Rozhovory

Lenka Klicperová: Nakonec mě to začalo bavit

Lenka Klicperová: Nakonec mě to začalo bavit
2. 7. 2019 | 10 minut čtení

Lenka Klicperová je válečná novinářka a fotografka. Její fotky znáte z výstav Czech Press Photo nebo třeba ze stránek českých časopisů. Přečtěte si (anebo na YouTube poslechněte), jak vypadala její profesní cesta a co sama doporučuje, pokud by se člověk chtěl stát válečným fotografem. Přinášíme další pohled do způsobu práce významného fotografa.

Kontakty jsou základ

  • Lenko, přiznávám, že bych tě úplně netipoval na člověka, který by už odmalička pobíhal s foťákem a zaznamenával rodinné dění.

No to ani náhodou! Fotokomoru jsme znala, protože táta byl a pořád je nadšený fotoamatér. Ale nijak moc mě to samotnou neinspirovalo. Ale ani jsem se nechtěla stát novinářkou, a vidíš, nakonec jí jsem. Na místě je, abych řekla, že novinařina, psaní, to je mi vlastní, psaným textem se vyjadřuji úplně přirozeně.

  • Tak kdy to začalo?

Když jsem začala cestovat jako novinářka na takové ty reklamní cesty, které pořádají centrály cestovního ruchu jednotlivých zemí, a najednou jsem zjistila, že je problém sehnat pěkné fotky k článkům, aby to nebyly takové ty reklamní obrázky z agentur. Tak jsem se dohodla s manželem, on mi poradil, co nakoupit a pořídila jsme si první foťák.

  • Co to bylo?

Nikon, zrcadlovka a základní objektivy.

  • Pokud se nepletu, tak dnes fotíš Canonem - proč? Co tě vedlo ke změně?

Nic zvláštního, myslím, že je docela jedno, co máš nakonec za značku, velmi kvalitní foťáky už dneska umí udělat víc firem. To přetahování vyznavačů značek se mě netýká. Jednou mi prostě u Canonu nabídli kompletní výměnu mé sestavy za nejlepší věci od nich. A tak jsme se dohodli.

  • Jak ses pak z fotografií turistických destinací dostala k válkám?

Postupně. Dostala jsem pozvání do Iráku fotit tu zemi - tehdy ještě ne válku. Ale už jsem získala první kontakty. Pak jsem se dověděla, co se děje za hrůzy v Kongu, a bylo pro mě důležité odjet tam a téma války v Kongu, hromadného znásilňování, mučení lidí sdělit dál. Později mne zajímala válka v Sýrii a role kurdských bojovníků. Takhle krok za krokem se to postupně vyvíjelo. 

  • Kdyby se tedy někdo chtěl stát válečným novinářem, co bys mu doporučila? Jak se dá vlastně dostat fotit do války?

Člověk si nejprve musí vyjednat vízum a povolení. Bez toho se člověk ani nedostane z letiště. Další je kontakt na místního člověka, kterému lze věřit a který pomůže fungovat na místě. Tomu se říká fixer. Aby se ale vůbec začalo jednat o povolení ke vstupu, je většinou potřeba prezentovat nějaké médium.

A tady hraje velikou roli to, odkud člověk je, jak velký dosah budou mít jeho materiály. Je jasné, že novinář, který dělá pokrytí pro nějaké globální médium, má mnohem lepší pozici než někdo z Česka.

  • Jak funguje fixer? Kdo to přesně je?

To je člověk, který zná podmínky v dané zemi a v dané oblasti, a jemu platíš za to, že ti pomáhá zajistit všechno, co potřebuješ. Jsi na něm životně závislý, takže to musí být někdo, kdo tě fakt neprodá do zajetí a komu můžeš důvěřovat.

  • Kolik mu platíš?

Záleží na tom, jak velký zájem o jeho služby je. Když se třeba schylovalo k bitvě o Mosul, kterou chtěl mít celý svět, bylo běžné, že si fixeři řekli třeba o osm set dolarů za den. A to jsou pochopitelně peníze, které my nikdy mít nebudeme. Nakonec jsme sehnali mnohem levnějšího, ale chce to kontakty.

Jednou se nás s kolegyní fixer v Sýrii zeptal: vždyť jste přece televize, tak proč neplatíte stejně jako ostatní? A my jsme se mu marně snažily vysvětlit, že sice hned po našem návratu odvysílá naše materiály Česká televize v pořadu Reportéři, ale takové rozpočty prostě české redakce nemají.

  • Jak ses dostala k prvnímu fixerovi? Jak jsi věděla, že mu můžeš věřit?

Byl mi doporučený. Jinak to prostě nejde, posouváš se krok za krokem. Každá cesta tě posune o kousek dál ve zkušenostech i v kontaktech. 

  • Na místě je tedy normální byznys s pomocí novinářům?

Jak kde, záleží na situaci. Jedna věc je, že si každý v těch těžkých podmínkách chce pomoci, jak jen to jde, a druhá věc je, že každá válčící strana má často svoje tiskové oddělení a sami si vybírají, koho kam pustí. A ty buď jdeš touto cestou, anebo se ještě přes fixera snažíš zkontaktovat s někým z velitelů, abys klasickou proceduru obešel a dostal se třeba rovnou na frontu.

  • Dobře. Fixer, kterého sis našla, je třeba schopný, zná se s bojovníky a vyjedná ti povolení napřímo přes ně. Jak to vypadá? To je nějaký formulář?

Ne, to je prostě vzkaz od někoho z velitelů, aby tě pustili. Zažila jsme už, že to byl prostě cár papíru a na něm bylo rukou naškrábáno, že smíme projet. A vojáci na check pointech viděli rukopis a podpis svého velitele, takže nás na základě toho papíru pustili.

  • Jaká je potom situace na frontě? Znám to jenom z filmů, kde se pořád střílí a útočí, lidi vybíhají proti sobě na boj proti muži, pobíhají mezi kulkami… Jaká je realita?

Nejhorší je čekání. Někdy jsi na frontě a čekáš třeba týden, než se něco stane. To už chodíš a říkáš si: proboha, kdy už konečně něco začne, kdy se začne střílet?

  • Počkej, to snad ne? To je přece šílené: novinářka přijede na frontu a pak chce, aby se lidi konečně začali zabíjet. Nepřijde ti to zvrhlé?

Ne. To si přejí i ti bojovníci sami, ještě mnohem víc než já. I oni nesnášejí čekání a chtějí, aby se už něco stalo. Jinak jsem několikrát zažila i to, co znáš z válečných filmů, kdy se chlapi zvednou a vyběhnou zpoza takových krtinců, to ani nejsou pořádné zákopy, a jdou bojovat muž proti muži. Anebo se uprostřed palby zvednou a vyběhnou na nový post.

  • To jsi všechno zažila? Sama jsi i běhala v palbě?

Jo, párkrát už jo. Jednou mi třeba Kurdové v Sýrii pořád dokola říkali, že nedávno zabili členy Islámského státu a že mi to musí ukázat. Trvali na tom, že si to musím vyfotit. I když jsem ani nechtěla, nechala jsem se přemluvit a uprostřed střelby se snažila vyrazit, kam mi ukazovali. Ale jakmile jsem vyběhla, začali na mě islamisté pálit a všichni na mě zas volali, ať se rychle schovám. Naštěstí z toho nebylo žádné zranění.

Jindy se mi stalo, že jsem viděla, jak se tři muži chystají se zbraněmi do auta. Rychle jsem křikla na svého fixera, aby se jich zeptal, jestli nemůžu jet taky. A oni kývli. Tak jsem nastoupila, auto se rozjelo a oni uprostřed palby vyběhli z vozu a rovnou začali střílet. Pochopila jsem, že musím vyrazit taky, pokud nechci být mrtvá, a tak jsem se jich držela, jak to jen šlo.

Po nějaké době to vypadalo, že to mám za sebou, a přežila jsem. Ale oni se vydali pěšky na další post, kde se všechno opakovalo. Tehdy jsem si doopravdy myslela, že umřu. Tak jsem si říkala, že musím fotit, aby z toho alespoň byly nějaké kloudné fotky.

  • Jak v takových podmínkách fotíš? Neklepou se ti ruce?

Pořádně ani nevím. Asi ne, asi se mi neklepou. Ale pochopitelně jsi pod obrovským tlakem, cítíš adrenalin, jsi maximálně zjitřený a v tom se musíš soustředit na fotku. 

  • Máš třeba nějaké univerzální nastavení fotoaparátu, cojávím zataženou clonu, abys nemusela ostřit, anebo rychlý čas?

Většinou to stejně vyjde tak, že když se toho děje nejvíc, tak jsou ty úplně nejhorší světelné podmínky, takže stejně musíš řešit expozici i ostrost. Ale zase to přispěje k tomu, jak potom fotka celkově vypadá.

  • Jaká máš skla?

Dlouhé sklo už do války nevozím, zjistila jsem, že co je focené z dálky, nestojí za nic. Takže záklaďák a širokáč.

  • Jaké ohnisko?

Ty jo, to nevím… snad šestnáct a něco?

  • Nekecej! Ty nevíš, jaké sklo máš nasazené na foťáku?

Nevím. A víš, že je mi to docela jedno? Vím, co dělá širokoúhlý objektiv a jaká má úskalí. A vím, že nejdůležitější je být blízko. Tak proto základ a šíro. To stačí.

  • Lenko, ty dokonale popíráš spoustu příběhů slavných a oceňovaných fotografů, kteří znají každou funkci svého stroje, kteří odmalička fotí a nemůžou si pomoci! Ty jsi začala fotit relativně pozdě, je ti celkem jedno, jakou značku foťáku máš v ruce a ani nakonec moc neřešíš, jaké objektivy použiješ!

Divné, že? Ale je to pravda. Já to mám prostě celé tak, že text, psaní, je moje přirozená forma vyjádření, a fotit jsme začala až k tomu jako dodatek víceméně z nouze. A začalo mě to moc bavit. Tak se tomu věnuji pořád dál.

Petr Horký vyrábí pro Prima ZOOM talkhow Hausbot PH. V letošním roce ale začal točit rozhovory i pro YouTube kanál www.youtube.com/petrhorky. Ve spolupráci s FotoŠkoda a magazínem FotoVideo tak začal vznikat cyklus debat se špičkovými fotografy, které se postupně zveřejňují.

Můžete si poslechnout fotografku National Geographic a vítězku World Press Photo Ami Vitale, teď Lenku Klicperovou, těšit se můžete na vícenásobného vítěze World Press Photo Chrise McGratha anebo třeba Jana Saudka. Každá z těchto osobností vždy odkryje svoje pracovní postupy, přístup k fotografii i vlastní kariérní příběh. Nechte se inspirovat!

Lenka Klicperová vytvořila také texty do knihy, která zachycuje život jednoho z nejznámějších českých fotografů Antonína Kratochvíla.

chci knihu Antonín Kratochvíl - AK47

Fotoobraz pod akrylovým sklem

poskytuje živé a jasné barvy, vysoký lesk, prostorový efekt díky akrylátovému sklu

350,-
Fotokniha 15 x 15 v měkké vazbě - AKCE

Lay-flat vazba, Měkká vazba, Fotografický papír Fujifilm 230g/m2 - MAT

189,-
AI ART obrazy

Každý vytvořený obrázek je originální, Žádné dovednosti v umění nebo grafickém designu nejsou potřeba, Naše AI může generovat obrázky v různých stylech

160,-

Související články

Honza Mihaliček: když je fotka blbá, bude blbá i za padesát let. Síla dokumentu je jinde

Honza Mihaliček: když je fotka blbá, bude blbá i za...

Jaroslav Hora: Fotím hlavně pro ten zážitek

Jaroslav Hora: Fotím hlavně pro ten zážitek

FotoŠkoda FEST - vlog jak se točil Švýcarák

FotoŠkoda FEST - vlog jak se točil Švýcarák

Instagram feed
Instagram feed
Instagram feed
Instagram feed
I nás baví Instagram.
@fotoskodacz
Servisní knížka plná výhod
  • 4 servisní prohlídky
  • základní kurz ovládání zrcadlovky
  • 300 Kč poukázka na tisk fotografií

Kompletní informace »

Čekejte prosím...