Luděk Bouška: Dobrá fotka je ta, která na zdi zůstane co nejdýl

Výstup ze středního formátu je úplně někde jinde

• (Václav) Aničko a Luďku, rád jsem vás dnes odpoledne vytrhl z náročného pracovního procesu. Luďo, jak ses dostal k práci s fotografickou technikou? 

Úplně jednoduše, bavilo mě focení. Zajímal jsem se o fotoaparáty, celou tu technickou stránku, objektivy a tenkrát, to bylo v roce 2002, jsem pracoval pro jednu potápěčskou prodejnu u Václaváku a nedaleko se otevřel obchod s digitálními fotoaparáty. Potřeboval jsem změnit místo, a tak jsem se tam šel zeptat.

Přijímací pohovor probíhal zajímavým způsobem: zazněly dvě otázky, a to "Co to znamená DPI" a "Jak bych jim vysvětlil hloubku ostrosti". První jsem odpověděl bez problémů, a když jsem rozvedl druhou, tak ten, kdo mě přijímal, vůbec netušil, že se do toho pustím tak do hloubky. Přijali mě a začal jsem dělat prodavače, pak vedoucího prodejny, pak odpovídat zákaznické dotazy, to bylo roku tuším 2006.

• (Václav) A od roku 2006 tě díky této práci poznala i fotografická veřejnost? 

No, vlastně jo, do té doby mě znali jen lidi z prodejny, ale tohle bylo tenkrát něco nového. Komentáře pod produkty skoro nikdo neměl a lidi se v nich ptali opravdu hodně. 

• (Anička) Co tě vlastně přivedlo k focení, Luďo? 

My jsme s kamarády jezdili na vandry a chyběly fotky. To mi bylo asi 16, 17, nebo tak. Doma jsme měli starou Prakticu, expozimetr, a protože můj táta je fakt nadšený amatérský fotograf, tak mi vysvětlil, jak pracovat s expozimetrem - a tak jsem začal fotit. Časem mi Praktica byla málo, tak jsem se začal zajímat o techniku a od táty jsem dostal kinofilmového Rolleiflexe s nějakými objektivy.

Dneska vím, že jsem nemohl dostat nic lepšího, Rolleiflex byl ve své době něco podobného, co je dneska třeba Leica. Postupně jsem se vybavil a fotil dál. Pamatuji si, jak jsem vždycky koukal do prospektů a chtěl něco nového, něco s automatickým ostřením. Táta vždycky říkal, že to, co mám, je lepší. S odstupem času vím, že měl pravdu.

U Rolleiflexe jsem zůstal, od táty dostal i Yashicu MAT124G, a tam jsem zjistil, že fotky ze středního formátu jsou úplně někde jinde. Táta fotil Hasselbladem,  ze kterého byly fotky ostré jako břitva, technicky naprosto precizní. On mě táta s informacema nijak nepřetěžoval, vždycky mi vysvětlil jen to, co mě zrovna zajímalo a to bylo myslím moc dobře, protože jsem si na spoustu věcí přišel sám. Pořizoval jsem si  v antikvariátech staré fotografické knížky a sám se dál vzdělával. 

Tahle technika mi vydržela velmi velmi dlouho. I když jsem začal s digitálem, tak to pořád nebylo úplně ono. Až Nikon D700 byl tím modelem, který mi připadal jako náhrada kinofilmu dostatečný.

• (Václav) To je vlastně super. Ty už to děláš takovou dobu, že vše, co znáš, jsi nasbíral praxí v oboru. Začal jsi to dál posouvat i do recenzí? 

Jak už jsem řekl. Strašně mě zajímala ta technika, a tak to bylo logické vyústění. Strašně mě baví zkoumat u novinek, jak se to výrobci povedlo... :)

• (Anička) Ta práce se nutně musela stát součástí tvého života, chceš to ještě oddělovat? 

Já jsem si před pár lety, když jsem pracoval z domova, uvědomil, že to asi ani neodděluju. Vlastně každý víkend si beru foťák na zkoušení, každý víkend je nějaká akce, kde fotím. Nemusím se do toho nijak nutit, prostě mě to baví. 

Na druhou stranu je pravdou, že program si organizuju tak, abych mohl fotit, což se občas doma nesetkává s pochopením. Já na to říkám: "Buď budu fotit do práce, nebo protože mě to baví. Fotit ale budu tak jako tak, takže je to vlastně jedno." Neberu to tak, že by to byla práce.

• (Václav) Vyústěním, alespoň dle mého názoru, zkušeností, které jsi nabral, je fotografická kniha. Krásně vysvětluje základy fotografie krok za krokem. 

Je to tak. Oslovilo mě jedno nakladatelství, jestli bych něco podobného nenapsal. Netroufal jsem si na to sám, a tak jsem řekl kolegovi, který do toho šel se mnou. Rozdělili jsme si, kdo bude psát o čem a oba jsme to brali jako takovou učebnici ke kurzům, které jsme dělali.

Vznikalo to asi necelé 2 roky s tím, že první rok nebyl tak intenzivní. Druhý rok to byla docela hoňka a psalo se opravdu hodně. Ve zkratce: zkušenost zajímavá, ale nevím, jestli bych ji ještě opakoval. Na druhou stranu se tomu nebráním, ale zabralo to opravdu dost času, možná bych dnes zvažoval, jestli ho nemohu využít nějak lépe.

• (Václav) Kromě recenzí produktů a knihy jsi taky začal s kurzy a vzděláváním. Co ty a kurzy? 

S rozšiřováním služeb u prodejců techniky přišly i kurzy. V počátcích jsme učili především základy a postupně se to rozrostlo i o  náročnější disciplíny. Spousta lidí se ale nechtělo účastnit hromadných kurzů, a tak jsme začali dělat i individuální. Mně to vyhovuje víc, protože řešíš něco konkrétního, co člověk potřebuje zlepšit.

• (Václav) Myslíš si, že se člověk dokáže něco naučit za 2 hodiny kurzu? 

Něco  jo, ale fotit se samozřejmě nenaučí. Za 2 hodiny tomu člověku vysvětlím o co jde,  opravdu naučit se to ale může až praxí. Lidi říkají, že nemají čas fotit, což je ta nejzákladnější chyba. Bez focení se totiž fotit nenaučíš, je to jako se vším ostatním. Dlouhodobější kurzy mají podle mě větší smysl, člověk se učí každý týden něco a o to jde.

Lidi by se měli inspirovat, koukat na fotografie jiných autorů, chodit do galerií a snažit se přijít také na to, jak daný záběr vznikl po technické stránce. Jakým objektivem byl vyfocen, jakým asi časem, jaká je tam hloubka ostrosti a podobně, většinou se to dá poznat.

• (Anička) Novinkou na našem blogu je videoškola, vnímáš posun oproti psaným textům? 

Video je zkrátka modernější a mně přijde, že mu lidi rozumějí víc než psanému textu. My se to s Michalem snažíme dělat formou otázek a odpovědí, podobně jako  když se spolu baví začátečník a zkušenější fotograf. Vyšly už 2 díly, zatím jsme hovořili o expozičním čase a hloubce ostrosti. Témat je ale spousta a dlouhá řada se jich určitě ještě najde.

• (Václav) Blíží se podzimní část FotoŠkoda FESTu. Jak já to vnímám, ta akce je oslavou setkání, fotografie a umění. Lidi s různými znalostmi se potkají u kávy. Jak to vnímáš ty? 

Líbí se mi ta atmosféra. Tady v tom domě to o Fotoškoda Festu vždycky hučí jako v úlu. Je tu skvělá nálada, zajdeš si na workshop, který tě zaujme, povídání o focení portrétu, sportu, street nebo třeba přírody. Celkově to je super akce, kde se potkávají všichni, které baví fotit.

Tím, že to trvá týden, je to opravdový festival. Několikrát jsem se setkal i s tím, že si vzdálenější účastníci dokonce berou v práci volno a přesouvají se do Prahy, kde jsou opravdu celý týden na festu. 

• (Václav) Luďo, zažil jsi počátky digitálu, jsi nejpovolanější člověk, který to může hodnotit. Jak to probíhalo?

Bylo to docela zajímavý. Výrobci experimentovali, hledali správné rozmístění tlačítek a třeba také to, jak má vlastně digitální foťák vypadat. Samozřejmě se objevilo dost neobvyklých tvarů, ale postupem času se to zase vrátilo tam, kde to bylo původně za filmových dob. Tedy fotoaparát s objektivem klasického tvaru ať už se jedná o zrcadlovku, nebo o malý kompakt. 

• (Anička) Pod rukama ti projdou takřka všechny novinky v oblasti fototechniky. Kam se podle tebe fotografická technika posune?

Cest je určitě mnoho a těžko odhadovat, která z nich zvítězí. Zajímavé je třeba to, jak moc bude v budoucnu populární zachycení statického obrazu, nebo toho pohyblivého, protože video je stále populárnější, pohyb přitahuje více pozornosti. Další věc je také to, kam se posune samotná fotografie, myšleno ten statický obraz, ale to není o technice.

• (Václav) Kromě toho, že se věnuješ focení, jsi i vášnivý muzikant a potápěč, dá se to nějak spojit?

Tak to šlo vždycky. Na potápění momentálně tolik času nemám, ale muziku do toho vždy nějak dostanu. Naprostá většina mých známých a kamarádů, se kterými trávím čas, jsou buď muzikanti, nebo potápěči.  

• (Václav) Poslední otázka je od kolegy Kryštofa. Luďku, nikdy jsme tě neviděli se rozčílit. :)

To buďte rádi. Je fakt, že mě pár lidí vytočit dokáže, ale já se snažím udržet si nadhled. Snažím se řídit jednoduchou zásadou: pokud tě něco štve a můžeš to změnit, tak to změň. A pokud tě štve něco, co nemůžeš nijak ovlivnit, tak to přijmi, smiř se s tím, ale nemá žádnou cenu se kvůli tomu rozčilovat. 

Je pár lidí, kteří mě naštvaného viděli, ale moc jich není.

• (Václav) Před chvílí jsi řekl, že není o výkonu fotoaparátu. O čem tedy fotka je?

Lidi čím dál tím víc konzumují a jsou pohodlnější. Fotoaparáty dnešní doby jim jdou na ruku, protože se snaží všechno udělat za fotografa.

Tím se ale vytrácí to "zvládnutí řemesla", v tomto případě fotografického. Myslím si, že spoustou těch moderních věcí si lidé nahrazují právě ten technický um. Výsledná fotka by pak měla být na papíře, protože jak řekl můj kamarád: "Data jsou věc pomíjivá. Na disku dneska být mohou, zítra nemusí..."

A co je dobrá fotka? Někdo mi kdysi radil, že je dobré fotky pověsit na zeď, kolem které několikrát denně pojdu. A postupně sundavat ty, které mi po čase začnou něčím vadit. Takže dobrá je asi ta, co na zdi zůstane co nejdýl.

My děkujeme Luďkovi za rozhovor, společně se můžete potkat například na individuálním kurzu nebo FotoŠkoda FESTu.

Fotky: Archiv FotoŠkoda, Michal Křenek, Václav Křížek