Jan E. Svatoš: Fotografie je pro mne nástroj, nikoliv cíl

Když někdo tvrdí, že někde nic není, je to pro mě obrovská výzva tam něco najít

• Pocházíte z umělecké rodiny, váš otec je malíř a grafik Ivan Svatoš, váš pradědeček fotil. Na studia jste zamířil na FAMU, FAMO a FSV - s jakou vizí jste tam směřoval a co jste si odnesl?

Všechny vystudované obory mi pomáhají i v současné tvorbě. Žurnalistikou jsem se naučil vyprávět příběhy, dělat si kvalitní rešerše, které dodnes považuju za velmi přínosné, a to jak pro psanou, tak pro filmovou tvorbu. Potom jsem začal studovat fotografii na FAMU. Vyprávění obrazem mi ale nestačilo, fotka totiž spíš vytrhuje z kontextu. Logicky z toho vyplynul film.

• Vraťme se ještě k začátkům vašeho focení – jaká byla 1. fotka, na kterou jste byl pyšný? Přiblížil byste, s jakým souborem jste se hlásil na FAMU – a jak byste k němu přistupoval dnes?

Jednou jsem po novoročních oslavách šel s foťákem ven a na Vysočině jsem - ještě na analogový foťák - vyfotil unikátní atmosférický jev sluneční parhelium. Tenkrát ta fotka oslovila astrofyzika Jiřího Grygara, který mi doporučil, ať ji přihlásím někam do soutěže. Z těch vážnějších témat to pak byl třeba soubor mizejícího Karlína. Některé fotky z toho cyklu mám pořád před očima a baví mě dodneška.

Praha © Jan E. Svatoš

• Rád fotíte analogově, co podle vás v digitální fotografii a době chybí?

Analog vás může obohatit v tom, že máte omezenou fotografickou munici. Lidé vyprodukují denně gigabajty dat, neustále zvyšujeme kapacitu cloudů i paměťových karet. Děláme to tak instinktivně, že často vlastně zapomínáme proč. Je naprostá chiméra, že digitální fotka je zadarmo. U monitorů a displejů nakonec trávíme spoustu času - stahováním, zálohováním, tříděním a mazáním. A protože jak dobře známo "čas jsou peníze", tak nás digitální technika o ten čas neustále okrádá.

• Říká se, že digitální data, která zůstanou ležet na disku, jsou jako nevyvolané fotky. Co si myslíte o tisku fotek?

Mám rád všeobecně to, pokud fotka nějakým způsobem žije, ať už je připnutá někde v bytě nebo je zachována v podobě fotoknihy. Fotografie je na jednu stranu sama o sobě nostalgická a spousta lidí nad nimi teskní, jak ten život hrozně letí. Jenže stejně tak je pravda, že fotografie může - jak to říkal Miroslav Horníček - zafungovat jako ohříváček na horší časy. Když si člověk např. prolistuje knihu nebo album, připomene si hezké chvíle a motivuje ho to doslova prožít něco nového znovu. Je to jako takové perpetuum mobile, které dodává člověku energii a chuť někam opět vyrazit.

• Čím se pro vás vyznačuje dobrá fotka a dobrý film?

U dobrého filmu je to jednoduché – když snímek diváky donutí přemýšlet. Dobrou fotku poznáte podle toho, že se na ni opakovaně díváte a něčím vás přitahuje. Nemyslím, že je vždy dobré pochopit, proč vás přitahuje. V tom je určitá mystika, která by tam neměla chybět. Stejně jako ve filmu, také v něm nemusí být všechno vysvětleno. Jak říkal slavný režisér Akira Kurosawa: když vezmete starou antickou vázu a rozbijete ji, abyste zjistili, jak funguje, tak ji zničíte. S filmem i s fotkou je to často totéž.

Afrika © Jan E. Svatoš

• Máte filmařské nebo fotografické vzory?

Z fotografického hlediska mě hodně ovlivnil Bohumír Prokůpek. Byl to vynikající fotograf divoké přírody, ale také filozof a poslední Mistr krajinář. Fotil na starý deskový měchový aparát, objektivy si utvářel sám, vodil nás často do křivoklátských lesů, kde jsme zůstávali dlouho po setmění.

Po jeho smrti se krajinářský ateliér na FAMU už neobnovil a téma krajiny odtamtud nadobro zmizelo. Při výuce nám rád vyprávěl příběhy z dějin umění, fotoaparát v tom sehrával vždy až druhotnou roli.

Z filmařů je mým velkým vzorem Werner Herzog. Jsem hrdý na to, že tato filmařská legenda byla dramaturgem našeho filmu Archa světel a stínů. A že jsem se s ním kvůli spolupráci několikrát setkal osobně  - ať už to bylo v jeho ateliéru v Los Angeles nebo ve Vídni. Měl jsem pak velkou radost, když mi psal, že si během covidové pandemie pouštěl naši Archu.

• Umělec na volné noze dneska asi nemá, co se týče financí, úplně na růžích ustláno. Dá se dokumentárním filmem a fotkou uživit?

Spolupracuji s Českou televizí a Českým rozhlasem, pořádám netradiční fotografické workshopy, přednáším na vysoké škole a mám samozřejmě radost, když prodám i nějaké své fotografie. Být na volné noze znamená mít obrovskou svobodu, ale zároveň i velkou zodpovědnost a sebekázeň. Leckdy práce nekončí večer ani o víkendech. Naštěstí filmování je pro mne nejen prací, ale hlavně vášní.

Afrika © Jan E. Svatoš

• Co je pro vznik dokumentárního filmu a při jeho natáčení nejdůležitější?

O dokumentárním filmu se často říká, že je natolik autentický, že se na něj člověk nemůže připravit. Zároveň ale platí, že tu přípravu nesmíte nikdy podcenit. Fakticky pokaždé se při natáčení objeví něco nečekaného, na co je potřeba pohotově reagovat. To překvapení může nakonec být dokonce i obohacení.

• Když jsme se bavili o financování dokumentů, vznikala takto s přestávkami i Archa?

Rozhodně. Archa vznikala 10 let a kvůli cestám do Afriky a Ameriky byla finančně velmi náročná. Ale nebyli jsme v tom sami, stejně jako nejsme teď v tom novém filmu Až zařve lev. Základem naší práce je skvělý produkční tým v naší rodinné společnosti Art Francesco a pak systém vlastního crowdfundingu. Díky němu jsme oslovili řadu budoucích diváků nebo dokonce sponzorů. S Archou jsme republiku objížděli jako nomádi v zebřím stanu, nyní probíhá turné stanu krále Přemysla II. Otakara.  

• Řekl jste, že každý film má jepičí život a důležité je, jakým způsobem ovlivní lidi a jaké diskuse vyvolá. Jaké ohlasy máte na Archu světel a stínů a co vám dala?

Archa byla náš celovečerní dokumentární debut, dostala 4 mezinárodní ocenění. A co nám dala? Třeba to, že jsme dokázali film sami distribuovat. Nakonec jsme v kinech i klubech dosáhli přes 5000 návštěvníků, což nemají ani některé jiné hrané filmy zaštítěné velkými distribučními společnostmi.

Afrika © Jan E. Svatoš

• Na příběh Martina a Osy Johnsonových jste narazil na FAMU, vlastně "náhodou". Věříte na náhodná setkání?

Náhoda v tvůrčím procesu rozhodně hraje důležitou roli, ale ještě zásadnější je spolupráce s náhodou. Při pohledu do budoucna náhoda asi existuje, zpětně už člověk může uvažovat spíše o osudovosti. Pravda ale je, že když jdete něčemu opravdu naproti, tak si to v mysli naordinujete a ono se to pak snáze splní.

• V současnosti pracujete na dokumentárním eseji Až zařve lev, který vypráví o dvou postavách z naší středověké historie – františkánském mnichu Odorikovi a králi Přemyslu II. Otakarovi. Čím vás upoutal jejich příběh?

Z hodin dějepisu jsme si většinou odnesli hodně schematické představy dějin, je to vidět i na Přemyslově přezdívce "král železný a zlatý". Ve filmu chceme připomenout méně známé rozměry jeho osobnosti, které třeba ovlivnily Karla IV. Co se týká druhé postavy, Odorik byl synem českého rytíře, které král Přemysl vyslal do italského Furlánska. Tehdy naše království sahalo skutečně až k milovanému Jadranu.

Odorika, prvního Evropana v Tibetu, ale v Čechách ho veřejnost spíše nezná. Přitom je to náš první velký cestovatel, kterému se někdy říká český Marco Polo. Když Odorik umřel, jeho cestopis si pak přivlastnil, či spíše ukradl, slavný Mandevilla. Stal se z něj bestseller. Ten ale věcné pasáže nahradil opět příšerami a podobnými stvořeními, které se v té době o této oblasti tradovaly.

Až zařve lev © Jan E. Svatoš

• V rozhovoru k tomuto filmu jste řekl, že středověk je v některých ohledech stále aktuální a že rčení "dvakrát nevstoupíš do stejné řeky" neplatí. V čem vidíte aktuálnost středověku?

Řada věcí je dodnes stejná jako kdysi. Mně na tom baví propojenost se současností, kterou do filmu chci dostat. Zmínit mohu třeba příběh fake news. Můžeme si říkat, jak je to nový fenomén, ovšem obdobné mediální chiméry byly uměle vytvářeny již v dobách Přemysla II. Otakara, aby českého krále zdiskreditovaly.

• Po českém tématu ve vás prý opět zrají africké choutky. Prozradíte, co vás tentokrát upoutalo a čemu byste se rád věnoval?

Konkrétní téma neprozradím, to by neudělal žádný filmař, ale je pravda, že mě to do Afriky táhne. Když si někdo jednou Afriku zamiluje, tak už mu zůstane pod kůží a nikdy ho nepustí. (smích)

• Vaše filmy se vyznačují silnými osobnostmi a příběhy, často zapomenutými – jmenujme třeba právě zmíněnou Archu světel a stínů nebo připravovaný film Až zařve lev. Jak si hledáte náměty? Nebo si nacházejí vás?

Neznámé příběhy mne vyprovokují k tomu, abych je netradiční cestou připomněl. Pokud se objeví překážky, utvrdí mne většinou v tom, abych příběh vyprávěl dál. Vybavuji si, jak nás keňské ministerstvo turismu odrazovalo od natáčení filmu o Johnsonových v severní Keni, že tam nic není, jen prach a problémy. Když někdo tvrdí, že někde nic není, je to pro mě obrovská výzva tam něco najít.

Až zařve lev © Jan E. Svatoš

• Pokud se něčemu intenzivně věnujete, bezesporu vás to ovlivní. Jak vás všechny postavy, o nichž jste natáčel, a filmy jako filmaře i člověka posunuly a změnily?

Když film pomine, postavy už s vámi zůstanou. Je úplně jedno, že žili před 100 nebo 700 lety. Pozoruhodné je, že studium jejich životů a osudů se od nich člověk vždy něco i naučí. Martin Johnson mne třeba naučil dokonale číst staré fotografie. Až mne někdy mrzí, že se s nimi člověk nemůže setkat a na mnoho věcí se jich osobně zeptat.

• Filmy nenatáčíte sám, s kým rád spolupracujete?

Všechny filmy děláme v produkci rodinné společnosti Art Francesco. To nejužší jádro pak tvořím s kameramankou Romi Strakovou, která je i mojí manželkou. Jsme už sehraný tandem. Mám za to, že malý štáb je u dokumentárních filmů výhodou, protože se člověk snadněji přizpůsobí třeba i méně komfortní situaci. A platí také to, že méně lidé méně ruší přirozenost některých protagonistů. To je u natáčení dokumentu velmi důležité.

• Natáčení dokumentárního filmu je nepochybně velmi časově náročné. Kolik času trvá příprava, samotné natáčení a postprodukce?

Asi to nejde říct úplně univerzálně, každý film je jiný a vyžaduje odlišný přístup. U Odorika a Přemysla je např. hodně dlouhá a pečlivá fáze rešerší, která trvala roky. Scénář a jeho prvky konzultuji s historiky a vlastně mne těší, že na některé mé dotazy už ani nedokázali odpovědět. To je snad znamení, že to děláme poctivě.

Až zařve lev © Jan E. Svatoš

• Fotografii a filmu se věnujete řadu let, je známo, že jste příznivcem černobílé i analogové fotografie. Jaká technika vás provázela od začátků až do současnosti?

Při focení i natáčení digitální technikou jsme věrní značce Canon. Dokonce i můj první analogový foťák byl Canon EOS 300, dodnes ho mám. Dnes fotím digitálem Canon 5D Mark II. Mám rád canoňácké objektivy, protože krásně kreslí. Zároveň mne nepohoršuje udělat hezkou fotku mobilem. Co se týká analogové techniky, oblíbeným modelem je 16mm švýcarská kamera Bolex RX5. Funguje mechanicky na natažení kliky: 30metrový kotouč materiálu vám vystačí na 2,5 minuty filmu. Nikdy bych ji neprodal, je už pro nás takovým amuletem: byla s námi 40 dní v severní Keni a našla nám i strom Johnsonových. Navíc má nádherný zvuk a krásně voní. (smích)

• Jaká máte přání do budoucna a co byste rád ještě viděl a dokázal?

Když tuto otázku dostal Martin Johnson, řekl, že má plány na 100 let a dál že je – alespoň prozatím – nedělá. I mě čekají další projekty, řada výstav nebo dokončení knih, které mám rozpracované. Co se týká přání, je vždy jen jedno - když pracuji na nějakém důležitém filmu, který vzniká nezávislou cestou, přeji si, aby se nám ho podařilo zdárně dokončit a zaujmout diváky. V tom vidím ostatně i smysl své práce.

Až zařve lev © Jan E. Svatoš

Autorka rozhovoru: Anna Jirásková
Rozhovor vyšel v čísle 4/2020 (172) časopisu Font.