RozhovoryFotoŠkoda WEEKRozhovory,FotoŠkoda WEEK

Kuba Kamiński: Fotografie mě zachránila

Kuba Kamiński: Fotografie mě zachránila
| 15 minut čtení

Jeho fotografie posbíraly řadu mezinárodních cen a jeho soubor Šeptuchy nyní můžete zhlédnout v Leica Gallery Prague. Kuba Kamiński se v rozhovoru s Kryštofem Korčem rozpovídal o svých začátcích s fotografií, práci pro několik polských médií i polské mediální scéně obecně, zážitcích z první linie nebo o sugestivním projektu Šeptuchy. Přejeme příjemné čtení!

Kuba Kamiński, polský dokumentarista a reportér

Nejprve pozvánka na výstavu, která byla většinu svého trvání uzavřena kvůli pandemii a potrvá jen do 13. června. Pokud jste tedy ještě do Leica Gallery Prague ve Školské nezavítali, hned po přečtení našeho povídání neotálejte a vyrazte tam. Kuba tam vystavuje ty nejsilnější snímky z už tak intenzivního projektu Šeptuchy. Ten pojednává o léčitelkách z běloruského Podlesí.

I o této sérii jsme si povídali v našem rozhovoru. A kdyby bylo více času, nejraději bych jej propovídal dvojnásob. Kuba měl ten den kromě besedy rozhovorů víc, hodiny neúprosně tikaly a ke konci jsme mluvili dvojnásobným tempem. Za slabou hodinku jsme ale stihli probrat mnoho. Mimo jiné třeba to, jak se v člověku rozžíhá jiskra fotografického, respektive reportérského poslání.

Že vás to taky zajímá? To rád slyším! Vše je na následujících řádcích. Kubovu tvorbu najdete na jeho webu, ten je ale aktualizován sporadicky. Svou volnou tvorbu teď publikuje na Instagramu @instkaminski.

Bělorusko, 2006 © Kuba KamińskiBělorusko, 2006 © Kuba Kamiński

Vždy jsem spíš pozoroval a nevměšoval se

  • Co tě dostalo k fotografii? Zajímá mě spíš, kdy jsi začal mít dojem, že pro tebe má význam. Nakonec ten příběh, že první foťák jsme dostali od tety nebo dědy, máme asi všichni. A protože tvoje fotografie ke mě mluví spíš pocity než věcným sdělením, chtěl bych vědět, kdy jsi poprvé měl ten pocit.

Vždy rád zdůrazňuji, že mě fotografie v podstatě zachránila. Jako mladý kluk jsem býval hodně uzavřený a stydlivý. Moc jsem se nebavil s lidmi a bál jsem se je oslovit. I přesto jsem se ale hodně zajímal o svět kolem. Vlastně jsem vždy spíš pozoroval a velmi málo se do věcí vměšoval.

Ale jak jsi řekl, stejně tak u mě je podobná backstory. A to zrovna s dědou. Ten byl ale spíš sběratel. Měl snad padesát kamer, ale zajímaly ho jen technikálie. Byl schopný najít si jeden záběr a testovat na něm všechny objektivy. Jen aby přišel na to, který z nich je nejlepší. Což pro mě byl nesmysl. Vyrostl jsem s ním, ale jeho styl fotografie pro mě nebyl vůbec zajímavý. Zajímal jsem se o filmařinu, točil jsem na VHS, ale později mě stejně přitáhla fotografie. Skvělá na ní byla právě rychlost ve srovnání s videem. Žádný editing, jen zachytit moment a mít výsledek.

Uvědomil jsem si, že fotografie je pro mě určitou vstupenkou do společnosti. Jako fotograf jsem mohl na místa, kam bych se neodvážil. Měl jsem dojem, že mi dává oprávnění jít tam, kam bych se předtím bez foťáku nedostal. S ním jsem byl objektivizovaný jako fotograf a lidi se ke mě chovali jinak.

Tehdy si někdo všiml mých snímků a nabídl mi práci pro malé středoškolské noviny. Bylo mi šestnáct a poprvé mě začali posílat na různá místa s konkrétním zadáním, co mám nafotit. Moc mi to nešlo, vlastně jsem nevěděl, jak na to. Pořád pro mě bylo složité dostat se pod kůži foceným lidem. Jednodušší pro mě bylo fotit demonstraci než zadání pro středoškolský časopis, kde jsem měl fotografovat svoje vrstevníky.

Pak středoškolský časopis skončil, což ve mně vlastně nakonec zanechalo velké prázdno. Tak jsem se začal poohlížet po něčem jiném a začal jsem pracovat v magazínu Zycie. Nebyly to sice velké noviny, ale zato distribuované po celém Polsku. Překvapilo mě, kolik jsem dostával jednotlivých zadání a úkolů, dokonce i oproti profesionálním kolegům. Pak mi ale došlo, že když mi takovou dobu slibují výplatu a pořád ji nedostávám, asi ani nemají v úmyslu mi ji dát. A bylo to tak, ty noviny v průběhu mého působení pomalu krachovaly.

Pak mě ale najali do Rzeczpospolita, což byla možná nejlepší věc, která se mi mohla stát. Shodou okolností to byly roky 2004 a 2005, tedy jedny z posledních, kdy si ještě noviny držely větší počty fotografů a bylo dost peněz na zahraniční reportáže. Stačilo jen říct "ano" a zajít si pro přidělené peníze a letenky. Podařilo se mi tak fotit válku v Libyi, pásmo Gazy a spoustu dalších událostí v Evropě i po světě.

Ukrajina © Kuba KamińskiUkrajina © Kuba Kamiński

  • A pak jsi začal vyhrávat ceny. NY Times, National Geographic, World Press Photo. Ta řada je úctyhodná. Pořád jsme se nedostali k tomu rozhodujícímu momentu s fotografováním - neříkej, že to byla prostě jen práce?

První cenu jsem vyhrál v roce 2006, vlastně ze své první opravdové reportáže. Byly to tehdejší volby v Bělorusku, jejichž dopad je dodnes velmi dobře znám. Strávil jsem tam tenkrát dva týdny. Byl to ten nejsilnější návrat do komunistické minulosti, jaký jsem do té doby zažil. Tam jsem dostal ten největší impuls směrem k žurnalistické práci.

Čekali jsme čtyři dny spolu s běloruskými studenty na náměstí v minus dvaceti stupních. Všichni jsme věděli, že je rozežene policie, která jen čekala na to, až se novináři unaví a odejdou. Čím méně publicity, tím pro ně samozřejmě lépe.

Tu noc, kdy se to stalo, nás policie začala oddělovat od studentů, samozřejmě poklidně, protož jsme měli oficiální novinářské papíry. Všichni jsme ale věděli, že pro studenty bude následovat zatýkání a bití. Když mezi nás stavěli zátaras, z druhé strany mě za bundu chytila ruka možná o tři roky mladšího kluka, který mi řekl: prosím, ukaž světu, co se s námi děje. Bylo to pro mě obrovsky silné. V tu chvíli jsem věděl, že dělám přesně to, co v ten moment dělat mám. A tahle situace mě držela v práci dalších deset let.

  • To muselo být ohromně silné! Přece jen ale pořád vidím na začátku toho plachého člověka. Jak se ti ta transformace podařila?

Prostě jsem musel. Když pracuješ v novinách, musíš prostě dodat, co je poptáváno. A tvoje interní problémy musí jít stranou. Občas tě zatknou, jindy máš jiné problémy, ale prostě je musíš podstoupit. Zápasil jsem se sebou hodně, ale dneska už je to pro mě jednodušší.

Bělorusko, 2006 © Kuba KamińskiBělorusko, 2006 © Kuba Kamiński

Zajímají mě silné momenty a příběhy

  • Co bys ze své dnešní perspektivy řekl svému devatenáctiletému já?

Sbal si batoh a jeď kamkoli do zahraničí. Polsko je sice novinářsky zajímavá země, ale ne taková, která tě jako reportéra rozvíjí. Rozhodně bych tehdy z dnešního pohledu mnohem více cestoval.

  • A to se ti vlastně podařilo díky práci.

Měl jsem štěstí, že jsem našel stálou práci. Když v roce 2008 noviny propustily většinu lidí, uvědomil jsem si, že jsem zažil konec těch nejlepších časů v novinách.

  • A jak se ti dařilo poté?

Propustili mě, ale skvělá Anna Brzezinska, která byla personální ředitelkou Polské tiskové agentury, mě naštěstí znala a ve stejný čas, kdy jsem byl propuštěn, zrovna sháněla náhradu za jiného fotografa. Ta mě pracovně zachránila na dalších sedm let. Investovala do mě a díky ní jsem i přes novinářsky podhodnocenou dobu vyjel na reportáž na okupovaný Krym a válku na Ukrajině.

Ukrajina © Kuba KamińskiUkrajina © Kuba Kamiński

  • A dnes?

Dnes jsem u soukromé agentury. Situace s Polskou tiskovou agenturou je už dost ovlivněná dlouhodobou pravicovou politikou v Polsku. Politici už dostkrát změnili její vedení, protože ne všichni byli tak napravo, jak by se vládě zamlouvalo. Dokonce jsme začali dostávat doporučení, jak naše fotografie mají a nemají vypadat. Třeba nám doslova řekli, abychom fotili politiky tak, aby z našich snímků nešly vytvářet internetové parodie. Což vlastně není možné, ale opravdu to řekli.

  • To vlastně znamená, že ani nechápou samotný koncept.

Jasně, podívají se na nějaký studentský meme výtvor a první, co si u něj řeknou, je "Proč mě někdo takhle vyfotil?" Naprostý nesmysl. Vyhodili mě, protože jsem vyfotil kamaráda fotografa, který pro PAP fotil šestadvacet let, ale neměl vládnoucí stranu rád. Pročež odešel. Vyfotil jsem ho na předávání fotografických cen a poslal jsem fotografii editorovi, ani jsem ji nepublikoval na stránkách. Za tohle mě vyhodili. Za měsíc mě sice vzali zpět, ale od té chvíle jsem věděl, jak je ta instituce toxická. Přesunul jsem se do soukromé agentury, která je vlastně z většiny tvořená odpadlíky z PAP.

Libye, 2011 © Kuba KamińskiLibye, 2011 © Kuba Kamiński

  • Jak se v takových podmínkách daří polské žurnalistice?

Je polarizovaná jako kdekoli jinde. Navíc polská vláda nechápe, že veřejnoprávní média nemusí nutně propagovat vládní názory jako v Severní Koreji. Snaží se používat státní média ke svému vlastnímu prospěchu do té míry, že někteří lidé tvrdí, že propaganda je u nás snad horší než za totality. Skoro už ani nejde o informování, ale lži na mnoha různých frontách. Nebo spíš dezinformace.

Z fotografického pohledu na věc: děje se u nás mnoho protestních akcí, dokonce výtržností spojených s hnutím za práva žen nebo třeba LGBT+ komunity. Mé kolegy z PAP na ně ale buď neposílají vůbec, nebo jsou publikovány pouze některé a dost často tendenční snímky.

Z mé vlastní zkušenosti bylo třeba žádoucí ukazovat takové snímky, které vypadaly, že shromážděný dav je řídký a neprotestuje vlastně tolik lidí, přitom situace byla jiná. Editoři vlastně fungují jako cenzoři. V současné situaci hraničí praní se za integritu žurnalistiky s donkichotstvím.

  • Což mě logicky vede k tomu, kam se v takové situaci chceš posunout? V zaběhnutých kolejích zjevně moc možností není.

V současnosti spolupracuji se CNN, Al Jazeerou, jsem korespondentem pro Euronews a přeorientovávám se na video. Začal jsem na začátku pandemie s reportážemi o hnutí za ženská práva a LGBT+, které v Polsku skoro nikdo nedokumentuje, alespoň z oficiálních kruhů. Během pandemie jsem byl doma snad jen 3 dny a celou dobu jsem strávil v ulicích.

Teď plánuji dokument na Ukrajině pro Guardian. Další rok snad dopadne dokument z Nigérie pro BBC a Netlfix. Uvidíme. V šestnácti jsem nevěděl, co videem sdělit. Teď už jsem ale vstřebal dost témat a postupně bych se od dokumentu chtěl dopracovat až k hranému filmu.

Gaza, 2010 © Kuba KamińskiGaza, 2010 © Kuba Kamiński

  • Takže od reportáže k osobním projektům. Tím se konečně dostáváme k Šeptuchám. Co tě k nim přivedlo?

Je to letitý projekt. Poprvé jsem se o nich dověděl z nějakého pochybného plátku, který si přečteš v čekárně u zubaře. Na celkem nekvalitní fotce byl člověk s hořícím ubrouskem na hlavě a ve čtyřech větách v článku o různých léčivých technikách byly tyto rituály uvedeny jako jedna z nich. Já ale najednou viděl něco s velkým potenciálem a začal se o to téma zajímat.

Jako novinář jsem chtěl zvolit přístup, na který jsem zvyklý. Vyhledal jsem si kolegy z regionu, antropologa, který šeptuchy už studoval a dal se s nimi dohromady. Začal jsem tam jezdit, seznámil se s místními a fotografoval je. Časem jsem se k šeptuchám dostal blíž a mohl je fotografovat při práci.

  • Nechal ses také léčit?

Ne, hlavně mi šlo o to, ukázat sílu důvěry v něco neviditelného. Sílu víry v možnost léčit a být léčen. Jsem skeptik a ničemu z toho nevěřím, ale je pro mě uhrančivé pozorovat, jak to pro obě strany funguje.

Šeptuchy © Kuba KamińskiŠeptuchy © Kuba Kamiński

  • Což je i pro skeptika akceptovatelné.

Přesně, ale právě proto jsem se léčit nenechal. Chtěl jsem si udržet odstup. Zajímají mě silné momenty a příběhy, které se tam odehrávají. Jeden z nejsilnějších momentů byl, když se žena s rakovinou ptala šeptuchy, jestli má vůbec brát léky na léčbu své nemoci. V tu chvíli vkládala svůj život do jejích rukou s naprostou odevzdaností. Nebo šeptucha uvádějící mladého muže do transu, který stejně jako většina ostatních popsal jako vizi Ježíše v oblacích. Tenhle mladík tvrdil, že se narodil němý a po léčení konečně mluví.

  • Když se na sérii dívám, mluví ke mě spíš temné pocity, přitom je to ale série o léčitelkách. Byl to úmysl?

Ano, všechny kříže, které jsem vyfotil, jsou zlomené nebo obrácené. Značící, že se jedná o moc, kterou oficiální církev neakceptuje. Šeptuchy léčí, ale setkal jsem se třeba s ženou, která žádala o smrt svého souseda. A šeptucha jí vyhověla. Jen se zeptala na to, jestli je její soused dobrý člověk, protože pokud ano, zemře ona žadatelka. Ona souhlasila. A rok na to zemřela. Nevím, jestli je tam spojitost, ale bylo to tak.

Ovlivnil mě Trierův Antikrist. Přirovnání přírody k satanovu svatostánku. Byl to pro mě klíč pro celou sérii. Jsem sice skeptik, ale řekl jsem si, že uvěřím všemu, co vidím, a pokusím se to zachytit tak symbolicky, jak jen to bude možné, jakoby se nic neodehrálo bezdůvodně. A přece jen je to dokument - vše, co se na fotografiích děje, se stalo.

Šeptuchy © Kuba KamińskiŠeptuchy © Kuba Kamiński

  • A se vší úctou k Trierovu dílu můžu říct, že podobně silné pocity mám také z tvých fotografií. Vím, že přes techniku byl hlavně tvůj dědeček, ale nebylo by mi odpuštěno, kdybych tě ještě nezdržel posledním dotazem. Proč jsi šeptuchy fotografoval právě Leicou M9?

Začal jsem s Canonem 1D z práce, ten ale málem strašil lidi. Po výhře ve World Press Photo jsem dostal 5D Mark II, byl menší a s krásným výstupem, tak jsem dlouho pracoval s ním. Pak mě oslovili editoři z Leica Fotografie International, jestli bych si chtěl vyzkoušet Leicu.

Řekl jsem si proč ne, dostal jsem na rok Leicu M9 s 35mm Summiluxem na dofocení šeptuch a přiznám se, že kdybych měl od začátku tuhle volbu, jiný foťák už bych na tuhle sérii ani nechtěl. Výstup z M9 zkrátka vypadá jako Kodat Tri-X, textura fotografií je tak blízko filmu, jak to jen digitál dokáže.

LEICA Q2 černý elox

plnoformátový snímač, který má nyní rozlišení 47 Mpx, prachu i voděodolné tělo (IP 52), pevný, neměnný 28 mm objektiv s perfektní světelností f/1,7

132 290,-
LEICA Q2 Monochrom

47,3 MPX CMOS s plným snímkem, Full Frame s černobílým výstupem, Robustní hořčíkové tělo

148 190,-
LEICA D-Lux 7 black

17 Mpx 4/3" snímač MOS, Zoom objektiv LEICA DC VARIO-SUMMILUX (24–75 mm přepočteno na FF), Vysoká světelnost f/1,7–2,8

31 690,-

Související články

Lukáš Dvořák: Dá se vytvářet plno nových věcí, které nikdo neviděl

Lukáš Dvořák: Dá se vytvářet plno nových věcí, které...

Vojta Hurych: Umění je najít krásu v obyčejnosti

Vojta Hurych: Umění je najít krásu v obyčejnosti

Petr Jan Juračka: V lidech jsem prý znovu probudil touhu k cestování

Petr Jan Juračka: V lidech jsem prý znovu probudil touhu...

Další FotoŠkoda WEEK

FotoŠkoda WEEK je za námi, uvidíme se na podzim!

FotoŠkoda WEEK je za námi, uvidíme se na podzim!

Martin Kacvinský: Na natáčení svatby se připravuji hlavně psychicky

Martin Kacvinský: Na natáčení svatby se připravuji hlavně...

Jiří Wackermann: Raději ukazuji svoje obrazy, než mluvím o sobě

Jiří Wackermann: Raději ukazuji svoje obrazy, než mluvím...

Diskuze

Kuba Kamiński: Fotografie mě zachránila

Přidat příspěvek

Zatím nebyl přidán žádný příspěvek.

Servisní knížka plná výhod
  • 4 servisní prohlídky
  • základní kurz ovládání zrcadlovky
  • 300 Kč poukázka na tisk fotografií

Kompletní informace »

Čekejte prosím...

Tyto stránky používají k poskytování služeb cookies. Pokračováním v prohlížení vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více informací

Rozumím