FotoŠkoda FestRozhovory

Adolf Zika: Tvůrčí proces je to nejtěžší a nejbolestivější

15. 10. 2019 | 8 minut čtení

Adolfa Ziku netřeba složitě představovat, jedná se o člověka, který pronikl do tolika žánrů, že jej ani nemusíte znát z fotografického světa, ale určitě jste o něm někdy slyšeli. Za pár dní zavítá do Centra FotoŠkoda na přednášku, a tak jsme si řekli, že vám jako předkrm připravíme krátký rozhovor.

Hlavní je užít si proces vývoje a cesty

Před lety jste se z judisty stal fotografem. Poté z fotografa filmařem. Ve všech oblastech se vám podařilo vyniknout. Před rokem jste uzavíral svou fotografickou kariéru velkou výstavou, ale teď vás uvidíme na FotoŠkoda Festu jako fotografa. Jak byste se uvedl, respektive svou momentální profesní fázi?

Ano, popsal jste to přesně a svým způsobem se i velice trefně ptáte. Poté, co jsem více méně ukončil kariéru fotografa černobílých aktů, tak jsem se o to více ve svých myšlenkách vrátil na začátek své kariéry, pokud se to tak dá nazývat. A na tom začátku, dříve než jsem vůbec vyfotil svůj první akt, byl obrovský vztah k dokumentární či reportážní fotografii.

No a tak si vlastně trochu plním a dopřávám to, od čeho jsem si na 25 let odběhl k ženám. Klasický dokument a portrét.

Mother Earth © Adolf Zika

Aktem jste se proslavil a věnoval se mu dlouho, takže se ptám odborníka na slovo vzatého - jak byste tento žánr definoval? Případně co je pro vás klíčem k dobré fotografii právě zde?

Nedovolím si tento žánr definovat, a o to více v dnešní době digitální a super vizuální. Co si ale asi dovolím definovat alespoň v uvozovkách, je ta jak říkáte "dobrá fotografie". Myslím si, že dobrá fotografie ve vás musí zvednout hladinu představivosti, zvědavosti či zvídavosti, nebo vás musí pobavit svým vtipem, či navodit jiné silné emoce svým silným obsahem.

Pokud ale před tou fotografií stojíte a tápete, nejste schopen se ničeho chytit a vlastně se nutíte do jakékoli emoce či vysvětlení, pak asi není dobrá. Občas toto cítím u některých, takzvaných konceptuálních fotografií.

Jak má divák šanci poznat Adolfa Ziku ve vašich fotografiích?

Nevím, jestli má šanci v mých fotografiích poznat mě samotného, ale všiml jsem si poslední dobou, že velice často začínám poznávat své fotografie ve fotografiích jiných českých a někdy i zahraničních fotografů. To je moc hezký pocit, obzvlášť když to ti lidé pak dělají ještě po svém a vytvářejí zase svůj styl, ze kterého budou čerpat další a další. A tak to bylo i u mě. To je koloběh života, to mi dává smysl.

White Dove © Adolf Zika

I když jste se dal na film, fotografie si vás stále táhla zpět k sobě. Dokumenty o Janu Saudkovi a Robertu Vanovi jsou toho jasným důkazem. Přitom k fotografii jste se podle svých slov dostal šťastnou náhodou. Dovedete si představit, že byste se věnoval tak intenzivně něčemu jinému?

Absolutně. A pevně doufám, že se to stane. I natáčení filmů jednoho dne skončí. A budu se konečně naplno moci věnovat kresbě. Mám už pohromadě materiál na docela slušnou knihu i požehnání od lidí, kteří výtvarnému umění rozumí, ale zatím to stále nechávám potichu.

Stejně tak na mě doma čeká každý den hezká řádka elektrických kytar, kterým bych se rád věnoval. Tím bych se ale jistě neuživil, a tak budu ještě chvilku fotit a točit. :)

Je sympatické, že to celé berete jako proces, spousta lidí ale často zůstane jen u jedné činnosti. Proč si myslíte, že je to u vás jinak?

Protože se nepovažuji za fotografa a nejsem tou profesí zatížený, stejně jako se nepovažuji za režiséra. Dovedu si představit dělat mnoho profesí. Hlavní je se do toho pustit naplno a užít si ten proces vývoje a cesty. To je ten adrenalin tvorby.

A pak jsou tu také ti lidé, co potkáte během té cesty. Protože když máte trpělivost, pak máte velikou šanci potkat neskutečně zajímavé osobnosti. Musíte mít ale cit pro to, to rozpoznat. Abyste si pak nespletli někoho, kdo má třeba statisíce followerů na Instagramu s opravdu zajímavou a lidsky významnou osobností.

Escape from prison © Adolf Zika

Děláte toho veliké množství, navíc pestrou paletu různých činností, jak se protínají? Kde je jejich spojnice, pokud vynechám tu, která je nabíledni, tedy vás.

Jejich spojnice je dnes už většinou jen moje hlava, která často nemůže pro zaneprázdněnost myšlenkami spát. Proto jsem hodně času v lese se svým psem, který se nápadně podobá šumavskému vlku. S ním to vždycky celé probereme, pak se zeptám i na názor svých dětí, které jsou v rozmezí od 7 do 21 let a nakonec to posvětí, či neposvětí moje žena.

I podle toho, jak spolu komunikujeme, působíte extrémně soustředěný a zaujatý pro svou aktuální práci. Jak u vás vypadá tvůrčí proces?

Ano, řekl jste to přesně. Neumím to moc jinak. Jakmile na něčem pracuji, vše ostatní jde stranou, s tím, že ke konci jednoho projektu už musím mít připravené vše pro začátek druhého, jinak by mohl nastat čas nesoustředění, rozběhnutí do vícero stran, a pak se z toho člověk zamotá.

Co se týká otázky tvůrčího procesu, to je jediná věc, na kterou s dovolením nechci odpovídat. Třeba někdy odpovím na nějaké přednášce, ale to se nedá napsat ve dvou řádcích. To je to nejtěžší a nejbolestivější.

Hope for fata morgana © Adolf Zika

A jak u vás vypadá pracovní proces? Pokud je odlišný.

Ten už je velice racionální a organizovaný. Jako když jsem dělal vrcholový sport. Prostě vojna.

Jak jste se dostal ke spolupráci s Leicou? Tuto značku jste dokonce reprezentoval na několika výstavách, což se podaří jen málokomu.

Velice jednoduše. V roce 2001 Leica vybírala po světě mladé a nadějné fotografy. Své hledání pak prezentovala na světové výstavě PHOTOKINA v Kolíně nad Rýnem a na svém gigantickém stánku prezentovala šest mladých nadějných fotografů. A já byl jeden z nich. Všichni jsme tam měli čtyřmetrové podobizny ve zlatých dřevěných rámech, bylo to velkolepé. Tenkrát byl v té šestce i kanadský rockový zpěvák Bryan Adams, já s ním měl pak i společný diář Leica. Tenkrát to byla pro všechny novinka, že fotí, dnes už je to známá věc.

Jaký ja Bryan Adams? Málokdo měl to štěstí ho potkat?

Měli jsme tehdy společně všichni večeři. Tam byl skromný, veselý a moc milý. A řekl bych, že měl k nám ostatním fotografům, kteří jsme byli vybráni, velikou úctu. Jaký je ale ve skutečnosti, nevím. Každý má v showbusinessu dvě tváře, otázkou je, jak moc si jsou podobné. V jeho případě bych se přikláněl k pozitivnímu výsledku.

Breeze © Adolf Zika

Na základě čeho vás Leica vybrala?

Budete se divit, ale na základě kvality mých fotografií, které jim při jejich celosvětovém pátrání po talentech poskytla a nabídla tehdejší ředitelka Leica Gallery Prague Jana Bohmerová.

A proč Leica? Čím je pro vás výjimečná?

Tím, co dala fotografii a čím je výjimečná pro zbytek fotografického světa. Dnes je to sice už trochu snobárna, ale to mi vůbec nevadí, to já jsem někdy taky. Na cestách mám ale vždy i svůj Olympus (mám jich více), bez něj nikam nejezdím. To je má opravdová rodina, která se o mě už roky stará, to je třeba říct nahlas!

Autor rozhovoru: Kryštof Korč

chci na přednášku Adolfa Ziky na FotoFestu