Kateřina Janišová: Fotografie je velká závislost

Kateřina Janišová: Fotografie je velká závislost

Kateřina Janišová: Fotografie je velká závislost

Jméno Kateřina Janišová není pro fanoušky fotografie velkou neznámou. V Centru FotoŠkoda vede několik kurzů a její fotografie jsou oceňované i v zahraničí. V následujícím rozhovoru se dozvíte o jejím vztahu k (černobílé) fotografii, o rozdílech ve fotografování žen a mužů, o tom, co ji inspiruje, jaká cesta vede k úspěchu, i o tom, s jakými životními příběhy se za hledáčkem setkává.

Kvůli dobré fotce se musíš dostat na maximum

  • Začněme od začátku. Jsi vystudovaná fotografka, co tě ale přivedlo k fotce jako takové?

K fotce jsem se dostala, když mi bylo asi 11 let, protože můj strejda je fotograf a učí na ČVUT fotografii. Tehdy jsem dostala svůj první foťák, starou Practicu, a chodila jsem po Praze a neustále fotila. Už v té době jsem uměla sama zvětšovat, chodila jsem ke strejdovi na ČVUT do temné komory. Když jsem se v devítce na základní škole rozhodovala, kam půjdu dál, tak už to pro mě byla jasná volba.

  • Naučila ses od něj kromě technické stránky i tu obsahovou – kompozici, komunikaci s objektem?

To ne. Já jsem se samozřejmě hledala, jako každý začínající fotograf, hlavně v té době jsem byla ještě dítě. Když jsem šla do prváku, v patnácti, šestnácti, tak jsem ještě nebyla vůbec vymodelovaná, takže jsem spíš inklinovala k architektuře a zákoutí a lidi jsem vůbec nefotila. Ale jak fotím od malička – a v té době se fotilo jenom na kinofilm – tak proto mám asi v sobě tu černobílou fotografii tak zažitou a vtěsnanou, že už černobíle od dětství smýšlím.

Sandy © Kateřina JanišováSandy © Kateřina Janišová

  • Dneska ale máš nějaké barevné fotky.

Dneska mám barevné fotky, ale třeba dvě za půl roku. To je spíš otázka náhody nebo situace. Když jsme byli ve Slovinsku a fotili Máju Zunovou v jezeře, tak to mi prostě šlo do barvy. Občas se stane, že tam ta barva je, ale 95 % tvorby je černobílé.

  • Když jsme spolu byly na kurzu, zdůrazňovala jsi nám, abychom zkoušeli fotit rovnou do černobílé. Proč je to důležité?

Černobílá fotografie má úplně jiná pravidla než barevná, to učím i studenty na svých workshopech. Učím je i to, aby si rovnou ve foťáku nastavovali černobílý picture style, s tím, že když si nastaví JPEG i RAW, tak RAWy jim pořád zůstávají barevné. Když se ale ve foťáku podívají na černobílou fotku, kterou vyfotili, tak se jim ta myšlenka v hlavě nerozbije a vidí tam důležité prvky černobílé fotografie, které by tam měly být, aby působila tak, jak má.

  • Tvoje fotky mají jednoznačný rukopis, kde bereš inspiraci pro nápady, co dělat s fotografovanými (ne)modelkami?

Nejdřív ti odpovím na první část otázky, a to že moje fotky už mají jednoznačný rukopis. Myslím si, že největším cílem každého fotografa je, když dá fotku někam ven, tak lidé poznají, že je jeho, aniž by tam měl svoje jméno nebo logo. Ten rukopis se ale tvoří roky focení, dřiny a tím, že si ujasníš styl a ujasníš si v sobě směr, a co chceš, aby lidi z té fotky viděli. To se nestane za rok, kolikrát ani za pět let. To přijde samo, až budeš tou fotkou tak pohlcená a budeš do toho dávat úplně všechno. 

A kde beru inspiraci? Z životních příběhů lidí, co fotím. Hodně času trávím s lidmi před tím, než je začnu fotit, protože chci, aby se mi otevřeli, abych dokázala zachytit jejich pravé já. Pak mě inspirují moji oblíbení fotografové – Peter Lindbergh, Annie Leibovitz a Helmut Newton. Hodně se svými kamarády fotografy jezdím na různé fotografické roadtripy, teď jsem třeba byla v Moldávii s @photovyletcz, hodně jezdím na výstavy do Berlína, kupuju si fotografické knížky, listuju si v nich a taky se dívám na staré fotky třeba Kuščynského.

Hlavně mě inspirují lidi, které mám okolo sebe. Už jsem ve fázi, kdy 90 % mých přátel jsou fotografové nebo modelky, takže máme fotosrazy, trávíme spolu hodně času, fotíme se navzájem.

A taky každý člověk prožívá svoje životní momenty, někdy i hodně zásadní, které ho nějakým způsobem mění. Bývá to tak, že když prožíváš něco ne úplně veselého, tak se to objeví ve tvé tvorbě, a když máš zase dobrý období, kdy jsi úplně šťastná, tak se to v té tvorbě úplně neobjevuje.

© Kateřina Janišová© Kateřina Janišová

  • Říkala jsi, že sbíráš inspiraci z životních příběhů lidí. Je nějaký, který tě hodně zasáhl?

Před rokem jsem úplně náhodou začala fotit ženy, které umírají na rakovinu. Spustila to moje klientka Romana, která se ke mně objednala na focení s tím, že prožívá zásadní zlom ve svém životě, co to je, jsem se dozvěděla, až když přišla ke mně do ateliéru. Romana byla vážně nemocná, bylo jí 27 let a objednala se ke mně, protože chtěla zachytit určitou fázi svého života, a ty fotky chtěla pro svoje rodiče, než zemře.

Je to dost silné téma, tihle lidé nechtějí fotky, kdy vzbuzují u diváka lítost, ale takové, kdy u diváka vzbudí pocit, že „i když jsem na tom takhle, tak můžu brát život takhle“. Na Silvestra minulého roku zemřela. Fotky jsem poslala jejím rodičům a oni mi poslali, jak je mají doma v obýváku spolu s urnou. Je to strašně morbidní, ale oni byli šťastní, že si ji budou takhle pamatovat, což je pro fotografa hodně silný pocit – vědomí, že to má hlubší smysl.

Romana byla tak skvělá, že mi dovolila prezentovat svůj příběh na Facebooku, a na ten popud se mi začalo hlásit plno žen, které byly v podobné situaci jako ona. Jednu dobu jsem fotila takhle silná témata – třeba když jsem přijela za rodinou domů a maminka neměla jedno prso a měla v bříšku miminko a nikdo nevěděl, jestli přežije porod.

Když fotíš takovéhle věci, tak se ti myslím dost změní priority. Je to hodně psychicky náročné, ale za ty roky jsem si ale vytvořila takovou bublinu, kterou se snažím chránit, aby mě to úplně nesežralo, otázka je, na jak dlouho se mi to podaří. (smích)

  • Máš na to nějaký recept?

Naštěstí mám takovou povahu odmalička. Od přírody jsem hodně pozitivní člověk, velký extrovert a nepřipouštím si úplně ošklivé věci. Snažím se mít i v takovýchhle životních situacích neustále nadhled a pořád být nastavená na pozitivní vlnu. Myslím, že je to otázka povahy, někteří lidé by tohle vůbec nemohli dělat.

© Kateřina Janišová© Kateřina Janišová

  • Ještě se vrátím k těm inspiračním zdrojům. Když k tobě přijde klient, tak si s ním povídáš a zjistíš, jaký je. Na druhou stranu máš i projekty, které fotíš s modelkami. K tomu už musíš mít nějakou vizi, co s nimi chceš udělat.

Ano, přesně tak. Když fotíš klienta, tak se musíš pořád tak trochu držet jejich přání. Ale abych se z toho „nezbláznila“ a abych mohla pořádně rozjet tu svou uměleckou invenci, tak mám svoje projekty s modelkami. Za ty roky focení a učení workshopů jich mám na seznamu hodně, s většinou modelek se i kamarádím, takže si vždycky vymyslím projekt a jdu ho zrealizovat, třeba Nekázanku s Míšou Bačovou.

Už dlouho jsem ve fázi, kdy buď fotím, nebo učím fotografii, nebo se scházím s fotografy, nebo si čtu o fotce… A pak se mi o té fotce i zdá, to se mi stalo s fotkou s kapustou. Fotografie je velká závislost. Když fotíš tak dlouho jako já, tak tě to úplně pohltí, dá se říct, že fotografie je pro mě v životě na prvním místě.

Mám ale víc projektů, třeba teď chci zrealizovat to, na co jsem narazila při roadtripu do Moldávie – baví mě chodit k místním lidem domů a zaznamenávat jejich život a ukazovat to tady v Čechách nebo jinde. To je díky tomu, že ti kamarádi-fotografové nefotí holky, třeba Kevin V. Ton fotí street a dokument….

  • …mě hned napadlo, že tam vidím inspiraci streetkou. :)

Předtím jsem street vůbec nefotila, ale jak se dostáváš do kontaktu s těmi lidmi, tak tě inspirují. A tohle je pro mě i takový odpočinek, uklidňuje mě to. 

Pak chci zrealizovat ještě jiný projekt – týká se transsexuálů. Vím o hodně lidech, kteří jsou transsexuální a žijí s heterosexuály, mají třeba i děti. Fascinují mě i lidé, kteří jsou mentálně postižení a žijí se zdravými lidmi, nebo hodně odlišné páry, třeba hodně malý muž a hodně vysoká žena. Do toho bych se chtěla trochu víc pustit. Mám ale i spoustu projektů s modelkami, na nichž se chci vyřádit. A takovým posledním projektem je kniha mých fotek, která už je v procesu.

  • Mně to tak trochu zní, že se vyžíváš v extrémech.

Možná že i jo. Já se vlastně skoro ničeho nebojím, jenom lidské závisti a nespravedlnosti. Ale nebojím se jít do extrému a pro fotku jsem ochotná udělat hodně. 

Proto se ani nebráním s modelkami jít kamkoliv, kdykoliv. Hrozně ráda spolupracuju s Májou Zunovou, protože je stejný blázen jako já. Mám ráda modelky, které pro fotku udělají cokoliv, i když je -20 °C, i když strašně prší a fotíme akty v jezeře ve Slovinsku. Já od lidí – a teď nemluvím o klientech – očekávám, že když spolu máme projekt, tak do něj dají maximum, protože já do toho dám taky maximum. A kvůli dobré fotce se musíš dostat na maximum a nesmíš mít žádné limity.

Hodně studentů se mě ptá, jak docílí toho, aby jejich fotky byly vidět. Musíš dělat jiné věci, než dělají ostatní, musíš vymyslet něco, co ti lidé nevymysleli. Vyčnívat z řady budeš ale nejenom tímhle, ale hlavně přístupem ke klientům, protože základem dobré fotky je z 80 % komunikace s klientem před focením.

© Kateřina Janišová© Kateřina Janišová

  • Chtěla jsem se zeptat, jak nacházíš motivaci pro vlastní focení, když se tím živíš, ale to je trochu zbytečná otázka, když tou fotkou žiješ, co? (smích)

No, asi jo. (smích) Před čtyřmi lety jsem měla takové období, kdy jsem si říkala, „teď přijde ten klient a co já s ním budu dělat?“. Teď už to všechno vím, jsem ve fázi, kdy se na toho klienta připravuju jenom někdy, dívám se třeba na Pinterest, nebudu říkat, že ne, i když samozřejmě nikdy nekopíruju, ale studnice nápadů není nekonečná. A co si budeme říkat, ty si myslíš, že jsi vymyslela něco skvělého, ale přitom to bylo už stokrát nafocené. Člověk to jenom musí nafotit jinak.

Musíš dělat věci podle sebe

  • Donedávna jsi fotila téměř výhradně jenom ženy, v poslední době jsi začala fotit i muže, v září máš dokonce vypsaný termín na nový kurz. Co k tomu vedlo?

Hodně lidí se mi za to i směje, protože za ty roky na workshopech pořád říkám, že mojí specializací jsou ženy. To je pořád pravda, pořád si myslím, že fotit ženy je moje specializace, ale asi jsem v sobě našla to, že ani ti chlapi nejsou tak špatní, že jsem na ně byla zbytečně kritická. (smích)

Ale rozjelo se to tím, že se ke mně jednu dobu hlásilo hodně mužů na focení a já jsem je odmítala s tím, že muže nefotím. Stupňovalo se to a bylo mi to líto, tak jsem to zkusila. Nebyla jsem si ale vůbec jistá v kramflecích.

  • Je nějaký rozdíl mezi focením žen a mužů?

Když ke mně přijde žena, tak je to něco jiného – ona z mé strany necítí žádné ohrožení, uvolní se mi, jsme na stejné vlně, proto mám třeba workshop Ženy fotí ženy moc ráda.

Každopádně jsem přišla na to, že je to něco úplně jiného než focení žen, ale postupuju úplně stejně. Ti chlapi se taky dokážou uvolnit a napojit se na mě, když jim na tom záleží. Je tam úplně jiná energie, ale k té fotce to sedí. Ve vzduchu je tam trochu cítit flirt, u žen ne. 

Takže jsem si řekla, že se tomu nebudu bránit a teď mám v září workshop na focení mužů a jsem zvědavá, jak to dopadne. Myslím si, že je plno lidí, kteří neumějí fotit muže, nebo jsou ženy-fotografky, které by chtěly fotit muže, ale stydí se, neví, jak na to. Přece jenom pro ženu je pohodlnější fotit ženu. Focení mužů chce trochu nějaké fígle a zkušenosti, a když ti dva lidi najedou na stejnou vlnu, tak z toho vzniknou fakt hezké fotky.

Ženy si na mě taky při focení nedovolujou, muži jo, co se týče autority. Muži si na sebe dávají větší pozor, jak vypadají z různých úhlů, což bych nikdy neřekla. Přivezou si třeba dva kufry oblečení, mám opravdu pocit, že to víc prožívají.

© Kateřina Janišová© Kateřina Janišová

  • Máš v portfoliu nějakou fotku, které si hodně vážíš?

Asi ta Nekázanka, to byl můj projekt před dvěma lety, který byl dost úspěšný, dostala jsem za tu fotku 1. místo v mezinárodní fotografické soutěži Žena / Woman Strakonice a dostala jsem za ni jako za deset let první žena do třiceti let zlatou medaili od FIAPu, a kapusta. 

Mezi fotografy se říká, že když obětuješ celý život focení, ležíš na smrtelné posteli a říkáš si, že jsi za celý život nafotila pět dobrých fotek, tak je to fakt úspěch. Já si myslím, že mám dvě. Myslím, že je fakt důležité mít v sobě pokoru, nemyslet si o sobě, že jsi dobrý. Plno lidí v sobě tu pokoru nemá, myslí si, že jsou dobří, a pak ty fotky za nic nestojí.

  • Nedávno jsi v rámci kurzů vyjela na takovou fotoexpedici do Slovinska. Lišilo se to kromě délky nějak od běžných jednodenních kurzů, které pro FotoŠkoda pořádáš?

Lišilo se to v tom, že jsme měli nádherně naservírované nádherné lokace skoro před barákem. Kamkoliv se v tom Slovinsku hneš, máš otevřenou pusu. Modelku jsme fotili i v domácím prostředí, třeba u těch lidí, kde jsme bydleli, v okolí s koňmi, krávami… Byl to opravdu neuvěřitelný zážitek.

Miluju ty expedice a workshopy proto, že se tam sejdou „stejně pošahaní“ lidé jako ty, a když zažíváte takovéhle věci, tak vás to hodně energeticky spojí, navzájem se inspirujete a vycházejí z toho skvělé fotky.

Každý kurz taky beru na různá místa – do Lucerny, na Václavák, k Nekázance nebo do Grébovky. Teď v létě, jak je horko, tak je beru k Vltavě na Střelečák, kde si sundáme boty a fotíme ve Vltavě, v písku, na vrbách – ocení to modelka i my. V pozadí je pak Pražský hrad, Karlův most… Zkrátka se to snažím vymýšlet tak, aby to pro lidi bylo originální, aby si to užili.

  • Fotila jsi nejen v Čechách, ale i v Berlíně, nějakou dobu jsi myslím i uvažovala, že se tam přestěhuješ. Dokážeš srovnat, jak se k fotce staví tam a jak u nás?

O tom Berlíně uvažuju pořád, ta myšlenka tam pořád je. Ne že bych si nevážila toho, co je v Čechách, ale dostala jsem se do fáze, kdy jsem měla pocit, že se tady v Čechách nemám moc kam posunout. Focení do časopisů asi není to, co by mě bavilo, protože jsem ráda svým pánem a vím, že tam to chodí trochu jinak.

V Berlíně se k fotografickému umění přistupuje úplně jinak. Možná to bude znít hloupě, ale Češi se nenaučili platit za umění. Samozřejmě ne všichni Češi, nechci je házet do jednoho pytle. Když si ale v Berlíně řeknu třeba čtyřnásobek, nebo pětinásobek ceny, kterou si říkám tady v Čechách, tak klienti reagují nadšeně a vůbec s tím nemají problém.

Chápou, že cena je taková, váží si toho, co děláš, trochu víc než tady v Čechách, aspoň mám ten pocit. Celkově se tam umění hodně podporuje, na každém rohu jsou obchody s fotografickými knihami, fotografické kavárny, výstavy, C/O Berlin… Fotkou tam lidi žijou a nejenom fotkou, i sochařinou, malbou, vším.

Jak dneska fotí každý druhý, tak je ten rybník konkurence obrovský. Kdybych začala fotit dneska, cesta by byla mnohem složitější. Tím, že fotím dlouho, tak je tady moje jméno nějakým způsobem zaryté. Nemyslím si, že jsem slavná, ale lidi o mně vědí.

Pro lidi, kteří začínají teď, je to těžká a dlouhá cesta. Nesmějí slevovat ze svých nároků, nesmějí poskytovat neupravené fotky z focení, musejí znát svou cenu, nesmějí fotit věci, za kterými si nestojí, byť jsou dobře placené, protože jim to pak strašně deformuje rukopis a portfolio.

Ale myslím si, že když chceš něco dokázat a jdeš si tvrdě za svým, spadneš na pusu, sebereš se a děláš to celým srdcem, tak ta cesta stejně vede k úspěchu, to jinak nejde. Ale musíš to dělat tak, jak to vnímáš ty, a ne tak, jak by to od tebe vnímalo okolí.

© Kateřina Janišová© Kateřina Janišová

  • Několikrát jsi ve svém ateliéru pořádala takové dny otevřených dveří s focením. Co tě na ten nápad přivedlo?

Přivedla mě na to moje kamarádka a kolegyně Kata Sedlak, která měla nedávno úspěšnou výstavu v Leica gallery. Jde o to, že si otevřeš na celý den ateliér a chodí k tobě lidi bez objednání. Zatím jsem to udělala třikrát a myslím, že to bylo teď na dlouhou dobu poslední, protože je to sice zábava, ale strašná makačka a cena je minimální.

Je to třeba pro lidi, který od tebe chtějí fotky, ale nemůžou si dovolit jít na velké focení, ale i pro ty, kteří tě chtějí poznat, osobně si popovídat, nebo jako příprava na velké focení, kdy tě lidi pořádně neznají a chtějí si ověřit, že jsi v pohodě.

  • Kromě focení píšeš i fotofejetony pro časopis FotoVideo. Jaká byla cesta k nim?

Píšu fotofejetony a dělám rozhovory s fotografy. Vybírám si fotografy, kteří jsou na české scéně už celkem dlouho, ale tak moc se o nich bohužel neví, třeba Marka Jurase. Teď jsem dělala ten rozhovor s Kevinem V. Tonem, což je opak, o něm plno lidí ví, ale přišlo mi, že je načase ho znovu ukázat, protože mám ráda, co dělá, jak přemýšlí.

Ty fotofejetony píšu každý měsíc a přišli jsme na to tak, že jsme si s šéfredaktorem Rudolfem Stáhlichem říkali, jak ten fotomagazín rozjet tak, aby to lidi ještě víc bavilo. Došlo nám, že každý člověk, který vidí určitou fotku, vidí jenom hotový produkt, ale neví, kde to vzniklo, jak to vzniklo, za jakých podmínek, co se tam stalo za zážitky. Řekli jsme si, že uděláme takovouhle rubriku a budeme tam dávat fotky moje a mé kolegyně a budeme k nim psát příběh. Lidi to hodně baví, oni chtějí vědět o backstagi a technických věcech.

Teď v říjnu, nebo listopadu budu mít první titulku, to je pro mě fakt úspěch, a bude tam se mnou i rozhovor, který zase bude na oplátku dělat Kevin.

  • Gratuluju a moc děkuju za rozhovor. :)

© Kateřina Janišová© Kateřina Janišová

Autorka rozhovoru: Anna Jirásková

chci na katčin kurz

Podobné články

FotoFest je za námi, uvidíme se znovu na jaře!
FotoFest je za námi, uvidíme se znovu na jaře!

11. 11. - Ani jsme se nenadáli a podzimní festival skončil. Vychutnali jsme si více než 170 přednášek, workshopů a produktových...

Klapka, střih, FotoŠkoda Fest!
Klapka, střih, FotoŠkoda Fest!

31. 10. - FotoŠkoda Fest není jenom o fotce, ale také o videu. V programu najdete řadu špičkových kameramanů, režisérů a...

Servisní knížka plná výhod
  • 4 servisní prohlídky
  • základní kurz ovládání zrcadlovky
  • poukázka na fotoslužby

Kompletní informace »

Čekejte prosím...

Tyto stránky používají k poskytování služeb cookies. Pokračováním v prohlížení vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více informací