11. 2. 2020 | 11 minut čtení

Tomáš Loukota nevystudoval fotografické školy, nepyšní se tituly. Fotografie je "pouze" jeho koníčkem, což mu poskytuje svobodu, kterou ve své tvorbě využívá na maximum. Věnuje se hlavně streetu a dokumentu, už půldruhého roku ale zaznamenává projekt Příběhy těch druhých. V rozhovoru se dozvíte, jak se dostal k focení, jakou technikou fotí a proč i co ho přimělo dokumentovat prostředí kulturních a sexuálních menšin.

Člověk se musí víc dívat, jít do toho naplno a hlavně se s tím moc "nesrat"

Tomáš Loukota je jeden z těch zvláštních úkazů ze staré doby. V dnešní honbě za statusem influencera, lajky a followery, všudypřítomnými fotografickými profesionály, nespočtem zaručených návodů na všechno... A vlastně bych zde mohl pokračovat velmi dlouho. Mezi vším tím se najednou vynoří skromný amatér bez titulu, který se ani fotografii nevěnuje kariérně, ale pouze jako koníčku. Takových je nás nespočet. A pokud si také myslíte, že je na místě si přečíst o tom, jak fotografii vnímá někdo bez fotografického celebritního statusu, další řádky jsou právě pro vás.

Jak by ses představil jako fotograf Tomáš Loukota?

Předně tak, že fotograf nejsem, nebo se za něj aspoň nepovažuji. (smích)

Tak na to pojďme odjinud, kde se u tebe láska k fotce vzala? Jak jsi s ní začínal?

Nevím, jak to popsat, aby to nevyznělo hloupě, ale vlastně jsem vždy viděl fotograficky, zkrátka jsem fotil očima, nějak si svět komponoval, ale nikdy jsem ty fotky skutečně nedělal. Ve chvíli, kdy jsem si pořídil foťák, se vlastně stalo jen to, že jsem je začal zaznamenávat. Extrémně mi pomohlo to, že už jsem v té době byl nezávislý, dělal si, co jsem chtěl, a nemusel jsem se živit fotografickými zakázkami.

Takže mě vlastně nikam nežene touha po úspěchu, který mi přinese další zakázku, pořád to dělám pro radost. První ucelenější sérii, kterou jsem vyfotil, byly street fotky z Běloruska. Tam jsem se vypravili s kolegy z práce, protože tam bylo mistrovství světa v ledním hokeji v roce 2014. Koupil jsem si na cestu Ricoh GR a prostě fotil.

Tehdy jsem se dostal do kontrastního prostředí ulice pod kontrolou státní bezpečnosti a probíhajících oslav Dne vítězství. Intuitivně jsem nafotil svou první reportáž. Když jsem ji pak doma zpracovával, zjistil jsem, jak mě to vlastně baví a že by to minimálně pro mě mohlo mít nějakou hodnotu. Od té doby do toho zkrátka zabředám víc a víc.

Bělorusko 2014 © Tomáš LoukotaBělorusko 2014 © Tomáš Loukota

Jak jsi pak pokračoval? Jak vidno, u prvního kroku jsi nezůstal.

Pak jsem se honil za technickou dokonalostí, což získalo podobu fotobatohu plného fototechniky a neustálého zjišťování, jestli třeba Sigma nevydala nějaký lepší objektiv. Za chvíli mě to ale začalo štvát. Pořád jsem s sebou tahal hrozně moc techniky a řešil, co mám prodat, nebo vyměnit. Pak jsem stejně zjistil, že mě nejvíc baví GR, protože nemusím řešit techniku, nákupy nových nesmyslů a nevláčím sebou 4 objektivy. A začal jsem hlavně více fotit.

To znám, každý fotograf jednou začne hlavně fotit. Co tě nejvíc posunulo mimo techniku?

Přes Photogenii jsem se dostal na workshop s Jindrou Štreitem. A to pro mě byl nejzásadnější zlom. Tehdy jsem na workshop přijel s kompletní zrcadlovkovou výbavou, dokonce jsem s sebou táhl i stativ. A zrovna v tom prostředí a tím, jak fotí Jindra, mi došlo, jak zbytečný ten hon za technikou je. Bylo mi jasné, že to musím změnit. Sice se omezím na jedno ohnisko, ale dává mi to obrovskou svobodu a klid při focení.

Účast na workshopech a focení s lidmi, kteří něco umí, mi rozhodně pomáhá hodně doteď. Společně fotit a pak si prohlížet výsledky, to mě posouvá nejvíc. Ze začátku jsem si říkal při pohledu na některé fotky, že kdybych tam byl ve stejných podmínkách taky, nebyl by problém pořídit stejný snímek. Pak ale jdeme v pěti lidech do nějaké továrny a já jen koukám, co všichni přinesli za super fotky. A jde o záběry, které jsem já, ve stejném prostředí a ve stejný čas, vůbec neviděl.

Což mě vlastně naučilo hlavně pokoře. Člověk se musí víc dívat, jít do toho naplno a hlavně se s tím moc nesrat.

Šumice 2018 © Tomáš LoukotaŠumice 2018 © Tomáš Loukota

To je dobrý návod, kéž by se ho drželo více lidí. Ve tvém portfoliu jsem našel dokument a streetovou fotku, co je ti blízké zrovna na těchto dvou žánrech?

Streetové projekty jsou vlastně náhodné. Ačkoli jsem třeba na dovolené za úplně jiným účelem, neubráním se touze fotit. Ve streetu zatím nevidím nějakou větší hloubku, neumím jej víc rozpracovat, vidím to spíš jako trénink. Zatím jsem nenašel jedno silné konkrétní téma, kterému bych se ve streetové fotce věnoval. Ani se tím nesnažím nějak výrazněji prezentovat, ale rozhodně mě to baví!

A pak jsou tady dokumentární projekty...

To hlavní, čím se teď zabývám soustavně a dlouhodobě, je projekt Příběhy těch druhých. Ten vznikl vlastně taky náhodou. Když jsem zjistil, že je v Brně festival burlesky, přišlo mi jako dobrý nápad jej nafotit. Věděl jsem ale, že nechci fotit vystoupení, spíše backstage. Napsal jsem pořadatelce, poslal jí portfolio podobných fotek a nakonec jsem se do backstage dostal.

Před vystoupením byli všichni nervózní a nakonec to vypadalo, že mě tam ani nepustí, ale na druhý pokus jsem se tam přece jen dostal. Musel jsem si na to dát pár ginů na kuráž, ale vyšlo to. Tehdy začalo vznikat celé téma večerních proměn.

Výrazně jsem od té doby rozšířil svůj záběr a fotím teď kulturní a sexuální menšiny v jejich přirozeném prostředí. Ten druhý, pravý život, mě extrémně zajímá.

Příběhy těch druhých © Tomáš Loukota
Příběhy těch druhých © Tomáš Loukota

To je velice citlivé téma, je skoro s podivem se k němu takhle dostat. Jak si buduješ důvěru u portrétovaných?

Snažím se publikovat citlivě, a když mám dojem, že by někomu zveřejnění kterékoli fotky vadilo, tak ji nepublikuji - aspoň zatím :-). I když je to třeba dobrá fotka. Snažím se nějak subjektivně zaznamenat ta místa, kde jsem, což může být pro dost lidí nedosažitelné. Navíc je to dost konzervativní pohled heterosexuála, otce dvou dcer, z maloměsta a já nevím co všechno.

Vlastně jsem tam jen na návštěvě, jen na chvíli. Ale chci, aby to bylo autentické. Estetickou stránku fotek řeším samozřejmě taky. Fotím teď lidi, kteří žijí dost často život, který je mi vlastně vzdálený. To nejdůležitější, co mě tam žene, je to samotné téma.

A konečně jsem se ocitl na místě, které mě zajímá a já jej chci zachytit tak, aby to nebylo laciné, ponižující, aby to vyvolalo spíš nějakou toleranci a pochopení. Pro spoustu lidí je asi život těchhle skupin hůře představitelný, i přesto jsou tam momenty, které jsou sice bizarní, ale umí být i velmi milé a zábavné.

To nepochybně! A za sebe jsem jen rád, čím více je těmto tématům věnovaná pokorná a střízlivá pozornost. Zpátky ale k dokumentům a reportáži: všiml jsem si, že některé tvé série jsou v barvě a jiné černobílé. Spousta autorů je v tomhle ohledu vyhraněná, jak je to u tebe?

Já to tak nemám, asi jsem ještě ve vývinu. :-) Ale občas to může být účelové. Pokud převedeš celou sérii do černobílé, může působit mnohem kompaktněji. Snadněji funguje jako celek, než kdybys ji nechal v barvě. Ale přijde mi, že to do fotky vnáší nějaký pohled, který tam většinou nechci mít.

Chci mít fotky co nejautentičtější a nechci do nich přinášet jinou atmosféru a nějakou emoci navíc, kterou tam často navodí právě to černobílé zjednodušení. Snažím se to teď zkrátka udržet v barvě.

Příběhy těch druhých © Tomáš Loukota
Příběhy těch druhých © Tomáš Loukota

A když jsme u vizuálu fotek, pojďme nakousnout i to, čím je pořizuješ. Prý jsi přesedlal na Leicu Q, což od Ricohu GR vlastně tak vzdálené není.

Hned na první vyzkoušení jsem zjistil, že je to přesně to, co potřebuji. V porovnání jsem určitě dal mnohem víc peněz za 6D a všechny ty blbiny okolo. Kdybych šel tehdy rovnou do Q-čka, dost bych ušetřil. Jen je potřeba vědět, co chceš.

Mně vyhovuje perfektní kontrola nad ovládáním, skvělé výsledky na vysokých citlivostech a moc mi sedí právě to, že mám jen jedno ohnisko, jeden objektiv. Což mi dává ohromnou svobodu v tom, že když je něco daleko, prostě to nevyfotím. A tak blízko zkrátka musím.

Moc neořezávám a spíš mám problém dostat do záběru všechno, protože bývám blízko až moc. S takhle malým foťákem to jde bez problémů, protože nebudí takové obavy jako obří zrcadlovka. Pro mě je hodně důležitá ta moje vlastní přítomnost v té fotce, v dané situaci. Kdybys stál opodál a fotil nezúčastněně, bude to poznat.

A na tvých fotkách je to vidět! Už se těším na besedu. Co na ní můžeme čekat?

Rád bych ukázal větší průřez svou tvorbou a svým fotografickým vývojem. Návštěvníky zavedu do ulic Petrohradu, Londýna, Minsku a třeba i Brna. Ale zásadní část bude o mém projektu Příběhy těch druhých. Zhruba rok a půl zaznamenávám večerní proměny lidí kolem nás. Proměny učitelky v odvážnou tanečnici nebo třeba knihovníka v drag queen divu.

Celý projekt je zaměřený na fotografie z backstage. Fotím večerní proměny kulturních a sexuálních menšin. Takže vás zavedu do šatny, kde se připravují drag queens, tanečnice tribal fusion, burlesky apod. Bude to barevný svět bez skandalizace a bez zbytečných předsudků.

Autor rozhovoru: Kryštof Korč

chci jít na besedu

CANON EW-53B Sluneční clona pro RF-S 10-18mm

Sluneční clona pro širokoúhlý objektiv Canon, Určeno pro RF-S 10-18 mm f/4,5-6,3 IS STM, Blokuje rozptýlené světlo pronikající do objektivu

490,-
LEICA brašna Equipment Bag, recycled Polyester

rozměry 22 x 16 x 4,5 cm, elegantní a praktická, vyrobena v Evropě

3 290,-

Související články

Honza Mihaliček: když je fotka blbá, bude blbá i za padesát let. Síla dokumentu je jinde

Honza Mihaliček: když je fotka blbá, bude blbá i za...

Jaroslav Hora: Fotím hlavně pro ten zážitek

Jaroslav Hora: Fotím hlavně pro ten zážitek

FotoŠkoda FEST - vlog jak se točil Švýcarák

FotoŠkoda FEST - vlog jak se točil Švýcarák

Další Leica

Honza Mihaliček: když je fotka blbá, bude blbá i za padesát let. Síla dokumentu je jinde

Honza Mihaliček: když je fotka blbá, bude blbá i za...

Instagram feed
Instagram feed
Instagram feed
Instagram feed
I nás baví Instagram.
@fotoskodacz
Servisní knížka plná výhod
  • 4 servisní prohlídky
  • základní kurz ovládání zrcadlovky
  • 300 Kč poukázka na tisk fotografií

Kompletní informace »

Čekejte prosím...