Leica S a Leica SL, digitální legendy z Wetzlaru

Digitální legendy značky Leica

Pod značkou Leica si většina z nás jako první vybaví malý dálkoměrný fotoaparát, první kompaktní přístroj, který dovolil fotografům po celém světě zachycovat snímky tiše, nenápadně a na kinofilmový materiál. Fotoaparáty, od kterých je dodnes odvozen kinofilmový formát obrazového pole a které je dodnes možné pořídit v digitální podobě. Nejsou to ale jediné legendární přístroje z této stáje.

Leica již od sedmdesátých let vyrábí i zrcadlovky: řadu známou jako Leica R a Leicaflex. Tyto přístroje dlouho nepatřily k parametrově nejzajímavějším, ale platily za jedny z nejodolnějších fotoaparátů své doby. Po přelomu tisíciletí byla produkce R modelů ukončena, a ačkoli jsme se nedávno dočkali úžasné M10, R10 se zřejmě nedočkáme nikdy. Namísto toho ale máme na trhu fotoaparáty S a SL.

Odklon od řady R je více než logický, tato analogová série byla specifická velmi strohou konstrukcí a absencí autofokusu a optické stabilizace, díky tomu si ale zachovala právě onu příslovečnou vysokou odolnost. Na její poslední dva modely bylo možné nasadit digitální záda, ale R systém jako takový byl až do svého konce analogový. Oproti tomu jsou S modely již plně digitální přístroje.

Vše to začalo vlastně ještě před ukončením výroby R systému, v roce 1996, kdy byla digitální fotografie ještě v plenkách. Tehdy přichází na trh Leica S1. Nečekejte ale fotoaparát, který byste si pověsili na krk. S1 je čistě stativová záležitost, která byla určená pro reprodukční účely. V době, kdy jsme se všichni na první pořádné digitály teprve těšili a reprodukční nebo technická fotografie se stále dělala na velkoformátový film, přišla Leica se scanovacím fotoaparátem s bajonetem pro R objektivy, redukovatelným na všechny ostatní běžné mounty.

Formát scanovacího snímače 36 x 36 mm dovoloval maximálně využít kinofilmovou optiku a poskytnout na tehdejší dobu nevídaný dynamický rozsah 11 EV a rozlišení 5140 x 5140 px při 48bitové barevné hloubce. Parametry, které snesou porovnání i s některými o dvacet let mladšími přístroji.

Leica S1. Zdroj: Freshness

Leica S

Leica S2 byla představena na Photokině v roce 2008. Všichni, kteří čekali nástupce za R9, se tak úplně nedočkali. Ve Wetzlaru si zjevně řekli, že nemá cenu nadále konkurovat klasickým zrcadlovkám a rozhodli se zabrousit do vod středoformátu. V té době to byla výsada Hasselbladu, který své kamery převzal od Fuji (model GX 645) a PhaseOne (odvozen od Mamiye 645). Oba systémy jsou dodnes koncipované jako modulární, ale oproti modelům, na kterých byly postaveny, mají mnohá omezení, například nemožnost použití kinofilmových kazet. Ona modulárnost je tak spíše setrvačný přežitek než výhoda.

O co se pokoušela Mamiya se svým modelem ZD příliš brzy, se Leice povedlo právě v roce 2008. S2 je de facto klasická zrcadlovka, jen se snímačem formátu 30 x 45 mm. Proti konkurenci od Hasselbladu a PhasOne je S2 výrazně menší a ovládáním i rozměry je v podstatě identická s klasickými profi DSLR.

Když jsem ji měl poprvé v ruce, přišlo mi, že držím zkrátka další 5Déčko. S jediným rozdílem: v tomto aparátu byl o polovinu větší senzor o rozlišení 37,5 Mpx bez AA filtru. K tomu přičtěte vynikající wetzlarskou optiku a centrální závěrku umožňující extrémně krátkou synchronizaci s bleskem - jako u ostatních středoformátů.

První S2 jsem měl půjčenou na den, ten druhý už jsem se ptal na trade-in program, protože můj tehdejší Hasselblad H3 II byl oproti S dvojce neohrabaný, pomalý a o optice se raději ani nebudu rozepisovat. Ačkoli Fujifilm dělá bezesporu skvělá skla, ta dostupná pro S bajonet jsou přece jen o něco dál.

Leica SL

Stejně jako u první zrcadlovky Leicaflex následovala verze SL, i u S systému tuto variantu najdeme. Jedná se o odlehčenou verzi středoformátové bestie S2. Ale opět s přihlédnutím k aktuálnímu trhu. Moc mě baví, nakolik je Leica vnímána jako konzervativní značka, i v ranku DSLR jsou ale nadmíru progresivní. Nevydali se cestou klasické full-framové zrcadlovky, ale vyrábí jednu středoformátovou a druhou bez zrcátka s elektronickým hledáčkem, plně v souladu s moderními trendy.

SL není klasický mirrorless, jak jej znáte. Snímač je sice standardní 24 Mpx BSI full-frame, ale tam podobnosti končí. Celé ovládání je odvozeno od S systému, takže v souladu s nejlepší tradicí Leicy je perfektně promyšlené a minimalistické. Fotoaparát je vyroben tak, jak je u Leicy rovněž zvykem, velmi bytelně.

Někdo si může stěžovat, že je trochu těžší a větší než běžná A7, ale v tom to přesně je. U žádného nového přístroje nemám pocit, že držím v ruce fotoaparát, který se mnou přežije to, co přežily profi kinofilmy. U Leicy S, SL a M to ale pořád platí. A poslední věc, která je u SL systému unikátní, je hledáček. Znáte ten komediální stereotyp, kdy se dva chlápci se škodovkami hádají o to, kdo má silnější motor a kolem pomalu projede člověk ve Ferrari s pobaveně zvednutým obočím? Přesně takový mám pocit z rozdílu mezi S systémem a zbytkem fotografické produkce.

Kdo nevěří, ať tam běží, v Centru FotoŠkoda je máme stále skladem a k vyzkoušení.

chci se podívat na všechny modely leica