Tom Řechtáček: Na prvním místě bude vždy obsah

Rozhovor s Tomem Řechtáčkem, jednou z tváří VERUM PHOTO

Pravověrného dokumentárního fotografa abyste dnes pohledali. Pryč jsou časy, kdy redakce časopisů platily svým fotografům zahraniční cesty a držely si celé skupiny profesionálů. S nástupem mobilní fotografie, sociálních sítí a zrychleným tempem celého novinářského odvětví se fotografická reportáž ve své staré podobě téměř vytratila.

Ještě před dvaceti lety připomínala skoro spíš dokumentární filmy. Autoři měli dost času se danému tématu věnovat a nešlo tak často o prvotní senzaci. Seriózní redakce a jejich stájoví autoři měli dost času a prostředků. To je dnes čím dál větší vzácností.

Ukazuje se ale, že fotografové, pro které jde spíše o poslání, stále ještě existují. Jakkoli je v Česku fotografická skupina stále vzácnější, právě takové osobnosti se semkly pod hlavičku VERUM PHOTO. Své projekty fotografují ve volném čase, ale po vzoru svých předchůdců. Urputně, poctivě a hlavně si dávají na čas.

Navíc vydávají i vlastní fotografické publikace. Malého formátu a nákladu, ale zato za téměř symbolickou cenu. Jeden z formátů, kterému moc fandím a v českém prostředí je ho zatím jako šafránu. Najdete je i ve FotoŠkoda. Musím přiznat, že sám jsem si hned koupil tři, na další se chystám v blízké době.

Jedním z VERUM PHOTO je i Tom Řechtáček, který se věnuje problematice závislosti na drogách. A jelikož debatu s ním musíme kvůli epidemií zrušenému FotoŠkoda Festu odložit, přinášíme vám alespoň krátký rozhovor, kde jsme se právě hlavně o fotografování této odloučené společenské skupiny bavili. Začněme ale zeširoka, samotnou streetovou fotkou.

Nechci být prvoplánový, nejdu po senzaci a šokujícím obsahu

• Je to spousta let, kdy William Klein vydal svou přelomovou knihu Life is Good & Good For You In New York. Tehdy ovlivnil řadu fotografů a dal novou podobu černobílému osobnímu dokumentu. Není to dnes přežitý přístup, po téměř sedmdesáti letech?

S tím se setkáváme pořád. Když budu mluvit za sebe, nezačal jsem v 90. letech, nemám analogovou školu. Fotím černobíle, protože lépe vyniká obsah. Soustředění diváka neruší barvy. Druhá věc je, že barevně fotit neumím a nelíbí se mi, jak ty fotky vypadaj. Je to po desetiletí ověřená věc, která funguje a vždycky fungovat bude.

• Ale utváří to i způsob, jakým fotíš. Respektive, jak nad výslednou fotkou při focení vůbec uvažuješ.

To nevadí, vždy bude na prvním místě obsah. Jakou formou fotíš, je věc jiná. A je to jedno, dokud tam ten obsah máš. Vůbec mi nevadí, že to připomíná jiné autory.

• Toho se, koukám, ve VERUM PHOTO držíte všichni.

Všichni fotíme černobíle, ale není to dogma. Když někdo přinese barevný soubor, zveřejníme ho taky. Původně jsme se ale díky černobílé fotce dali dohromady. Původně to byl nápad Kevina V. Tona, přede dvěma lety se teprve sešla ta správná parta a vznikla skupina VERUM PHOTO, aktuálně o šesti členech. Vzešlo to ze setkávání v Kevinově kavárně, ta už dnes neexistuje, a streetaři se scházejí každý třetí čtvrtek v měsíci v Bar/áku na Florenci.

Začali jsme se stýkat i mimo pravidelné události a postupně jsme založili oficiální registrovaný spolek. Kolem Kevina se vlastně vyselektovali lidi, kteří mají podobný pohled na fotku jako on. Bez toho by to asi nefungovalo. Navíc je to celé jeho nápad a my ostatní jsme byli tehdy úplně neznámí. Já osobně ke Kevinovi chovám velký respekt. Naučil mě toho nejvíc.

• Co ses musel naučit? Je něco, co ti musel Kevin předat a neměl jsi to v sobě od začátku?

Nejvíc mě posunula jeho filosofie, nahlížení na fotku a focení obecně. Pokora. Hodně lidí jde dneska po lajcích a bez nich jsou frustrovaní. On mě učí, že to tak není. Ještě než fotku vyfotíš, musíš vědět, že ji přesně takhle chceš, jinak ji ani nefoť. A když s ní jdeš ven, jseš si jistej. A taky, nejít po senzaci. Já třeba fotím feťáky. Nejvíc tě přitáhne, když uvidíš fotku s jehlou v žíle, ale to primárně nefotím. Tomu se vyhýbám a spíš dokumentuji, jak ti lidi žijí. Nechci být prvoplánový, nejdu po senzaci a šokujícím obsahu. Naposled tohle téma dělal snad Štreit, od té doby vznikaly jen rychlé jednodenní reportáže.

Nebo vznikají dokumenty na základě toho, že lidem platíš za to, že je můžeš fotit. Z těch mých ti na to kývne každý, protože ví, že si koupí nášleh, a tím pro ně veškerý obzor končí. Takhle to ale nedělám. Nikdy se tak k těm lidem opravdu nedostaneš. Bude to hraný a ve chvíli, kdy jim nedáš další peníze, se s tebou ten člověk už nikdy nesejde.

Kvůli tomu mi ale trvalo skoro půl roku, než jsem udělal první fotku. Dohodl jsem si, že můžu chodit do kontaktních center. Bavil jsem se tam s lidmi o tom, co bych chtěl dělat. Bez foťáku. I tak byla často první otázka, jestli nejsem policajt. Vyskytlo se pár lidí, kteří na to kývli. Nejdřív to vypadalo, že z toho nic nebude, když jim z toho nic nekápne. Ale praxe mě naučila, že lidský ego je veliký. Dost často se ten člověk za 20 minut vrátí a souhlasí s focením, jen pro nějakou pseudoslávu. Pomáhá i to, že to není přímo do médií, ale pro můj soukromý projekt.

• Máš rodinu, práci, z tohohle focení žádný příjem není. Co tě tam táhne? A kde na to vůbec bereš čas? Navíc s tím spojená nebezpečí, nemluvě o probíhající pandemii.

Času je hrozně málo. Mám diář, kam si napíšu, že jdu fotit a všechno jde stranou. Přijdu tam a celej den jsem s nimi. Na jaře to bylo složitější, nevěděl jsem, jak to v téhle komunitě vlastně je. Nakonec se díky grantům protestovala velká část pražských narkomanů a zjistilo se, že tam koronavirus skoro není, protože se vlastně s většinovou společností vůbec nestýkají. Centra, ve kterých jsem se vyptával, to přestala dělat, protože se po dlouhé době neukázal ani jeden pozitivní test. Stran ostatního jsem očkovaný proti žloutence A a B a dávám si pozor. S nikým se moc nebratříčkuju a na nic moc nešahám. Snažím se nemít předsudky, ale bacha si dávám. Občas je to mazec. Abych udržel situaci, musím občas něco překousnout, ale všichni víme, že když si sedneš na špinavou židli, maximálně si musíš vyprat kalhoty, ale neumřeš na to.

• Často se řeší, jestli je dobré se na tu situaci jen koukat. Nemáš potřebu těm lidem nějak pomoct? Navíc mi přijde, že za tu dobu už ze spousty z nich musí být v podstatě tví kamarádi.

Třeba na začátku léta jsem fotil kluka, který na tom byl fakt blbě. Samozřejmě jsem se ho ptal, proč nejde do nemocnice. On už to jednou zkoušel a měl strach, že když tam půjde podruhé, dají ho na LDNku a tam umře. Štvalo mě to, ale nebylo v mých silách to změnit. Něco jiného by bylo, kdybych byl sám u autonehody, to bych se ani nerozmýšlel, jestli budu fotit. Nechci senzaci za každou cenu.

Některé už znám dlouho, soucítím s nimi, je mi jich líto. Ale pořád vím, že jim o mě taky nejde, jde jim primárně o drogy. Pak jsou lidi, které jsem potkal v léčebně a dostali se z toho, to už jsou dneska reální kamarádi, se kterými se vídám. S těmi aktivními uživateli se reálný vztah ani vytvořit nedá.

Jde mi o to ukázat, že to má smysl

• Pohybuješ se mezi feťáky už téměř dva roky. Co se na tvém pohledu změnilo, oproti názoru většinové společnosti?

Nevím o jiný skupině lidí, na koho by byl ve společnosti horší náhled než na feťáky. Zajímalo mě, jestli jsou fakt takoví, aby si zasloužili totální odsouzení bez šance na sebemenší empatii. Taky nemám pochopení pro někoho, kdo přepadne důchodce, mluvím ale o nějakém pochopení celé existence toho člověka. Proto jsem fotil i v léčebně, ve vězení, v terapeutické komunitě. Zjistil jsem, že je tam velké procento přirozeně inteligentních lidí s velkým rozhledem, kteří mají třeba i dost načteno. To procento je fakt velký. Droga je ale nutí dělat věci, který by v normálním životě nedělali a za to je společnost nenávidí.

• Asi nejčastější odsudek se týká toho, že si za to každý feťák může sám...

A to právě není úplně pravda, na to má vliv strašná spousta faktorů. Jsou mezi nimi i lidi ze skvělých rodin s perfektním zázemím, ti třeba nezvládli vysoké nároky, které na ně rodina kladla. Navíc v tom "telecím věku" je strašně jednoduchý chytit se v nějaký partičce a neuvědomit si, kam to povede. Navíc experimentovat je běžný, dělá to dneska spousta lidí. Naštěstí většina z nich zůstane u experimentu, ale někdo do toho holt spadne.

Většina lidí, co fotím, je stará kolem 30 až 40 let, což už je pro feťáka důchod. A jsou v tom hrozně nešťastný. Ale protože fetujou od patnácti, je skoro nereálný to změnit. Odabstinovat je ta nejjednodušší věc, za měsíc dva je fyzický návyk pryč. Ale to je ten nejmenší a nejlehčí krůček. Pokud jsi 20 let zvyklý na nějaký život, učíš se pak všechno znova. Jde to, ale je to sakra těžký, znám takový lidi, ale pro většinu z nich je to fakt těžký, automaticky předpokládají, že to prostě nedokážou a tak to ani nezkusí.

• Nedovedu si ani představit, jak těžké to musí být. Funguje u nás péče o tyhle skupiny lidí dobře?

Myslím, že je jedna z nejlepších v Evropě. Šláplo se do toho už v devadesátých, a i přes to, že to Babiš poslední dobou osekává, do toho šlo docela dost peněz. Minimalizuje to trestnou činnost, která je strašnou zátěží pro společnost, nemluvě o vězeňském systému. Od kontaktních center přes ústavní léčbu až po doléčovací služby, chráněné bydlení. Ten proces umí člověka de facto sebrat z ulice a po 3 až 4 letech léčby ho vypustit. Tehdy má člověk celkem reálnou šanci, že to zvládne.

• Jsem rád, že říkáš, že to má smysl. A doufám, že se ti ten pohled společnosti podaří aspoň trochu posunout.

Jde mi o to ukázat, že to má smysl. Ti, co se jim povedlo se z toho dostat, jsou za to fakt vděčný. Málem se bojí přecházet na červenou. Prostě se dostali z hroznejch sraček a málokdy je uslyšíš na něco nadávat. Jsou šťastný za to, že se můžou probudit. Jako po těžký nemoci.

• Část těchto příběhů je i ve tvé publikaci Outside, jsem rád, že se zinům věnujete. Všude ve světě fungují běžně, ale u nás musí člověk dlouho pátrat.

K dnešku máme 11 zinů. 2 jsou skupinový, zbytek autorský. Než si pořídit drahou fotku z výstavy, člověk si může koupit malý formát s celým příběhem. Slouží nám to zároveň jako prezentace, je to hezká ukázka práce. Fotky na papíře mají větší váhu, co si budeme povídat.

My jdeme odspoda, bez jména, které by nás táhlo. A poznáš to na tom. Je to dělaný od srdce a za symbolickou cenu, ta částka se nám nikdy nevrátí.

• Je to tak, všechny mě zaujaly, stejně jako fotoeseje na vašich stránkách, díky za vaši práci!

Bonusový fotorozhovor

A aby toho nebylo málo, odpověděl mi Tom na pár dotazů ve svém rodném jazyce, fotografiemi.

• Na co myslíš při čištění zubů?

• Jaká je tvoje oblíbená denní doba?

• Kde jsi nejraději sám?

• Kvůli čemu/s kým se nejčastěji směješ?

• Jaká je tvoje nejoblíbenější neřest?

• Jaké je být streetovým fotografem?

Tom fotí na Sony Alpha A7 s pevným 28mm objektivem.

Autor rozhovoru: Kryštof Korč