FotoŠkoda FestRozhovoryFotoŠkoda Fest,Rozhovory

Barbora Reichová: Chci propojovat sportovní a uměleckou bublinu

Barbora Reichová: Chci propojovat sportovní a uměleckou bublinu
| 15 minut čtení

Barbora Reichová je etablovanou sportovní fotografkou, držitelkou několika ocenění za soubor Nezlomní olympionici a také vůbec první oficiální fotografkou Českého olympijského výboru. V rozhovoru, který vyšel rovněž v časopisu FONT, vás zavede do svého světa a prozradí vám, svou cestu ke sportovní fotografii, od analogu k digitálu, řeč bude také o focení velkých akcí a kreativitě ve sportovní fotce, "životnosti" fotografie i chystaných projektech. Přejeme příjemné a inspirativní čtení!

Olympiáda pro mě byla nesplnitelný sen

  • Fotit sport jste chtěla už jako dítě, sen jste si splnila. Na FB jste psala, že jste s analogovou Practicou fotila plyšáky a přefocovala basketbalové fotky z olympiády. Proč vás zaujalo zrovna tohle?

Vždycky vyprávím příběh o tom, jak jsem šla s mámou a zeptala jsem se jí, jestli člověk může být sportovním fotografem. To jsem chtěla, aniž bych kdy předtím fotila nebo o tom cokoliv věděla. Na plyšácích jsem se učila, jak funguje clona a čas. Basketbalisty jsem fotila, protože mě ten sport bavil. Představovala jsem si, jaké by to bylo, kdybych je opravdu vyfotila.

Po základce jsem šla na střední fotografickou školu, tam už jsme se učili vyvolávat filmy, zvětšovat fotky, měli jsme fotografická cvičení – zaměřená na reportáž, portrét nebo sport. Všechno na analog – digitál byl na škole jenom jeden a byl hrozně drahý, takže jsem za celou dobu, co jsem se učila fotografkou, neměla digitální foťák v ruce.

Olympijské hry ve Vancouveru, skoky na lyžích © Barbora ReichováOlympijské hry ve Vancouveru, skoky na lyžích © Barbora Reichová

  • Co vám z tohoto analogového myšlení zůstalo v současné tvorbě?

Snažím se o tom, co fotím, víc přemýšlet a vážit si každého políčka. Spousta mých kolegů už při focení přemýšlí nad tím, jak fotku upraví, a základ pro ně není tak důležitý. Já samozřejmě na akci neudělám jenom 36 snímků, ale ani na sportovišti nezmáčknu spoušť a nenechám ji běžet deset minut v kuse.

  • Jak se liší vaše dětská představa o práci sportovního fotografa od reality, kterou zažíváte?

Realita moje očekávání předčila mnohonásobně. Odmalička byl pro mě největší dárek balón. A když si teď uvědomím, že jsem s foťákem třeba na olympiádě, tak je to ještě lepší, než jsem si to jako malá představovala. Olympiáda totiž pro mě byla takový nesplnitelný sen.

Velodrom © Barbora ReichováVelodrom © Barbora Reichová

  • Dlouho jste pracovala pro deník Sport, začínala jste tam před 13 lety, předtím jste 3 roky působila externě. Jak se v médiích změnila pozice fotografa a fotografie obecně od doby, kdy jste začínala? I třeba ve vztahu k analogu.

Analogovou dobu v novinách si už nepamatuju. Do redakce jsem přišla v roce 2005 ve chvíli, kdy byl přerod dokonán. První akce jsem fotila na analog, ale bylo to hrozně komplikované.
Pozice fotografů a fotek samotných se ale změnila ohromně. Tlak je dneska víc na krátká videa, z mého pohledu jdou fotky bohužel trochu do pozadí, ale nemyslím si, že by měly menší váhu. V redakcích – a nejenom tam – se tlačí na to, aby byli lidé spíš tvůrci audiovizuálního obsahu, to je podle mě největší změna – aby uměli obhospodařit sociální sítě, jakžtakž akci vyfotit, jakž takž ji natočit.

  • Když už jsme se dotkli toho, že jste skončila v deníku Sport, jak jste se dostala do Českého olympijského výboru (ČOV)?

To bylo jednoduché, dostala jsem nabídku. Jsem vlastně vůbec první in-house fotograf, který kdy v ČOV byl. Už předtím jsem ale přemýšlela o změně, v redakci už jsem nezažívala takový progres. Začala jsem i studovat vysokou, ve které teď pokračuju. Baví mě se učit nové věci a posouvat se.

ČOV klade velký důraz na sociální sítě. Má tým jak úzce zaměřených lidí a novinářů, tak multifunkčních lidí, kteří se navzájem ovlivňují, inspirují, společně tvoří obsah a snaží se určovat trendy. Což mě teď baví víc než rutinní zpravodajská práce v novinách. A nejsem sama – i na ostatních v kolektivu je vidět, že jsou hrdí na to, že pro tuhle organizaci mohou pracovat.

Tím, co děláme, třeba olympijskou televizí nebo předchystanými videi a fotkami z ateliéru s olympioniky, jsme i inspirací pro ostatní. My vzhlížíme k velkým týmům, ty menší mohou vzhlížet k nám.

Alexander Choupenitch, olympijské hry v Tokiu 2021 © Barbora ReichováAlexander Choupenitch, olympijské hry v Tokiu 2021 © Barbora Reichová

  • Jak se liší pracovní den v redakci a v ČOV?

V redakci člověk vůbec nevěděl, co bude – větší akce byly naplánované, ale spoustu věcí jsem se dozvěděla ráno na poradě. V ČOV samozřejmě taky musíme reagovat na aktuální výsledky a na to, co se děje, ale spoustu věcí můžeme sami vymyslet a se sportovci připravit na míru a tak, jak nás napadne. Je to velká svoboda a myslím, že je to znát na tom, co děláme.

  • Olympiáda v Tokiu byla už vaší pátou olympiádou, to je spousta zkušeností, ze kterých jste mohla těžit. Je něco, co vás přesto překvapilo, na co jste nebyla připravená z předchozích čtyř olympiád?

Ve výsledku má každá olympiáda podobný režim, ale vždycky tam je něco, co člověka překvapí. Může to být drobnost – když nejede autobus tak, jak má, a vy přijedete o hodinu později nebo se někam vůbec nedostanete.

Pak jsou samozřejmě i větší věci. Hodně se psalo o tom, že olympiáda v Tokiu byla jiná, první covidová a byla tím logicky i poznamenaná. To nebylo úplné překvapení, jenom člověk nevěděl, jak to bude probíhat. Pozitivně byla výjimečná v tom, že jsme byli nejúspěšnější.

Jakub Vadlejch, olympijské hry v Tokiu 2021 © Barbora ReichováJakub Vadlejch, olympijské hry v Tokiu 2021 © Barbora Reichová

  • Jaké pro vás byly top momenty (letošní) olympiády?

Kromě jedné medaile jsem vyfotila všechny. Top moment je pro mě to, že je člověk svědkem nějaké historické události z pohledu České republiky, byť "jen" sportovní.

  • Letos poprvé jste na olympiádu jela jako oficiální fotografka české výpravy, předtím jste tam jezdila jako členka redakce. Pocítila jste nějaký rozdíl?

I tohle ovlivnila covidová opatření. Člověk měl omezené možnosti a na spoustu míst se nedostal. Ale se sportovci jsme si mnohem blíž, než když jsem byla jenom členkou redakce. Pracovala jsem s nimi už půl roku před olympiádou, vídala jsem je průběžně. Oni sami mě pak na sportovišti hledají pohledem a poznají mě v chumlu fotografů.

Ale třeba rychlost odevzdávání fotek je úplně stejná jako do novin. Co je za hodinu, dvě, tři, je pozdě.

Simona Kubová © Barbora ReichováSimona Kubová © Barbora Reichová

  • Nesvazuje vás to? Že musíte odevzdat něco dobrého hned?

Kdybych si šla jen tak zafotit, mám víc času dělat si "mazaninky". Ale neměla bych takový pocit zadostiučinění – tedy aby se to povedlo, bylo to venku co nejrychleji a bylo to všude. Když se to člověku povede a ostatní sportovci, svazy a organizace to sdílejí, je to super. Takže o tu svobodu člověk trošku přijde, ale mám pocit, že to k tomu patří.

Ale člověk je samozřejmě i pod tlakem, protože si uvědomuje, že je tam jenom on a je placený za to, aby fotku odevzdal. Jsou ale mnohem důležitější profese. Když se moc stresuju, tak si říkám, že je to jenom fotka, doktoři zachraňují životy.

Největší úkol je vytěžit z minima maximum

  • Stalo se vám někdy, že jste vybírala fotky, které musíte rychle odevzdat, a unikl vám důležitý moment?

To se mi stalo zrovna teď v Tokiu. Naši deblkajakáři Pepa Dostál s Radkem Šloufem po dramatickém finiši nakonec skončili třetí. Nafotila jsem euforii a čekala na medailový ceremoniál. Aby mi neutekl, posílala jsem fotky z fotopozice rovnou z foťáku, a najednou slyším hlasatele, jak říká "bronzovou medaili získává…" Nakonec jsem to stihla. Občas se to stane. Samozřejmě by se to mělo stávat co nejmíň, ale člověk nemůže dělat dvě věci naráz.

Josef Dostál, Radek Šlouf, olympijské hry v Tokiu 2021 © Barbora Reichová

  • Ještě se vrátím kousek zpět k tomu, co jste říkala. Napadlo mě, jaká je životnost fotek, když říkáte, že za hodinu už to nikoho nezajímá…

Myslím si, že záleží, co je to za fotku. Spousta fotek se nikdy nikde neobjeví. Další část se někde objeví, ale jenom prošumí. Potom je těch pár, které budou na výstavách a které si, doufám, budou jednou děti prohlížet, jako si my prohlížíme Věru Čáslavskou na stupních vítězů nebo Emila Zátopka probíhajícího cílovou páskou. Kdyby se nad tímhle člověk zamýšlel a nějak to statisticky hodnotil, tak by to asi nemohl dělat.

  • Když fotíte xtý hokejový zápas, tak už asi tušíte, jaké fotky máte udělat. Jak hledáte nové, neokoukané záběry?

Když se člověku na začátku něco povede, tak má volnější ruce hledat a přijít na něco nového. Na olympiádě takové hledání není tak jednoduché, protože tam máte jednu fotopozici, ze které se nesmíte hnout. Třeba na vodáky jsem si ve finále našla hezké místo před cílovou rovinkou, ale člověk tam musí být už třeba tři hodiny předem. Vyzkouší si dlouhý čas, siluetu v dálce a pak v cílové rovince fotí normálně. Největší úkol je vytěžit z minima maximum.

Jan Micka, soubor Nezlomní olympionici © Barbora ReichováJan Micka, soubor Nezlomní olympionici © Barbora Reichová

  • Vaše fotky jsou oproti "běžným" záběrům kreativnější, hravější, nesou rukopis. Jak jste si ho hledala? Nebo stále hledáte?

Dokonce mi někdo říkal, že je poznat, že jsem ženská, že prý chlapi ten sport fotí jinak. Ale to nevím, nikdy jsem nebyla chlap. (smích) Fotím tak, jak je mi to blízké a jak jsem k tomu dozrála. Snažím se do toho dávat trochu umělecké pojetí, něco navíc. Aby fotka mohla stát sama o sobě a ne jenom s doplňujícím titulkem. Snažím se i sledovat fotografy ze zahraničních agentur, z Getty Images, a něco se od nich naučit. Je super, že na olympiádě se s nimi člověk potká osobně a vidí, jak pracují.

  • Loni jste pro ČOV nafotila projekt Nezlomní olympionici, který se umístil na 3. místě v Czech Press Photo a umístil se i v TOP 10 SWPA, získal i speciální ocenění Aips Sport Media Awards. Mohla byste ho v krátkosti představit? Co vám dal do další práce?

Projekt vznikl v období, kdy jsem končila ve Sportu a přešla jsem na ČOV. Přišla první vlna lockdownů, úplně nečekaně se zavřela i sportoviště. Najednou jsem neměla co fotit. Po pár dnech jsem začala vnímat sportovce, kteří museli trénovat v domácích podmínkách. Ostatní kolegové fotili prázdné ulice a plné nemocnice, já jsem šla fotit sportovce.

Pro mě to byl nejúspěšnější projekt. Do té doby jsem fotky nikam do soutěží neposílala. Mám z něj i zážitky a spojení se sportovci, kteří mě často pustili k sobě domů. Možná i oni cítili, že je to výjimečný okamžik, a ačkoliv to pro ně neskončilo medailí, tak je to pořád dokumentace doby. Vážím si toho, že mi dali důvěru a pustili mě k sobě blíž.

Zuzana Hejnová, soubor Nezlomní olympionici © Barbora ReichováZuzana Hejnová, soubor Nezlomní olympionici © Barbora Reichová

  • Máte v plánu jiné projekty?

Mám vizi, ve které bych chtěla se sportovci udělat něco něco jako portrét nebo dokument. Svými fotkami bych chtěla sport propagovat a propojovat uměleckou a sportovní bublinu, které se jinak moc nepotkávají. Aby trochu toho umění proniklo do sportu a trochu sportu do umění. Možná bych šla i analogovou cestou.

  • Jak to nyní máte s analogem?

Fotím na něj míň, než bych chtěla, ale fotím. Vážím si lidí, kteří to uměli a umí dodnes. Mám i velkoformát a jeden projekt bych ráda udělala s ním.

  • Vnímáte rozdíl mezi analogovou a digitální fotkou, když si je vytisknete?

Myslím, že jo. Dneska může člověk nasimulovat spoustu věcí i v digitálu včetně looku filmu, ale podle mě v tom rozdíl je. Krásně nazvětšovaná fotka na baryt je prostě krásně nazvětšovaná fotka na baryt. I digitální fotky se dají hezky vytisknout, ale vůně chemie a stará klasika, to má pro mě ohromné kouzlo.

Tomáš Bábek, soubor Nezlomní olympionici © Barbora ReichováTomáš Bábek, soubor Nezlomní olympionici © Barbora Reichová

  • Letos v srpnu jste dokončila studium na ITF, gratuluju! S čím jste tam šla a s čím jste odešla?

Začátek byl velký punk. O té škole už jsem věděla od střední, ale říkala jsem si, že možná jednou. V roce 2014 jsem se vrátila nabuzená z olympiády a zkusila jsem to. Myslím, že jsem na to neměla mentálně ani fotograficky, ale zázrakem to vyšlo. A byla to jedna z nejlepších věcí, která se mi stala. Škola mě nakopává v tom, abych neustrnula, a otevírá mi obzory o přemýšlení o fotce.

  • Jaká byla první fotka, na kterou jste byla pyšná?

Pyšná úplně nebývám. Na začátku se mi třeba líbí, ale čím déle se na ně koukám, tak si říkám, že to mohlo být ještě lepší. Ale zvláštní místo bude mít určitě první fotka, která vyšla v novinách. Není vůbec dobrá, myslím, že ani ostrá, ale je to takový zlom. Asi první fotka, ze které jsem měla radost, je z olympiády ve Vancouveru. Je na ní skokan na lyžích, kterému se v lyžích odráží světlo.

  • Chtěla bych se věnovat i úpravám fotek. Odevzdáváte je třeba do dvou minut od pořízení, jak to probíhá? A pomáhá vám s úpravami někdo jiný?

V novinách se člověk drží novinářské etiky a upravuje jenom jas a kontrast, případně ořezává. Dnes mám volnější ruce, ale zůstávám u základních úprav. Vždycky se snažím, aby fotka byla hezká jak na sítích, tak při případném tisku. Takže jsem střídmější, žádné příliš kontrastní úpravy.

Fotky mi nikdo jiný neupravuje. To se děje ve velkých agenturách, kde je i editor, ale takhle to nemá ani ČTK.

Alexander Choupenitch, soubor Nezlomní olympionici © Barbora ReichováAlexander Choupenitch, soubor Nezlomní olympionici © Barbora Reichová

  • Jak to máte s černobílou a barevnou fotkou?

Ve sportu se černobílá fotka už moc nevidí, ale myslím, že umí záběru dodat dynamiku a působivost.

  • Jakou techniku najdeme ve vaší výbavě?

Zatím ještě jedu na zrcadlovkách, doba bezzrcadlovek se blíží a vnímám, že budu muset dřív nebo později přezbrojit. Ve vybavení mám Nikon D6, D850 a k tomu celou plejádu objektivů. Mám 16 mm, 17-35 mm, 24-70 mm, 70-200 mm, pevnou 300 mm a jediné, co nemám, je pevná 400 mm, která je krásná, ale už ji tak často nepotřebuju.

Rozhovor vyšel také v čísle 179 (5/2021) časopisu Font.

NIKON D780
NIKON D780 tělo

Univerzální přístroj s maximálním výkonem pro fotografii i video, Skvělý obrazový snímač s rozlišením 24,5 Mpx, 4K/UHD při 30p bez ořezu, Full HD 120p, N-Log 10 bit, HLG a podpora Atomoc Open Control

63 490,-
NIKON D3500 + 18-55 mm
NIKON D3500 + 18-55 mm VR

inovovaný snímač s 24,2 Mpx o velikosti APS-C, citlivost ISO 100–25 600, výjimečná rychlost (až 5 sn./s), přesnost a ovladatelnost díky perfektnímu systému automatického zaostřování (AF) a jasnému optickému hledáčku

13 990,-
NIKON D850
NIKON D850

FX CMOS BSI snímač s rozlišením 45,7 Mpx, RGB snímač 180K (180 000 pixelů) umožňuje přesnější měření expozice, AF modul Nikon Multi-CAM 20K s fázovou detekcí TTL, jemným doladěním zaostření a 153 zaostřovacími poli

72 990,-

Související články

FotoŠkoda FEST je úspěšně za námi, těšíme se na vás na jaře!

FotoŠkoda FEST je úspěšně za námi, těšíme se na vás na jaře!

Lukáš Dvořák: Dá se vytvářet plno nových věcí, které nikdo neviděl

Lukáš Dvořák: Dá se vytvářet plno nových věcí, které...

Fotograf Martin Stranka - český umělec světového formátu

Fotograf Martin Stranka - český umělec světového formátu

Další Rozhovory

Jaromír Chalabala: Základem fotobank je pravidelnost

Jaromír Chalabala: Základem fotobank je pravidelnost

Lenka Stehnová: Práce mě nabíjí energií

Lenka Stehnová: Práce mě nabíjí energií

Jan Krejčí: Nemám snahu být influencerem, zakázky za mnou přijdou na doporučení

Jan Krejčí: Nemám snahu být influencerem, zakázky za mnou...

Diskuze

Barbora Reichová: Chci propojovat sportovní a uměleckou bublinu

Přidat příspěvek

Zatím nebyl přidán žádný příspěvek.

Servisní knížka plná výhod
  • 4 servisní prohlídky
  • základní kurz ovládání zrcadlovky
  • 300 Kč poukázka na tisk fotografií

Kompletní informace »

Čekejte prosím...