Honza Sakař: Vším, co mi ve škole nešlo, jsem se nakonec živil

Honza Sakař: Fotograf na plech a Leicař tělem i duší

Honza Sakař, známý také jako Fotograf na plech, je jedním z těch výjimečných lidí, kteří se ke své profesionální dráze poctivě propracovali. Jeho příběh je vlastně dlouhou sérií objevování a neutuchající snahou osvojit si fotografické řemeslo ve všech jeho historických i moderních podobách.

V jeho portrétním studiu na Malé Straně si můžete nechat zhotovit fotografii 170 let starou technikou mokrého kolodiového procesu. Kdo by si však myslel, že Honza jen adaptoval archaickou metodu, velice by se mýlil.

3D tiskové techniky, míchání vlastní chemie nebo třeba modifikace velkoformátové tiskárny na tisk perfektních, dokonale archivních černobílých reprodukcí - to vše je pořád jen zlomek z objemu Honzových znalostí a schopností. Nemusím dodávat, že nic z toho si nepořídil hotové, ale vybudoval od nuly.

Pokud jste si ještě nebyli udělat svůj portrét na plech, nenajdete lepší místo než právě na u něj. Společně jsme s Honzou zmapovali jeho cestu fotografií. A že to je jízda!

Člověk se sice mění, ale základní způsob vidění tolik ne

• Jako každý jsi musel někde začít. Jak ses poprvé dostal k fotce?

Můj první kontakt s fotografií byla tátova temná komora v koupelně v paneláku. Už tehdy jsem fotku vnímal jako něco fascinujícího. Ve třeťáku na gymplu jsem propadl z chemie. Nebavila mě, a co mě nebavilo, to jsem se odmítal učit. Od základky jsem ale chodil do fotokroužku s tátovou Praktikou, asi abych nějak kompenzoval ty špatné známky - fotokroužky totiž tehdy vedli chemikáři.

Posvátně nafotíš jeden film, který se pak hromadně vyvolá v plastimatce. Poprvé jsem se ale dostal k reálnému focení až po reparátu. Propadl jsem z chemie a němčiny a zrovna se jelo na výměnný pobyt setkávání kultur do Německa. Mně tam přidělili focení, nejspíš kvůli tomu fotokroužku a taky proto, že jsem k focení nepotřeboval němčinu.

Dostal jsem foťák, filmy a týden jsem měl volnou ruku. Pamatuju si, že jsem dělali třeba rozhovor s ředitelem Volkswagenu a já ho portrétoval. Tehdy jsem odfotil, odevzdal filmy a o volání a redakční práci už se nestaral. Na konci z toho bylo jedno vydání časopisu. Občas na něj někde narazím, na titulce je moje fotka a vždycky mě překvapí, že bych ji nejspíš i dnes udělal docela podobně.

Člověk se sice mění, ale základní způsob vidění asi tolik ne. Pak jsem šel na vysokou na jazyky, živil jsem se překládáním. A protože jsem na gymplu téměř propadal z matiky, pracoval jsem pak, logicky, dalších osm let jako programátor. Všechno, v čem jsem byl na základce a na střední špatný, mě nakonec v nějaké formě živilo a vlastně pořád živí.

• Ale nezní to, že by ti fotografie uhranula. Spíš ses prostě věnoval zadání. Do focení ses pustil po střední?

Po střední jsem o foťák dlouho nezavadil. Pak se mi do ruky dostala videokamera, na Work and Travel programu v USA jsem si hodlal za vydělané peníze koupit pořádnou kameru a udělat přijímačky na FAMU. Tím jsem byl chvíli fakt posedlý. Jenže jsem zjistil, že natáčením generuju strašná kvanta záznamu a moc mě pak nebaví ho procházet. A když už jsem to vytrpěl, nedokázal jsem prakticky nikoho přesvědčit, aby se na to díval.

Tak jsem si řekl, že by asi bylo lepší začít foťákem. Roku 2001 jsem si koupil dvoumegapixelový výkřik nejmodernější techniky značky Hewlett Packard a začal jsem fotit fakt hodně. HP mi brzy přestal stačit a přišla 4Mpx Konica Minolta. Tehdy jsem na výšce vedl kulturní přílohu školního časopisu. Nafotil jsem dost snímků pro časopis a na titulku přílohy si občas dal svou fotku. De facto to byly moje první publikace, ačkoli jsem si je technicky vzato publikoval sám. Dodnes je mám schované a jsem rád, že to mělo nějaký výstup.

• Pořád to nezní jako velká vášeň. Ta přišla, předpokládám, s filmem?

Kamarád Marvin mi na koleji pořád vykládal, jak je focení na film super. Vzal mě do své komory a ukázal mi úplné základy. Místo zvětšováku měl spíš zmenšovák, chemii míchal od oka, prostě pankáč. V důsledku toho jeho "přiměřeně, přiměřeně" postupu odměřování chemikálií vyšel můj první film celý černý a druhý bílý. Mantinely jsem si teda vymezil. Na třetí pokus už tam něco bylo a já se postupně zase zbláznil do filmu.

Tehdy fotografové většinově přecházeli z filmu na digitál, já naopak. Díky tomu, jak všichni najednou prodávali filmová těla, jsem si pořídil solidní EOS výbavu a kamarádka mi přivezla z ameriky L-kovou 16-35 mm, kterou mělo tehdy jen pár profíků. Začal jsem se zabývat správným vyvoláváním a chytla mě i práce v komoře. Začal jsem pilovat základy. Potom zkoumat, jak dobře udělat print. Všechno jsem si vyvolával sám, průběžně se zlepšoval a nakonec dělal fine art printy, pro sebe i pro ostatní, občas někomu nazvětšoval výstavu a tak.

Když něco začnu dělat, musím to dělat pořádně

• Co tě znám, vídám tě jen s Leicou, když pominu velkoformátové kamery na kolodium. Jak ses dostal k ní?

Přes Tomáše Houdu a server Photopost. Tomáš byl na Photopostu takový guru, zkušený fotograf s jasnými názory. Bude se tomu nejspíš smát, ale vnímal jsem ho jako velkou autoritu. Už dlouho fotil na Leicu. Pro mě tehdy byla Leica málem svatý grál. Sám Tomáš, když se ženil, sháněl fotografa na svatbu a líbily se mu fotky od mladého fotografa z Mladého světa, nějakého Honzy Šibíka.

Když se mu konečně dovolal, Honza mu vysvětloval, že ho to těší, ale fotí válečné konflikty. Tomáš ho ale nakonec přesvědčil tím, že ta svatba může velice rychle charakter válečného konfliktu nabrat. Tehdy poprvé viděl někoho s maličkým neslyšným foťákem, kterého málem ani nikdo nebere vážně. Už na negativech prý bylo vidět, že je něco jinak, a po tomhle osudovém setkání sám na Leicu přešel.

Mám rád, když nemusím uvažovat, jestli jsem nemohl použít o vlas lepší objektiv. Nějak jsem podvědomě hledal systém, u kterého bych nemusel neustále něco řešit, protože z podstaty věci mi záleží i na té technice. Nejsem typ, co by tvrdil, že je důležité jen to, co s tou technikou dělám, vždy pro mě bylo důležité i to, jestli mám v ruce dobrý nástroj.

A tak jsem začal pošilhávat po Leice. Až jsem nakonec prodal celou canoní výbavu a právě přes Tomáše ve Švýcarsku pořídil svoji první Leicu M6 s 35mm asférickým Summicronem. Doteď si pamatuju ten posvátný pocit, když jsem ji vzal poprvé do ruky, a svůj první film. Pak jsme jeli na Ukrajinu fotit jeden dobročinný projekt, poprvé jsem si s ní zafotil v novém prostředí a zamiloval se do toho, jak je to malinkatý a nenápadný fotoaparát.

Mimoto, vždycky když si na šestku vzpomenu, málem mě svrbí dlaně. Byl to vlastně jediný foťák, se kterým jsem byl schopný si sednout, cvakat na prázdno a radovat se z toho, jak krásně funguje.

• Přechod od zrcadlovky ale musel mít i své minusy, ne?

Záhy po Ukrajině jsem ale dostal od kamaráda zprávu, že na CzechTeku bude zásah a že tam rozhodně nemám jezdit, tak jsem se samozřejmě sbalil a jel. Běhal jsem tam s plynovou maskou a připadal si jako reportér z Magna. Pak jsem ale doma na negativech nenašel jedinou dobrou fotku, prostě jsem to technicky podělal.

Rychle jsem tak zjistil, že mě s manuálním dálkoměrem bude čekat ještě spousta učení. Doteď si pamatuju některé záběry, které ale na filmu nemám. Prostě jsem narazil na realitu. Několik následujících let jsem se s Leicou sžíval, až se ten foťák nakonec stal de facto součástí mého těla. Začneš pak fotit trochu jinak, přemýšlet jinak.

• To byla M6, co tě znám, fotíš ale digitálně na M9.

Dlouhé roky jsem byl zažraný do filmu, z každé výplaty jsem nejdřív koupil materiál, objektiv, pak až za zbytek jídlo. Pak jsem se ale přestěhoval a přišel o komoru. Přestal jsem vyvolávat a hromadily se mi filmy v šuplíku. Tehdy jsem se začal poohlížet po digitálu a nakonec koupil M9. V téhle fázi života prostě nešlo pořádně pracovat s filmem. Stejně jsem si ale nedokázal představit, že bych přešel zpět na zrcadlovku, byť digitální.

S M9 jsem ale zase narazil na to, že toho o digitálu moc nevím, nikdy před tím jsem třeba nefotil do RAWu. Měl jsem pocit, že najednou jenom cvakám, mám hrozně moc fotek a neumím je zpracovat. Byl jsem zvyklý na černobílé fineart printy a najednou tohle. Trvalo mi dlouho, než jsem digitál přijal. Což bylo podmíněno tím, co vlastně dělám vždycky. Buď se na to vykašlu, nebo to začnu dělat pořádně.

Takže jsem si pořídil tlustou knihu o Lightroomu, barevnou kalibrační tabulku, kalibrační sondu a nevím co dalšího. Vším jsem se tím postupně prokousal a metodou pokus omyl to tak dlouho zpracovával, až mi všechny ty kousky začaly zapadat do sebe. Trvalo mi několik let, než jsem z digitálu konečně dostal dobrou fotku.

• A pak jsme se někdy potkali, prodával jsem ti tehdy Cambo 4x5. Takže jsi potřeboval nějakou další výzvu?

Celý prvák na ITF jsem se těšil na velký formát a nějak to pořád nevycházelo, byl to takový okrajový předmět, který vždycky nakonec odpadl. Někdy po třetí Bečvě a třetím zrušeném semináři jsem doma sedl k inzerátům a rozhodl se, že se to teda naučím sám. Od spolužáka jsem pořídil 4x5" zvětšovák Durst a od tebe Cambo.

• A to tě přivedlo ke kolodiu?

Do té doby jsem pracoval jen s konfekční chemií a dělal všechno podle předpisů a pravidel. Až na ITF, kde jsme v prváku fotili cihlu na film, jsem obnovil fotokomoru a začal se víc zajímat o to, co a jak si můžu připravovat sám. Testoval jsem dostupné recepty a pak je začal modifikovat. Hodně jsem propadl lith procesu. Naučil jsem se, že konfekci vlastně vůbec nepotřebuju a bez problémů si vystačím s tím, co si namíchám. Někdy tou dobou jsem narazil na kolodium.

Začal jsem načítat dostupné materiály a po cca čtvrt roce jsem to zkusil poprvé. Pak už to byla jízda. To, co mě na dokonalých filmových zvětšeninách postupně přestalo bavit, byla právě ta dokonalost, chybělo mi něco nad tím. Kvůli tomu mě tak bavil už lith proces, ale kolodium je ještě o stupeň dál. Samozřejmě pod tím ale pořád musí být dobrá fotka.

To je veliké riziko podobných alternativních technik - svrchní vrstva vizuálního efektu je tak silná, že se pod ní snadno schová i fakt špatná fotka. Zkus si schválně vyhledat fotky dělané kolodiem na netu. Když si odmyslíš, jakou technikou vznikly, zůstane ti velice často jen kupa banálních záběrů. Sám to dobře znám, taky s tím průběžně bojuju. Dobrá fotka prostě potřebuje víc. Výhoda pak zase je, že když se povede, kolodium ji dokáže ještě umocnit.

• Dnes umíš nejen vyfotit a vyvolat vše z vlastních materiálů, ale ještě sám tiskneš černobílé zvětšeniny v kvalitě, kterou běžný fotografický plotr neumí.

Tiskárna přišla jako logický další krok v rámci digitální cesty. Tak velký plotr jsem sice původně neplánoval, ale nějak se to sešlo. Takže další zjištění, že nic nevím, další knížky, fóra, hledání a syntéza informací a další nekonečné experimenty. Dopadlo to tak, že jsem vyhodil inkousty od výrobce a skončil u míchání vlastního uhlíkového inkoustu pro čistě černobílý tisk. Myslím, že je to jeden z důvodů, proč jsem u kolodia zůstal.

Plechy jsou krásné jako artefakty, s obrovským appealem samotného materiálu a postupu, jakým vznikly. Jak jsem ale už zmiňoval, právě tyhle kvality často zastírají fotku jako takovou. Díky papírovým printům (a zvlášť těm opravdu velkým) ty záběry teprve dostanou šanci fungovat samy o sobě.

Došel jsem tak do fáze bytostně analogového procesu, ale nemusel jsem se vzdát ani navazující digitální části, která mě baví. Všechno zapadlo do sebe. Ve chvíli, když jsem dodělal tiskárnu, jsem byl teprve schopný udělat fotky jak z analogu, tak z digitálu v kvalitě, která mi nahradí fotokomoru. Baví mě přepínat se tam a zpátky a vybírat si to, co se mi nejvíc hodí z každého oboru.

• Postavil sis vlastně celé vlastní workflow. Muselo to ale stát neuvěřitelné množství času a energie. Jak dlouho ses stavěl na pomyslné vlastní nohy?

Když něco začnu dělat, musím to dělat pořádně, jinak mě to nebaví. Kolodium je 170 let stará technika, všechno už se o ní ví, tam už nevymyslíš nic revolučního. Ale tím, že jsem se jím začal zabývat profesionálně a de facto denně, mám mnohem víc času na učení, zlepšování a ladění detailů. To ale taky není žádná překvapivá novinka, tak je to v každé oblasti.

Když jsem začínal, všechny úspory jsem nainvestoval do vybavení studia, takže jsem sice startoval na nule, ale se základním vybavením. Měl jsem velké štěstí, že se pak studio celkem rychle rozběhlo dostatečně na to, abych dokázal přežít. Největší luxus, který si v životě dopřávám je, že dělám, co mě baví, a můžu díky tomu navíc žít na tak krásném místě na Malé Straně v historickém centru Prahy. Taky jsem měl obrovské štěstí na lidi, kteří mě sem pozvali, protože se jim líbí, co dělám.

• Dnes jsi také jeden z těch, na koho tvrdě dopadlo uzavření hranic a ostatní restrikce. Pokud ale pominu dobu covidovou, je krásné, co jsi dokázal vybudovat. Komplexní studio s vyhrazením na historickou techniku u nás nemá obdoby.

Tu syntézu všeho dohromady jsem si začal uvědomovat až tohle jaro, kdy byl "díky" covidu na takové úvahy čas. Využívám nakonec většinu toho, z čeho jsem byl kdysi zoufalý a říkal si, jestli mi to vůbec k něčemu bude. Tehdy by mě nikdy nenapadlo, že třeba s kalibrační sondou budu o 6 let později vyrábět vlastní profily na černobílý proces.

Zkušenosti z IT se hodí při psaní skriptů a obhospodařování a průběžné inovaci digitální části celé operace, a díky studiu angličtiny můžu bez potíží fungovat doma i v zahraničí. Každým okamžikem, kdy jsem překonal úvahy nad tím, jestli se něco neučím zbytečně, jsem si připravil půdu pro něco lepšího do budoucna. A když máš štěstí, makáš na tom a máš nějakou vizi, která tě táhne dopředu (nebo jsi prostě jenom, jak to říct, zarputilej magor?), nakonec se ti to v nějakém bodě všechno sejde.

• Fotograf na plech