RozhovoryRozhovory

Marie Tomanová, Thomas Beachdel: Být umělcem neznamená mít vnější uznání

Marie Tomanová, Thomas Beachdel: Být umělcem neznamená mít vnější uznání
| 19 minut čtení

Marie Tomanová je uznávanou fotografkou s osobitou tvorbou, která nyní vydává svou již druhou knihu. Fotí na analog, hlavním motivem jejích snímků jsou lidé a esencí fotografií pak mezilidské vztahy a identita. Kryštof Korč, Marie a druhá část kreativní dvojice, kurátor a historik Thomas Beachdel, v rozhovoru rozebírají třeba odcizení domoviny, svobodu, umění nebo hodnotu fotografie. Přejeme příjemné čtení!

Miluju focení, ale jen to nestačí

Příběh Marie Tomanové by se dal bez přehánění označit za splněný "americký sen"... a tímto bych s otřepanými frázemi s dovolením skončil. Když se mladá umělkyně z Mikulova rozhodne zmizet do USA a deset let na to se vrací do Prahy pokřtít svou druhou knihu, za sebou má výstavy v New Yorku, Tokiu a Berlíně, svádí to celé k podobně zjednodušující interpretaci. Naštěstí to tak jednoduché není, to bychom si neměli o čem povídat a vystačili s pouhou první větou.

Marii jsem potkal s druhou polovinou jejího kreativního dua - historikem umění a kurátorem Thomasem Beachdelem - při snídani na Letné. Byl jsem rád za tu příležitost popovídat si s nimi oběma, přeci jen za tím vším úspěchem stojí práce obou dvou. A tak jsme v hluku ulice, nad kafem, Marlborkami a cereáliemi, které Marie ani nestihla dojíst, mluvili o tom, co za tou vší parádou vlastně vězí.

Protože rozhovorů a úvodníků s rekapitulací její kariéry bylo napsáno už nespočet, řekli jsme si, že probereme témata hodná poučenějšího čtenáře. Maje navíc příležitost mluvit i s Thomasem, dočtete se v následujících řádcích nejen autorský, ale i kurátorský pohled na věc.

A co je tou věcí? Mluvili jsme o odcizení domoviny, nových obzorech, snad i podstatě nebo hodnotě fotografie. A tak bez dalšího předbíhání:

Phineas (Fountain) 2020 © Marie Tomanová

Ochota riskovat a zažít dobrodružství

  • Z dnešního pohledu celý tvůj úspěch vypadá snadně, jako bys jen fotila pro radost a pak se to stalo. Přece jen to ale musí být vybojované. Co bylo prvním velkým zlomem ve tvé kariéře?

Marie: Ani si nejsem stoprocentně jistá, jak se to všechno stalo. Začala jsem fotit zhruba v roce 2013, ale jen focením všeho nedocílíš, nikam to samotné nevede. Sice vytváříš dílo, ale pokud jej neuspořádáš do nějakého cyklu, je to jen surový materiál, který je těžko použitelný. Tvoření je pro umělce samozřejmě to hlavní, já osobně jej mám vůbec nejraději. Miluju focení, ale jen to nestačí.

Největší změnou pro mě byla první sólová výstava v roce 2018, kurátorovaná Thomasem Beachdelem. Bylo to poprvé, kdy někdo dal mé roky focení dohromady a vytvořil z nich ucelené dílo. Výstava se jmenovala Young American. Sdělení a vyznění takového souboru bylo velmi jasně zarámované, což mi dovolilo vyjít do světa s určitým rukopisem. To změnilo nejen mě jako umělce, ale vytvarovalo i pohled, jakým jsem vnímána obecenstvem. Nehledě ke zcela novému zviditelnění mé práce.

  • Takže kurátorování pomohlo i tobě samotné přijít na to, že tvé fotografie mají hodnotu?

Marie: Měla jsem hromadu fotek, ale vlastně jsem nevěděla, co s nimi. Myslím, že vztah mezi umělcem a kurátorem je velmi důležitý. Pracujete spolu, a pokud máte podobnou vizi, vytváříte něco společně. Měla jsem fotky, spousty fotek. Jen jsem neviděla pojítko mezi nimi, které Thomas našel. Půl roku nato jsme vydali knihu, ke které psal předmluvu Ryan McGinley, což je jeden z mých nejoblíbenějších fotografů. Úžasné události zkrátka navazovaly jedna na druhou.

Thomas: Dovolím si trochu jinou odpověď. Zčásti metaforickou. Kdysi, v 19. století, na Whistlerově výstavě se jej kritik ptal na cenu jeho abstraktních děl. Nechápal, jaktože za ně Whistler požadoval tolik peněz. Tehdy byla ceněna díla úplně jiného charakteru. Nakonec skončili s Whistlerem u soudu, kde se de facto rozhodovalo o hodnotě umění.

Na argument, že malby vypadají, jakoby autor jen cákal barvu na plátno, se soudce malíře zeptal, jak dlouho mu trvalo ten obraz namalovat. Whistler odpovídá, že namalovat obraz samotný trvalo několik hodin. Strávil ale celý život tím, aby se dostal do tohoto bodu. Šlo o ten kumulativní aspekt, ne o to, jak dlouho trvá namalovat samotný obraz.

Stejně jako u Marie. Začala fotit už v roce 2005. Dokonce jako studentka malby trávila mnohem více času fotografováním svého života a přátel. Takže když dorazila do Spojených států a později viděla fotografie Francescy Woodman, které ji inspirovaly k tomu se fotografii více věnovat, už za sebou měla obrovský objem předešlé práce. Nemyslela si tehdy, že něco takového tvoří, ale když se na její starší práce podívám dnes jako historik umění, musím říct, že jsou to skvělé, syrové, umělecké snímky.

A tahle linka se pak vine celým Mariiným příběhem. Přijíždí do Států, kde začíná fotit v reakci na pocit vykořenění, chce se aklimatizovat. Pak autoportréty v přírodě. Mezitím ale také chodí po New Yorku a fotí lidi.

Nicky 2016 © Marie Tomanová

  • Ze začátku jsi tedy jasný koncept neměla. Změnil se tvůj pohled na vlastní tvorbu před tím, než jsi začala vystavovat? V čem ses změnila jako autorka?

Marie: Své rané snímky focené ještě během studií v Čechách jsem si prohlížela jako vzpomínky, když jsem byla šest let v USA a nemohla se vrátit domů. Byla jsem v novém prostředí, kde jsem žila úplně jiný život. Thomase ty fotky nadchly, ale já sama jsem si jimi nebyla jistá. Po čase jsem se na ty snímky podívala znovu a řekla si, že jsou vlastně tak opravdové! Archivem se zabýváme více a více. Prvotně to byly hlavně Thomasovy oči, které tam tu hodnotu viděly.

  • Takže nebýt Thomase, nejsi tam, kde dnes jsi?

Marie: Vnímám Thomase i jako mentora, člověka, který má na mé dílo jiný úhel pohledu, můžeme o něm spolu diskutovat a přemýšlet společně nad tím, co vidíme, co si o tom myslíme. Což mi zároveň dává pozitivní zpětnou vazbu, stejně jako když na mou výstavu přišel Ryan McGinley a řekl, že jsou to úžasné fotky. Pak jsem si také řekla, že asi vlastně jsou. Do určité míry to znamená hodně, být uznávaná někým, koho si vážím a čí názor je pro mě důležitý.

  • To je od tebe jako uznávané autorky dost skromné, mluvit o validaci z druhé strany jako o klíčové věci.

Marie: Uznání od lidí, kterých si vážím, je pro mě dodnes velmi důležité. I když teď jsem si mnohem jistější v tom, co dělám a o čem si myslím, že je dobrý snímek. Dalo mi hodně práce se vůbec naučit fotografický editing. Jako malířka jsem pracovala na obrazu třeba měsíc, fotografií jsem ale na začátku kariéry nafotila stovky za jediný den.

Thomas: Otázka byla i na to, co se za tu dobu změnilo. Odpozoroval jsem, že Mariin přístup se nezměnil vůbec. Dokázala zůstat stejným člověkem, jen s trochou sebedůvěry navíc. Stejný člověk, který ve dvaceti fotí kamarády v Mikulově a později úplně stejně v New Yorku, což je vlastně základ celé věci.

Kate 2017 © Marie Tomanová

  • Tvé fotky jsou hodně osobní, jak autoportréty, tak i portréty jiných. Snapshotová estetika jim dává dojem ledabylosti, ledabylé ale rozhodně nejsou. Kde pro tebe leží jejich nejzásadnější hodnota?

Thomas: Hodnota je vlastně legrační věc. Co dělá jednu věc vzácnější od druhé? Všiml jsem si, že ta hlavní hodnota pro Marii je čistě osobní. Je to ta blízkost, samotné pořízení snímku. Když se na její práci dívám, vidím, jakou náladu v těch fotografiích vytváří a jak na ní portrétovaní reagují. I kdybychom dali foťák na stativ, ten snímek bude diametrálně odlišný, pokud spoušť stisknu já, nebo Marie. Svým způsobem vlastně zachycuje to něco mezi ní a fotografovaným. Myslím, že to má co dočinění s její osobností mnohem víc, než třeba s použitou technikou. Na foťáku je nakonec důležité jen to, aby nepřekážel.

Marie: Prostě miluju lidi! Z focení se vždy vracím šťastná, že jsem s tím kterým člověkem mohla strávit nějaký společný čas a něco vytvořit. Radost z toho, že můžu potkat někoho cizího a sblížit se s ním, je vlastně ze všeho nejhezčí a naplňující.

Thomas: A to je ta hodnota.

Makenna, Doe 2020 © Marie Tomanová

  • Na těch fotografiích je to opravdu znát. Je vidět, že to děláš ráda. V jednom z předchozích interview jsem se dozvěděl, že jsi ještě při studiích v Brně viděla kariéru aranžérky výloh v HM jako zajímavou možnost. Musíš být ráda, že jsi odjela!

Marie: Dokážeš si představit, že bych to opravdu dělala? Když jsem byla v Čechách, měla jsem svá vlastní omezení toho, co jsem si dokázala představit, že budu dělat. Zkušenost ze školy byla hrozná, měla jsem pocit, že ze mě umělkyně nikdy nebude.

  • Nikdy jsem od tebe neslyšel nebo nečetl nic negativního. S jedinou výjimkou, o které právě mluvíš - studia na FAVU.

Marie: Je to dlouho, ale byl to silný pocit odrazení od toho, co dělám. Vždy jsem chtěla být umělkyní. Ale poté, co jsem dokončila školu, jsem měla pocit, že to tak nikdy nebude. Po třech letech na škole jsem vůbec nebyla připravená na to, co mám jako umělec vlastně dělat. Mohla jsem jít učit, ale to jsem nechtěla.

Grace 2020 © Marie Tomanová

  • Přitom škola by ti právě tohle měla dát. Seznámit tě s kurátory, protlačit do galerií a tak dál.

Marie: Neuvědomovala jsem si, že tehdy byl největší problém v samotném systému. Myslela jsem si, že problém je ve mně. Že prostě nejsem dobrá a nikdy to nezvládnu. Ve Státech na School of Visual Arts jsem ale byla neustále překvapená tím, jak se mě učitelé snažili povzbuzovat, konzultovat mé práce a posouvat mě kupředu. Sice kriticky, ale v pozitivním duchu. Tam mi došlo, že takhle to mělo být celou dobu, abych se mohla jako umělec vyvíjet. Ne být pořád uzemňována jako někdo, kdo nestojí za nic.

  • Do Států jsi ale jela jako budoucí au-pair, ne umělkyně.

Marie: Myslela jsem si, že se umění nebudu věnovat ani ve Státech. Nevěděla jsem, co bude a prostě jsem odjela. Vlastně jsem ráda, že jsem byla tak ztracená, bez toho by se všechno tohle nestalo. Otevřela jsem se novým možnostem. Proti původnímu plánu zůstat jen půl roku jsem tam nakonec dodnes.

Na začátku to byl konstantní boj. Nemáš žádnou narýsovanou kariéru. Myslela jsem si, že kdyby se stal zázrak, vystavím pár obrazů v nějaké hospodě v New Yorku. Stejně jako jsem v Brně vystavovala ve Švandově kavárně. Ale nikdy jsem si ani ve snu nepředstavovala, že budu mít kariéru, které se s vervou věnuji, a že to bude právě fotografie. A navíc, že budu mít pocit, že se věnuji něčemu, v čem jsem fakt dobrá.

Thomas: Byla to právě ta ochota něco podobného udělat. Pamatuji si moment, kdy jsem se díval na její snímky a našel jsem jeden, který mě obzvlášť zaujal. Fotka její kamarádky Markéty, jak stopuje u cesty s cedulí "SPLIT". Zachycovalo to všechen ten mladý náboj, který člověk vidí v McGinleyho fotkách. I ten samotný nápis byl legrační, s anglickým významem jako druhou významovou vrstvou. Hlavně je to ta ochota riskovat, zažít dobrodružství. Čím víc se dívám na snímky v nové knize New York New York, mám čím dál větší pocit, že ty snímky jsou hlavně o svobodě. A Marie si dovolila být svobodná, překonávat překážky.

Marie: Nemůžu uvěřit, že jsem to vlastně udělala!

Yoshi 2019 © Marie Tomanová

Vždy budu mezi dvěma místy a identitami

  • A ještě že tak! Nakonec se ti podařilo se vrátit, tuším v roce 2018, jaké to bylo po takové době? Když se ale dívám na tvé snímky z Mikulova, vidím skoro smutek, odcizení, vzdálenost.

Marie: Jsem ráda, že sis toho všiml. Dokonce jsem to tak ani původně nezamýšlela. Věděla jsem, že se vracím domů a budu fotit. Chtěla jsem, aby to bylo kouzelné, milující a vlastně oslavou toho, že jsem zpět doma. Ale když jsem přijela, necítila jsem se tak. Moje rodina je pořád úžasná, ale pro mě teď bylo všechno jiné.

Cítila jsem se jako cizinec, s čímž jsem zápasila nejdříve v Americe, a trvalo dlouho, než jsem si tam našla své místo. Pořád bylo v pozadí, že někdy musím odjet, což na mě těžce leželo. Bylo složité nevědět, jestli tam vůbec budu moci zůstat, jen kvůli nějaké imigrační byrokracii. Nečekala jsem, že se budu podobně cítit i v Mikulově.

Všechno vypadá skoro stejně, můžu se procházet Mikulovem stejně, jako když jsem chodila na střední, ale teď jdu po ulici v zemi, jejíž součástí už nejsem, alespoň to tak vnímám. Je to jako být turistou ve vlastní domovině, pocit, že už tam nepatříš. To jsem nečekala. Těšila jsem se na to, že budu sama sebou, tak jsem se ale už vůbec necítila.

Vlastně jsem se ty dva a půl týdne neustále dívala na sebe jako nového člověka ve srovnání s tím starým já. V tom momentu bylo skoro těžké si to opravdu užít. Když jsem se pak dívala na fotky, teprve jsem si uvědomila, co se všechno dělo. Možná je to taky mou součástí. Neschopna si plně užít přítomný moment, jsem ráda, že jej můžu vyfotit. A to je taky ten důvod, proč jsem tak moc fotila už před tím, než jsem odjela do Států.

Janibell 2019 © Marie Tomanová

  • Takže přes fotku konstantně zjišťuješ, jak se věci opravdu mají.

Marie: V nějakém smyslu ano. Někdo se mě nedávno ptal, kde jsem doma. Dlouho jsem o tom přemýšlela a přišla jsem na to, že Mikulov je zkrátka dětský domov, v tom smyslu bude navždy. Pořád mám moc blízko k mámě a celé rodině a vždycky to tak bude. Když jsem v New Yorku, jsem doma tam, kde jsem si zvolila žít. Vždy budu mezi dvěma místy, identitami, mezi minulostí a současností.

Thomas: Když se Marie poprvé vrátila do Mikulova, datum a čas na fotkách záměrně zůstaly newyorské. Což krásně vyjadřuje to rozkročení mezi dvěma místy. Další práce se pak stala součástí Mikulovského sympozia, dostala název World Between Us. V něm pořizovala fotografie své mámy a vybíraly je společně. Bylo to mnohem hlubší než jen hledání cesty zpět. V nějakém smyslu jde mnohem víc o práci na téma identity než vykořenění.

Marie: To, co jsem fotila v Mikulově tento rok, je vlastně to samé jako před tím, jen jsem šla mnohem hlouběji a zaměřila se na mámu a náš vztah. Chtěla jsem vybudovat něco společného. Vrátit se po takové době na měsíc a půl, bydlet ve svém dětském pokoji bylo zvláštní. Byli jsme v té domácnosti vlastně dost rušivý prvek a já potřebovala najít způsob, jak se začlenit zpět.

Fotit mladé lidi v New Yorku, kteří jsou na focení zvyklí, je něco jiného. Máma se vlastně dost nerada fotí a nedovolí to ani svému muži. Se mnou ji to ale myslím bavilo a nakonec se i aktivně zapojovala. Což pro mě moc znamená. Beru to jako respekt pro to, co dělám. Dlouho to pro ni bylo něco téměř abstraktního. Teď ale vidím, jak jinak se na to dívá a jak je na mě hrdá.

Jovel, Matthew 2019 © Marie Tomanová

  • Jak vás poslouchám, celá práce vlastně asi není až tak o identitě, ale o mezilidských vztazích.

Marie: Na tom je vidět, jak je důležité o práci mluvit. O souboru Young American jsem mluvila úplně jinak, když jsem měla první výstavu. Ta byla doslova euforická. Předtím jsem fotila autoportréty, teď bylo na zdi 300 fotek a projekcí lidí, kteří všichni přišli, bylo tam tolik sdíleného nadšení.

Uvědomila jsem si, že jsem propojila takové množství lidí a vytvořila kolem sebe komunitu, která mě i všechny zúčastněné dělá šťastnými. Byla jsem šťastná, že můžu něco takového sdílet s tolika lidmi. Měli jsme obrovský zážitek pospolitosti, ale později si uvědomuji, že šlo také o všechna ta témata vykořenění, identity. Když se výstava udála, bylo to ale hlavně o té sdílené euforii.

O Mikulově jsem zpočátku mluvila skoro smutně, byla jsem zmatená z toho, jak to na mě všechno zapůsobilo, ale časem to vidím jako mnohem hezčí, láskyplnější zážitek.

Thomas: Reinterpretace, nebo spíš možnost reinterpretace je velmi důležitá. Pokud ti dílo dokáže něco říct a ještě lépe říct něco jiného v různých životních obdobích, je to skvělá věc. Zkrátka když dílo nemá tak statický význam.

Massima 2016 © Marie Tomanová

  • Do tohohle momentu tě dovedla spousta věcí, správných a špatných rozhodnutí. Několikrát jsi to vzdala, ale dovolila sis gravitovat směrem k tomu, co máš ráda. Zní mi jako nejdůležitější to, že sis právě tohle dovolila a nebránila tomu.

Marie: O tom jsme se zrovna bavili s Libuší Jarcovjákovou. Myslím, že to máme trochu společné. Když jsem studovala, neustále jsem se s někým srovnávala. Spousta tlaku na to být dobrá malířka. Neměla jsem dost svobody se na všechno vybodnout a dělat to, co chci.

Pak jsem odjela do zahraničí, kde jsem nikoho neměla, žádné známé v uměleckých kruzích, žádnou uměleckou perspektivu. Dělala jsem si, co jsem chtěla, bez nějakého tlaku na to být dobrá. A to byla doba, kdy jsem se mohla vyvíjet jako fotograf. Fotila jsem, přestože jsem nevěděla proč. Být umělcem neznamená mít vnější uznání, stačí tu věc milovat a prostě ji dělat. Podívej se na Libuši, ta od svých čtrnácti let nepřestala fotit, protože skrze to svým způsobem žije.

Moje první sólová výstava byla přesně 3 roky zpátky během newyorské okurkové sezony, dostala jsem nejhorší možný termín.

  • A pár let na to se ani nestíháš nasnídat, abys stihla dát další interview! Díky za něj!

Marie fotografuje nejraději Contaxem T3 na filmy Kodak. Mimo jiné používá třeba Yashicu T4. Abych ji s pomocí těchto nástrojů nechal promluvit i jejím přirozenějším jazykem, položil jsem jí ještě pár dodatečných, trochu všetečných otázek:

Na co myslíš při čištění zubů? Na to, co bude k snídani.

© Marie Tomanová

Jaká je tvoje oblíbená denní doba? Západy slunce

© Marie Tomanová

Kde jsi nejraději sama? Na zahradě za domem při sbírání ovoce.

© Marie Tomanová

Kvůli čemu/s kým se nejčastěji směješ? Denodenně s Thomasem.

© Marie Tomanová

Jaká je tvoje nejoblíbenější neřest? Focení mámy, která se nerada fotí.

© Marie Tomanová

A domácí dezerty.

© Marie Tomanová

SONY Alpha A7 III
SONY Alpha A7 III tělo

full frame 24 Mpx snímač, až 10 sn./s. při sekvenčním snímání s bufferem až na 177 JPEG snímků, XAVC S 4k video, 100 Mbps 8-bit 4:2:0 - interní nahrávání, přes HDMI výstup 8-bit 4:2:2, 120 FPS FHD

53 990,-
OLYMPUS E-M1 MARK II
OLYMPUS E-M1 MARK II + 12-40mm

20Mpx Live MOS snímač, obrazový procesor TruePic VIII, výkonný zaostřovací AF systém (121 křížových bodů)

31 990,-
PENTAX K-70
PENTAX K-70 + 18-55 mm WR

24 Mpx CMOS snímač APS-C, Vysokorychlostní procesor PRIME MII, Citlivost v rozmezí 100–102400 ISO

15 990,-

Související články

Jan Krejčí: Nemám snahu být influencerem, zakázky za mnou přijdou na doporučení

Jan Krejčí: Nemám snahu být influencerem, zakázky za mnou...

David Těšínský: Mám větší trému z rozhovoru v DVTV než z toho, že mě někdo zastřelí

David Těšínský: Mám větší trému z rozhovoru v DVTV než z...

Radek Plíhal: Snímač si dnes vyčistím kdykoliv a kdekoliv

Radek Plíhal: Snímač si dnes vyčistím kdykoliv a kdekoliv

Diskuze

Marie Tomanová, Thomas Beachdel: Být umělcem neznamená mít vnější uznání

Přidat příspěvek

Zatím nebyl přidán žádný příspěvek.

Servisní knížka plná výhod
  • 4 servisní prohlídky
  • základní kurz ovládání zrcadlovky
  • 300 Kč poukázka na tisk fotografií

Kompletní informace »

Čekejte prosím...

Tyto stránky používají k poskytování služeb cookies. Pokračováním v prohlížení vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více informací

Rozumím