Martin Stranka: "Častým tématem je pro mě nový začátek"

Jedna z věcí, jak uspět v umění, je ryzí rukopis

První a druhou část rozhovoru najdete na našem blogu.

• Četla jsem, že všechno fotíte v Čechách.

V Čechách a na Slovensku.

• Když se ale na vaše fotky podívám, tak mám kolikrát pocit, že jsou focené jinde. Třeba ta fotka s květinami mi připadá jako z Ameriky.

To je dobře! Když jsme ten lom hledali, tak jsem tam tak stál a říkal jsem si, wow, to je úplně jako nějaká měsíční krajina, jako nějaká Amerika. A jsou tam místa, která ji připomínají ještě víc - s červenými stěnami, vypadalo to jako Grand Canyon. Ten lom byl záměr, aby si to člověk, abych si to ani já sám, nespojoval s žádnou konkrétní zemí. Chtěl jsem, aby to bylo prostředí, které bude evokovat mnohem neurčitější krajinu než "ha, tohle je za Prahou" nebo "tohle jsou klasické Čechy".

I Bloom For You © Martin Stranka

• Ale přesto fotíte v Čechách. Proč?

Protože nemám rád létání. Nesnáším létání. (směje se)

• Domovské galerie ale máte v Americe. Byl jste tam?

V Americe ne. (směje se) Do Ameriky posílám zleva zprava fotky. Po Evropě… Když už tam jsem, jsem tam rád. Byl jsem v Kyjevě jako porotce v jedné mezinárodní soutěži, to je nádherné město. Úplně jiná kultura a úplně jiní lidé než u nás a bylo to strašně fajn. Přednášel jsem na Sardinii a bylo to taky fajn, ale to letadlo je pro mě celkem blok.

Je vtipné, jak všichni říkají, já bych cestoval, já bych létal, já nemám peníze, já nemám čas, a vy máte i ty prostředky (oni vám většinou i všechno platí), máte i čas. Ta Amerika jednou padne, já to vím. Je to přirozené, práce vás tam dokope. Příští rok chceme letět na měsíc do Ameriky, chtěl bych si tam nafotit spoustu materiálu, abych s ním tady mohl pracovat.

V Americe mám hrozně šikovné kurátory a v podstatě tři galerie. Ta největší je Saatchi, která má obrovskou online sekci, a potom kamenné galerie v LA. Na druhém pobřeží je Florida - Miami a Orlando. Možná je Amerika domovská proto, že trh tam je větší. Teď mám třeba novou spolupráci s galerií v Šanghaji. Asi měsíc zpátky mi volal dramaturg jedné galerie, který chce dělat putovní výstavu po českých galeriích, začalo by se v Opavě. Mně teď vyhovuje to, že mám klienty i zájem tady v Čechách, v současnosti je to tak 50 na 50.

Orlando, Florida

Třeba s přednáškami jsem v Čechách pořádně začal až loni. Ve FotoŠkodě jsem dlouho odmítal já sám. (směje se) Ale tak 90 % přednášek bylo v zahraničí. Přitom přednášet v angličtině je pro mě celkem těžké. Tady je takových škol, kde by člověk už mohl studentům něco říct. Minulý měsíc jsem souhlasil, že budu přednášet na jedné karlovarské škole a studenti z toho byli nadšení. Mladší generace o to asi zájem má. Přece jenom je to výtvarná fotka, občas koláže, občas velká postprodukce, žádná klasika. I když Saudek taky barevně dodělával fotografie…

• Ale právě proto, že máte ty fotky jiné, tak je o ně zájem. Není to tuctovka.

Určitě je to rukopis. Lidi se mě často ptají, jak uspět v umění. Jedna z mnoha věcí je ryzí rukopis. Občas nacházím na webu věty "hele, to je klasická strankovina, to je klasickej Stranka". Takhle čitelný rukopis vás odliší. Je úplně jedno, jakým směrem, ale dělejte věci jinak.

• Je nějaké místo, které ve vás zanechalo hlubokou stopu?

Tatry.

• Nízké?

Zatím jsem vždycky jezdil do Vysokých. Na fotkách mě vždycky bavila "nicotnost" jedince v obrovském přírodním celku a hory vám to ukážou ještě víc. Ukážou vám pokoru. Lesy jsou krásné, ale teprve hory vám dají pocit, že jste se vší úctou nic. Každý člověk, který tam vstupuje, tam musí jít pokorně.

Když jsme byli v Tatrách poprvé, stačilo, aby se během půl hodiny změnilo počasí, ztratili jsme se, začalo zapadat sluníčko a najednou zima a vy jste oblečení jak někam na procházku. Už jsme přemýšleli, kde budeme přespávat a mrznout. Tam se člověk naučí pokoře vůči přírodě. A Slováci se tam Čechům hodně smějou. V jednom dokumentu říkali, že v Tatrách je za celý rok víc Čechů než Slováků. Ale na Sněžce taky bylo víc Poláků než Čechů. (směje se)

I Can Hear You Call © Martin Stranka

• Žijete v Praze. Kde máte svoje doma? Co to pro vás vůbec znamená?

Fyzicky je pro mě domov už Praha. Sice jsem 20 let bydlel v Litoměřicích, ale dneska už je to stoprocentně Praha. Že bych se ale úplně vázal na místo, lokalitu nebo byt, se říct nedá. Zní to jako fráze, ale mám domov tam, kde mi ho vytváří blízcí lidé. Takže moje myšlenky, že se odstěhuju do Ameriky… Možná na měsíc, na půl roku tam něco zkusit, ale…

Je fakt, že vzdálenost někdy nehraje roli: lidi, co bydlí blízko sebe, se vídají míň než ti, co jsou od sebe mnohem dál. Hodně lidí zkusí jít bydlet někam jinam, za tím "lepším" životem, a pak se vrací s tím, že je tam sice lepší životní standard, ale ten nenahradí prostředí, lidi, přátele, rodinu. Vytvoříte si tam třeba pár kamarádů, ale tam, kde žijete, máte přátele pět let, deset let. Domov je místo, kde je člověk šťastný. Kde je milován a miluje. A to je teď tady. Možná to bude jindy jinde. :)

• Hodně pracujete. U čeho odpočíváte, když si potřebujete vyčistit hlavu?

Teď třeba odpočívám. Odpočívám, když nesedím u počítače. Hodně lidí si může myslet, že práce fotografa spočívá v tom, že hodně fotíte, ale já reálně tu spoušť foťáku do měsíce zmáčknu "dvakrát". Když plánujete, sedíte u počítače, řešíte, hledáte, kontaktujete lidi, spojujete lidi dohromady. Jeden den si fotíte, pak pouštíte foťák a zbytek je zase u počítače - postprodukce, sociální sítě, web, rozhovory. Máme doma dokonce domluvu, že do ložnice se nechodí s počítačem ani s telefonem.

Já ale svou prací tak žiju, že to pro mě není práce v pravém slova smyslu. Úplně obyčejně mě baví poslouchat hudbu nebo se zvednout a jít do lesa, i když tady v Praze je to náročnější. Nebo jedete na víkend do hor, utečete do přírody. Asi nic výjimečného. Celkem vypnu i na kruháči ve fitku. Když nejste úplně sportovní typ, leje tam z vás a proklínáte trenérku, tak fakt nemáte prostor přemýšlet nad tím, co budete pracovně dělat. (směje se)

Until You Wake Up © Martin Stranka

• První knížka vyšla po pěti letech, druhá po deseti letech. Co vás vůbec v době internetu, kdy máte fotky na Facebooku i na svých stránkách, vedlo k tomu, abyste udělal knihu?

Stejně jako šikovný kuchař udělá kuchařku, jako zpěvák udělá album, tak fotograf udělá knihu. Je to taková souslednost práce. Po nějaké době se vás na to lidi začnou i ptát. A je to i super jako dárky. (směje se) Není to žádný velký zdroj peněz, je to jakási forma prezentace. Ne každý si dovolí tisk domů, tak bude mít knihu.

A vůbec, myslím si, že knížka je i v době internetu něco, co nevymizí. Jsou lidi, kteří sbírají fotoknížky. Nevidím na tom nic, co by úplně vybočovalo z řady běžné práce fotografů, kteří po nějaké etapě zkrátka celý svůj soubor vydají jako knihu.

• Ale nedělá to každý.

Obě knížky jsem zatím vydával sám a tu třetí už nechám na někom jiném. U obou jsem šel cestou crowdfundingu. Se samovydáním knížky se rozhýbe i strašná spousta věcí. Na základě vydání druhé knihy vznikla spousta rozhovorů, plynula z toho výstava na Prague Photo. Na Prague Photo potom přišla jedna kurátorka a dneska mám galerii v Miami. Je to jenom jedna z mnoha dalších aktivit, která když se udělá dobře, tak s sebou přinese další kolotoče do života. V dobrém slova smyslu. :)

A mě hrozně baví dělat lidem radost. Umění, kromě toho, že má estetickou hodnotu, dělá taky radost.

Prague Photo © Martin Stranka

Věřím v lidi

• Která fotka pro vás má největší význam?

Asi nemůžu úplně říct, že mám nějakou nejradši. Pro mě jsou spíš nějaké fotky nejzásadnější, a tím vůbec nemyslím, že jsou nejlepší. Určitě mezi ně patří Until You Wake Up, ten jelen s autem. Už neříkám názvy, ty jsou už jenom pro mě, takže už říkám jenom liška, medvěd, jelen. (směje se) Tohle pro mě každopádně byla hodně zvratová fotka. Když jsem ji dodělal (je to koláž dvou fotek dohromady), vytiskl jsem ji a vůbec poprvé jsem měl u nějaké své fotky pocit, že jsem ji nedělal já.

Vůbec to neumím popsat, do dneška nechápu proč. Pro mě je to dodnes jedno z nejintimnějších, nejniternějších děl. Skrz tuhle fotku jsem pochopil, jak lze ztvárnit poeticky tak těžké téma, autonehodu. Ale není tam naznačené nic víc, neznamená to, že tam musel někdo zemřít. Naopak, je zábavné, jak si to hraje s představivostí. Ten člověk mohl vylézt, mohl tam zůstat, jelen je tam jako symbolika přicházející pomoci. Pro mě je to hrozně mnohovrstevnatá a mnohosymbolická fotka. Připadá mi, že je to pro spoustu lidí největší zrcadlo. To je moment, kdy uděláte TU fotku. Jsou fotky fotky, těch mám spoustu, a pak je TA fotka, kdy to tam cvakne. A ani nevíte, jak jste to udělali.

Miluju jednu z těch posledních fotek, Dreamers and warriors, to je ta helma s ptáky. Pro mě je v tom zase ukrytá obrovská symbolika. Název tomu hodně pomáhá, nevím, jestli to lidi prokoukli, možná ne: Snílci a bojovníci. Jako věnování do knížek často píšu vlastně úplně obyčejnou věc - jít si za svými sny, protože jedině potom má život smysl. A ty sny mohou být jakékoli.

Dreamers and Warriors © Martin Stranka

Generace rodičů dřív jela na jistotu - mít byt, práci, zázemí - ale my už ty jistoty nepotřebujeme, klidně se sebereme a jedeme na Nový Zéland sbírat jablka. Mnohem víc si jdeme za pocitem snu. Tohle mi v té fotce rezonuje. Ptáci létají, pilot létá a chce létat, je to taková analogie plnění snu. Na portálu fstoppers.com tuhle fotku rozebírali, dokonce je k tomu u nich na webu video. Pro mě bylo úplně wow, že tam samotní zakladatelé portálu ten snímek rozebírají jako vrchol fine artové fotky. A sami ji nechápou a zkoušejí ji popisovat, krouží kolem různých témat. Je vidět, jak to ve vás podněcuje přemýšlení, to mě baví.

• To je ten příběh, kniha s otevřeným koncem.

Absolutně. Nevíte, co bylo předtím, co bude potom. Mám ji doma v nějakých 180x100 cm, baví mě se na tu fotku koukat. I ten pták v ruce mě baví, toho jsem si nechal i tetovat. Helmu mám na noze, přetetovávám si fotky i na sebe. Mají pro mě mnohem hlubší význam než jenom cvak - myšlenka - fotka. Máma z toho šílí. Já ale tělo vnímám jako plátno, mám tam i tu tvář s kytkami, co je na titulce. Ty fotky končí i na těle, možná jako pomyslný konec celého kruhu.

Holes In The Sky © Martin Stranka

Ještě se vrátím k té fotce s jelenem, lidé v ní vidí různé věci, záleží na jejich povaze. Pro mě je to nový začátek, časté téma. Jako se fénix znovu narodí z popela, taková transformace, moment, kdy se člověk znovu narodí. V tom dobrém slova smyslu, nemusí u toho zemřít, může to být jenom vnitřní přerod. U spousty kmenů a národů znamená smrt jenom začátek nové cesty.

V roce 2012 se říkalo, že Mayové předpověděli konec světa, a pak se zjistilo, že konec světa nebude fyzicky, ale že tím mysleli - my jsme si to jenom špatně interpretovali - znovuzrození lidského smýšlení. Může to být veganství, vegetariánství, co já vím. Je to obrovský proud a dneska už velké firmy mění filosofie toho, jak zacházet s planetou.

• Kde sám sebe vidíte za deset let? :)

To je pohovor! To jsou klasické otázky z pohovoru! (směje se) Já pořád přemýšlím nad tím, jestli by člověk měl tak moc plánovat. Nejsem typ, co se kouká do minulosti, ale myslím, že my lidi máme obecně tendenci koukat do budoucna. Ušetřit něco, pak si něco koupit. Velmi často si říkáme "až dodělám školu, tak…", "až si ušetřím, tak pojedu…", "až budu mít děti, tak…". Neustále přesouváme věci, až se něco bude dít, žijeme budoucností. Z logiky věci pak přestáváme žít teď a tady. Vždycky si říkám, že kdybych nefotil, tak by mě hrozně bavilo být motivátorem lidí, kteří mají tendenci zapomínat, co je teď a tady. (směje se)

Říkám si, že pokud bych byl tak šťastný a spokojený jako dneska, tak by to bylo super. Ztráta člověka vás naučí koukat na život úplně jinak. To, co je dneska, absolutně nemusí být zítra. Je to fráze, je to klišé, ale je to tak. Takovýchhle chytrých motivačních řečí je spousta, já jsem si to před 12 lety zažil na vlastní kůži a pochopíte, že nemá úplně smysl - a neznamená to žít bohémským způsobem, všechno utratit a všechno za sebou zničit - řešit, co bude za rok, za pět, za deset let. Spíš být nasměrovaný k budoucnosti, kterou chcete. A nezapomínat žít teď a tady. :) Minulost nezměníte, budoucnost nevíte, tak proč to řešit? Myslím, že buddhismus je hodně založený na teď a tady.

Close © Martin Stranka

• Jste buddhista? :)

Ne, jsem celkem velký ateista. Vždycky říkám, že věřím víc v lidi než v jakékoli nadpřirozené věci. (směje se) Takže chci být šťastný. Vím, že je to klišé, ale je to tak. Když jste spokojená a šťastná, je vám úplně jedno, jestli budete sedět tady v kavárně, nebo budete v jiné zemi, jestli budete mít děti, nebo ne. Život je jenom jeden, a pokud ho člověk žije správně, tak stačí. Doufám, že to budu tvrdit i v osmdesáti. (směje se)

Stává se mi, že potkávám lidi, kterým protéká život mezi prsty. Nevědí, co by chtěli dělat, plácají se, ani se nebaví, jsou otrávení, stěžují si. Tam se vidět nechci, ani teď, ani za deset let. :)

• Kdybyste měl svoje fotky shrnout jednou větou, jak by zněla?

Ouuu. (dlouze přemýšlí) Mě napadá jedno slovo, protože věta může být i jednoslovná, je to tak?

Napadá mě slovo vděk.

Moje nejoblíbenější emotikona na sociálních sítích je…

• ...cítí se vděčně. (směju se)

Á, jste připravená, to se mi líbí. (směje se) Je to pro mě takové poděkování.

Nemá to nic společného s náboženstvím nebo s modlením, je to spíš gesto, které je nám lidem vrozené, a to je to poděkování.

Přes to, co se stalo,si připadám jako dítě štěstěny za to, že můžu dělat něco, co mě neskutečně baví, naplňuje, a díky čemu, aspoň si to myslím, tak pozitivně dokážu ovlivňovat další lidi. I kdyby se žádná fotka nikdy neprodala, já bych dál chodil do kanceláře a jenom by to tolika lidem dokázalo změnit život, tak by mi to naprosto stačilo. Studenti mi často píšou, že nevěděli, co budou studovat, ale že na sociálních sítích objevili moje fotky a rozhodli se pro fotku.

Nebo jsou to mladí lidé, kteří tápou, přemýšlejí, lidé s nějakou životní zkušenost. Můj příběh znají, mám ho v biografii. Dřív jsem ho tam neměl, pak jsem ho tam dal, protože jsem si říkal, že budu tak transparentní, jak to jde, aby pochopili, odkud ty fotky vznikají. Nastavujete jim zrcadlo, podáváte jim ruku a oni se s tím ztotožňují.

Wait A Little Longer © Martin Stranka

Jednou mi psal pán před operací očí. Bylo to před Prague Photo, když jsem dával dohromady knížku, venku bylo hodně rozhovorů, a tím pádem našel fotky. Psal mi na Facebook, že jde zítra na operaci očí, protože ztrácí zrak, a že z toho má neskutečný strach. Že se bojí, že když to nedopadne dobře, tak už neuvidí vůbec, nebo že se to bude zhoršovat - netuším, o co šlo konkrétně. A psal, že našel moje fotky a že to v něm vyvolalo tak obrovský klid, že už se nebojí.

To jsou momenty, kdy se vás dotkne lidský příběh. Zjistíte, že ta fotka není o Photoshopu, jelenech, letadle a autě, o výstavě a soutěžích nebo z toho plynoucích financí. Tohle má obrovskou schopnost vám ukázat, o co v životě opravdu jde. Je úžasný pocit, když dokážete díky umění, vlastní tvorbě a vlastnímu příběhu měnit, inspirovat, motivovat a posouvat druhé lidi.

první část rozhovoru     druhá část rozhovoru

• web Martina Stranky
• Facebook Martina Stranky
• Instagram Martina Stranky

Autorka rozhovoru: Anna Jirásková