Jan Šmíd: Často v přírodě vidím potenciál, který se nenaplní

Lidský zrak je dokonalý, čipy ve foťácích ne

• Pro čtenáře, kteří nesledují krajinářskou fotografii, bychom vás měli uvést. Jak byste se představil v jedné či dvou větách?

V jedné nebo dvou větách? (smích) Asi bych řekl, že jsem krajinářský fotograf, který se specializuje na panoramatickou fotografii, a snažím se používat moderní metody jako expoziční bracketing, víc rovin zaostření, antireflexní snímky a paralaktickou montáž, když fotím hvězdy.

• V rozhovoru v roce 2015 jste se nechal slyšet, že nejste profesionální fotograf, že je to pouze vaše hobby. :) Už se za něj považujete? A kdy se to případně překlopilo?

Vnímání toho, kdo je a kdo není profesionální fotograf, má tenkou hranici a v podstatě to není pevně dané. Většinou se říká, že profesionální fotograf je ten, kdo se tomu věnuje na takové úrovni, že fotografování tvoří víc než 50 % jeho příjmu. Takto se to hodnotí i na soutěžích. To já asi nedokážu říct, ale spíš to beru z toho pohledu, kolik času focení věnuju, což je poměrně dost. Dneska už asi můžu říct, že se tomu věnuju profesionálně. Cíleně připravuji expedice, dělám si plány na rok dva dopředu.

Změnilo se to asi dva roky zpátky, když kurzů a expedic přibylo. Dřív jsem měl kurzy jenom v Čechách. Postupně jsem začal dělat téměř výhradně expedice do zahraničí, což vyžaduje víc plánování a časové investice.

Hell in the Sky, Lofoty © Jan Šmíd

• Říkáte, že v sobě nepozorujete umělecké geny, krajinářská fotka že na vás vlastně tak trochu zbyla a i panoramatická fotografie je procesem zpracování podle mě hodně "technická". Jak jste si trénoval oko a naučil se vnímat světlo, kompozici, barevné ladění a další nezbytné prvky, které dělají fotografii dobrou fotografií?

Ono to tak nějak přišlo samo. Vždycky jsem přišel do terénu a řekl jsem si "tohle bych nafotil, to se mi docela líbí". A většinou to tak nějak sedělo. Aby si ale člověk vybrousil techniku, tak musí fotit, fotit, fotit. To je ale se vším - když člověk začne hrát tenis, tak musí hrát, hrát, hrát. Když si pinkne jednou za půl roku, tak bude pinkat pořád stejně dalších deset let. Může říkat, že hraje tenis deset let, ale pinkat bude na úrovni totálního začátečníka.

Opakování v terénu mě vyškolilo, zlepšilo mi techniku a připravilo na různé situace, začal jsem si vymýšlet vlastní postupy, když jsem narazil na nějaký problém.

• Fotkám nejen v postprocesu věnujete poměrně dost času. Mohl byste přiblížit svoje workflow?

Spousta fotografů říká, že nechtějí dlouho sedět u počítače - chtějí něco vyfotit, aby to bylo rovnou hotové. Takhle to ale nefunguje. Ani krajináři, kteří kdysi fotili na analog, taky neměli hned po cvaknutí hotovo. Museli do temné komory a tam si s fotkami hráli. My dneska u digitálu nemáme temnou komoru, ale počítač, a to, co oni dřív dělali v temné komoře, my přeneseně děláme taky.

Pokud někdo do cesty za fotkou investuje poměrně dost času a peněz, třeba když se mnou jede na expedici, nemůže chtít mít za deset vteřin hotovo, to spolu nekoresponduje. Nemáme tak dokonalé foťáky, aby divákovi přiblížily, co my vidíme. Lidský zrak je dokonalý, čipy ve foťácích se vůbec nechytají. Musíme si s tím prostě trochu pohrát, abychom divákovi něco naservírovali - někdy to trvá třeba půl hodiny, když je projekt jednoduchý, jindy to trvá deset, patnáct i dvacet hodin soustavné práce. Občas si říkám, jestli to za to stojí, ale je to zkrátka můj styl.

Norský koberec, Lofoty © Jan Šmíd

• U postprocesu bych ještě chvíli zůstala. V jakém programu snímky upravujete, jaké úpravy u nich běžně provádíte a je něco, co byste s fotkou nikdy neudělal?

Workflow mám nastavené celkem jednoduše. Používám Photoshop a Adobe Camera RAW. Z RAWů potřebuju dostat TIFFy, ty složím a program mi vyhodí PSBčko, které si otevřu ve Photoshopu. První, co udělám, je maskování ve vrstvách, pracuji s expozičním bracketingem, abych dokázal navýšit dynamický rozsah čipu a přiblížil snímek dynamice lidského zraku. Potom už je potřeba fotku "jenom" doladit tak, aby vypadala co nejlíp.

Lidem vždycky doporučuji, aby fotku po nějaké době úprav nechali odležet a vrátili se k ní za den, týden nebo dva. Když se totiž na ni díváte moc dlouho, tak ztratíte odstup. Třeba se i unáhlíte s úpravou, fotku odprezentujete a druhý den vám připadá hrozná.

Co se týče programu, Photoshop je za mě dneska nejlepší možnost na úpravu fotek, protože má dokonalé zachování kroků ve vrstvách. Projekt je tak pořád otevřený a můžete se k němu kdykoliv vrátit a sáhnout do něj.

Dnes v krajinařině (a na Instagramu) hodně frčí montáže, kde vidíte Mléčnou dráhu a do toho vychází slunce. To už za mě není klasická krajinařina, ale fine art fotky, proti kterým ale vůbec nic nemám. Když někdo zkombinuje polární záři s Pražským hradem a řekne, že je to jeho vize, tak proč ne. Takováhle fotka už by mě ale nebavila.

V krajině zázraků, Toskánsko © Jan Šmíd

• Jste fotograf-samouk, jak jste tady i zmiňoval. Je někdo, kdo vás inspiroval v začátcích tvorby a kdo vás třeba inspiruje i teď?

Začínal jsem s Karlem Horáčkem, který mě přivedl k panoramatické fotografii, u něj jsem na začátku sledoval, jakou má techniku. Dneska je populární - obzvlášť v Čechách, protože jsou malé - přijít na místo, kde vznikla nějaká fotka a udělat úplně tu samou. Trochu to k tomu svádí, protože kompozic v Čechách není neomezené množství.

Sem tam mrknu na někoho ze zahraničí, kteří mají jiný styl a techniku, i co se týče postprocesu, kteří tlačí víc do fine artu. Ale snažím se nenapodobovat fotky ostatních fotografů. U panoramatické fotky je výhoda, že tam člověk není nijak kompozičně omezený, takže i na známých místech zkouším vymýšlet nové pohledy a na maximum využít potenciál panoramatické fotografie.

• Říkáte, že v Čechách není neomezené množství kompozic, což je samozřejmě pravda, ale letos jste byl trochu odkázaný na to, že nemůžete jet, kamkoliv chcete. Je pořád co objevovat?

Objevovat určitě je co, ale já si neužívám bezcílné chození po horách. To jdu radši do fitka, takové cvičení je pro mě příjemnější. Musím jít cíleně za fotkou. Když si ale mám krajinu užít, tak mě baví poznávat nová místa, a když jsem na Lofotech, tak je tam x hor a kopců, na které můžete vylézt a pohledy jsou pokaždé jiné. A kolikrát jsou to místa, kam nikdo ještě nevylezl.

Je pravda, že letošek mě donutil fotit zase v Čechách, na jaře jsem fotil hlavně noční projekty na Šumavě a v Krkonoších a i přes rok jsem něco cvaknul, ale povedlo se mi na podzim dostat na Lofoty a do Dolomit, to jsem si užil.

Teď se těším, a doufejme, že na horách v zimě napadne sníh a budou držet inverze, na nějaké noční projekty z Krkonoš, které jsem buď ještě nenafotil, nebo jsem je nafotil kdysi dávno a už se za ty fotky celkem stydím.

Pod šumavskou klenbou © Jan Šmíd

• Přiblížíte některý z těch projektů?

Mám vymyšlené nějaké fotky s podsvícenými inverzemi.  Něco podobného jako v Cinque Torri, akorát v Krkonoších nemáme pět věží. Pohledy dolů jsou fajn, ale jsou relativně ploché, a jediná šance je, že napadne hodně sněhu, udělá to sněhové jazyky a zbytky stromů budou obalené sněhem.

• Za svou tvorbu jste získal řadu ocenění, nejvyšším z nich je Master QEP, který před vámi získali jen dva Češi. Jsou právě ocenění tím, co vás žene kupředu? Nebo je to něco jiného? :)

Je pravda, že když jsem přemýšlel, jestli moje fotky za něco stojí, začal jsem je posílat do soutěží a snažit se o nějaká ocenění.

• Teď už víte, že stojí.

Podle porotců ano. (smích) Díky tomu jsem celkem rychle dostal tituly QEP a Master QEP, což mě vlastně trochu překvapilo, a když se mě někdo ptal "a co dál?", tak jsem říkal, že vlastně nevím. Člověk se o moc dál posunout nemůže a cíl už tady najednou nebyl.

Nově teď vznikla fotokniha. Nejsou tam zdaleka všechny fotky, ale jsou tam i fotky z mých začátků. Dál do budoucna ještě uvidím, o nějakých projektech ještě přemýšlím, ale jasný cíl nemám.

Příliv začíná, Lofoty © Jan Šmíd

• A potřebujete ho?

Ani ne, ale když máte cíl, tak je to takový motor. Když jsem přemýšlel o tom, že se budu ucházet o titul Master QEP, tak jsem věděl, že tam pošlu sadu fotek z jižní Moravy a Toskánska. Motivovalo mě to tam jezdit a pokoušet se tam něco nafotit, aby mi to sedělo do celého konceptu. Když člověk cíl nemá, tak kolikrát fotit ani nejede.

Baví mě expedice. Sice na každé expedici vodím lidi na některá stejná místa, protože je vyžadují, ale i na nová místa, která ještě neviděli nebo je nemám moc prozkoumaná ani já. Rád poznávám místa, která mi nabídnou nafotit něco jinak nebo z jiného pohledu. Ale v Čechách to trochu postrádám. Byť mám Krkonoše hodně rád, tak Zlaté návrší už mě po 150. výstupu nepřekvapí.

• Otevřel vám Master QEP dveře někam, kam jste se předtím nedostal?

Začalo chodit daleko víc zakázek ze zahraničí, což je fajn, protože zahraničí má daleko větší potenciál. Teď mě hodně potěšilo, když se na mě obrátila jedna britská galerie s tím, že jeden sběratel umění z Londýna si vybral moji fotku a galerie zprostředkovává nákup do jeho sbírky.

• Když mluvíte o zakázkách, myslíte tím prodej, nebo se vám i stalo, že si někdo objednal konkrétní fotku?

Prodej. Měl jsem pár objednávek ve stylu "potřebovali bychom vyfotit tenhle les, až tam bude mlha a chceme z toho udělat fototapetu 20 metrů širokou". (smích) Ale představy lidí o ceně takové zakázky byly úplně mimo.

Fotíte to, co vám příroda naservíruje

• Říkal jste, že se spoustou fotek sám nejste spokojený. Podle čeho u fotografie poznáte, že má potenciál uspět – jak třeba u soutěžní poroty, tak u diváků? A podle čeho se rozhodujete, že vůbec daný záběr vyfotíte?

Člověk se vždycky snaží fotku nafotit nejlíp, jak to jde. V terénu si ale říkáte, že by bylo super, kdyby tady byly mraky, tady dole by to chtělo mlhu, tady ten stromek kdyby nebyl opadaný a kdyby mi zasvítilo zprava. Zprava vám ale nezasvítí, protože tam je mrak, mlha se rozplynula, stromek dva dny předtím, než jste přijela, opadal… (smích) Fotíte to, co vám příroda naservíruje. Málokdy se stane, že podmínky jsou stoprocentní. Proto často říkám, že s fotkami nejsem spokojený, vidím potenciál, který se nenaplní.

Výběr fotek je pak subjektivní. Řeknu si, že tahle fotka by podle mě mohla porotce zaujmout, a buď se můj názor potvrdí, nebo nepotvrdí. Je to trochu loterie a záleží i na tom, kdo fotky hodnotí. Klasičtí krajináři na to mají nějaký pohled, fine art fotografové zase jiný, takže fotka, která v jedné soutěži posbírá plno ocenění, v jiné vůbec neuspěje.

U některých fotek potenciál vidím - když posbírají ocenění na hodně soutěžích nebo je větší zájem o tisky, tak se ji snažím i víc propagovat. Liší se to i v tom, jestli se na fotku dívá fotograf krajinář, nebo laik.

Štíty hor, co nejdou překlenout; Dolomity © Jan Šmíd

• Fotograf prý za svůj život nafotí 5 parádních fotek. Máte už mezi snímky nějaké podobné "životní"?

Jedna z nich je na jižní Moravě, taková velmi známá kaštanová alej, kde jsem pět let čekal na podmínky, jaké jsem si představoval. Jednou jsem na ně narazil a od té doby už zase nikdy.

Moravská Odyssea o jedné aleji © Jan Šmíd

Stoprocentně by bylo i něco s polární září, některé se mi povedly. Tedy - byla úžasná polární záře a mně se to povedlo nafotit. (smích) Třeba fotka, kterou mám na obalu knihy, vznikala naprosto šíleně, protože ta polární záře se pořád rozsvěcela a zhasínala a já jsem měl naplánované hodně široké panorama, skoro 200 °. Říkal jsem si, že to v životě nesložím. A ono se mi to povedlo. Z téhle fotky mám taky velkou radost.

Zelený luk, Norsko © Jan Šmíd

• Jako fotograf jste navštívil už řadu zemí a fotogenických míst. Je nějaké, které toužíte navštívit, ale ještě jste se tam nedostal?

Jižní Amerika, Patagonie. Už jsem tam měl naplánovanou cestu, ale rodina měla přednost. Dneska cestuju hlavně po Evropě - kdyby bylo potřeba, abych se dostal rychle domů. Tady člověk skočí na letadlo nebo do auta a je doma.

Teď jsem se zaměřil na takové teplejší destinace. Lofoty jsou super, ale v zimě tam není úplně pařák. (smích) Nově létám na Madeiru, která je úplně úžasná. Strašně často se tam tvoří inverze, přesně v takové té optimální výšce, aby to kompozičně hezky sedělo do celku. Fotogenická je i Sardinie, je super na noční fotky, je tam spousta kompozic s pobřežím a majáky, takže krásné západy a východy slunce a k tomu dobré jídlo a víno.

Mám připravené i další destinace, jednu oblast v Rakousku a Švýcarsko, ale připravit si to místo tak, aby tam člověk vzal expedici, je docela náročné. Je potřeba tam několikrát zaletět / zajet, očekovat si ubytování, projít si kompozice, a když už je člověk tam, tak půjčit auta atd. atd.

• Člověk se neustále učí a posouvá. Je něco, co se chcete naučit nebo co byste si chtěl vyzkoušet?

Aktuálně mě nic moc nenapadá, protože s workflow, které mám a které jsem piloval léta, jsem poměrně spokojený. Jedu styl, který mě baví. Svého času jsem si říkal, že bych se víc věnoval astrofotografii ve smyslu hlubšího vesmíru, ale když jsem nafotil pár fotek, tak jsem zjistil, že to není to, co by mě naplňovalo.

Jak říkám i kurzistům, ve Photoshopu vede k jednomu cíli x cest a některé z nich jsou třeba lepší než moje, ale já je mám naučené a fungují mi, a přepracovat workflow mě donutí jenom třeba nějaká nová povedená funkce.

Skagsanden v zelené, Lofoty © Jan Šmíd

• O technice mluvíte už ve videu s Michalem Houdkem, pojďme si ale ještě jednou připomenout, jakou fotografickou i další techniku ke své práci v současnosti používáte a bez níž se neobejdete.

Odjakživa jsem fotil na Nikon. Nebyla to láska na první pohled, ale kdysi, když jsem o tom nic nevěděl, tak jsem si koupil Nikon a už jsem u toho zůstal.

• Co vás k tomu přesvědčilo?

To bylo v době, kdy jsem o foťácích nevěděl vůbec nic a ani jsem si nekupoval zrcadlovku. Přišel jsem do obchodu a koukal jsem, že tam jsou kolečka, kterými se to ovládá. A na nich je A, clona, S, čas. A Canon tam měl nějaké Tv, říkal jsem si, že to nechci, že si to nezapamatuju! (smích)

Pak jsem dokoupil zrcadlovku a objektivy. Dneska fotím na Nikon D850. Teď jsou strašně populární bezzrcadla, ale zatím jsem u Nikonu nenašel nic, co by mě oslovilo natolik, abych to zrcadlo vyměnil. A na objektivy Zeiss fotím poslední dva roky všechno.

Když jsem tu značku poprvé víc zavnímal, tak jsem si říkal, že asi dobré, ale je to strašně drahé. Když jsem měl možnost si je vyzkoušet, tak jsem zjistil, že za tu kvalitu drahé vůbec nejsou. Samozřejmě řada Otus je velká speciálka, ale Milvusy jsou geniální a za cenu, kterou považuju za velmi rozumnou. Lidi si neuvědomují, že dneska je velký tlak na to, aby foťáky měly co největší rozlišení, takové ale potřebují objektivy, které to zvládnou, a Zeissy jsou za mě bezkonkurenční.

Autorka rozhovoru: Anna Jirásková

• web Honzy Šmída
• Facebook Honzy Šmída
• Instagram Honzy Šmída

chci na kurz s honzou šmídem

S Honzou jsme pro vás vytvořili také video, v němž ho zpovídá Michal Houdek a věnují se dalším zajímavým tématům: