RozhovoryRozhovory

Libuše Jarcovjáková: Své práci hluboce věřím

Libuše Jarcovjáková: Své práci hluboce věřím
| 20 minut čtení

Libuše Jarcovjáková si celý život fotila do šuplíku a v roce 2019 se jejím fotografiím dostalo ocenění v podobě výstavy na festivalu Les Rencontres d'Arles. V rozhovoru z pera Kryštofa Korče s ní nahlédnete do Japonska, Německa, Francie i Čech - a především do jejího života, pestré minulosti i současnosti. A pokud její fotografie chcete vidět i na papíře, Libušinu poslední fotografickou knihu Evokativ najdete i u nás.

Libuše Jarcovjáková, nezávislá a svá

Všichni známe ten příběh úspěšného výtvarníka - neúnavná práce, ostré lokty, kurátorský machiavelismus. Stereotyp tak zažitý, že si každý umí představit ten filmový sestřih fotografa, který se protlouká všemi těžkostmi svého oboru a v potu, slzách a prachu se na sklonku života dočká zasloužené retrospektivy. Fanfáry, potlesk, nominace na Oscara. Pokud ale máte raději nezávislou tvorbu, je tady i pár příběhů, které se nepíšou podle populárních šablon.

Třeba někdo, kdo se do popředí nijak nehrne, naopak se záměrně drží stranou. Pot, slzy a prach jsou v tomhle příběhu také, ale bez pachuti hrdinského étosu. Pak autorův archiv nějakou šťastnou náhodou doslova vybuchne do světa.

Pro Libuši Jarcovjákovou byla první roznětkou Bára Baronová, se kterou vydaly knihu Černé roky. Takový výbuch byl slyšet po celém Česku. Další rána o nezměrně větší magnitudě na sebe nenechala dlouho čekat díky taktické nukleární náloži Lucii Černé. Ta už byla slyšet z Arles do celého světa. Pokud její fotografie chcete vidět i na papíře, Libušinu poslední fotografickou knihu Evokativ najdete i u nás.

Říkal jsem si, na co se Libuše po takovém výbuchu vůbec zeptat. Za poslední rok těch interview bylo tolik, že snad každá otázka už byla zodpovězena. Ale než jsem stačil vůbec zapnout diktafon, už jsme byli v Japonsku. Tak s námi pojďte začít orientem.

T-Club © Libuše JarcovjákováT-Club © Libuše Jarcovjáková

Nikdy jsem nezvládala takové to standardní "jak se má žít"

  • Nechtěl jsem začínat uprostřed, ale proč ne. Velkou část fotek jsi pořídila v Tokiu, jaktože z něj zatím nic nebylo k vidění?

Když se na ty fotky po letech podívám, sama zatím nevím, jak budou fungovat. Ale zaplať pánbůh, aspoň mám ještě něco v rukávu. Jeden z úkolů, které mám od Lucie, je zpracovat archiv z Tokia. První pobyt je tradiční street fotka, hlavně zajímavá pro to, jak Tokio tehdy vypadalo. Poprvé jsem se tam podívala v roce '78. Už návštěva v '86 byla velký kulturní skok, potom naposled v roce '99 zase další.

Při první návštěvě v roce '78 jsem tam strávila šedesát dní tím, že jsem chodila ulicemi a fotila. Prochodila jsem tehdy dvoje boty a značnou část Tokia. Tehdy to byl úplně jiný svět, ke kterému bych se chtěla vrátit.

  • Četl jsem, že už první návštěva byla celkem náročná, přes to ses vrátila dvakrát. Co ti Tokio přineslo do archivu?

Na první pobyt v roce '78 mě pozvala spolužačka, která se mezitím zbláznila. Já pak byla doslova na ulici. Z výjezdní doložky na 16 dní jsem pět strávila na cestě tam. V Jokohamě na nádraží nikdo nečekal, až na jednoho Japonce s mojí pasovou fotkou. Nemluvil ani pořádně anglicky. A já postupně zjišťovala, že kamarádka, která mě tam pozvala, je vlastně úplný cvok, pár dní na to skončila v blázinci. Stal se ze mě putovní špalík, co cestoval od jedněch lidí k dalším. Díky tomu jsem ale poznala spoustu domácností a rodin. A mezi tím jsem jen chodila a fotila.

Nejzajímavější práce jsem udělala při druhém pobytu, který byl celkem dlouhý. Od května do prosince. Intenzivně jsem dělala komerční práci. Tehdy byl můj mecenáš Katsuyuki společensky na vrcholu a postupně mě seznamoval s různými vysoce postavenými lidmi v oděvním průmyslu nebo třeba redaktory časopisů. První práci kterou jsem vůbec měla, byla jeansová košile na celostránkový inzerát. Nedostala jsem žádné zadání. Vzala jsem si tu košili, položila ji na betonový chodník a vyfotila ji shora. V Yodobashi camera jsem si koupila modrý tónovač a ve své malé komoře, kterou jsem si zřídila, jsem fotku vybělila a košili vybarvila tónovačem. Když jsem druhý den přivezla těch šest fotek, všem spadla brada. A na základě toho jsem hned začala dostávat zakázky.

Postupně jsem se dostala až k zadáním, které převyšovaly mé technické dovednosti, a to bylo skoro až trauma. Osm stránek do velkého časopisu, foceno v televizním studiu, spousta asistentů. Celá firemní rada se přišla podívat na tu show a já neměla nejmenší ponětí, jak se studiovými světly zacházet. Místo modelů pět motocyklových závodníků, kteří o modelingu neměli ani páru. Tak jsem to nějak zahrála, ani nevím jak. Pak jsem si v komoře pomohla solarizací. Nakonec to prošlo, ale tam už jsem měla takové trauma, že když jsem měla fotky odevzdat, vymýšlela jsem, kdo jiný by je za mě doručil. Tohle mi pak zůstalo. Vlastně jsem si uvědomila, že na to nemám. Jednodušší bylo fotit třeba portréty pro interview.

Night shift © Libuše JarcovjákováNight shift © Libuše Jarcovjáková

  • A teď se tam chceš vrátit, co tě táhne zpátky?

Říkám si, že se tam prostě vypravím nezávisle na všem. Je to můj velký sen a dělám pro něj teď vše. Špatně teď chodím, ale pracuji na tom, aby se to zlepšilo. Doufám, že v Tokiu dohledám v archivech svoje práce. Když jsem odjížděla, nic jsem si nebrala s sebou a k zakázkám jsem rovnou odevzdávala i negativy. S účetnictvím jsem to vůbec neuměla, nějaké peníze dostala, pak z nich žila, ale ani nevím, jestli to bylo moc nebo málo. Ve výsledku to celé bylo trochu jako ve snu. Výsledky té práce v časopisech, které jsem si přivezla, jsem časem poztrácela. Ale byla to velká zkušenost.

  • Snad to vyjde! Co si pamatuji, vrátila ses pak zpět do Německa, podařilo se ti nějak navázat?

Vrátila jsem se zpátky do Berlína a neměla jsem ani co ukázat. Měla jsem s sebou pár časopisů na ukázku, módní fotku bych ale stejně asi nedělala. Nikomu jsem svoji práci ani neukázala. Vrátila jsem se do svého pronajatého bytu a neměla jsem ani marku. Tehdy jsem dělala příležitostné práce. Třeba kamarád, který uklízel kino, mi to za sebe dohodil pokaždé, když se moc opil. Nakonec mě to hodilo vlastně spíš do deprese, kdy jsem seděla v bytě, kde jsem topila briketami v mokrých novinách, aby hořely pomaleji. Udělala jsem si stan vedle kamen a jen jsem čekala, až mě něco napadne. Jediné co, chodila jsem do knihovny a intenzivně se učila německy. Bylo to několik měsíců, než mi někdo řekl, ať si zajdu na úřad práce, což mě samotnou do té doby ani nenapadlo.

West Berlin '89 © Libuše JarcovjákováWest Berlin '89 © Libuše Jarcovjáková

  • Zní to dost bezútěšně, stejně se ale nakonec zvedneš a jdeš fotit. Co tě žene dopředu?

Jestli já to vůbec vím. Pořád analyzuju vše, co kolem mě je, svůj život. A vlastně to pořád hodnotím jak psaním, tak focením. Že bych si kdy myslela, že to bude někde publikováno, už patřilo spíš do nereálných představ. Nikdy to nebylo tak, že bych si plánovala, že bude projekt, ten dokončím a bude z něj knížka, nebo jej někde vystavím. Spíš mi bylo jasné, že to tak nebude. Nějakým způsobem pro mě bylo důležité udělat školy, i když střední grafická mě krutě nebavila. Střední techničtí kádři se svým neustálým pérováním "hlavně si nemyslete, že jste umělci a že z vás někdy něco bude".

Pak FAMU, kam mě několikrát nepřijali. V prvním kole jsem třeba čtvrtá a po komplexním hodnocení dostanu odpověď, že pokud v následujících letech prokážu svůj kladný vztah k socialistickému zřízení, můžu zkoušky zkusit znovu.

Mezi tím jsem žila neuvěřitelně. Totální dno. S uhlířem alkoholikem ve sklepním bytě, místo klíčů kleště, v největší zimě spaní v pokoji, kde žila jeho sedmdesátiletá matka s milencem. Vůbec nechápu, jak se mi tohle všechno vešlo do života.

Killer summer © Libuše Jarcovjáková
Killer summer © Libuše Jarcovjáková

  • Vždyť je to skoro ideál umělce romantického devatenáctého století!

Ale já jsem to samozřejmě myslela vážně a snažila jsem se být ta dobrá hospodyně, která něco uvaří. Vždycky jsem šíleně trpěla v středostavovské společnosti. Němci na to mají slovo spießig. Když jsem pracovala rok mezi středoškolsky vzdělanými poloúředníky, tak jsem si myslela, že chcípnu. Vůbec jsem nezvládala takové to standardní "jak se má žít". Musím mít asi neuvěřitelný sebezáchovný reflex. Sice se do té situace dostanu, ale pak se dokážu dostat z ní.

  • I proto sis k focení vybírala okrajová témata?

Památná situace na FAMU, když jsem jako jeden projekt zapsala Romy a profesoři říkali: "Cikány?! Po Koudelkovi? To ses musela zbláznit." To kdyby člověk poslouchal, tak nemůže začít nic. Ale tehdy jsem si řekla, že pietu a madony taky malovali všichni.

Vždy jsem si našla svoje téma, často související s životopisem. A třeba i práce jsem si hledala podle toho, abych při nich mohla fotit, třeba jsem učila češtinu vietnamské dělníky. Vlastně mám strašný štěstí. Hezky se říká, že tam byl nějaký motor, asi musel být. Když jsem začala chodit po hlubokých depresích na terapii, někdy v roce 2008, tak jsem terapeutce řekla, že hluboce věřím své práci.

Znělo to v té době hodně přitaženě za vlasy. Měla jsem jen krabice neroztříděného materiálu a pořádně o mně nikdo nevěděl. Ani jsem nezažila, že by mě někdo pochválil, nebo mi řekl, že je to dobré, že bych v tom měla pokračovat. Samozřejmě s výjimkami, ale moc jich nebylo. I bez potvrzení toho, že to má smysl, nějaký význam, že to může přežít. A takové otázky jsem si vlastně ani nekladla.

Ordinary life © Libuše JarcovjákováOrdinary life © Libuše Jarcovjáková

Vizuální stránka je pro mě nakonec vždy nejdůležitější

  • Rodiče byli vývarníci, zdědila jsi tu vervu po nich?

Otec byl malíř, který měl pocit, že všechno musí být vydřené a bez úsilí to nestojí za nic. To mi vlastně postupem času znechutil. Jeho systematičnost, umíněnost a preciznost mi ale přece jen něco dala. Aspoň ten příklad někoho, kdo den co den maká, i přes to, že mi jeho mentorování vlastně bylo protivné.

  • A nakonec jsi sama učila. Je ale fakt, že "mentorování" není výraz, který by kterýkoli z tvých žáků používal. Spíš o tobě mluví jako o přirozené autoritě.

Byla jsem asi čerstvý vítr, vrátila jsem se z Berlína a měla jsem životní zkušenosti a pohled na věc, které tady nikdo neměl. Nebyla jsem nikdy schopná učit techniku, ale byla jsem asi velmi dobrý motivátor a dařilo se mi vymýšlet zajímavé úkoly, pokud pro to byl prostor.

Dost jsme jezdili do zahraničí. Vždy co to šlo. Nabídky přicházely a já se jich díky jisté jazykové vybavenosti nebála. Myslím si, že hlavně šlo o obyčejné lidství a nějakou neortodoxnost. Nikdo tehdy moc netušil, že fotím, vždyť jsem archivy ani neměla zpracované. Ale věděla jsem, že miluju fotku a mám na ni cit. Navíc tam byli super lidi jako Zdeněk Šebesta, Ondřej Pýcha, Adam Holý, Alžběta Jungrová.

Vlastně bych si takového učitele na střední přála. Nikdy jsem jim nevnucovala svůj pohled, jen jsem je namířila na cíl. Hlavně se mi dařilo z nich vymáčknout víc, než byli třeba ochotní si přiznat, že v sobě mají. Třeba Honza Cabalka neodevzdal fotky na soutěž, ale stačilo vrátit se s ním do školy, podívat se na ty fotky společně, trochu jinak. Odevzdal a vyhrál. Stačilo ho jen popostrčit a říct mu, ať se na to podívá z jiného úhlu.

Byla to ale dost náročná práce, pak mě to sice semlelo, ale zaplať pámbů. První impulsy k výstavám byly přes studenty. Třeba Martina Bendová mi zařídila první výstavu v Langhansu.

Night shift © Libuše JarcovjákováNight shift © Libuše Jarcovjáková

  • Přes výstavy se k tobě dostala i Bára Baronová, v jejím nakladatelství ti vyšly Černé roky. Ty jsem ještě nevnímal jako plnokrevnou fotografickou knihu.

Černé roky nejsou fotografická kniha, je to vlastně deník doprovázený fotografiemi.

  • Nedávno ti vyšla již čistě fotografická kniha Evokativ. Ta už není tak věcná. Je osobní, čistě fotografický. Je na něm poznat jiná ruka. Vznikl s Lucií Černou stejně jako výstava v Arles. S Lucií sis zjevně sedla perfektně.

Před Lucií jsem měla několik spoluprací s různými kurátory a vlastně to byl často mocenský proces. Málo vv souznění se mnou. S Lucií se stalo něco úplně nového. Původně náhodou, Bára Baronová nás dala dohromady, Lucie psala grant pro Černé roky. Když jsme se potkaly, hned jsme si řekly, že spolu uděláme knížku.

Znělo to stejně pravděpodobně, jako bychom se spolu domlouvaly na cestě na Mars. Vlastně to bylo trošku bolestné, protože Lucii jsem předala výstavu v Berlíně, kterou měl původně kurátorovat někdo jiný. To samozřejmě vyvolalo šílenou nelibost. A já jsem poslední člověk, co by dobře zvládal konfrontace, nicméně jsem to ustála. Brzy jsem zjistila, že má Lucie koncepci promyšlenou fakt do detailu, že má vizi. Vybrala úplně jiné snímky, o kterých jsem ani neuvažovala, a najednou to bylo celé něco úplně jiného.

Kdybych výstavu dělala s někým jiným, nebo sama, pravděpodobně by to byla další standardní fotografická výstava. Její pojetí ale bylo komplexní a fakt nádherné. Najednou tam chodilo sedm set diváků měsíčně namísto standardních čtyřiceti. Tehdy mi došlo, že je perfekcionista a profesionál.

Od první výstavy jsem přesvědčená, že s Lucií chci spolupracovat tak dlouho, jak to jen půjde. Má vizi a je schopná mě posouvat dál a já ji evidentně taky. Důležité je i to, že se té vize jsem schopna účastnit a hlavně ji přijmout. Nikdy se nestane, že by Lucie přišla a řekla, že to nějak definitivně bude.

Na výstavu jsme dostaly celý kostel, vlastně jedno ze tří hlavních venues na celém festivalu. A co se nám tam povedlo vytvořit zase jen dokazuje, že s Lucií to mělo smysl. The Guardian ji zařadil na první místo mezi 10 nejvýznamnějších výstav roku, mělo to neuvěřitelné grády. Navíc se nám při tom podařilo udělat novou knihu - Evokativ. Která byla během pár měsíců dokončená, měly jsme ji už na vernisáži.

Different languages © Libuše JarcovjákováDifferent languages © Libuše Jarcovjáková

  • Musel to být neuvěřitelný zážitek. Během dvou let o chvíle, kdy od tvých fotkách téměř nikdo nevěděl, až po hlavní výstavu v Arles. Nebylo těžké se s takovou slávou srovnat?

Vlastně jsem se pak dostala malinko do krize. Bylo to všechno nastartované do slušného růstu. Na konci února jsme se vracely z Madridu z večírku s galeristy z Rotterdamu a Barcelony. Vymyslely jsme nové projekty a účast na výstavách. A pak přišla pandemie. Zastavilo se úplně všechno a já zjistila, že jsem vlastně totálně vyčerpaná. Trvalo mi pár měsíců, než jsem se začala vracet trochu k sobě. Dostalo nás to do zimního spánku, ale ten potřebný restart už proběhl a teď před sebou máme dvě nové příležitosti. Zářijovou výstavu v Českých Bbudějovicích u Michala Škody a další zatím s neurčeným datem v Uhelném mlýně. Těším se moc na obě.

  • Tak to jsem také zvědavý! Jak si vůbec vysvětluješ, že mají fotografie z archivu takový úspěch, třeba i na prestižním festivalu v Arles? Co na nich vidíš jako jejich hlavní devízu?

Asi bych řekla vizuální jazyk, neortodoxnost, práce s fotografickou chybou. Prostě se povedlo, že ty fotky nezestárly a svou vizualitou jsou pořád zábavné. Myslím, že mé fotky jsou vlastně dost výtvarné. Mám poměrně širokou škálu, od klasického dokumentu, jako jsou Romové, až po fotky postavené čistě na pocitech, vjemech, vizuálních zážitcích.

Vizuální stránka je pro mě nakonec vždy nejdůležitější. Sama, když zadávám nějaké cvičení, doporučuji zkusit zkratku. Když už převádíš komplexní trojrozměrný svět do 2D, zkus vyjádřit ten pocit, který máš. V podstatě byly vždycky věci, které jsem nemohla nevyfotit, většinou statické. Když už lidi, tak spíš stopy lidí než lidi samotné. Často jsem v úplném transu, když něco zahlédnu, co mě zaujme, co prostě chci, musím vyfotit.

Mum © Libuše JarcovjákováMum © Libuše Jarcovjáková

  • A když se na to celé podíváš, co tě potkalo, co se povedlo za poslední léta, nejímá tě z toho nostalgie?

Mám neuvěřitelné štěstí. Nemyslím, že jsem jediný autor, který něco udělal a stojí za vystavení. O spoustě skvělých lidí se ani neví. Takže po téhle stránce obrovské zadostiučinění. Ale ne takové, abych si říkala, jak jsem všem vypálila rybník. Autor má být podle mě živý v tom smyslu, že pokud nějaký náboj má, měl by ho ukazovat i dál. Zdaleka nemám zpracované všechno. S Lucií věříme, že ještě pár králíků z klobouku vytáhneme.

Nafotila jsem vizuál činohry pro Národní divadlo, ani jsem nečekala, že taková výzva ještě přijde, a hrozně mě to baví a zajímá. Pokud mi ještě zůstanou nějaké fyzické síly a něco v hlavě, možná i nějaký náboj a trochu té infantility, tak ještě chvilku můžu.

  • Takže nevzpomínáš na nesnáze, ale hledíš dopředu...

Když ten život žiješ den za dnem, vůbec nemáš nějak tíživý pocit. Se Zdeňkem, kterého najdeš v obou knížkách, si voláme skoro denně a pořád se smíchem vzpomínáme na to, že to byla pěkná prdel - ona vlastně nějakým způsobem byla. Podařilo se mi vytvořit život trošku bez pravidel a to, že to nebylo ideální a přicházely těžký chvíle, k tomu patřilo. A že při tom vzniklo něco, na co se dá dívat i po čtyřiceti letech, to je přece super.

Different languages © Libuše Jarcovjáková
Different languages © Libuše Jarcovjáková

  • Nedá mi to se na závěr nezeptat. V Černých rocích několikrát píšeš, že už tě ta naivita snad přešla. Nepřešla, že ne?

Absolutně. Zrovna včera jsem si říkala, jak jsem infantilní. Na druhou stranu zaplať pánbůh za to.

  • Zaplať pánbůh za to. Díky za rozhovor.

Libuše za svou kariéru fotografovala s mnoha přístroji. Pionýr byl první foťák vůbec, dostala ho ho ke svým 12. narozeninám, v roce 1964. Jejím prvním foťákem na škole byl Pentacon Six.

Night shift © Libuše JarcovjákováNight shift © Libuše Jarcovjáková

Asahi Pentax si pak koupila z prvních vydělaných peněz v tiskárně, roku 1973. V Berlíně fotografovala na Olympus OM40, a mezitím používala tehdy jeden z prvních kapesních poloautomatů od Nikonu. Od roku 1998 dodnes fotí na Contax G2, Olympus Mju.

Od FotoŠkoda si teď pořídila nový kapesní aparát Ricoh GR III.

Jako fotografce jsem jí samozřejmě musel položit i pár všetečných dotazů, na které se odpovídá fotkou, tady jsou:

  • Na co myslíš při čištění zubů?

Dáma s gepardy © Libuše JarcovjákováMyslím na dámu s gepardy.

  • Jaká je tvá oblíbená denní doba?

© Libuše JarcovjákováKdykoliv, když můžu fotit bleskem.

  • Kde jsi nejraději sama?

© Libuše JarcovjákováV koupelně.

RICOH GR III

24,2 Mpx APS-C CMOS, Inovovaný procesor GR ENGINE VI, 28 mm širokoúhlý monofokální objektiv se světelností f/2,8

24 290,-
RICOH Theta Z1

záznam 360 stupňového 4K videa pro nejvyšší kvalitu, disponuje velkým 1" snímačem s 20 Mpx rozlišením, rychlý přenos dat pro Live Streaming po internetu

26 890,-
RICOH Theta V

záznam videa 4K pro nejvyšší kvalitu, rychlý přenos dat pro Live Streaming po internetu, 4 kanálový prostorový zvuk

11 890,-

Související články

Petr Šípek: Fotografie se stává prostředkem ke sdělení, co se děje s naší krajinou

Petr Šípek: Fotografie se stává prostředkem ke sdělení,...

V kuchyni fotografa aneb Jakou technikou fotí Jirka Šebek

V kuchyni fotografa aneb Jakou technikou fotí Jirka Šebek

Jiří Šebek: Jsem pomalý a precizní fotograf

Jiří Šebek: Jsem pomalý a precizní fotograf

Diskuze

Libuše Jarcovjáková: Své práci hluboce věřím

Přidat příspěvek

Zatím nebyl přidán žádný příspěvek.

Servisní knížka plná výhod
  • 4 servisní prohlídky
  • základní kurz ovládání zrcadlovky
  • 300 Kč poukázka na tisk fotografií

Kompletní informace »

Čekejte prosím...

Tyto stránky používají k poskytování služeb cookies. Pokračováním v prohlížení vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více informací

Rozumím