RozhovoryRozhovory

Klára Kolouchová: To, co v horách zažijete, je návykové

| 10 minut čtení

Klára Kolouchová, první Češka na Mount Everestu. Kdo ji ještě nezná, rozhodně ji musí poznat. A nejen proto, že kromě Everestu zdolala další vysoké horské vrcholy. V našem rozhovoru, který s Klárou vedl Kryštof Korč, se dozvíte, jak se vůbec k lezení dostala nebo co je k lezení ve vysokých nadmořských výškách potřeba. Její nejčerstvější zážitky z poslední expedice si můžete poslechnout už v pondělí 16. září na besedě.

Je potřeba mít vůli a tah na bránu

Nebudu vás unavovat výčtem vrcholů, které Klára Kolouchová zdolala, ani se nehodlám rozepisovat o tom, jaká je to milá osoba, to ostatně máte šanci poznat na následujících řádcích, nebo ještě lépe 16.9. na přednášce v Centru FotoŠkoda.

Shodou nejšťastnějších okolností první rodilá Češka na Everestu nesla na poslední výpravu na K2 výbavu od Nikonu z FotoŠkoda. Z té se nedávno vrátila a o ní a mnoha dalších bude vyprávět. Mně osobně tohle povídání přesvědčilo natolik, že jsem si v pondělí šestnáctého zrušil ostatní program.

  • Když o vás čtu, vždy je to o horách, vrcholech, píše se o tisících a tisících metrech. Jak byste však představila Kláru Kolouchovou v naší nadmořské výšce?

Jako někoho, koho baví lidi, cestování a občas se trápit. Jako někoho, kdo nevydrží dlouho na jednom místě, kdo potřebuje poměrně často různé podněty a životní změny. A hlavně jako někoho, koho baví užívat a žít život. Baví mě, jak jsem si ho nastavila, se všemi plusy a mínusy, se vším, co mi přináší a bere.

Hory s tím fantasticky souzní. Pro mě je to ten správný způsob, kterým se dokážu bavit.

  • Tak to se rovnou musím zeptat: proč zrovna hory?

Myslím že jsem docela maximalista. A že když se pro něco rozhodnu, baví mě to dělat na krev a posunout to do největšího možného extrému. Ne nutně do diskomfortu, ale baví mě, když jsou zážitky silné. Pak si jich mohu mnohem více vážit a lépe se k nim vracet.

  • Tak proto se říká, že zážitek nemusí být příjemný, ale intenzivní…

To je pravda. Vlastně se takhle neprojevuji jen posledních pár let, ale odjakživa. Moji rodiče by mohli vyprávět. Nikdy to nevypadalo, že budu zrovna sedět u piana. Volný čas je u mě automaticky spojený s nějakým sportem a přijde mi úplně přirozené, že to vždy nebyla jen neřízená činnost, ale někdo ji někam směroval a korigoval. 

Nestrávila jsem ale dětství pod lezeckou stěnou, ani jsem nevyrostla na horách. Naštěstí to ale není jako u tenisu. Když se v pětadvaceti rozhodnete, že jej začnete hrát, tak se ho naučíte do té míry, že si sice zahrajete, ale nikdy to nebude vypadat dobře. Natož abyste dosáhl něčeho zásadního v případné sportovní kariéře. 

Na lezení je krásné to, že můžete začít kdykoli, a stačí mít nějakou zdatnost a s trochou odhodlání se můžete velmi rychle posunout dopředu.

  • Co z toho máte vy? Co musí mít člověk, který se chce na svět podívat z osmi tisíc metrů?

Naštěstí dobře snáším výšky, což je asi základní předpoklad. Někdo to prostě má a někdo má už ve třech tisících stopku. Primárně si ale myslím, že je to mix hlavy a těla. V momentech, kdy se spousta lidí otáčí, se mi v hlavě spouští nějaký mechanismus, který mě žene dál.

Určitě jsem dobře schopná zvládnout nějaký velký a dlouhodobý diskomfort, beru ho jako součást téhle hry. Rozhodně je potřeba mít vůli a tah na bránu. A pokora je určitě hrozně důležitá. Nejenže člověk musí přijmout to, že hora má nakonec vždy to hlavní a poslední slovo, rozhoduje o tom, jestli člověka pustí nebo ne. Nedobýváme vrcholy, jsme jen vpuštěni na výsostné území, které není naše, a dostáváme se do situací, kdy nutíme tělo jít tam, kde to pro nás není vůbec přirozené.

Pokud tam někdo jde s tím, aby si odškrtával položky ze seznamu, aby měl splněný vrchol, často to nevychází. Bývají to silní lidé, kteří tam ale naběhnou s nábojem, který k horám nepřísluší, a ta hora jim to často vmete zpátky. Zkrátka když jste namachrován víc, než byste měl být, tak vás to dost možná smete.

Nejzásadnější je moment těsně před vrcholem

  • A díky pokoře a houževnatosti jste byla puštěná na ty nejvyšší vrcholy světa? Počítám, že jste si ale netroufla hned na ty nejvyšší. Kde a jak ta cesta vlastně začala?

Byla to velká náhoda. Nejsme horolezecká rodina, navíc jsem rodilý Pražák, takže se to úplně nenabízí. Spousta kamarádů, která se tomu věnuje, se na horách narodila. U mě to bylo spojené s lidmi. K vysokým horám jsem se dostala poměrně pozdě a jediný základ to má tam, že jsem vždy dělala nějaký sport na jiné než rekreační úrovni.

Od malička jsem zvyklá dávat tělu všestranně zabrat. Úplně stejně jsem mohla potkat fajn lidi, kteří třeba dělají paragliding, nebo extrémní lyžování. V pubertě a dospívání vznikla parta, která vyrážela do Alp, a už tehdy mě to moc bavilo, právě tam vznikly ty první impulzy.

U piva vznikl nápad vylézt na Mont Blanc. Tehdy ale zrovna bylo v celé Evropě mizerné počasí, u nás povodně a na Mont Blancu příliš sněžilo, takže jsme vylezli na jiný, menší kopec, ale stejně nás v té euforii napadlo, že bychom příště mohli zvládnout něco většího.

Pak jsem si ale zpřetrhala kolenní vazy a rekonvalescence se vlekla asi 3 roky. Hory šly logicky trochu stranou. Přestěhovala jsem se do Londýna a tam jsem potkala další zajímavé lidi. Kamarád na večeři zmínil, že se chystá s partou na Aconcaguu, což je nejvyšší hora Jižní Ameriky, kterou jsme plánovali před mým úrazem. A bylo to tam.

  • Předpokládám, že i na horách je to podobné, asi tam nepotkáte moc nepříjemných lidí. V prostředí, kde jde často o život.

Nejvíc mě na horách baví právě lidi. Expedice jsou vždy krásné právě tím mixem extrémně zajímavých lidí z celého světa, kteří se v jeden moment sejdou na jednom místě. Za každým z nich bych byla schopná cestovat do jiné země, jen abych si poslechla, jak mluví.

Když jste navíc takhle v jedné skupině, s jediným cílem, všichni se potýkáte se stejnými problémy, všechno je najednou mnohem bližší a po komunikační stránce výrazně snazší.

  • A co samotná cesta k vrcholu?

Nejzásadnější je ten moment těsně před vrcholem. Je jedno, jestli lezete na vysoký kopec, nebo máte dostavět životní dílo, či domalovat obraz, najednou víte, že to dáte. To jsou asi ty nejkrásnější momenty. Ale je to téměř nesdělitelné.

  • To chápu, těžko takovou věc popsat bez toho, aniž by ji člověk zažil. Není pak těžké se z tak silného zážitku vracet zpět do všední reality?

Návraty jsou jedny z nejzásadnějších a nejhezčích momentů. Zároveň ale i nejbolestivějších. Po celou expedici sníte o tom, že se ocitnete zase zpátky. Pak už je to za dveřmi a zjistíte, že se málem netěšíte. Čím intenzivnější ten zážitek je, tím je těžší i návrat. Realita je najednou plochá. Je to tak úplně v pořádku a normální.

Ať chcete, nebo ne, tak to, co zažijete, je vlastně návykové. A je potřeba si umět tyhle zážitky dávkovat tak, aby touha po nich neovládala vás, ale vy jste ovládal tu touhu. Naštěstí i v běžném životě se dají najít zážitky a radosti, které vás dostatečně naplňují. A je to o to jednodušší, když se vracím a čekají na mě děti a manžel.

Mnohdy potkám lidi, kteří jdou z expedice do expedice, už se vyčlenili z normálního světa. A to já rozhodně nechci dopustit. Je volba každého, ale já tu kotvu mám a rozhodně o ni nechci přijít.

Je to také o tom splnit si svůj sen a za to stojí bojovat napříč všemu a všem. Pro mě kopce představují koktejl všech emocí, práce, zážitků, všeho, co mě naplňuje. Je v tom také spousta svobody a hlavně dobíjení baterek.

  • Až se divím ,že váš muž na hory nežárlí.

Lásku k horám máme naštěstí společnou, jinak bychom spolu nemohli fungovat. Na expedice nechodíme spolu, ale dokážeme to sdílet. Větší expedice děláme odděleně už jen proto, že se tam nemůžete bát o svého partnera a on o vás, tam vše funguje trochu jinak.

  • Krásně vám to všechno zapadá. Na závěr se musím zeptat, kam se chystáte dobíjet baterky příště?

Ještě dožívám ten poslední zážitek, bylo by skoro rouhání, kdybych plánovala nějaký další, když ten první ještě není hotový. Celé to ještě dozrává. Teď se hlavně těším, až to všechno budu sdílet. Procházím fotky, chystáme dokument s Janou Počtovou a připravuji přednášky, dokonce se rýsuje knížka.

Těším se, až to všechno budu moci sdílet směrem ven. Navíc tahle přednáška ve FotoŠkoda bude vůbec první od doby, kdy jsem se vrátila. Budou to vlastně hodně čerstvě sdílené prožitky z toho, co se vlastně stalo a jaké to bylo. A vlastně nejvíc o tom, jakou z toho mám radost!

chci na klářinu přednášku

Autor rozhovoru: Kryštof Korč

VFFOTO magnetický přechodový filtr ND 0,9 2/3 82 mm

prvotřídní optické sklo, minimální barevný posun, 14 antireflexních vrstev

2 630,-
NIKON Z9

Bajonet Nikon Z, Skládaný CMOS snímač, Procesor EXPEED 7

0,-
GODOX Speedlite TT685O pro Olympus/Panasonic

pro digitální fotoaparáty Olympus / Panasonic, plná podpora iTTL, podpora HSS

3 890,-

Související články

Petr Šípek: Fotografie se stává prostředkem ke sdělení, co se děje s naší krajinou

Petr Šípek: Fotografie se stává prostředkem ke sdělení,...

V kuchyni fotografa aneb Jakou technikou fotí Jirka Šebek

V kuchyni fotografa aneb Jakou technikou fotí Jirka Šebek

Jiří Šebek: Jsem pomalý a precizní fotograf

Jiří Šebek: Jsem pomalý a precizní fotograf

Servisní knížka plná výhod
  • 4 servisní prohlídky
  • základní kurz ovládání zrcadlovky
  • 300 Kč poukázka na tisk fotografií

Kompletní informace »

Čekejte prosím...

Tyto stránky používají k poskytování služeb cookies. Pokračováním v prohlížení vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více informací

Rozumím