Centrum pro válečné veterány v Praze otevřelo fotografickou soutěží

Mgr. Štěpán Vykypěl - projektový manažer v Komunitním centru pro válečné veterány Praha

• Štěpáne, za jakým účelem vzniklo KCVV Praha? 

Centrum vzniklo jako třetí zařízení v ČR za účelem poskytování poradenských a dalších služeb válečným veteránům a jejich rodinám. Od března roku 2021 jsme začali fungovat zejména online, nyní už vše funguje i klasicky, formou osobních setkání. Máme tu kaplana, adiktoložku a další lidi, kteří pomáhají veteránům a tím nemyslím pouze ty starší, druhoválečné ale všechny, kdo splnili podmínky pro získání statutu veterána dle zákona. Mohou to být i mladí lidé a mohou být stále v aktivní službě. Naším cílem je pomoc při náročných životních situacích, ale také nabízet rekvalifikaci, pořádat přednášky a další akce pro veterány. Zkrátka integrace do běžného života. Ta péče o veterány a jejich rodiny je to gró naší činnosti, ale chceme také šířit povědomí mezi veřejností o veteránech a kdo vlastně jsou. Osvěta je důležitá.

Mattia Bernardini - celkový výherce fotografické soutěže KCVV Praha a vítěz kategorie Art

• Jak jste objevil komunitní centrum pro veterány? Věděl jste, že existuje? 

Nevěděl a velmi příjemně mě to překvapilo. Přišlo přes tuto fotografickou soutěž, která mě zaujala.

• Možná to řeknu špatně, vy jste nyní v aktivní službě, zkrátka voják z povolání a kde? 

Přesně tak, sloužím v Praze Dejvicích na vzdušných silách AČR. 

• Máte nějakou funkci jako fotograf, můžete vlastně v práci fotografovat? 

V armádě vše podléhá určitým pravidlům, a to nemusí být jen fotoaparát či mobil. Já se domluvím s velením, či tiskovým oddělením a pak už je nutné před vlastním vypuštěním fotografií opět vše schválit s tiskovým. Už jsem v tom prostředí delší dobu a přesně vím, co si mohu dovolit a co ne.

• K fotografické soutěži KCVV Praha, jaké kategorie jste zkoušel a jak jste se umístil? 

Fotografie jsem přidal do všech čtyřech kategorií, umístil jsem se v poslední, kategorie Art mi vynesla první místo. Zbytek fotografií se neumístil, ale ta jedna fotka ještě ve finálovém celku obstála před porotou znovu a celkově celou soutěž vyhrála.

• Jak jste vítěznou fotku pořídil? 

Bylo to v misi, v Iráku. V situaci volnočasových aktivit, protože každý den má svůj řád a máte tam i chvíle pro sebe. Kolega slavil narozeniny a my pro něj připravili překvapení, kde já byl jako fotograf. Další kolega procházel betonovým krytem a já ho vyfotil, vznikla pohybová neostrost, která vlastně vytvořila zajímavý efekt. Bylo to hodně rychlé, v těchto prostorách je hodně málo místa a ikdyž jsem fotil teleobjektivem, klaplo to.

• Publikoval jste někdy své fotografie v časopise? Plánujete to? 

Člověka vždy nadchne, když vidí své fotografie někde vytištěné. Považuji se ale za amatéra a tak jsem to nějak více nepromýšlel. Soutěže jsou samozřejmě radost, je to takové utvrzení, že vaše tvorba za něco stojí. Některé fotky už použila i AČR, to mi dělá radost. Fotku dělám hlavně pro potěšení a zábavu.

• Kdyby jste měl popsat nejzajímavější zážitek z focení? 

Zcela jednoznačně R to R. Jste v přepravním letounu na zadní rampě a fotíte například Gripen, nebo bitevníky L-159. To je opravdu adrenalinová situace. Úžasný zážitek.

Jaroslav Fiedor - vítěž kategorie "Život vojáka a World Wide"

• Jardo, jak si se dostal k focení? 

Já v podstatě nejsem fotograf, nedělám to ani na amatérské ani na profesionální úrovni. Občas si z kapsy vyndám kompaktní fotoaparát, kterým si zdokumentuji situaci, která mě zaujala.

• Co vůbec v armádě děláš a jakou máš hodnost? 

Jsem praporčík, palubní střelec vrtulníku a sloužím v Náměšti nad Oslavou u 22. základny vrtulníkového letectva. Jsem i zdravotník a odpovídám za celý nákladový prostor. To mi asi dává hodně možností něco vyfotit. Ale jak já říkám, je to sedavé zaměstnání ve státní sféře.

• Kolik je třeba osob ve vrtulníku? 

2 piloti, technik, my se tady bavíme o vrtulník Mi-171š a šm na kterých lítám já, vzadu jsou 2  střelci, výjimečně 3.

• Věděl si před účastí v soutěži o KCVV? 

Věděl, můj kamarád Martin byl vlastně u zrodu tohoto centra. V současné době mi centrum pomáhalo se sbírkou pro mého bývalého velitele, který má zdravotní komplikace. Dá se říct, že jsme s centrem vlastně úzce spjatí.

• Myslíš si, že je toto hlavní role centra? Umíš si představit, že by si tu sbírku řešil nějak jinak? 

Vím, že tu sbírku už jeho rodina řešila i mimo centrum a že to nebylo úplně jednoduché. Komunitní centrum poskytlo podporu a pomohlo to zorganizovat “na klíč”. Je to tak, jak jsem si to představoval, tak to má být a to neříkám jako nějakou reklamu.

• Jak dlouho si vlastně v armádě? 

Od roku 2001. Po základní vojenské službě a jedné mírové misi jsem se tak do armády vrátil.

• To je neuvěřitelných 20 let. 

Ano, blížím se tomu. 

• Můžeš dát tím pádem i nějaké srovnání. Myslíš, že je aktuálně o veterány dobře postaráno? 

Víš co, to je docela těžká otázka. Pokud je voják v činné službě, tak to nevnímá, pokud si ve službě, je o tebe dobře postaráno, ale když služba končí, uvědomíš si, že si na hodně věcí sám. V tu chvíli přichází spousta otázek. V takový čas přijde i vyrovnání s civilním životem a myslím, že přesně tehdy přichází role komunitního centra.

• S jakou fotkou si se zúčastnil soutěže? 

V pozadí této fotky je toho docela dost. Je to datování do let 2011 a 2015, kdy jsem byl v Kábulu jako instruktor pro palubní střelce. Při plnění úkolu u hranic jsme byli nuceni nouzově přistát a během těch třech dnů. kdy jsme řešili tu situaci, jsem zkrátka fotil. Dovolím si i tvrdit, že na to místo noha českého vojáka ještě nevstoupila  a asi ani nevstoupí.

• Myslíš si, že po této zkušenosti ze soutěže si pořídíš nějaký lepší fotoaparát? 

No, asi ne. Nevylučuji to, ale líbí se mi to nastavení kompaktu, kdy to zapneš a fotíš. To je ideální. Já na tohle nemám čas. Malý kompakt mi sedí a je to tak asi správně.

• Jako kolegy, se tě zeptám. Co byl nejsilnější zážitek z armády, kdy si to prožil, ale ještě si to dokázal fotit. 

První věc co mě napadla, nebyl jsem si jistý, jestli to vlastně přežijeme a zda ti lidé co nás kontrolují jsou přátelé či nepřátelé, mě napadla taková věc. Vyfotím si to. Poprosil jsem zkrátka jednoho z těch ozbrojenců, jestli by nás jako nevyfotil. Byl to velitel, odložil zbraň a skutečně nás vyfotil. Té fotky si strašně vážím, protože mohla být má poslední, ale dostali jsme se domů. 

Doprovodné fotografie k článku pořídil Mattia Bernardini, úvodní snímek archiv KCVV Praha

Stránky KCVV https://kcvvpraha.cz/