny můžu zavřít a je mi to jedno. Nevolají mi do toho klienti a e-maily počkají. Stejně jsou to většinou jenom rozhovory, žádosti, to, co se točí kolem. Mně tu bublinu nemá co prasknout.

Někdy fotím třeba celý den, po focení auta s kytkami jsem přišel domů v deset večer. Bylo to neskutečně náročné, protože produkci si dělám sám. Když ale přijdu domů, strčím kartu do počítače a nejdu spát. Jsem úplně vyždímaný, duševně, nikoli fyzicky, a stejně nemůžu jít spát. Do pěti do rána vybírám fotky, dokud mám všechno ještě v živé paměti. Máte hlad, ale je vám to úplně jedno, je to silnější než vy. Potom padnete, ležíte v posteli a ty scény vám běží v hlavě. Spánek vám v ten moment připadá jako strašná ztráta času.

Bear With Me © Martin StrankaBear With Me © Martin Stranka

druhá část rozhovoru     třetí část rozhovoru

Autorka rozhovoru: Anna Jirásková

VOIGTLÄNDER 50 mm f/1,0 Nokton Asph. pro Sony E

Extrémně rychlý základní objektiv, Kompaktní rozměry & retro styl, Konstrukce s ručním ostřením

39 490,-
LEICA Multifunctional Handgrip HG-SCL7

Přídavná rukojeť pro Leica SL/SL3, Přidává vertikální ovladače, Zlepšuje komfort snímání „na výšku“

26 590,-

Související články

Podzimní FotoŠkoda FEST: Co všechno jste mohli zažít?

Podzimní FotoŠkoda FEST: Co všechno jste mohli zažít?

Festival FotoŠkoda FEST slaví 10 let od svého vzniku!

Festival FotoŠkoda FEST slaví 10 let od svého vzniku!

FESTivalová soutěž na Instagramu

FESTivalová soutěž na Instagramu

Další Rozhovory

Honza Mihaliček: když je fotka blbá, bude blbá i za padesát let. Síla dokumentu je jinde

Honza Mihaliček: když je fotka blbá, bude blbá i za...

Jaroslav Hora: Fotím hlavně pro ten zážitek

Jaroslav Hora: Fotím hlavně pro ten zážitek

FotoŠkoda FEST - vlog jak se točil Švýcarák

FotoŠkoda FEST - vlog jak se točil Švýcarák

Diskuze

Fotograf Martin Stranka - český umělec světového formátu

Přidat příspěvek

Zatím nebyl přidán žádný příspěvek.

Instagram feed
Instagram feed
Instagram feed
Instagram feed
I nás baví Instagram.
@fotoskodacz
Servisní knížka plná výhod
  • 4 servisní prohlídky
  • základní kurz ovládání zrcadlovky
  • 300 Kč poukázka na tisk fotografií

Kompletní informace »

Čekejte prosím...