Harry Gruyaert: fotograf, který se na street fotku díval jinak

Když se řekne street fotografie, máme dnes poměrně jasnou představu, jak budou snímky vypadat. Představa Harryho Gruyaerta byla jiná. Jeho streetové i dokumentární fotky se vymykají zavedeným pravidlům a ukazují nám, že i tenhle žánr může být vysoce výtvarnou záležitostí. Vítejte u dalšího dílu seriálu o fotografech, kteří ke své práci používali fotoaparáty Leica.
Abstraktní dokumentární fotografie
V dalším medailonu autora fotografujícího s legendárními Leica fotoaparáty si představíme překvapivě opět člena Magnum photos. Ostatně právě tato agentura sdružuje nejlepší dokumentaristy a reportéry, není tak divu, že v její stáji najdeme velkou část profesionálních uživatelů Leica techniky. Nechci tvrdit, že výhradně, ale k tomuto žánru Leica pro své nesporné kvality neodmyslitelně patří. Harry Gruyaert je z těch autorů, kteří reportáž pojímají odlišně, než je v konzervativním slova smyslu zvykem.
Zatímco v tomto žánru často najdeme černobílé popisné snímky, surové a s akcentem na co největší sdělení, Gruyaert fotografuje spíše graficky. Pracuje s barvou, zajímavým momentem, a dalo by se říci, že jeho fotografie jsou spíše obrazy popisující zajímavé momenty z míst, kde byste je nečekali. Respektive nedočkali se jich, pokud byste nebyli nekonečně trpěliví - jako právě tento autor.
Těžko se hledá někdo podobný v české tvorbě, ale pokud si najdete práci například Davida Gaberleho, určitou spojnici tam určitě naleznete. Jsou to vždy překvapivé snímky, na které se musíte dlouho zadívat, a až po určité chvíli vám dojde, že nejsou aranžované, ale autor zřejmě musel na podobný okamžik čekat klidně i půl dne.
Harry Gruyaert, hledač souvislostí a zajímavých drobností
Harry Gruyaert se narodil v Antverpách roku 1941, v letech 1959-1962 studoval v Bruselu fotografii a film, aby pak začal pracovat jako fotograf na volné noze a režisér pro vlámskou televizi. Zároveň pak v Paříži na módních a reklamních zakázkách. Jeho kariéra reportážního fotografa se začíná odvíjet roku 1969, kdy poprvé odjíždí do Maroka a objevuje tam svůj osobitý styl založený převážně na kompozici barev, světla a stínu.
Gruyaert pracuje se světem kolem sebe ne jako s místem plným lidí, věcí a událostí, ale spíše jako se zdrojem obrazů, které často zacházejí až na hranici abstrakce. Dá se skoro říci, že si hraje se surrealismem, fotografie ale nejsou manipulované, jen je schopen nalézat ty správné tvary, barvy a jejich souhru tam, kde ji běžně přehlédneme. Právě jejich vyfotografováním nám pak předkládá obraz, nad kterým se můžeme zastavit a zapřemýšlet.
Série z Maroka mu vyhrála Kodak Prize v roce 1976 a odstartovala jeho další cesty do exotických destinací. Jejich zobrazování právě popsaným způsobem mu zůstalo, a právě to je klíč k celému jeho úspěchu. Nezaměřuje se zkrátka primárně na exotiku jako takovou, ale spíše na všední souvislosti a zajímavé drobnosti. Právě to, co člověk zahlcený novým prostředím často ani nenajde, nebo není schopen vidět.
Nesoustředí se ale jen na exotické lokace, v roce 1972 fotografuje například olympijské hry, opět svým osobitým stylem. Pouští se také do experimentů, neznáme jej tedy jen jako streetového fotografa, ale proslulá je například i jeho série snímků televizní obrazovky z prvních kosmických letů Apollo. Oproti mnoha svým kolegům se Gruyaert nebojí experimentu a udržuje si tvůrčího ducha i v pozdějších letech své tvorby. V roce 1981 pak vstupuje do agentury Magnum, která jej spojuje s většinou autorů v této sérii a hlavně ho řadí mezi špičky světové dokumentární fotky.
Hra barev a dojmů
Harryho Gruyaerta jsem vybral právě proto, že není z těch velkých fotografů, kteří se proslavili svou odvahou na světových bojištích jako třeba Robert Capa nebo vyhraněným stylem jako Bruce Gilden (o obou je řeč v předešlých textech, které najdete v odkazu pod jmény). Vybral jsem jej, protože je nejlepší ukázkou toho, že i steetová fotografie se dá dělat výrazně výtvarným způsobem.
Jeho snímky jsou hlavně o hře barev a dojmů, ne o zobrazování exotických míst nebo výjimečných situací. Gruyaert spíše než fotografie vytváří hravé obrazy světa, který známe z jiného úhlu, například z cestovatelských snímků. Náš autor je ale dokáže pojmou unikátním způsobem a na každém jeho snímku je vidět, jak výjimečné oko a nekonečnou trpělivost má. Pro mě je obrovskou inspirací a doufám, že jsme tímto medailonem inspirovali i vás.
Autor článku: Kryštof Korč
Úvodní fotografie pochází ze stránek Magnum Photos.
Na fotoaparáty Leica se můžete podívat v našem Leica Boutique či na webu.
Další díly seriálu - Osobnosti Leica
- 01 - Po stopách Oscara Barnacka
- 02 - Henri Cartier-Bresson: Dobré oko ovlivněné kubismem a surrealismem
- 03 - Bruce Gilden, streetař s ojedinělým stylem
- 04 - Robert Capa. Fotograf, který za fotku položil život
- 05 - Fred Herzog, cool chlapík s foťákem na motorce
- 06 - Harry Gruyaert: fotograf, který se na street fotku díval jinak
- 07 - Bruce Davidson: Fotograf tvořící nefotografickým stylem
- 08 - Dobrou fotku můžete udělat i za humny. Jako Martin Parr

PANASONIC Lumix DC-G100D + 12-32 mm
Digitální bezzrcadlový fotoaparát, Bajonet MFT (Micro Four Thirds), 20,3 Mpx MOS Sensor

BLACKMAGIC krytka těla EF
krytka těla EF, chrání optické členy a další techniku, ochrana před mechanickým poškozením, prachem a vlhkostí

HOBOLITE Mini Standard Kit
Laditelná CCT od 2700 do 6500 K, CRI 96 a TLCI 96 pro přesnou reprodukci barev, 7130 luxů na vzdálenost 1 m (6500K)
Diskuze
Harry Gruyaert: fotograf, který se na street fotku díval jinak
Přidat příspěvekZatím nebyl přidán žádný příspěvek.