Laura Kovanska: Na západě chtějí autentické, neretušované fotky

Snažím se nafotit něco, co jsem nikde dřív neviděla

• Studovala jste ve Zlíně marketing, resp. multimediální komunikaci, přesto jste už tam měla blízko k fotce. Jaký je váš příběh?

Ve Zlíně jsem studovala multimédia a reklamní tvorbu. V prvním roce svých studií jsem k Vánocům dostala digitální foťák a začala jsem fotit. Během roku jsem přešla na analogový systém, ve škole v přízemí byl ateliér s kompletním zázemím, tak jsem začala fotit jeden film denně proto, abych se vše naučila. Ve škole fungovala jistá kolegialita, a když mi vedení školy kvůli mé "rebelské"" cestě do USA neschválilo změnu oboru, tak mne tam kamarádi studenti i vrátný pouštěli tajně i oknem. Bylo to vtipné období, které netrvalo dlouho, netuším, kdo tehdy zasáhl, ale dostala jsem oficiální kartičku pro vstup a díky svému odhodlání a vytrvalosti i neomezený přístup k laboratoři a skenerům.

• Je právě studium marketingu důvodem, proč se věnujete také reklamní fotce? A jak vám studium pomohlo v kariéře?

K reklamní fotce jsem se dostala přirozeným vývojem. Na začátku mé fotocesty jsem hodně bojovala s předsudky, že umělec nesmí být markeťák a opačně. Že se to totálně vylučuje a nesmí. Na začátku jsem fotila akty a portréty. Pak mě oslovovali designéři ze školy, že chtějí nafotit magisterky, semestrálky a že oficiální studenti fotografie o to nemají zájem. Já byla přímo nadšená, protože jsem se mohla naučit fotit řeč těla, ale i produktů tak, aby to mělo svůj smysl a účel. Přišlo mi, že škola nabízí možnost naučit se spojit užitek s krásou, tak jsem nechápala, proč tím ostatní tolik opovrhují.

Sami designéři mi řekli, co se ode mně očekává, co přesně na fotkách musí být. Již první léto po studiu jsem na objednávku fotila první exkluzivní fashion editorial pro profesorku designu do známého lifestylového časopisu. Reklamní fotografie jako takové jsem začala nabízet až asi po pár letech, kdy jsem pochopila, že zakázkové focení portrétů pro mne není dobrá tržní příležitost, že musím nabídnout nejen fotku, ale přidat takovou hodnotu navíc, aby to mělo smysl pro klienta.

Mnoho designérů už chápe, že bez propagace a bez kvalitních fotek můžete mít sebelepší produkt nebo design, ale stejně důležité je ho dostat k zákazníkům nebo přitáhnout mediální pozornost. Krásné fotky dnes prostě nestačí a musela jsem se tomuto vývoji přizpůsobit.

Here with me

• Fotíte reklamu i fashion fotografii, co je vám bližší a proč?

Obojí je reklamní fotka. Fashion fotografie je způsob, jak udělat reklamu designérovi, fotografovi, nebo modelce. Na focení fashion mám ráda, že můžu dělat prakticky cokoliv, co chci. Klienti mi většinou nechávají úplně volnou ruku - od stylingu po casting. Jsou dva typy návrhařů - jedni chtějí "mou" práci a na focení ani pomalu nechtějí příjít, abych nebyla ovlivněna jejich viděním. Někteří pak přijdou se zcela konktrétními plány. Obojí systém mě baví - na prvním, že mám kontrolu nad kompletním focením, na tom druhém mám ráda moment překvapení a zážitku. Vzhledem k tomu, že fashion není ta část fotopráce, která by mi generovala největší zisk, je tam kompenzace právě v ohromné volnosti a to mně baví.

Co se týká reklamy, tak se hodně věcí uvolnilo či odešlo s tím, že jsem si "vybrala", že budu "komerční" fotografka. Neberu to teď jako "nadávku", ale jako svou výhodu na trhu. Vzhledem ke své profesní zkušenosti z reklamní tvorby zakázky fungují tak, že pro klienty často i buduju značku či image, plánuju komunikaci značky a k tomu vyrobíme propagační fotografie, které fungují v rámci stanovené komunikační strategie, takže pracuju s klientem tak, abychom řešili reálné situace a měli výsledky.

Když dodávám klientovi pouze vizuál, už se ví, že pracuji s reklamními formáty a že výsledné fotografie budou plnit svůj propagační účel. Hodně zadavatelů se zklamalo s fotopracemi od úžasných fotografů, kteří ale nedokázali potlačit svou uměleckou invenci a dodávali fotografie podle svých představ, které ale nebyly v souladu s představami klienta, a neplnili takovou prací požadovaný účel a cíl.

• Kromě komerčních zakázek pracujete i na osobních projektech. U zakázky máte do určité míry vytyčené zadání, kde berete inspiraci pro své osobní projekty?

Osobní projekty jsou záležitostí osobní volnosti ve fotce, ničemu a nikomu nepodléhají. Kdybych neměla osobní focení, tak bych časem určitě příšla i o radost ze samotného focení. Tyto projekty vznikají většinou podle nálady, nějak neumím blíže specifikovat, co je prvotním impulsem. Posledními takovými projekty byl nápad vyfotit v expozici Paneland živé modelky v oblečení z depozitáře na analogový materiál nebo focení krojů v Kyjově.

Paneland

• Dosáhla jste už hodně vysoko a jste inspirací pro mnohé kolegy z fotografické branže. Jaká je vaše další životní a pracovní meta?

Moc bych si přála, aby se mohla živit jako fotografka i nadále. Každý rok, který zvládnu jako freelance, je velkou radostí a oslavou, protože vybudovat si takovou pozici nebylo snadné. Poslední dobou jsem se pracovně setkala s velkou poptávkou po kurzech focení - ať portrétů, nebo produktů pro firmy. Mám radost, že se lidé zajímají o studium fotky. Za poslední dva roky jsem odlektorovala skoro stovku kurzů nebo workshopů fotografování, další se i v Centru FotoŠkoda chystají. Mluvila jsem skoro s tisícovkou lidí - studentů, kteří mi pak často píšou, jak je focení se mnou nakoplo a sdílejí se mnou své radosti z focení.

Zjistila jsem, že mě taková interakce hodně naplňuje a těší. Potkávám na svých workshopech teenagery i seniory, hodně mě baví tahle diverzita a to, že všichni jsme poměrně stejně introvertně založení lidé, což dělá z mých workshopů příjemné - a také bezpečné - místo, kde se člověk dozví o svých přednostech či slabinách a v klidu si vyzkouší práci, na kterou by si sám třeba nikdy netroufl. Možná vydám letos nebo do dvou let i knížku s tématem focení portrétů a dále chci pracovat pro další fashion a lifestyle magazíny.

• Stejně jako jste vy inspirací pro mnohé fotografy, máte určitě i vy své vzory. Kdo vás ve vaší tvorbě inspiruje?

Když jsem začínala fotit, mými vzory byl Newton, Avedon a fotografové staré školy. Tou dobou jsem fotila jen na film a cítila jsem, že jejich fotky jsou hodnotné hlavně po určité době. Mým cílem bylo, aby se fotky staly nadčasovými. Co se týká současných fotografů, tam se těžko určuje, kdo mně ovliňuje - sleduji mnoho časopisů a portálů s fotkami, mnoho přátel jsou fotografové, takže mám, co se týká vizuálna, docela nabité sociálky. Já se snažím nafotit něco, co jsem nikde dřív neviděla. To mě tak nějak vnitřně motivuje jít pořád dál a přemýšlet spíše nad svými vlastními věcmi než se chodit inspirovat k jiným lidem.

• Ohlédněme se trochu do minulosti – na jaký projekt či projekty, na kterých jste spolupracovala, nebo které jste vytvořila, jste opravdu hrdá?

Za jeden z nejlepších a nejhodnotnějších projektů považuji Jízdu králů z Vlčnova. Designérka ze školy vytvořila kolekci černých šatů inspirovanou přímo kroji z tohoto kraje. Domluvila jsem focení v oblasti UNESCO a v den, kdy se tam koná tato slavnost. Tedy tisíce bujarých lidí, 40 stupňů ve stínu, umělé dlouhé vrkoče vlasů, focení s modelkou i živým zvířetem, doslova za pochodu. Fotila jsem na filmový přístroj Pentacon 6, který není zrovna user-friendly. A vše musí klapnout na jeden pokus. Modelka na konci focení omdlela únavou.

Jízda králů

V tomto projektu nešlo ani tak o to, jak náročná byla příprava a realizace, ale co se odehrálo následně. Na české scéně přišlo negativní přijetí a vzkazy, že se konečně potvrdilo, že fotit neumím. Ať už si udělám tu keramickou dílnu, když jsem tvořilka. Překvapilo mě to, protože jsem si myslela, že fotky jsou skvělé a něco, co nikdo předtím nikdy neviděl ani neudělal.

Kamarádka mi poslala odkaz na tehdy nový projekt PhotoVogue. Fotku jsem tam poslala a druhý den byla vystavena na hlavní stránce jako nejlepší fotografie mezi desítkami tisíc přihlášených. Psali mi lidé z celého světa a ptali se na fotku, na modelku, na kroje, na šaty. Má fotka doslova udělala díru do světa a já jsem byla ráda, že jsem se držela svého vidění. Poznala jsem tehdy tu nenávist, když je člověk jen trochu jiný a má jiný pohled na svět. Ale to k věci patří a nemá smysl se tím nijak trápit, protože to člověk nikdy nezmění.

• V minulém rozhovoru na našem blogu jste zmiňovala připravovaný projekt www.grandgarbage.cz. Představila byste nám ho teď, když už naplno funguje? Jakou má mezi lokálními tvůrci, pro které je určený, odezvu?

Grand Garbage funguje jako podpora Malé noci módy, fashion eventu v Brně. Je to prostor pro kreativní lidi z Brna, kde se mohou pochlubit svými novými věcmi. Magazín funguje ve vlnách podle přehlídek a teď už se chystá další ročník. Určitě mrkněte, co nabízí za další obsah.

Člověk má ze sociálních sítí pocit, že fotografů je dneska strašně moc

• Jako fotografka pracujete už mnoho let. Co vás na povolání (fashion & lifestyle & reklamní) fotografky baví nejvíc a co je pro něj nejdůležitější?

Práce fotografa patří mezi ty nejvíc sexy přeci! (smích) Nejvíc mě baví, že se mi splnil sen, na to pořád myslím a hýčkám si to. Taky mě trochu baví pořád to rýpání, kdy si najdu "normální práci". :) Potkávám taky různé lidi na různých místech, takže jako fotograf máte docela dobrodružný život plný cestování a všelijakých výzev.

• Kromě digitálu fotíte taky na Polaroid a Instax. Jak jste se dostala k téhle analogové technice a co vás na ní tak chytlo?

Dostala jsem se k ní v Robert Vano Gallery, která mě zastupovala. Pro Roberta jsem připravovala workshopy a jako sponzor se domluvil Fujifilm. Vano dostal fotoaparát a na naše workshopy chodil zástupce Fujifilmu. Během těch dnů si všiml, že jsem nadaná, donesl mi filmy do instax fotoaparátu - jestli něco také nenafotím. Nafotila jsem sérii Black Velvet, která měla ohromný úspěch, a tak jsem se stala ambasadorkou systému.

Fascinoval ho způsob, jak jsem fotila - okamžitě a s výsledkem, který mu bral dech. Takto fotit jsem uměla díky tréninku, který jsem si sama naordinovala ve Zlíně - každý den fotit a na film. Takže jsem komponovala rychle a hlavně na první dobrou - film je drahý a člověka to opravdu nutí se zaměřit na výsledek. Pro focení na instatní systémy byl můj lomografický základ opravdu senzační. Fotit na instax bylo podobné jako na holgu - v hledáčku není to, co na fotce, vzdálenost odhadujete okem, expozici expozimetrem nebo cvikem. Narozdíl od holgy máte výsledek okamžitě. No kdo by takové focení nemiloval? :)

Black Velvet

• Nějakou dobu jste pobývala i v zahraničí. Jak dlouho to bylo a jaká to pro vás byla zkušenost?

Žila jsem v Americe, vždy na dobu, kdy to umožňují víza, tzn. 3 nebo 4 měsíce. V cyklu každých pěti let jezdím na pár měsíců pryč. Zkušenosti si vozím různé, dobré i ty horší. Když se vracím, mám pocit, že se tu máme hezky, jen se k sobě někdy moc neumíme chovat. Po každém návratu si vždy víc a víc vážím toho, co už mám.

• V jednom zahraničním rozhovoru jste zmínila, že jako slovenské dítko jste se na Moravě cítila, jako byste nezapadala do okolní společnosti. Takový pocit je pro dítě frustrující, ale pro váš pobyt v zahraničí mohl být i jistým odrazovým můstkem.

Historicky je na Moravě problém s každým, kdo není z Brna, takže to dnes už vnímám jinak. Děti se mi smály taky za to, že jsem "ňáká chytrá", že mám pihy a že jsem přerostlá žirafa. Pak když jsem řekla, že bych chtěla být kosmonautka, tak mi půl roku říkali Gagarin. Místo narození bylo vysmíváno spíš jen ze zvyku.

Do Čech jsme se přestěhovali, když mi byly tři. Máma jako genetická inženýrka mohla na východě Slovenska leda tak okopávat na poli brambory, tak jsme se stěhovali z města na malou vesnici u Brna, kde byl vědecký ústav, aby měla normální profesní budoucnost. Problémy začaly až po rozdělení republik, do té doby jsme byli všem spíš ukradení. Pak nám zapálili dům, přímo na Vánoce před rozpadem republik. Už jako malá jsem tedy poznala, že nenávist nezná hranic.

Hodněkrát jsem se v různých mementech svého života chtěla přestěhovat do ciziny, ale já už se stěhovala v životě tolikrát a už jsem viděla život v mnoha krajinách, že mě to neláká. Na měsíc vypadnout je super, ale myslím, si, že tak dobře, jako se máme my v ČR, se mají jen málokde.

The wild plains

• Spolupracujete s mnoha zahraničními periodiky, proto se vás můžu zeptat – jak se liší vnímání fotky u nás a v zahraničí? A vyvíjí se situace nějakým směrem?

Určitě tam funguje větší respekt k práci fotografa, neberou vás jako někoho, kdo dělá, co ho baví a ještě za to bere peníze, jako to je u nás. Dokonce mi v zahraničí za fotky i zaplatí. Tady se za fotky v časopisech neplatí, je to přeci fotografova reklama, tak proč jim platit za jejich hobby. U nás se fotograf bere jako opravodový full-time job jen málokde. Je to dáno i tím, že plno lidí fotí zadarmo, je to prostě celkově složitá tržní situace v oblasti kreativních služeb, nejen ve fotce.

Co se týká vizuálu, většina magazínů se drží klasického studiového stylu z nabobtnalých 90tek, zatímco na západě chtějí autentické, často už zcela neretušované fotky. Žádné umělé studio a bílé pozadí, ale fotky z venku, z ulice. Pupínek nebo kilo navíc? Super, protože to je krása života. Jen u nás pořád maskujeme, retušujeme, mažeme. Protože jinakost se neodpouští.

• Práce fotografa na volné noze neoplývá jistotami. Je obtížné se v tomto oboru uživit?

Je moc těžké se uživit. Na sociálních sítích vidíte, že je každý druhý profesionální fotograf. Že si říká o peníze za focení. Ale že chodí na full-time do práce, to už nikde nepíše. Člověk tak má pocit, že fotografů je "strašně moc". Realita je úplně jinde, vlastně bych řekla, že lidí, kteří se reálně živí výhradně focením nebo fotoprodukcí, je opravdu doslova hrstka. Já jsem přišla na jediný způsob, jak toho dosáhnout - usilovná a nikdy nekončící práce a hledání inovací ve službách.

• Pokud to není tajemství, prozradíte nám, na jaký váš projekt se můžeme v nejbližší době těšit?

V nejbližší době se chystám fotit krojové tradiční věci netradičním způsobem. Také plánuju úžasný projekt, který mne úplně nadchnul, využije mou portrétní práci ve spojení s hi-endovou technologií. Myslím, že v Čechách to bude naprosto unikátní projekt, tak se na to moc těším.

Jízda králů

Autorka rozhovoru: Anna Jirásková

• webové stránky Laury Kovanské
• Lauřin Facebook