Jiří Šebek: Jsem pomalý a precizní fotograf

Fotku si raději vychodím

• Dobrý den. Představil byste se pro čtenáře, kteří vás neznají?

Jsem fotograf architektury a minimalistické krajiny. Proto je pro mě ideální zima, protože mám rád fotky bílé zapadané krajina a s jedním minimalistickým solitérem-stromem uprostřed. Většinou nefotím východy ani západy slunce, čím jednodušší a strožejší fotka, tím lepší.

Totéž se týká i architektury, moje motivy jsou strohé a syrové, mám rád i mlhu. Spousta lidí pak říká, že ty fotky jsou temné a depresivní, a protože je dělám často černobílé, tak to tu náladu ještě podpoří. (smích)

Fotím od roku 2004 a nikdy jsem nestudoval fotografickou školu. Tehdy to byl můj koníček, koupil jsem si foťák a začal jsem fotit. Postupně se mi začaly ozývat firmy se zakázkami na focení a lidé, kteří chtějí na workshopy, které dělám od roku 2008. Postupně jsem tak utlumoval práci, až se ze mě před pěti šesti lety stal fotograf na volné noze.

Živí mě focení architektury. Fotím hlavně pro architekty, designéry, developery nebo muzea. Lidi si můžou koupit moje fotky jako obrazy, ale není to nic, co by mě uživilo.

• Dočetla jsem se, že jste měl k výtvarnému světu blízko vždycky, čím vyhrála fotka?

Odmala mě bavilo kreslení – tedy bavilo mě do doby, než jsem zjistil, že nenakreslím to, co chci. (smích) Ve škole jsem začal řešit, co budu dělat, a v té době byly na vzestupu počítače, tak jsem šel na programování. Částečně se tam probírala i grafika, takže moje první zaměstnání byla tvorba webových stránek. Ale ke špičkovému grafikovi jsem měl hodně daleko. Základy jsem uměl a teď jsem možná lepší než tehdy, ale pořád jsem v tom nenašel zaujetí. A vadilo mi na tom i to, že nechci sedět hodiny u počítače.

Fotku si raději vychodím, i kdyby to znamenalo desetkrát se vrátit na jedno místo.

• Jste turista?

Jsem, obzvlášť teď v době covidu není víkend, kdy bych nebyl někde pryč, tuhle zimu už jsem byl asi patnáctkrát na horách. Na lyžích do volného terénu chodím po Krušných horách, kde není nikde nic, jenom les, planiny a neporušený sníh. Teď už jsem si pořídil i kvalitnější vybavení, takže mi tolik nevadí zima.

Akorát mě pak štve, když jsou třeba ideální podmínky a já jsem na špatném místě, nebo nemám foťák. Trpím ale trošku prokletím fotografa – jsem na spoustě úžasných míst, ale nedokážu si to užít. Jakmile mám foťák, stativ a něco nastavuju, nedokážu se soustředit na svět okolo a zážitek mi uteče.

• Jaké jste zažil nejextrémnější podmínky, kdy byste si třeba říkal, že už radši chcete být doma?

To jsem si asi nikdy neříkal. Chtěl jsem se ohřát, ale ne že by to muselo být doma. Největší zima mi ale byla v situaci, kdy ani tak velká zima nebyla. Jednou loni jsem byl v Krušných horách při -3 °C, foukal šílený vítr, sněžilo a sníh šel horizontálním směrem. Na focení to bylo úžasné, protože když se to dalo na delší čas, tak byly vidět stopy sněhu, ale dlouho se tam vydržet nedalo.

• Věnujete se fotografování architektury, krajiny a nově i lidí, i když jste se jim vždy vyhýbal. Co vás na těchto žánrech baví?

Asi začnu architekturou, ta je mi nejbližší. Ono je to asi dané i tím, že bydlím v Praze a architektury je tady nejvíc. Když chci fotit krajinu, tak je to trošku horší. Když chcete fotit východ slunce, tak musíte vstávat třeba ve tři ve čtyři, dvě hodiny jet autem do Českého Švýcarska nebo Krušných hor, hodinu lézt na kopec, abyste to stihla, což není ideální.

Mám rád strohé geometrické tvary, minimalismus a líbí se mi jak stará, tak moderní architektura, každá ale vyžaduje jiný přístup. Když fotím moderní architekturu, tak můžu porušovat spoustu různých pravidel, hledat netradiční pohledy. Když ale budu fotit Pražský hrad nebo Karlův most, tak to pravidla přece jenom dodržovat chce. Odlišnou fotku ale Karlova mostu pak už často nedělá fotograf, ale spíš podmínky. U moderní architektury můžu víc popustit uzdu fantazii, proto ji mám radši.

I u krajiny mám rád minimalismus. Rád jezdím do Českého středohoří, které je takové čisté. Můj sen je vyrazit někam na sever – na Island, do Norska, na opuštěná místa, kde nikde nic není.

Co se týče focení lidí, není to úplně tak, že bych v tom našel zalíbení. (smích) Jsem, abych tak řekl, pomalý a precizní fotograf. Většinou si dám foťák na stativ, připravuju se a hrozně dlouho mi to trvá.

K lidem jsem se dostal ze dvou důvodů. Tím prvním bylo focení pro klienty, protože když fotím hotely a kanceláře, tak se přímo nabízí fotit je s lidmi, bez nich by ty prostory byly mrtvé, prázdné. Druhým důvodem je projekt, který mám rozpracovaný, a ten se jmenuje Human & City.

Napadl mě, když jsem byl fotit v Belgii, v Lutychu, kde je takové bílé moderní monumentální nádraží od Santiaga Calatravy. Tam jsem ale viděl, že to chce malého člověka, který tomu dodá barevný kontrast i poměr. Na základě tohohle jsem si vymyslel sérii, kde mám vždycky malého člověka versus obrovská monumentální architektura.

Nefotím tam lidi jako takové, neřeším, jestli se usmívají, protože je na fotce mám jenom jako doplněk. Pro mě je důležitá silueta, takže jsem si našel i stylistku, která mi pomáhá řešit šaty, účes nebo boty. Snažíme se člověka a šaty sladit s budovou. To je snad poprvé focení lidí, které si užívám. Co mě na tom naopak štve a nedokázal jsem si to představit, jsou ty produkční věci. Samotné focení trvá sice hodinu, nebo dvě, ale všechno to domlouvání trvá dva tři týdny.

Že bych ale fotil portréty nebo svatby, to rozhodně ne, a nedovedu si představit, že bych se k tomu dostal, ale člověk nikdy neví. Teď řeknu, že v životě ne, a za rok to může být úplně jinak. (smích)

• Zkoušel jste to někdy? Třeba v začátcích, když jste si osahával různé žánry?

Řekl bych, že ne, focení lidí jsem se hodně vyhýbal. Jsem založením spíš introvert a nemusím si s lidmi tolik povídat. Jsem rád, když mám u té své série asistenta, protože když fotím, tak se většinou dívám do hledáčku, mlčím a hledám si svoji kompozici. Když fotíte lidi, musíte je nějakým způsobem režírovat.

• Ještě bych se vrátila k tomu projektu – máte ho do detailu promyšlený, že už máte vytipované stavby, kde byste chtěl fotit, nebo máte třeba dvě tři a časem budou přibývat další?

Seznam staveb je obrovský. (smích) Zpočátku byly docela dané, měl jsem okruh zhruba patnácti staveb, které jsem chtěl vyfotit a od té doby jsem si ho rozšířil.

Teď mám nafocených pět, nebo šest fotek v Praze, mám ještě plán na pár dalších fotek, ale mým cílem je fotit zajímavé budovy po Evropě. Tam je to ale produkčně daleko náročnější. Takže nejdřív dělám základ série tady v Praze, zkouším si postupy, ideálně chci sérii i zveřejnit a pár fotek prodat, protože oproti běžnému focení architektury jsou tady náklady na jednu fotku radikálně jinde.

• Prozradíte nějaké stavby, které tam máte vytipované?

Určitě bych se chtěl vrátit do Lutychu, pak metro v Mnichově a už jsem byl fotit ve Vídni. Potom bych chtěl něco vyzkoušet v pařížské čtvrti La Défense. Asi nejvíc toho mám po Německu – nějaké budovy v Berlíně a ve Frankfurtu. Je to na dlouhé cestování.

• Napadá mě, že když sháníte povolení na focení tady, jak to budete dělat třeba s Paříží?

To je různé. Některé instituce jsou na to připravené a vyloženě mají kontaktní formulář ve stylu "pokud u nás chcete fotit, kontaktujte nás zde a zde". Po Praze povolení neřeším úplně vždycky – když fotíte na veřejném prostranství a venku, tak je to v pohodě, problém je, když chci jít dovnitř.

• Chystáte se s tou sérií do nějaké soutěže?

Chystám. Teď jsem poslal fotky do Sony World Photography Awards, tak uvidím, co se stane. Do soutěží fotky posílám, ale jenom do výběru nějakých, které mají z mého pohledu smysl a trochu úroveň.

• Pro někoho mohou být žánry, které fotíte, takové nesourodé, vidíte v nich něco společného?

Pro mě je tam podobný můj přístup. Jak v krajině, tak v architektuře si hledám minimalismus. Když jdu fotit budovu, najdu si nějakou strohou, hranatou, když jdu fotit krajinu, najdu si jeden solitér. Ty dva žánry u mě propojuje spíš zachmuřenost, strohost a syrovost.

• Chtěla bych se zeptat i na současnou situaci a na to, jak pandemie proměnila focení měst, architektury nebo krajiny. Pro vás absence lidí ve městech může být docela výhoda, ne?

Je pravda, že na jaře a v létě jsem daleko častěji fotil Karlův most. Říkal jsem si, že bych tam vyfotil motivy, které dřív vyfotit nešly, ale nenapadlo to samozřejmě jenom mě. Sice tam nebyli turisti, ale zato mraky dalších fotografů. (smích)

U focení krajiny to ale uškodilo – třeba jsem rád chodil do Krkonoš, ale dneska je tam půlka republiky. Posledních pět let jezdím pravidelně do Českého středohoří, kde jsem nikdy nikoho nepotkal. Letos je na vyhlídce pět lidí a pod vyhlídkou stojí auta. A je vidět, že někteří lidi k té přírodě nemají vztah, neuvěřitelně narostlo množství odpadků a bordelu. To si pak říkám, ať se lidi vrátí zpátky do nákupáků.

Největší komplikace pro mě je, že jeden z mých největších klientů pro mě byly hotely a restaurace a ti všichni zavřeli a spousta bojuje o přežití, takže rozhodně nemají prostředky na to, aby si platili fotografa.

• Rozdělit si v hlavě soukromé a komerční zakázky může být někdy oříšek, dokážete si mezi nimi udělat hranici, abyste nevyhořel?

Myslím, že docela jo. Jediné, co mě štve, je, když mám klienta a zakázky domluvené na přesný čas, a pak zjistím, že jsou skvělé podmínky, které nebyly dva měsíce. (smích) V tu chvíli by člověk samozřejmě šel radši fotit Karlův most než běžnou zakázku.

Když fotím hotel, tak se může jednat o dva tři dny focení v kuse, takže člověk nemá chuť hned vzít foťák a jít fotit to svoje. Ale dám si den pauzu a další den můžu zas vyrazit.

Už jsem se smířil s tím, že se to někdy sejde tak, že týden nemáte do čeho píchnout a pak se vám ve 14 dnech sejde úplně všechno, že nevíte, kam dřív skočit. Nemám moc pravidelný režim oproti tomu, když jsem pracoval klasicky v kanceláři a byl to jenom koníček.

• Ale to je i ten benefit, že nemáte stereotyp.

Předtím jsem měl stereotyp a říkal jsem si, že je to hrozné, a teď to mám úplně free, a občas si říkám, že pár pevných bodů by to chtělo. (smích) Ale je super, že zhruba půl týdne někde fotím a půl týdne jsem za počítačem a fotky zpracovávám, což je takový ideální poměr.

Na začátku jsem měl dvě věci: perfekcionismus a trpělivost

• Často fotíte do čtvercového formátu, čím vás uchvátil?

On se docela hodí k té minimalistické fotografii. Ve chvíli, kdy mám hodně strohou fotku, typicky krajinu se stromem-solitérem, tak přesně sedí do čtverce. Strom dám doprostřed a fotka je víceméně symetrická, centrická.

Jdu přesně proti pravidlům, která jsem se učil v začátcích. (smích) Kdybych dal svoje fotky vedle sebe, tak je to jedna středová fotka vedle druhé. Někdo středovou kompozici nesnáší, někdo ji miluje. Ona na většině fotek vypadá blbě, ale u minimalistických fotek a čtverce mi symetrie a středový formát dávají smysl.

• Vaše fotografie jsou většinou černobílé, i když se mezi nimi některé barevné snímky najdou. Čím vás baví černobílá a čím barva a podle čeho se rozhodujete, jak bude výsledný snímek vypadat? Je to už při komponování, nebo až v postprocesu?

Černobílé vidění nemám, ale třeba když fotím sníh, tak je krajina černobílá sama o sobě.

• V zimě jo, ale v létě tam barvy jsou. (smích)

Proto tam v létě nejezdím. (smích) Respektive v létě se tam chodím procházet a spoustu míst objevuju, protože když jdete někam sněhem 15 kilometrů, tak chcete mít jistotu, že to bude stát za to.

Ale abych se vrátil k otázce. Mám černobílou fotku rád proto, že u architektury krásně ukáže strukturu materiálů, a připadá mi, že když barvu odeberu, tak je divák víc schopný dívat se na strukturu budovy, víc vnímá tvary a linie.

Když mám jít do barvy, tak je to kvůli tomu, že ta budova má nějakou svoji specifickou barvu. Nemám rád pestrobarevné baráky, ale spíš takové, které jsou barevně jednolité. Na Pankráci je třeba budova Enterprise, která je celá laděná do žlutohnědých tónů, na Opatově je takový zavěšený chodník na metro a byl celý vymalovaný do takové T-Mobile barvy, takže celá fotka byla vínová.

Ke čtvercovým fotkám mi sedí černobílá a třeba i hodně kontrastní podoba.

• Podle toho, co jsem si přečetla v jiných rozhovorech i co jste mi teď sám řekl, jste perfekcionista. Čím se podle vás vyznačuje dobrá fotka?

Je těžké říct jednu definici a záleží i na kategorii. V reportáži jde o okamžik, u minimalistické fotky jde o něco jiného.

Já jsem sice pes na kompozici, ale u spousty fotek je mi to jedno. Mám hodně rád fotky od Josefa Sudka – sérii staré Prahy nebo Smutnou krajinu z Mostecka, co měl sérii na Mostecku, nebo od brazilského fotografa Sebastiãa Salgada. Některá fotka je lepší kompozicí, některá motivem, některá světlem.

Když se podívám na svoje fotky, tak bych o žádné neřekl, že je perfektní, a u každé vím, že bych ji rád opravil a vylepšil, ale v některých případech už to nejde.

• K Salgadovi mě napadá, že třeba jeho série Workers je taková dost geometrická.

Je pravda, že nejvíc se asi zaměřuju na kompozici. I na workshopech tomu věnujeme nejvíc času. Geometrickou pravidelnost mám rád, i když fotím třeba ve staré Praze nějaká podloubí, opakující se vzory. Proto mám rád i gotiku, která má klenuté oblouky.

• Takže moderní architektura a gotika?

Asi jo. I když zrovna v Praze té gotiky moc není. Ještě mě napadá kubismus, ten je takový výborný na focení.

• Je podle vás možné se naučit být dobrým fotografem, nebo je to něco, s čím se člověk narodí a dá se to jenom rozvíjet?

Já jsem se to nějakým způsobem sám naučil. Když jsem v roce 2004 začínal a zpětně se podívám na fotky, tak byly úplně hrozné, kompozičně i světelně. Postupně jsem se metodou pokus-omyl dopracoval do stadia, kdy někdo říká, že ty fotky nejsou zas tak hrozné. (smích)

Takže určitě to jde, ale nedokážu posoudit, jestli jsem k tomu měl nějaké větší dispozice, nebo ne. U mě byla určitě výhoda i nevýhoda toho mého perfekcionismu. Měl jsem dvě věci – svůj perfekcionismus a trpělivost.

Hodně mi pomohla i schopnost přijímat kritiku. Zezačátku jsem dával všechny ty svoje hnusné fotky na internet a nechal lidi, aby mi k tomu řekli, co si myslí. A oni mi to napsali – je to neostré, kompozičně špatné, hrozné světlo, špatný čas, špatný moment… Hodně lidí se po takové kritice zasekne a začne se s vámi dohadovat, jak to mysleli. Já jsem poslouchal, co ti lidé říkají a zapracoval na tom. A postupně se na chybách naučil, jak mám fotit.

S kamarády jsme si založili fotografický klub, Fotopivo, kde nás bylo 8-10 a zvykli jsme si navzájem na fotky plivat, trhat je a kritizovat si je. Všichni jsme to ale brali jako něco, co nás posouvá.

• Ono to možná bylo i jiné, když jste začínal. Když si představím, že začínám dneska a vyvěsím na internet fotku, která může být objektivně špatná, a že se na mě snese vlna kritiky, která nemusí být vyloženě konstruktivní, ale je zkrátka zlá… Takže je možná dobré se naučit tu zlou od konstruktivní odlišit.

Je pravda, že někdo to dělá ze závisti nebo nemá rád ostatní lidi. (smích) Někdo to naopak myslí dobře. Když někomu řeknu "tahle fotka je špatná, máš ji neostrou", tak toho člověka nechci naštvat, ale chci mu nějakým způsobem pomoct.

Je taky pravda, že dneska všechno převálcoval Facebook a Instagram, kde žádná konstruktivní kritika ani neběží. Když jsem začínal, tak existoval Fotoaparat.cz, který v té době měl svůj velký boom, a tehdy tam byla spousta skvělých fotografů, kteří si navzájem pomáhali a komentovali fotky.

Člověk si ale musí dát pozor na jednu věc – když posloucháte lidi, tak to pak budete dělat tak, že ta fotka "patří na ručník", jak tomu říkají kluci z Fotopiva. Představte si takový ten krámek u moře, kde mají ručníky s obrázky západů slunce. (smích) Kritika je na jednu stranu super, ale když se budete absolutně řídit lidmi, tak budete fotit jenom krajinu s palmami při východu a západu slunce, protože je to nejvděčnější. Musíte fotit i podle sebe.

• Kdy se to překlopilo? To, že věříte víc svému úsudku než úsudku ostatních?

Možná je to tím, že tehdy jsem s těmi fotkami nebyl spokojený ani já sám, tak mi kritika dávala smysl. Teď mi někdo může kritizovat fotku, ale řeknu, že jsem ji takhle chtěl, a i když se lidem nelíbí, tak si ji nechám.

Ale kdybychom udělali rozhovor se mnou v roce 2006, tak bych o svých fotkách taky řekl, že jsou super, a nic bych na nich neměnil. (smích)

• Tak fotky nedáváte ven, protože si myslíte, že jsou hnusné.

Je to tak, tehdejšímu Jirkovi Šebkovi přišly dobré a dal je na internet, aby se s nimi pochlubil. To, co se u mě nejvíc změnilo, je takové vnitřní vidění.

K tomu pomohlo i to, že jsem viděl spoustu fotografických výstav, nakoupil si spoustu fotografických knížek. Tím, jak jsem listoval knížkami, tak jsem si postupně vyprofiloval oko, aby bylo schopné odlišit, jestli se mi to líbí, nebo ne, jestli je to dobré, nebo špatné.

• Nedílnou součástí fotografování je moderní temná komora – postprodukční softwary. Vy pracujete s Adobe Photoshopem a Lightroomem. V čem vám vyhovují?

Skoro bych řekl, že mě nenapadá konkurence. Když jsem začínal fotit, tak tady byl Zoner, který používám taky, ale spíš na prohlížení fotek. Moc dalších programů tehdy nebylo, proto jsem začal s Photoshopem. Tím, jak se vylepšoval, tak jsem se zlepšoval i já. Teď ani nemám potřebu měnit, protože všechno, co umím, umím ve Photoshopu, a jsem líný se to učit v jiném programu.

Lightroom mi v některých věcech nevyhovuje, třeba v tom, jak je pomalý. Teď jsem si nainstaloval Capture One a chvíli jsem ho zkoušel, ale zjistil jsem, že Lightroom je mi bližší. Práci s Photoshopem už beru jako standardní součást práce. Bez Lightroomu by se žít dalo, bez Photoshopu by to bylo horší.

Jaké úpravy jsou pro vás standardní a které byste na fotce neudělal?

Na jednu stranu říkám, že bez Photoshopu bych se neobešel, ale zároveň se snažím co nejvíc věcí udělat na tom místě – v Praze si uklidím odpadky ze záběru, pokud jde ze scény odsunout odpadkový koš nebo lavička, tak je klidně odsunu, a pak je vrátím zpátky. Když je někde dopravní značka, tak se snažím udělat záběr tak, abych ji tam neměl. Znám fotografy, kteří běžně vyměňují oblohu, retušují půlku místa atd. Krajináři i architekti.

Nemám asi žádné hranice toho, co s fotkou dělat, nebo ne. Spíš takhle – u klientských fotek někdy oblohu vyměňuju, protože to třeba ani jinak nejde, u svých fine art fotografií ne, ale když to někdo dělá, tak v pohodě. Pak to ale nevnímám jako fotku, ale nový žánr, propojení ilustrace a fotografie, a vznikne z toho něco mezi, jako fotky Martina Stranky. Mně se líbí, ale takové úpravy nedělám, a to proto, že ve Photoshopu jsem sice dobrý, ale rozhodně ne tak dobrý a precizní jako Martin Stranka, který u toho sedí desítky hodin.

Svoje fotky vyvolám z RAWu a udělám základní úpravy expozice. Ale všechny tyhle posuvníky, když budu mluvit v lightroomové řeči, posouvám o 10-15 %. Snažím se vyhýbat úpravám, kdy se posuvníky posunou úplně doprava, nebo doleva, protože ono to fotky hodně degraduje.

Pak si upravím barevný profil, teplotu bílé barvy – ta u mě sice nemusí odpovídat tomu, jaká byla skutečnost, ale zase všeho s mírou. Po těchto úpravách se přesunu do Photoshopu, kde upravuju křivky, většinou přidávám vinětaci, protože mi připadá, že tam víc vynikne motiv, a občas fotku lokálně zesvětluju, nebo ztmavuju. Z fotek i retušuju třeba požární čidla, graffiti nebo dopravní značky.

• Na ovládání Photoshopu a Lightroomu máte ve FotoŠkoda i kurz, nyní v on-line podobě. Jak vnímáte rozdíl mezi běžnými a on-line kurzy?

Výhoda on-line kurzů je v tom, když to přeženu, že si můžete v teplákách sednout za počítač a začít, a hned po skončení kurzu si zas sednu do svého křesla. (smích) Co se týče času, tak jsou on-line kurzy určitě komfortnější, ale připadají mi náročnější na mluvení.

Na fyzickém kurzu je určitě lepší zpětná vazba – daleko lépe na lidech poznám, jestli jsou ztracení, jestli je to baví, nebo nebaví. Na on-line kurzu vidíme jenom obličeje a ještě ne vždycky dobře podle internetového připojení.

Rád bych už taky dělal i jiné kurzy. Posledního ¾ roku jedeme jenom postproces a všechny ty ostatní kurzy – architektura, stará Praha atd. – se zastavily, což malinko ničí tu pestrost.

• Pro koho jsou vlastně tyto kurzy určené a co se na nich lidé mohou naučit?

Kurzy jsou určené úplně všem, kteří Lightroom a Photoshop párkrát otevřeli a zhruba vědí, co v nich je. Stalo se ale už, že tam byli lidi, kteří Photoshop nepoužívali a byli zvyklí jenom na Lightroom, a i pro ně je to v pohodě. Neprobíráme veškeré posuvníky a tlačítka, která tam jsou, a to hlavně z časových důvodů. Když jsem začínal, tak jsem byl jednou na kurzu Photoshopu. Tam jsme tři dny od rána do večera probírali všechna tlačítka.

Kurz je rozdělený na dvě části, větší část věnujeme Lightroomu a zpracování fotek – ukazujeme si expozice, barevné profily, color grading i lokální úpravy jako přechodové filtry, ukazujeme si i hromadné úpravy jako tvorbu HDR, jak používat presety, ať už to, jak si vytvořit vlastní, nebo jak si ho naimportovat. Když tohle všechno projdeme, tak se přesuneme do Photoshopu. Tam se věnujeme hlavně práci s vrstami a maskami, jelikož to je to hlavní kouzlo. V poslední části kurzu si vezmeme fotky, které mi účastníci nahráli, a já jim ukážu, jak bych je zpracoval.

• Fotíte na bezzrcadlovku Sony. Co vás baví na bezzrcadlovém systému? A jaká technika a další příslušenství ve vaší výbavě nesmí chybět?

Ještě před 3-4 lety jsem fotil na zrcadlovky, pak jsem přešel na Sony. Proč jsem přešel ze zrcadlovky na bezzrcadlovku? První důvod byl, že mi na Canonu 5D chyběl vyklápěcí displej, ty se tehdy na profesionální zrcadlovky nedávaly. Často fotím nad hlavou nebo od země, tak člověk musel ležet, aby viděl do hledáčku.

Druhý důvod nesouvisí tolik s architekturou, ale spíš s minimalistickou krajinou. Když chci chodit celý den po Krušných horách, tak je váha znát. A bezzrcadlovka se všemi objektivy je o značnou část lehčí i menší.

Třetí důvod byl ten, že jsem měl zrcadlovku s rozlišením 24 Mpx, ale když fotím čtverce, tak to znamená, že člověk třetinu fotky seřízne, takže už těch dat tolik nezbývalo. Potřeboval jsem foťák s větším rozlišením a nabídka zrcadlovek s vysokým rozlišením nebyla tehdy až tak velká. Bylo jednodušší přejít na Sony A7, která má 42 Mpx, což je pro moje potřeby ideální.

Dneska si nedokážu představit, že bych se k zrcadlovce vracel. (smích)

A co se týče konkrétní techniky, tak používám Sony A7R IV, překvapivě mám pořád ještě od Canonu dva objektivy na zrcadlovky – tilt-shift objektivy na architekturu, které Sony nevyrábí, 17 a 24 mm, a s redukcí se dají krásně použít. K nim mám ještě teleobjektiv. Na krajinu potom ještě širokáč, mám Sony 20 mm f/1,8 G a Sony 28 mm f/2. K nim pak ještě Voigtländer 21 mm, ten je maličký, váží 200 gramů a umí dělat takovou tu pěknou hvězdičku ze sluníčka.

Mám od Sony 12-24 mm, tu mám spíš na svoje umělecké fotky, když jdu fotit do metra, a teď jsem si nově pořídil Laowu 9 mm, tam už člověk vidí i svoje nohy. (smích) Používám i objektivy od Tamronu – 70-300 mm, 28-75 mm a 17-28 mm, které jsou opticky dobré a lehké.

Kromě foťáku a objektivů je pro mě důležitý stativ – mám dva, a používám je podle toho, kam jdu. Mám skoro dvoumetrový stativ na architekturu, když potřebuju být vysoko, a malý lehký karbonový stativ od Manfrotta na cesty. Focení architektury si taky nedokážu představit bez převodové hlavy od Manfrotta. Nesnáším kulové hlavy, tam člověk nikdy nic precizně nenastaví. (smích) U převodové hlavy si to můžu posouvat o milimetry.

• web Jirky Šebka
• Jirkův Instagram
• Jirkovy kurzy

Autorka rozhovoru: Anna Jirásková

S Jirkou Šebkem a Jirkou Lízlerem si můžete poslechnout stream 2. 11. od 18 hodin na Facebooku a YouTube Centra FotoŠkoda.