Jiří Šimeček: Na Dakaru není prostor pro chyby

Ze své práce si sedám na zadek pořád

• Jirko, představil by ses pro všechny, kdo tě snad neznají? Jaké fotce se věnuješ a proč? 

Je mi 28 let a v mém portfoliu jednoznačně převládají záběry ze světa motosportu. Díky MCH Photo jsem měl možnost pracovat pro nejlepší závodníky na Rally Dakar, WRC, WRX, 24h Le Mans, Moto GP a dalších světových závodech. Není to ale rozhodně jediné odvětví, v kterém působím. Mám za sebou několik úspěšných projektů pro Red Bull a zkušenosti mám i s reklamním focením.

• Dakar je pro fotografa tvého ražení asi nejprestižnější událost v roce, jak dlouho se na takovou akci připravuješ? Na co všechno musíš myslet? 

Přípravou mi jsou závody v průběhu celého roku, nicméně Dakar vyžaduje speciální pozornost už jenom z toho důvodu, že tam není prostor pro chyby, to by bylo hodně drahé. Těch věcí okolo je hodně, musíte mít co nejvíce techniky "zdvojené", abyste byli schopni fungovat, i když se něco rozbije. V průběhu závodu pak nesmíte vypnout ani na minutu, to by byl pěkně dlouhý seznam, kdybych měl vyjmenovat, na co všechno musíte myslet, aby to fungovalo, jak má. Je to ale od startovního pořadí závodníků do etapy daného dne přes povědomí o počtu a druhu odevzdaných fotek až po každodenní zálohu dat, dobíjení atd.

• Vím, že spolupracuješ v týmu dalších fotografů, jak si vás zákazník najde? Jak dlouho dopředu si vás zamluví a kolik vlastně klientů zvládnete? 

Toto všechno jde za kolegou Marianem a má můj veliký obdiv, protože je to on, kdo ve světě vybudoval MCH Photo takové jméno. Pro mě je ctí, že k tomu jménu poslední roky mohu také přispívat, a snad se mi to i daří. Na Dakaru nás ovšem letos bylo celkem pět, takže podíl na úspěchu má úplně každý z nás. Zákazník si nás najde pokud mu záleží na nejvyšší možné kvalitě, to je jednoduché. :-) A co se počtu klientů týká, tak jsou to desítky. S hřejivým pocitem můžu říct, že první tři místa ve všech kategoriích byli naši klienti (kromě čtyřkolek), a to, doufám, hovoří za vše.

• Řekni něco o zkušenostech, jestli se nepletu, byl to tvůj čtvrtý Dakar. Jak bys srovnal své první působení na závodu s tím letošním? Zkus to přiblížit pro nováčky. 

Ano, byl to můj čtvrtý Dakar a byl první, kde jsem měl pocit, že to zvládám. Největší výhoda je v tom, že už mě 90 % klientů zná, takže už se nemusím stydět přijít za Stéphanem Peterhanselem, když potřebuji nějakou konkrétní fotku, a také nemusím řešit, že mě někdo nepustí do zázemí týmu apod. Samozřejmě celé workflow je náročné a přirozeně trvá, než si vytvoříte takové návyky, aby vaše práce byla co nejefektivnější. Je také potřeba vědět, jak se auta chovají v terénu, a na tom je závislý výběr místa a momentu, který fotit. Prostě ten základ už mám tak nějak zautomatizovaný a teď se snažím pilovat to nad tím.

• Kvalita vs. kvantita. Spaní 2-3 hodiny bylo pro vás denním chlebem, k tomu přesuny apod. V takovém tlaku musíte asi i tak odevzdávat fotky v průběhu akce. Přesunul bys raději edit až na konec, nebo je to takhle správně? A můžeme se těšit na nějaký výběr top fotek? 

Fotky upravené po závodě by byly tak akorát na vyhození, v dnešní době je nutnost odevzdat fotky co nejdříve. Pokud zvládnete dodat fotky rychle a ještě relativně precizně zeditované, je to vaše konkurenční výhoda. Na letošním Dakaru jsme pozměnili systém editu i posílání fotek a opět jsme se posunuli o veliký kus dopředu. O tom se můžete přesvědčit. Top 200 fotografií můžete vidět na Facebooku MCH Photo. 

• Nemohl jsem minout fotku, kde Ricky Brabec seká vrchol duny a kompozičně jsi to tam pěkně napasoval. Jak moc si troufáš dělat umění vs. fotky na jistotu? 

Jak ses ptal na ten první a poslední Dakar, tak to je přesně ta odpověď, jsem rád, že dávám víc a víc prostor umění, i když je to opravdu hodně stresující. Ten Ricky se povedl a snad ještě větší radost mám z panningu, ke kterému jsem se dlouho odhodlával, a nakonec tam padly ten den všechny od prvního auta na 1/20 s. Ale ten pocit, když se blížil Nasser Al-Attyiah a já točil kolečkem doleva směrem k delším časům a věděl jsem, že buď vše, nebo nic... to bylo silné.

• Prach a jemný písek je pro foťáky asi největší nepřítel. Jakou techniku využíváš a jak obstála? 

Mám techniku Nikon, s sebou jsem měl tři těla a sedm objektivů a k úhoně nepřišlo vůbec nic. 16-35mm se mnou odjela dokonce všechny Dakary, stejně jako D5. Jediná ochrana, kterou používám, jsou UV filtry, těch už jsem pár vysypal. 

• A co další příslušenství, bez kterého se neobejdeš?

Rozhodně blesky od Phototools, různé huby, kabely, redukce a powerbanky od Epico, SSD externí disky, čtečky, popruhy na dva foťáky přes ramena, skvělý batoh od F-stopu a další drobné věci jako balónek, utěrky na monitor atd.

• Co byla nejtěžší věc, kterou jsi jako fotograf za celou dobu působení na Dakaru zažil?

Nejtěžší to bylo asi hned na mém prvním Dakaru, když jsem byl trochu nemocný a do toho jsme během několika hodin nastoupali bez aklimatizace do téměř 5000 m n.m., motala se mi hlava, krvácel jsem z nosu, usínal jsem a do toho jsem musel celý den fotit. Byla tam zima, nakonec jsme se ještě ztratili, to vůbec nebylo příjemné.

• A nejlepší zážitek, kdy sis z toho zkrátka sednul na zadek? 

Samozřejmě ty první pocity byly silné, byl to můj sen a díky Marianovi jsem se tam dostal rovnou na tu nejvyšší úroveň. Hned první Dakar jsem fotil tovární Peugeot a viděl jsem Sébastiena Loeba poprvé v životě jinak než v televizi. Rok se sešel s rokem a měl jsem možnost ho fotit ještě celou sezónu ve WRX, fotil jsem ho i v jeho vlastním motorhomu a vezl ho na focení golfovým vozíkem, když si držel svoje milované espresso, a já se bál, abych mu ho nevylil. Tím chci jen říct, že si z toho sedám na zadek pořád. Jsem za to nesmírně vděčný a snažím se si stále uvědomovat, že žiju skvělý a akční život. Tak jsem si to vždycky přál.

• Musím se zeptat: v roce 2020 se díky covidu všechno zpomalilo. Někdo to ocenil, někomu strašně chybělo cestování a práce v zahraničí, jak to máš ty?

Já jsem se uvnitř sebe zařekl, že už covid řešit nebudu, budu brát každý den tak, jak je, a mám klid. Samozřejmě jsem si prožil nepříjemné chvilky, když se ten koloběh zastavil, první týden jsem se klepal, jak mi chyběl adrenalin. Když se pak zrušily v podstatě všechny závody, na kterých jsme měli být, byl jsem půl roku doma a nevěděl, co bude, pak to vypadalo, že se to rozjede a mně vyšel pozitivní test, tak mi nebylo dobře. Nechci ale naříkat, mohl jsem být se svým skvělým synem a ženou, mohl jsem se vrátit ke svému milovanému kolu, rozšiřovat si obzory… Přestože jsem strojní inženýr, ke konci roku jsem začal jezdit pro Liftago s balíkama, protože jsem nechtěl sedět doma a chtěl jsem si zachovat pro mě tak důležitou svobodu.

• Co je pro fotografa jako ty největší odměna?

Ostrý Ricky ve skoku, přesně mezi křivkami dun v ranním světle, vyfocený z místa, kde nestojí žádný jiný fotograf. To zahřálo. :-) No a poslední novinka, oficiálně jsem byl přijat do Red Bull photography. Ve světě sportovní fotografie to znamená určitou prestiž a kvalitu. Dle mého názoru jsou tam nejlepší fotografové na světě a mně se nyní podařilo udělat první krok k tomu, abych byl za pár let mezi stovkou nejlepších. Aby tomu tak bylo, bude muset být konzistentně kvalitní. Posouvat stále své hranice a učit se. Je to výzva a já se na to těším.

Sledujte Jirku na jeho INSTAGRAMU a FB / www.jirisimecek.com / Fotografie z archivu Jiřího Šimečka a MCH Photo