Jan Hvízdal: Pro mě je občas těžší přežít v Praze než na Špicberkách

Chci jezdit do extrémů a fotit v divoké krajině

• Jak bys sám sebe představil v jedné větě?

Hledám smysl života. To je důvod, proč jsem se vydal na cesty, takže jsem cestovatel, fotograf a profesionální průvodce.

• Dlouhodobě jsi pobýval v Arktidě nebo na Antarktidě, navštívil jsi více než 70 zemí. Co ti učarovalo na zemi věčného ledu?

Před 9 lety jsem opustil Čechy a jel jsem na Nový Zéland a do Kanady. Pak jsem se dostal do fáze, kdy jsem chtěl začít dělat něco, co mě bude bavit a v čem se budu posouvat dopředu. Když jsem na Aljašce potkal huskyho, byla to jasná volba. Začal jsem jezdit se psím spřežením v nádherném národním parku Banff v Kanadě a pak odjel dělat mushera na Špicberky.

Zimu jsem si tak vybral kvůli tažným psům, ale nebyl to jediný důvod. Těžko si totiž představím něco krásnějšího než -30 °C, sluníčko, bezvětří a metr sněhu.

Špicberky © Jan Hvízdal

• Žiješ ve skutečně extrémních podmínkách, v neustálých mrazech, za polární noci i dne a za sousedy máš lední medvědy. Jaká opatření musíš dělat, abys přežil a aby sis to užil?

Nebaví mě tahle společnost, takže je pro mě občas těžší přežít v Praze než na Špicberkách. Špicberky jsou divoké a tvrdé, první rok jsem žil v chatě bez tekoucí vody, ale zároveň to byla nejkrásnější zima mého života. Aby tam člověk přežil, musí chtít, jinak jede za tři měsíce pryč. Přijel jsem tam na začátku polární noci, takže tři měsíce čisté tmy, což byl očistec, ale stejně jsem pořád věděl, že je to správně.

Pro přežití je naprosto zásadní, že k tour budu přistupovat vždycky stejně, s naprostým respektem. Vždycky mít vyčištěnou pušku, nabitý satelitní telefon, řešit počasí, zanalyzovat svoje hosty. Na každý trip se připravit tak, jako bych měl potkat medvěda nebo měl někdo dostat infarkt.

• Měl jsi kurz s puškou, nebo ses to učil sám?

Z Kanady jsem psal do všech psinců v Evropě a odpověděli mi ze Svalbardu. Ten název mi nic neřekl, protože u nás máme německou tradici – název Špicberky vychází z německého Spitzbergen od Willema Barentse. Ale viděl jsem koncovku .no, tak jsem se rozhodl, že pojedu do Norska.

Po nějaké době mi přišel e-mail se 70stránkovým manuálem a otázkou, jak dobrý jsem s puškou a jestli si připadám psychicky stabilní na tři měsíce naprosté tmy. Nemám rád zbraně a násilí obecně, ale udělal jsem si kurz v Čechách a pak jsem měl kurz i od šéfa.

Špicberky © Jan Hvízdal

• Musel jsi ji někdy použít?

Ne. Měl jsem ji nabitou a mířil jsem na medvěda, ale odehnali jsme ho hrnci a pánvemi.

• Současná situace cestovatelům příliš nepřeje. Zkomplikovala ti covidová pandemie žití na Špicberkách?

Paradoxně mi na Špicberkách vytvořila nejkrásnější dva měsíce života. Dostávali jsme podporu, ale neměli jsme hosty, takže jsme běhali jenom se psy. Měl jsem zároveň čas se zamyslet nad svým životem a našel jsem si partnery, s jejichž podporou bych rád rozjel různé projekty.

• V současnosti světem hýbou i ekologická témata – globální oteplování, tání ledovců, vymírání (a vybíjení) živočišných druhů. Jak je to vidět na Špicberkách, Antarktidě a jinde ve světě?

Zásadní rozdíl je, že Antarktida je kontinent obklopený oceánem a Arktida je oceán obklopený zemí – Grónskem, Sibiří, Kanadou, Aljaškou nebo Špicberky. I když Antarktida taje, není to tolik vidět, zatímco v Arktidě často zbývá jenom moře.

Na Špicberkách panují specifická roční období, zjednodušeně můžeme říct, že 21. června je nejteplejší den roku a 21. prosince nejchladnější.

V roce 1975 byl v našem fjordu na západě, Isfjordu, u hlavního města Longyearbyen, 21. června metr tlustý led. 21. prosince 2010 tam není žádný. Náš šéf loví tuleně a tradičně je každý rok o 100-150 metrů blíž k ledovci. Klimatická změna je naprosto jasně viditelná a nepopiratelná.

Antarktida © Jan Hvízdal

• Co se proti tomu dá dělat?

Svět se dá do rovnováhy, když každý začne u sebe, ať už se jedná o lidská práva nebo přírodu. Můžeme jíst bezobalově, cestovat ekologičtěji, jíst méně masa. Veškeré snahy o záchranu zvířat a planety podporuju, ale nesmíme zapomínat na kontext. Občas jsme moc extrémní a extrém nikam nevede. Snažím se nedělat rychlé závěry a přemýšlet. Nemít na nějakou komplikovanou věc názor podle mě není špatně.

• Byl jsi průvodce se psím spřežením, jak vypadal tvůj běžný pracovní den? A naopak volný den?

Psi jsou vždycky na prvním místě, takže ráno vstanu, dojdu do psince, zkontroluju je, vyčistím, dám jim polévku, protože je tam problém s hydratací a připravím je na túru. Dojedu do města, vyzvednu hosty, dovezu je do šatny, obleču je, pomazlíme pejsky a dáme krátký bezpečnostní brífink. Pak začneme dávat pejsky na saně a vyrážíme. Snažím se to dělat zážitkově, takže mi hosti pomáhají se vším.

Volný den o polární noci znamená spánek nebo focení, ani po třech letech mě polární záře neomrzela. Jakmile se slunce vrací, tak vyrážíme ven – na sněžné skútry, lodě, běžky, nebo se proběhnout se psy. Rád si taky projedu trasu, která není jednoduchá, nebo fotím.

Špicberky © Jan Hvízdal

• V jednom článku jsi napsal, že pro to, abys svoji práci mohl dělat dobře, musíš věřit psům a psi zase tobě. Jak ses s nimi sžíval?

Těžko. Na začátku jsem byl hrozný musher, protože jsem byl rychlý, prudký a psům jsem nevěřil. Pes má svoji přirozenou dominanci a my ho o ni nechceme připravovat. Jako musher ji chci rozvíjet v náš vztah, v respekt. Respekt si ale nikdy nevysloužíš tím, že na psy budeš agresivní.

Grónský pes má striktní smečkovou hierarchii. Když jsem přijel, tak na mě půlka mých psů čůrala, vůbec mě nerespektovali, a když musher u smečky psů nemá respekt, tak budou psi bojovat o alfa pozici. Jakmile si ale musher ustanoví pozici, kdy ho psi milují a udělali by pro něj cokoliv, tak mají čas se soustředit jenom na tahání.

Špicberky © Jan Hvízdal

• Máš nějaké zážitky, které se ti vryly hluboko do paměti?

Největší životní rauš jsem zažil, když mi 300-400 kilový lední medvěd koukal do okna chaty. Na začátku to byla potenciálně kritická situace, protože medvěd se do té chaty, když už jsme byli pryč, nakonec dostal a celou ji zničil, na konci největší zážitek. Málo lidí má tuhle zkušenost z jednoho metru.

Krásný je během polární noci taky úplněk, který osvětluje Arktidu. Viditelnost může být i 15 kilometrů. To je moje druhé nejoblíbenější počasí. Minimálně jednou, někdy i dvakrát za každou polární noc jsem zažil úplněk, jasno, bezvětří a do toho polární záři. Nádhera.

Fotografie jsou pro mě zážitky, které si můžu do konce života připomínat

• Vystudoval jsi antropologii a historii, jaká byla tvoje cesta k fotografii?

Na začátku jsem chtěl fotit polární záře, ale nastálo mě k fotce mě přivedlo období nazývané "pink spring", růžové jaro na Špicberkách. Je nádherné, jak se Arktida probouzí, a únor na Špicberkách je to nejkrásnější, co člověk může zažít, to světlo je neuvěřitelné. Jako červánky 24 hodin denně.

Poslední čtyři roky, co fotím, jsem se profiloval, začal jsem fotit zvířata. Mám obrovskou výhodu v tom, že mám na focení čas a možnost fotit na místech, kam se lidi často nedostanou, díky tomu jsou fotky originální. Myslím, že mám docela oko na kompozici, na druhou stranu jsou některé situace tak fotogenické, že je těžké fotku zkazit. Jak říká moje žena: abys vyfotil blbě tučňáka, to bys musel bejt úplně levej.

Antarktida © Jan Hvízdal

• Je nějaká fotka, na kterou jsi opravdu pyšný?

Jsem spokojený s některými svými fotkami z Antarktidy a mám moc rád krajiny dlouhým objektivem, speciálně třeba na Antarktidě. Už jsem chytil tu nemoc, když se snažíš docílit absolutní ostrosti, což u wildlife fotografie občas není tak jednoduché, protože pracuješ s omezenou clonou.

Antarktida © Jan Hvízdal

• Co pro tebe fotka znamená?

Fotky beru jako vzpomínky. Fotograf a videomaker Hynek Hampl se mnou byl na expedici a udělal mi fantastické tříminutové video, které pro mě splnilo poslání fotografie a videa – mám zážitek do konce života. Je tam zachycené to, do čeho jsem dal spoustu energie, a můžu si to do konce života připomínat. A o tom by měla být i fotografie.

• Fotíš krajiny, ale i faunu, která není zvyklá na člověka. Jak se člověk musí chovat v divoké přírodě, aby pořídil takové záběry?

Vždycky je důležitý přístup ke zvířeti a respekt. Zvířata by se neměla vyrušovat, což hodně řešíme na Antarktidě i v Arktidě. Když mají lidé krátké objektivy, tak jdou prostě blíž, což je hloupost.

Riskují život zvířat, například u endemického druhu svalbardského soba, který celé léto žere a celou zimu hladoví, a když ho lidé fotí tak, že je odhání, spotřebovávají energii, což ho může stát život, ale riskují i svůj, třeba když si přijdou do fjordu za mrožem udělat selfie.

Je spousta skvělých wildlife fotografů, u nás třeba Ondra Prosický nebo Martin Procházka, kteří to dělají eticky. Součástí fotografování je totiž i čekání. Není to rychlé a zadarmo a je to tak správně.

Antarktida © Jan Hvízdal

• S fotoaparátem se pohybuješ v extrémních podmínkách. Čím fotíš a jak se o techniku staráš?

Začal jsem se Sony A6000, když jsem chtěl fotit polární záře, a doteď na něj vzpomínám. Byl lehký a přežil všechna moje arktická pekla.  Pak jsem upgradoval na A7 II, potom na A7 III. Následně jsem zjistil, že potřebuju dvě těla, že chci fotit zvířata, takže jsme se dostali k dlouhým objektivům, 200-600 mm. Sony je fantastický systém. Baví mě dynamický rozsah, barvy a ostření.

A jak se starám o techniku? Máme náhradní baterky, které se snažíme držet v teple. Ale těla i objektivy jsou tak dobře udělané, že jsem nikdy neměl problémy s vlhkostí nebo mrazem. Když jsem na expedici nebo na lodi, třeba jsem byl osm týdnů jako historik a expediční průvodce na Antarktidě, a teploty dosahují -30 nebo -50 °C, musíš techniku nechat venku, v pytlíku, nebo na chodbě, aby se neorosila. Občas ale ani na to není čas, někdy prostě vytáhnu foťák, cvaknu rychlé fotky a jedu dál. A technika drží.

U třetí generace Sony jsem nadšený i kapacitou baterek. Zatímco u druhé jsem je ve velkých mrazech musel často měnit, teď s jednou můžu šest hodin fotit polární záři a zbývá mi 50 %.

• Je něco, co toužíš vyfotit, ale ještě se ti to nepoštěstilo?

Spousta lidí díky Sony systému dělá fantastické fotky a od toho se chci odlišit, i proto chci jezdit do extrémů a fotit v divoké krajině. Tolik mě neláká jezero Bled nebo Island za polárního dne, mnohem víc mě to táhne do švédského Laponska nebo na Island během polární noci. Chci dobře fotit vánice a zvířata – vlky, medvědy, rysy, což jsem měl dělat teď na hranicích Norska a Švédska. Chtěl bych procestovat celou arktickou Kanadu, dostat se hlouběji do Antarktidy.

Antarktida © Jan Hvízdal

• Co, nebo kdo tě nejvíc inspiruje?

Paul Nicklen a další fotografové napojení na National Geographic. Neuvěřitelně fotí a zároveň se snaží dělat něco dobrého pro planetu a lidi.

Mojí největší inspirací je ale v současnosti dánský biolog Carsten Egevang, který v Grónsku pořizuje černobílé umělecké fotky. Spolu s ním je to pak další Dán, Morten Hilmer, který pracoval jako voják v Grónsku. Oba skromní, šikovní lidé. Jakákoliv arogance vycházející z toho, že něco umím, mi vlastně připadá absurdní.

• Vraťme se ještě tak trochu na začátek. Mluvil jsi o partnerech, se kterými jsi navázal spolupráci, jedná se mimo jiné o FotoŠkoda. Na co se u ní můžeme těšit?

Domluvil jsem si čtyři – s Fjällrävenem, Peak Designem, Sony a FotoŠkoda. Tam chystáme články o cestování, obrazové blogy, testování objektivů v extrémních podmínkách, a v horizontu několika let by to mělo být na Špicberkách, Kamčatce, Antarktidě, Islandu, Aljašce, v Grónsku a arktické Kanadě.

• Mluvil jsi také o projektech, které sis vymyslel a rád bys je rozjel, přiblížíš je?

To, co jsem si vysnil, si teď i začínám plnit. Pojedeme třeba na Island s ideou vyfotit ho ve čtyřech ročních obdobích. Potom mám v plánu švédské Laponsko. Snažíme se také pracovat na natáčení filmu.

V delším horizontu bych se rád zapojil třeba do propagování české divočiny a do vlčích hlídek. To, že se sem vrací vlci a medvědi, je skvělá zpráva, říká nám, že jsme se o přírodu začali starat. Chtěl bych se stát expedičním fotografem, fotit divoká zvířata, napsat pro děti knížku s environmentálním přesahem a rozjet světový vzdělávací program o ochraně přírody.

Antarktida © Jan Hvízdal

Autorka rozhovoru: Anna Jirásková

• Honzův web
• Honzův Instagram

Rozhovor vyšel v čísle 5/2020 (173) časopisu Font.