Vojta Hurych: Umění je najít krásu v obyčejnosti

To, co milujeme, definuje to, jak pro to dokážeme trpět

• Na začátek musím dát obligátní otázku: Jak jste se dostal k fotce?

Tím, že jsem ročník 1984, tak táta, strýc a všichni okolo fotili na Flexarety a jiné kinofilmy. Na lyžák mi taťka dal Minoltu Al-f, kterou dodnes mám, a řekl mi "když budeš venku, tak tam dej 1/250, když budeš vevnitř, tak 1/60, a musíš to udržet, abys to neměl rozmazaný". Takhle jsem nafotil celý lyžák a strašně mě to bavilo.

V 9. třídě jsem od táty dostal Practicu, se kterou jsem později v 19 letech pořídil jednu fotku, kterou mám moc rád, a na které je můj zesnulý kamarád. Jeli jsme stopem a on zrovna vylezl z kukuřice a vítězoslavně drží toaleťák. Když zemřel, hned jsem ten negativ našel. Tam jsem si uvědomil hodnotu fotky a toho, co můžu vytvářet pro lidi.

• Tehdy jste si uvědomil, že chcete být fotograf?

To jsem si uvědomil v momentě, kdy jsem si zažil stav nadosobního štěstí, jak se tomu říká v buddhismu, který praktikuju. Není to štěstí ve smyslu "mně se daří", ale že prožíváte stav mysli, který je bezpodmínečně radostný. Dá se to připodobnit k nějakému flow, kde není žádné ego. Což je ale docela v rozporu s fotkou, kde člověk s egem hodně pracuje.

Na vysoké škole krajinného inženýrství jsem si v rámci předmětu Digitální fotografie měl vymyslet fotografický projekt a já šel do denního stacionáře pro mentálně i tělesně postižené, kde byla i moje sestřenka s Downovým syndromem. Jednou jsme šli na procházku s Aničkou, která byla němá a na vozíčku, a asistent ji tlačil na vozíčku kolem pole a odběhl se vyčůrat. Vyfotil jsem to – jako alegorii toho, že na postižené zapomínáme, byť on se o ni staral krásně.

Byla to první fotka, u které jsem cítil, že je dobrá. Uvědomil jsem si, že tohle chci zažívat častěji, a čím víc a déle fotím, tím je ten moment pro mě vzácnější. Letos se snažím, aby cílem nebyla dobrá fotka, ale abych si užíval proces tvorby. To nám fotografům extrémně chybí, tady se jede na výkon. Čím jsem starší, tím mi to připadá výraznější.

• V začátcích vás oslovila válečná fotka a černobílý sociální dokument. Co jste si z ní odnesl do své práce? A prozradíte některá jména, která jsou pro vás inspirací?

V rámci předmětu Digitální fotografie nám Lukáš Horký pustil film o Jamesi Nachtweyovi a mně z toho padla čelist. Řekl jsem si, že tohle chci taky fotit. Pak jsem objevil Dagmar Hochovou a černobílé fotky dětí, a tím, že jsem barvoslepý, tak to ve mně strašně rezonovalo.

Elizabeth Gilbert v knížce Velké kouzlo říká, že pokud máte nějaký vzor, tak není nezbytné ho poznávat, protože byste mohli být zklamaní. Mým vzorem jsou vždycky moji kamarádi. Poznal jsem některé slavné fotografy a na to, jak měli skvělé fotky, to mě lidsky dost zklamali. Proto se teď kolem sebe snažím mít fotografy, kteří jsou velmi kvalitní lidi. Podle Austina Kleona svět nepotřebuje víc lepších umělců, ale víc lepších lidí, což je podle mě skvělá myšlenka.

• Studujete ITF v Opavě. Co vás jako úspěšného fotografa přivedlo ke studiu fotky?

Původně jsem chtěl být učitel a vysokou školu si chci dodělat i kvůli tomu, abych mohl s čistým srdcem začít učit lidi, kteří mají také rádi fotku. Zároveň jsme se tam hlásili s kamarádem Radkem Kalhousem, takže to pro nás byla společná aktivita. Je to pro mě spíš čas strávený s ním a pár učiteli. Asi největší bonus je pro mě to, že se dozvídám souvislosti, které z knížek nevyčtu.

• Na čem momentálně pracujete?

Mám rozdělané dva projekty. Jednomu říkám Kočičí máma, je o paní Tauberové, která má doma takový kočičí útulek. Má jít brzy do důchodu a zachraňuje kočky všeho druhu i věku. Druhý projekt je o mladém kominíkovi, který se snaží zpropagovat kominictví, protože je i učitelem na učňáku a dva roky se mu tam nikdo nepřihlásil.

Oba ty příběhy jsou krásně obyčejné. Vím, že to nebude lehké zachytit, ale zkusím to, protože mi to připadá jako mnohem větší výzva než jít fotit paralympijský tým, kde je jasné, že tam budou pot, slzy a naděje. Myslím, že umění je najít krásu v obyčejnosti a ne ve speciálních momentech.

• Několikrát jsem od vás i slyšela, že se snažíte zbavit přívlastku "svatební" fotograf, že chcete být zkrátka dobrý fotograf. Jsou svatební fotografové nějak stigmatizovaní? :)

Kamarádím se skvělými fotografy, ale když ty vztahy začínaly, tak jsem cítil lehký despekt. Živit se dneska fotkou je obecně hodně náročné. A my svatební fotografové si za jeden den focení na hezkém místě vyfakturujeme spoustu peněz. Když jsem začal fotit své nesvatební věci, tak jsem se ze svého pohledu zařadil mezi své kamarády.

Vyfotí architekturu, akt, portrét nebo reportáž ve špičkové kvalitě. Většina svatebních fotografů nevyfotí standardní portrét ve studiu s jedním setem světel, neumějí zacházet s bleskem. A rádi sdílejí na Instagram fotky s hashtagem #lovemyjob. Když máte ideální podmínky, tak je strašně snadné něco milovat. Ale tesal bych do kamene jednu větu z knížky Marka Mansona Důmyslné umění, jak mít věci u prdele, totiž: to, co milujeme, definuje to, jak pro to dokážeme trpět.

Kdybych našel jakýkoli jiný způsob, jak být takhle blízko emocím, tak to fotím. Chci být dokumentarista, chci dělat fotky, na které se jednou někdo podívá a uvidí, jaká ta doba byla. Svatby i dokumenty fotím proto, že mě to prostě baví sledovat. Ale mám pocit, že je to teď takové staromódní.

• Chtěla bych se věnovat i velmi silnému projektu Jirka, který i vyhrál Czech Press Photo. Co jste si z něj odnesl do další tvorby?

Jirku Soukupa fotili všichni moji kamarádi. Já jsem mu věnoval rok života, jezdil jsem s ním po akcích. A kdyby to vzali dlouhodoběji, měli by stejné fotky jako já. Soubor, který vyhrál, bych ale dnes sestavil jinak. Jirka byl zajímavý v tom, jak se dotýkal lidí – fyzicky i inspirativně. Byl neuvěřitelně samostatný a žil bohatý život.

Nevím, jestli někdy něco lepšího nafotím a nezáleží na tom. Bylo ale super, že když ten soubor vyhrál, psalo se, že Jirka Soukup, ne Vojta Hurych, vyhrál Czech Press Photo. To pro mě byla největší pochvala – udělal jsem to tak dobře, že to bylo o tom člověku.

A co jsem si odnesl? Že smysluplné jsou dlouhodobé projekty. V dnešní době, kdy všechno chceme hned, je to pro mě hodnota, kterou měřím svět. Jsem hodně netrpělivý a tenhle projekt pro mě znamenal velký vnitřní i fotografický rozvoj.

My fotografové jsme pouze svědci událostí

• Zaznamenáváte příběhy, jakého nejsilnějšího příběhu jste byl svědkem?

To byla Milada. Fotil jsem si tam takové "nalezené momenty", mimo natáčení. To téma mě strašně pohltilo, po natáčení jsem si hledal postavy a jezdil jsem tam i zadarmo. Když jsem nafotil soubor osmi fotek, kde je jenom pár obličejů, měl jsem obrovskou radost, že jsem zaznamenal bizarnost, chladnost a zvrácenost té události. Myslel jsem si, že umím fotit jenom smějící se nebo brečící lidi, ale najednou jsem to do fotek dostal. Tohle je vypravěčství, které jsem ve svých fotkách vždycky chtěl mít.

Chtěla bych se věnovat i oceněním – dvakrát jste vyhrál Czech Press Photo, máte i dvě nominace, další ceny jsou od Fearless Photographers. Jak to máte s fotografickými soutěžemi?

Už nesoutěžím, nechci být měřený něčím, co neovlivním. Buď je fotka dobrá, nebo není. Je to skvělý marketing a potěší to, ale je to jako s novým autem – za tři dny si ho nevážíte. Navíc vyhrát Czech Press Photo se poštěstí i lidem, kteří neumějí fotit. (smích) Vítěz je taky vždycky sám a já tu fotku mám tak rád, že se jí chci obklopit.

• K ceně od Fearless Photographers jste řekl, že vás to těší, protože je to cena pro tvůrce, kteří bourají konvence a posouvají svatební fotku dál. Jaké konvence jste v sobě a ve svatební fotce zbořil vy? A které byste ještě rád zboural?

Nechci podporovat plytký konzumerismus, že se musí vyfotit šaty a boty, nespatřuju v tom hlubší smysl. Ale možná jsem v tom až moc radikální. Ale svatbu podle mě můžete nafotit dvěma způsoby – první je ten, že fotíte doslova všechno, ale není v tom žádná invence nebo rukopis fotografa, druhý je ten, že nacítíte atmosféru svatby a své životní zkušenosti propíšete do fotek. Podle mě je role svatebního fotografa je propsat do fotek sebe a své hodnoty.

• Štěstí přeje připraveným, ale z vašich fotek mám dojem, že to není jenom štěstí, že umíte vycítit ten správný moment a vcítit se do lidí a situací, které fotíte. Dá se reportážní fotografie s příběhem naučit?

Musím říct, to není tak, že by se všude, kam se kouknu, něco dělo, a silné fotky nevyfotíte vždycky. Často i na nějakou situaci koukám a než ji stihnu vyfotit, tak je pryč. Na druhou stranu mě po svatbě vždycky pálí nad očima, protože tu fotku si zasloužíte jenom tehdy, když máte foťák u obličeje.

Chci mít ve fotkách humor, ironii a hřejivou obyčejnost a chci, aby to lidem bylo srozumitelné.

A jestli se to dá naučit? Já doufám, že ano. Martin Šlechta jednou řekl, že pokud chceš být lepší fotograf, buď zajímavější člověk. Austin Kleon to ještě posunul, používá slovo interested. Tedy abych se víc zajímal. To je podle mě klíč.

• Dobročinnost a pomoc druhým je pro vás samozřejmostí. Co je pro vás nejvyšší hodnota?

Tohle zrovna aktuálně řeším. Pro mě je to opravdovost nebo to, že se zastanu někoho, kdo to potřebuje, ať už je to moje žena, nebo někdo na ulici. Myslím, že hodnoty si člověk musí pořád aktualizovat.

Všechny ty dobročinné projekty jsem organizoval proto, že nejsem lékař ani hasič, ale fotograf, proto můžu zkusit pomoct fotkou. Dal jsem těm aktivitám, kterými jsme nakonec vybrali 600 000 Kč, pět let života a chtěl jsem jimi něco vrátit společnosti. Většina z té částky šla Dobrému andělovi, protože to je podle mě způsob, jak má fungovat svět.

Rád taky inspiruju lidi, aby šli vlastní cestou.

• K focení reportáže a dokumentu jste se dostal po vyhoření. Musel jste najít novou výzvu. Na jaké další výzvy se chystáte, abyste nevyhořel? Nebo je dokument natolik rozmanitý a neočekávatelný, že vyhoření nehrozí?

Nevím, jestli dofotím paní Tauberovou ani kominíka. Ale je mi s nimi dobře a to nejmenší, co pro ně můžu udělat, je fotka. Jsem sám zvědavý, jestli se dokážu vymanit z nějakých svých pocitů o své fotce. Strašně rád bych se pustil do barevné fotky, ale jestli se mi to někdy podaří, to nevím.

Mám s ní problém, protože jí nerozumím. Na Vánoce jsem ale vyfotil barevnou fotku dědy, který za dva dny zemřel, a je to jedna z nejlepších fotek, co jsem kdy vyfotil. Když nad tím přemýšlím, tak za to může děda a něco, co má v očích. Já byl jenom u toho.

Fotky vlastně nejsou nás fotografů. Byli jsme toho svědky. Můžeme se vnímat jako nástroj.

Pohrávám si i s myšlenkou, že si najdu jinou práci, abych o fotku nepřišel. Koupím si monochromatickou Leicu, čímž si nastavím limity a zároveň najdu svobodu.

• Z toho, jak si tady povídáme i jak jsem se dívala na vaše fotky, mi připadá, že u fotek neděláte nějaké masivní úpravy. Je to tak?

Mám zkušenosti z fotokomory a digitál upravuju dost podobně. Některá místa si zaslouží ztmavit, některá zesvětlit, oříznout. Občas musím dělat nějaké brutální retuše nebo postproces, ale to je výjimka.

• Nyní máte v arzenálu i Leicu SL2-S. Čím vás zaujala? A co ještě ve vaší technice najdeme?

Mám kvůli svatbám dvě stejná těla. Podařilo se mi od jednoho bohatého pána, který toho má doma plné vitríny, za směšné peníze pořídit druhé tělo SL2-S. Mám k tomu 24-90 mm, což je asi nejlepší objektiv, který jsem kdy měl.

A proč jsem si vybral Leicu? Strašně se mi na tom líbí to, že ten systém je navržený, aby se člověk ponořil do procesu a tolik se nestaral o technickou stránku. Když jsem někde četl, že se tohle s Leicou děje, tak jsem byl skeptický, ale teď to vidím. Ostatní značky mají sice technologicky vyspělejší přístroje, ale mně nejde o bezchybnost. Pojďme pustit chybu do hry, to z nás dělá uvěřitelné lidi.

Jak je to i těžký foťák, tak mě to stabilizovalo. Mám tendenci mít pořád hlavu v oblacích a tohle mě příjemně uzemnilo. Mám pocit, že zase žiju. Že se jenom nevezu a je potřeba nějaká pohotovost.

• Vojtův web
• Vojtův Facebook
• Vojtův Instagram

Rozhovor vyšel v čísle 4/2021 (178) časopisu Font.